Oddíl Tuláci
zážitky, přátelství, hry, příroda, dobrodružství, zapomenuté legendy

Kruh - Bohové světla čili Slované

Úvod do celoroční hry Slované.

Zátoka Pláňat, Keblov, 21. – 23.9.2001

Než se, milý čtenáři, začteš do tohoto prvního slovanského příběhu, doporučuji přečíst si úvodní slovo do celoroční hry! Jen tak získáš jasnější představu, o čem je dál vlastně řeč…

Už cestou na nádraží se mi ozval Kuba na mobil, že prý má tři špatné zprávy a kteroupak chci slyšet první… No, zkuste si vybrat! Pravil, že černý plášť, který jsem chtěl na výpravu a byl loni součástí kostýmu na Merlina nemá, že pravděpodobně skončil u někoho, nebo zůstal v avii při odjezdu z tábora a má ho tedy snad Jirka (aniž o tom tuší).
Za další, že materiál na soft také nemá. A tu třetí jsem si domyslel: nejede.

Zůstali jsme pouze tři velcí – já, E.T. a Malíček. A k nám patnáct dětí. Někdy před lety, tuším že na výpravě do Bolkova, počítal Honza poměr dětí k velkým a málem dosáhl 1:1.
Tak jsme tentokrát ty pomyslné misky vah překlopili (konečně) na druhou stranu…
Již při jízdě vlakem jsem se snažil domyslet, jak provést všechny věci bez jednoho z kostýmů a ve třech, kdy jeden nejméně vaří a dva se starají o chod programu. Improvizace je naše doména. Z Trhového Štěpánova nás zase místní autobusák dovezl až na rozcestí k Zátoce pláňat a tak nám zbývalo jen pár kroků a byli jsme „doma“. Náš domeček dostal zase po nějaké době nezvanou návštěvu. Protože se objevují stále stejné indicie, předpokládám, že ten host je stejná osoba. Otevře půdu, případně (jako tentokrát) ji nechá dokořán a odšroubuje okenici v koupelně, ale šroub zastrčí zpátky, takže to, až na tu půdu, vypadá, že je zamčeno. Nic se jako většinou neztratilo, nic nezničilo…

Uvelebili jsme se na táborové marodce, ošetřovně a „U Marty“. E.T. hrál až do setmění s dětmi venku hry, Maliček se staral o kuchyň, já střídavě zatápěl a přemýšlel, jak všechno provést jinak. Svolal jsem „válečnou poradu“ a vysvětlil zbylým velkým představu. Pak jsme shromáždili všechny děti do kuchyně a začalo vyprávění. Ponejprv s jednou zapálenou svíčkou, o chvíli později potmě.
Staří Slované byli přírodní lidé, síly přírody uctívali jako svá božstva a dali jim spoustu zvláštních a tajemně znějících jmen. Dnes se s těmito jmény setkáváme hlavně v pohádkách a pak ve spisech lidí, kteří se snaží o uchování pradávných pohledů na svět (ať žije internet…). Děti se dozvěděli pár nejzákladnějších informací, pár dodnes známých slovanských bohů a „budiž světlo!“ Baterka ozářila i nechtěné – Malíčka v kostýmu bludičky, takže zase budiž tma a kousek dalšího monologu, při němž bludička vybloudí ven, kde jí také máme najít.

