Oddíl Tuláci
zážitky, přátelství, hry, příroda, dobrodružství, zapomenuté legendy

Jítina svatba aneb pravdivý příběh ubohých Fremenů

Průhonice, 28.8.1997

Prázdniny se nám celé dva, měsíce šíleným tempem chýlily ke konci. Teď je to definitivně tady. Ze všech událostí, které jsem za tu dobu prožila mě bezesporu nejvíc pobavila Jítina svatba. Tedy, ne že bych se chtěla smát cizímu neštěstí, ale… no posuďte sami! Tábor jsme letos museli zlikvidovat v rekordním čase, abychom, jak kdosi vtipně poznamenal, “mohli udělat Jítě na svatbě ostudu.” My, rozumné bytosti do osmnácti let, jsme nikomu ostudu dělat nechtěli a nechali jsme si poslat z domova slušný civilní oděv. Starší zoufalci se hodlali vtěsnat do fremenských kostýmů.

Z bourání si toho moc nepamatuji, neboť jsem poměrně brzo odpadla (ve tři hodiny odpoledne jsem usnula v sedě na schodech, načež mě dobrosrdečná Rákoska probudila a zavřela na marodce). V mysli mi uvízly pouze matné vzpomínky na Týnin pekelný chechot, Honzův komentář k pikantním pasážím v Bravo Girl a zelenou kropící konev, kterou si spojuji s proudy vody, vylitými mně za krk. Dále se mi vybavují poznámky některých vedoucích stylu: “Co tady ty hovada chtěj, já bych je nakopal do… !” a pod. Jak jsem se dostala do spacáku to netuším. Vlastně jo. Probrala jsem se při večerním vodníkovi, když mě někdo začal topit. Ať to byl kdokoliv, jsem mu za to vděčná, neboť pouze díky němu jsem schopna podat podložené svědectví o výborné chuti špaget, které nám Iva předložila k večeři.

Nevím, jak je možné, že jsem se ráno probudila vrzy. Příliš daleko jsem ovšem nedoskákala a rozbila jsem si kokos na schodech před kadibudkama (toliko o ranních ptácích). Všechny věci jsme nacpali do Avie trak mistrně, že si dokonce bylo kam sednout. Urážlivé poznámky nejmenovaného hocha z Karlína (Průši) o funkčnosti auta jsme ignorovali. Ostatní chlapci se také snažili svými výroky pohanět Jirkovo druhé JÁ, ale bylo předem jasné, že se jim to při jejich chabé inteligenci nemůže podařit. Avie nejenže naskočila už na třináctý pokus, ale dokonce se i bez větších problémů rozjela. Iva, Michal a Honza nás měli následovat v bílém Jirkově Favoritu. A to byl kámen úrazu. Auto bylo totiž pravděpodobně slušně vychované a rozhodlo, že na svatbu se nejede. Odmítlo se prostě pohnout z místa. Mnoho jsme si z toho nedělali a vzali tvrdohlavého Favorita do vleku, čímž jsme bohužel ztratili dost času. Nikola nervózně počítala kilometry a Konopík každých pět minut civěl na hodinky nevěda, že touto zbytečnou řadou pohybů nepřiblíží Průhonice, kde se svatba měla konat, o urychlení auta ani nemluvě. Na parkoviště v Průhonicích jsme nakonec, po přetrpěných útrapách, dorazili s desetiminutovým zpožděním. Jirka otevřel dveře a my jsme elegantně vyhopkali do přilehlé louže. V dešti jsme zamířili na blízký zámeček. U vchodu nás čekala nesympatická paní pokladní a přes naše protesty nás nasměrovala na místní Obecní úřad. Sprintovali jsme tedy přes půlku Průhonic (přes louži) v neustálém slejváku ke zmíněné budově. Pro větší efekt jsme ji asi patnáctkrát oběhli, neboť jsme nemohli najít vchod. Sportovní nadšenec Týna prohodila nejapnou poznámku o závodě Le Mans, ale již nám nezbyly síly k její likvidaci. Kromě toho ten vchod našli Nikola, která odmalička trpí vrozenými detektivními vlohami. Vchod byl totiž mazaně skryt za cedulí “MĚSTSKÁ POLICIE”.

Vyběhli jsme po schodech a ve stavu naprostého vyčerpání klesli k nohám Markétě, která seděla přede dveřmi obřadní síně s miminkem v náručí. Pouze Jirkovi a Jezuli zbyla energie na špehování obřadu klíčovou dírkou. Dveře obřadní síně se konečně obřadně otevřely a my jsme křísili oddávajícího, který nás měl tu čest spatřit první. Když se konečně probral a utekl, vtrhli jsme do síně. Spatřili jsme zástup Tuláků, hrstku příbuzných, Cyrila (konečně) a Jíťu, které to navzdory všemu moc slušelo. Před vchodem do budovy jsme vytvořili špalír, jímž jsme efektivně oddělili oboje příbuzenstvo, které na sebe přes hradbu našich zmrzlých těl vyzývavě hledělo. Špalír totiž tvořilo asi dvacet, nebo padesát Tuláků, kdežto příbuzní nás sledovali z povzdálí a se zjevným podezřením sledovalo fremenské vlající hábity. Pouze soucitná Dáda se vytrhla z rodinného kruhu, za což jsme se s ní bratrsky podělili o horu rýže, kterou jsme hodlali metat po novomanželích. To se nám povedlo úžasně, zdrhali, co jim nohy stačily. Malý plácek před obecním domem vypadal jako rýžové pole po útoku stáda Cadishacků. Ještě jsme se podívali, jak ostatním ujíždí autobus a naskákali jsme do Avie (přes louži). Cestou domů jsme si ještě jeli prohlédnout Terezku. Je fakt podobná Vaškovi, ale jestli má nohy po Matesovi, to nemohu zodpovědně potvrdit, neboť měla dupačky. Když to všechno shrnu, docházím k názoru, že to fakt byla docela sranda. Jo, a hodně štěstí, Jíťo !

Wendy

Komentáře

Komentáře nejsou pod tímto článkem povoleny.

Kalendář akcí

««« listopad 2017 »»»
PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Všechny události

Dnes je: 21.11.2017
Svátek má: Albert
Zítra slaví: Cecílie

Narozeniny slaví

26.11. - Timur (10)

Kalendář