Bludička nás všechny vedla lesem, kolem Asgardu až téměř k zelené boudě, ale před ní jsme zamířili mimo cestu vpravo do lesa, do místa, kde jsme onehdy nocovali. V zemi stály zkřížené a hořící dvě pochodně. A třetí náhle vzplála před námi a s ní přišel Svarog, jeden z nejstarších bohů Slovanů, jehož znamením budiž kruh. Nějak jsme se nemohli shodnout na pozdravu, Světlo tvým krokům nezapůsobilo a Svaroga nepřimělo k jednoznačné odpovědi. Svarog nám vysvětlil, že je jedním ze skupiny bohů světla, nebo li „světlobohů“. A že nás příští den přijde navštívit Žrec s důležitým sdělením.
Vrátili jsme se zpátky do chaty a začali se chystat ke spánku. Posléze jen několik z nás zůstalo v kuchyni a četlo si z knihy „Tajemný svět strašidel“ – opravdu čtení na dobrou noc… Nakonec už i Malíček (kterému se začalo říkat Malda a v poslední době nakonec Mája) už zmizela v ošetřovně ve spacáku. Kuchyni opustil i E.T. a chystal jsem se i já, ale keblovský domeček je dřevěný a všechno je v něm slyšet. Z pokoje u Marty se ozýval čilý ruch. Tenhle pokoj (to pro ty čtenáře, kteří to nevědí) má samostatný vchod a to přímo ven, z boku baráku. Nedá se z něj jít jinam než na louku, rovnoběžně s hranou lesa. Prošel jsem přes dřevník zadním vchodem ven, vedle dveří do tohoto pokoje a chvíli jsme váhal. Mohl jsem zabušit na dveře, vynadat těm nezbedům, jak to, že ještě nespí. Ale rozhodl jsem se pro jinou, možná ne pedagogickou metodu. A sice je vytrestat J

Chvíli jsme poslouchal ten halas a smích z pokoje. Bylo dávno k půlnoci a čas spát. Máte, co jste chtěli! Přikradl jsem se ke dveřím a zaškrabal na ně. Chvíli se nedělo nic, než si rozjařené osazenstvo uvědomilo, že se něco děje. Pak nastalo ticho, v němž se nespící nezbedové navzájem ujišťovali, že se nic neděje. Pokračovali v hlaholu a já jsem zaškrábal znovu. To už se ti uvnitř začali dohodovat, kdo to asi dělá. Padla postupně jména všech tří velkých a všichni jsme byli vyloučeni! Ve dveřích byla díra po suku, kterou se dala napůl vsunout šiška. Je to také otvor, který se dá dívat ven, aniž by člověk dveře otevřel. Za chvíli byla šiška na svém místě a raubíři si toho všimli. Bylo s podivem sledovat, jak si děti vytváří představu o tom, kdo je venku. Stačilo jen několik minut, aby sami sebe přesvědčovali, že venku snad vůbec nikdo není…

Nakonec se odhodlali pootevřít dveře. To byla chvíle pro další akci. Před dveřmi je betonový plácek. Na něj přišel špalek z dřevníku, na špalek pak plechovka a na ní zase další kus dřeva. Když se začali dveře otevírat, celá ta stavba s příšerným rachotem skončila na betonu a dveře se opět bleskem zavřely. Chvíli bylo ukrutné ticho. Zápasil jsem sám se sebou, abych se nerozchechtal. Randál v pokoji byl ten tam a nastal šepot. Po něm dál zase hlasité povídání, už však s přesvědčením, že NĚCO je venku DOOPRAVDY. Fantazie pracovala na plné pecky. Chrabrý jedinec Mára pootevřel dveře a ozvalo se: „Ty vole, plechovka!!!“ úzký pruh světla honem zmizel a v pokoji nastala další diskuse, co dělat. Přikradl jsem se ke dveřím a odklidil plech i špalky. Bezhlučně. Diskuse dostoupila vrcholu, osazenstvo se rozhodlo předměty vtáhnout dovnitř. Opět světelný pruh a výkřiky: „Je to pryč ??!?!“ „Zavřííí!!“

Pokud je vítr, padají z vysokých stromů za barákem šišky a někdy se taky trefí do střechy. Má imitace větru neměla ten pravý efekt a pokoj se v žádném případě nechystal spát. Měl jsem místy cukání opravdu tam zabušit a vysvětlit jim, že je vážně dávno čas jít spát. Odolal jsem. Jedna ze šišek mířila přímo na dveře. Bum! Všechno ztichlo. Něčí hlásek vybídl Máru :„Jdi se tam podívat!“ „Nejdu!“ A další bink do dveří… „Ještě jednou a vyletím na tebe!“ BINNNKKK!!! „Von to udělal….“

Obešel jsem domeček a podíval se nenápadně oknem dovnitř. Palanda-nepalanda všichni obyvatelé pokoje byli namačkáni na letišti u sebe. Někteří se zdáli už spící. Sem tam kužel baterky propátral louku a fantazie opět pracovala. Jaká strašidla si třeba jen z pohupujících větví dovede člověk vymyslet…

Ještě nějakou dobu jsem čekal, než všechno ztichne, nakonec jsem jako tečku zasunul do suku poslední šišku a když už se opravdu nic neozývalo a po rozsvícených baterkách bylo taky veta, šel jsem taky spát.
Ráno u snídaně jsem dělal překvapeného. Z „hrdinů“ předešlé noci byli místy opravdoví hrdinové, podle kterých se po louce pohybovali nejmíň dva vetřelci. bušili na dveře pěstí a nakreslili na zamlžené okno nějaké obrázky…
Myslím, že jsem tu a tam připomněl něco o vlkodlacích a jiných slovanských temných potvorách, ale nikdo mě nebral vážně.

Setkali jsme se poprvé se Žrecem. Pozdravil se s námi „Perun s vámi!“ a my odpověděli: „I s tebou!“ a správný pozdrav byl na světě. Poslal nás Žrec po asi šesti místech, kde jsme měli najít znamení, za něž jsme nakonec měli získat pravé jiné znamení, které je potřeba ochraňovat, nepřijít o ně a které za určitých okolností může ochránit i nás. Na cestu do těch míst jsme se rozdělili do dvou skupin a vyrazili. Získali jsme i části zprávy od Svaroga a ty jsme nakonec museli společně složit. Celá zpráva zněla: Vy, kdož čtete tato slova, dostali jste se do krajin našich rodů, do dávných časů a posvátných míst. Aby vaše pouť byla bezpečná, aby jste se nedostali do moci sil temnot, je třeba vystavět posvátný kruh. Ať je takový, aby se do něj vešli všichni z vás, ať je pevný, že jej vítr ani zlé síly nerozbijí lehce, ale ať je také takový, že jej z lidských cest není vidět. Vystavte jej teď, dokud je ještě světlo a síly temnot nemají nad lesem moc! Místo zvolte podle svého, nejlépe v okolí takového místa, Kde síly dobra a zla se již utkaly a zlo bylo poraženo. Vystavte kruh a do něj se vraťte, až na krok téměř vidět nebude. Svarog. Tuláci se sami rozhodli, že takovým místem, kde se utkaly síly dobra a zla, byla v létě křižovatka u zelené boudy, což je jen kousek od místa posledního setkání se Svarogem. Takže tam také nakonec kruh z přírodního materiálu vznikl. Žrec nám ještě ta naše nalezená znamení zaměnil za jedno pravé měděné, které je třeba neztratit. Když nastalo šero a to se měnilo v černou tmu, muselo se pár věcí připravit a domluvit. Šlo to rychle. Důležité bylo také dětem odejmout znamení. Zdařilo se. S vědomí, že přišli o znamení, vyrazili s Májou směr les. V té době se E.T. chystal stát se Svarogem a já Vlkodlakem…

Známá cesta kolem Asgardu je krátká, ale pro některé scény velmi šikovná. Děti měly za úkol dojít do kruhu ke Svarogovi. Když už se někteří chystali sejít z cesty do lesa, z druhé strany na cestu s výkřikem skočil vlkodlak v černém plášti a s hadrem s dírami pro oči a pusu přes obličej. Cesta se velice rychle vylidnila. Přes hadr jsem viděl pouze Jirku Hemelíka, který se, kdo ví proč, ani nelekl a Máju. S tou a s Gabčou – Pajdou, jsem byl domluvený, že jí jako unesu. Zuřivě jsem se rozhlížel vlevo, vpravo a naznačoval Máje: Tak jde ji máš?? A Mája beze slova ukázala na zem, kde se Pajda krčila. Vzal jsem jí za ramena a postavil. „Já se tak lekla…“ dostala ze sebe, ale to už jsem jí táhnul za ruku do lesa. A z cesty se ozavl neohrožený Jirka: „Tak si jdeme pro ní, ne?!“ S vidinou tlupy Tuláků v zádech jsem začal rychle prolamovat zády roští, abychom co nejdříve zmizeli. Kdeže, Jirka zůstal zcela osamocen. Skryti s Pajdou za stromy jsme pozorovali, kterak Mája svolává děti zpátky na cestu a směřuje je přímo do lesa ke kruhu. Nedalo mi to a ještě jednou jsem jako vlkodlak zavolat… Tu situaci z druhé strany popisoval pak E.T. – Svarog: Jdou děti, před nima roští. Zařveš a roští není! Úprk. Rychle, musíme do kruhu!! Ty se tam všichni sotva vešli na stojáka…

Mezitím jsem s Pajdou velkým obloukem obešel to místo s kruhem, umístil ji na dohled do lesa a vybavil informací, že ji musejí ostatní najít, že na ně nesmí volat. Svarog zatím plísnil děti, že nadávali na znamení větší pozor a hle, vykouzlil je a dal jim ho. Ale naposledy! Pak vyslechl nářky nad unesenou Pajdou a vysvětlil jim ještě jednou, kdo je to vlkodlak. Naznačil náš směr a kužely baterek začali prořezávat tmu. Opustil jsme Pajdu a poodešel hlouběji do lesa. Přece jen jsem si nemohl svítit, to bych se rychle prozradil, takže nějaká ta větev pod nohou sem tam rupla a místo Pajdy jsem byl jasný cíl pro hledače. Při tom bloudění po tmě jsem narazil na štěrkovou cestu a uvědomil si, že to je ta, která vede nad dnes už bývalým Metazem (letní tábor Metazu Týnec) z kopce směrem k zelené boudě. Začal jsem se po té cestě vracet a nevěřil jsem vlastním očím. Tuláčí tlupa právě u boudy měla další a to neplánovanou sešlost se Svarogem. Když ten dokončil svou řeč a Tuláci se s ním rozloučili, zahulákal jsem jako vlkodlak (nebo spíš jako hejkal) potřetí. Odpovědí byl sborový výkřik a dusot nohou po štěrku. A Májin řev: „Stůjte, nic nám už nehrozí!!!“ Když jsme se vrátili se Svarogem, oba zbaveni kostýmů, do Zátoky, čekal jsem, že už se budou děti ukládat ke spánku. Kdepak. Byla jich plná kuchyň a některým se opravdu vůbec nechtělo jít z té společné bezpečné místnosti. Vytáhl jsem si několik opravdu vyplašených tulaček do jídelny a začal všechno na rovinu vysvětlovat. I ten předešlý večer. Očividně se jim ulevilo. Jen Mumie nějak nechtěla věřit, že vlkodlak jsem já a co že jsem to měl na obličeji. „Jen obyčejný nepoužitý hadr na podlahu,“ řekl jsem. „Mám ho tady v kapse,“ a chtěl jsem ho vytáhnout. „Ne, NECH HO TAM !!!“ vypískla. Až po chvíli dalšího vysvětlování si dala říct a stejně jako ostatní se na něj podívali. Často to nedělám (abych ukázal masku, kterou zcela jistě ještě použijeme J), ale zdálo se mi to jako nejlepší řešení: jsme to my, co vás strašíme, takže teď je konec hry a nemusíte se dál ničeho bát. Uklidněné děti se vydaly do svých spacáků. A ti, co ještě chvilku zůstali v jídelně, se poměrně rychle vytratily, když jsem přišel s návrhem, že bychom si mohli tak jako včera ještě přečíst něco z Tajemného světa strašidel…

Když jsme s E.T. odcházeli spát, tentokrát už všechny pokoje bez výjimky měly půlnoc. Další den byla neděle a čas sotva stačil na pár her, setkání se Žrecem a vysvětlení, že jsme chrabře všichni přečkali veškeré nástrahy a že si nás tedy vybral jako pomocníky na cestu za slovanskými rody, které je nutné obejít a pozvat jejich vladyky na Velký sněm. Pak už nás čekalo cca osm kilometrů na vlak a cesta domů. Začali jsme tedy odvíjet, doufám, že veliké, klubko slovanských příběhů na cestě, která potrvá až do léta. Světlo našim krokům, nebo také: Perun s námi!

Michal

Komentáře

Komentáře nejsou pod tímto článkem povoleny.

Kalendář akcí

««« září 2017 »»»
PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930 

Všechny události

Dnes je: 24.09.2017
Svátek má: Jaromír
Zítra slaví: Zlata

Narozeniny slaví

19.09. - Eliška (11)

Kalendář