Oddíl Tuláci
zážitky, přátelství, hry, příroda, dobrodružství, zapomenuté legendy

Obodrité - Černobog nesmrtelný

Tolštejn, 11. – 13.1.2002

Tož, kde mám začít příběh? Asi od počátků cesty. Lidé, co se na této výpravě sešli byli jako ptáčata ze dvou hnízd. Tentokrát s námi jeli i Tuláci z Karlína. Pár opravdu malých dětí, ale všichni s lyžemi, a pár dospěláků – dvojčata Radka a Zuzka Matulovy, Tereza a Vašek. Lyžaři měli po celou výpravu trochu jiný program, zcela pochopitelně. Takže jsme se spíš na hradě Tolštejně míjeli, než abychom dělali něco společného. Jediné společné momenty, kdy jsme se setkávali, byla pravidelná „bitva“ o kus žvance v hradní kuchyni.

Cesta vlakem probíhala vcelku klidně, až na nečekanou štědrost několika mladých jedinců sedících i s lahváči a trvdším alkoholem s námi ve vagonu. Čas od času některý z nich přešel celý prostor a zamířil na onu místnost. Bylo znát, že jejich popíjení je v počátcích, hráli snad karty a ten co vítězil, z náhlého rozmaru sáhl za klobouk a věnoval jedné naší mládežnici kovovou dvacetikorunu. „Jé… ježíšek!“ ozvalo se a nikdo netušil, že s tímto heslem se ještě jednou setkáme…
Ponejprv tu nechám mluvit legendu, na níž náš příběh stál. Tuláci se z ní samozřejmě dozvěděli na začátku od Žrece jen malinko, nejde přece předem prozrazovat celý příběh, ale vám, čtenářům ji tu předkládám celou:

Až do Irie se donesla zvěst o utrpení, které postihlo kraj rodu Obodritů. Nejenže museli odrážet stále častější nájezdy rabujících cizinců, ale propukla u nich neznámá zákeřná nemoc, proti které nikdo z nich nemohl nalézt lék. Lidé přinášeli svým bohům stále bohatší oběti, ale nic nepomáhalo. Dažbog, který již mnoho let žil šťastně v Irii se Živou a naučil se mnohému od ostatních bohů, tušil za tím vším nějakou zradu. Tím spíš, že do kraje přišel jakýsi černý kněz, který hlásal temnou víru. A lidé, kteří neviděli jinou cestu a přiklonili se k němu a zavrhli své bohy, ti se náhle jako zázrakem uzdravili. Dažbog předstoupil před svého otce Peruna a požádal ho, aby mu svěřil úkol vypořádat se s tím, co se u Obodritů děje. A Perun souhlasil. Dažbog přijal lidskou podobu, na první pohled by jej nikdo za syna Perunova nepovažoval. Když přišel do kraje Obodritského, viděl vztyčené černé modly místo Perunových a poznal v nich podobu Černoboga a Morany. Srdce ho zabolelo, když si vzpomněl, že po Moraně kdysi toužil. Našel osady lidí ve víru černých mší, kteří zdraví na těle ale očarovaní na duchu vzývali temné síly, našel i osady, které se nevzdali svých dobrých bohů, ale všichni v nich byli nemocní a umírali. Tehdy se rozhodl zničit temné síly a přemýšlel, kdo by mu mohl poradit. Radil se s Mokošou a ta mu řekla, že nikdo, ani takový temný bůh jako Černobog – Kaščej není beze smrti. Ale že jeho smrt se skrývá ve zlatém vejci. Pak zavolal matku země – Živu a ta mu poradila jedno místo na světě, kde by mohla jeho smrt být. Byl to opuštěný ostrov, kde již celé věky rostl mohutný dub. Dažbog se vydal na cestu. Cestou pomohl vlkovi při souboji s drakem, který by už vlka zahubil. Vlk mu přislíbil pomoc. Vyléčil také zraněného sokola a i s jeho pomocí mohl počítat. Když se dostal na ostrov, svou božskou silou vyvrátil dub a pod ním našel truhlici. Když ji násilím otevřel, vyskočil z ní zajíc a utíkal, co mohl. Ale dostihl ho vlk a roztrhal ho. Tu ze zajíce vyletěla kachna, ale ani ona daleko nedoletěla. Do svých spárů ji chytil sokol a z kachny vypadlo zlaté vejce. Dažbog poděkoval oběma zvířatům za pomoc a svou božskou silou se i se zlatým vejcem přenesl k paláci bohů smrti. V ústrety mu vyšla temná a krásná Morana, ale tentokrát ho nedokázala nijak okouzlit. Když viděla, že všechna její kouzla jsou marná, ustoupila. Za ní se objevil Černobog v celé své síle a velikosti, ale veškerá jeho temná energie pohasla, když v Dažbogových rukou spatřil zlaté vejce. Jen chvíli se pokoušel Dažboga oklamat, pak prosil o slitování, když Dažbog sevřel dlaně. Zval ho dál, ale Dažbog věděl, že uvnitř paláce by byl v temné moci. Nařídil Černobogovi aby opustil kraj Oborditů. Stalo se. Pak si vyžádal od obou manželů slib, že nikdo z nich již nikdy nepřekročí hranici podsvětí. Černobog souhlasil, ale Moranin souhlas nebyl tak jasný, přesto se s tím Dažbog spokojil. Potom schoval zlaté vejce a řekl, že když neporuší tento slib, zůstane Černobog vládcem podsvětí dokud svět bude existovat. Vrátil se do Irie mezi ostatní bohy a zlaté vejce moudře předal Svarogovi jako nejstaršímu z bohů, aby ukryl, protože nejlépe zná svět bohů i lidí a žádná temná síla si na něj netroufne, což se nedá říci o Dažbogovi. Od té doby pouze Svarog ví, kde je Černobogova – Kaščejova smrt. Ale Morana, která tak nejasně slíbila, že neopustí podsvětí, přece jen alespoň na několik měsíců přichází mezi lidi, aby se připomněla svým mrazivým dechem.

Sněhu bylo v těch lednových dnech opravdu převelice, místní vzpomínali, že to nepamatují za posledních dvacet let. A já mohu napsat, že tato výprava byla v letošním školním roce asi fyzicky nejnáročnější. Hned v sobotu ráno, či spíše dopoledne, než jsme se dopracovali k odchodu ven, jsme museli pro vodu do podhradí, protože voda na vrcholu byla zamrzlá!
Z jiných let pamatujeme vodu ve studánce v témže podhradí, ale pro sněhové závěje, místy čítající dobré dva metry, nebylo ze studánky vidět ani kousek. Hradní paní, Merlinova Alice, nás měla zavést za těmi dobrodinci, kteří nám dají oněch celkem 100 litrů do dvou hradních kanystrů. Leč zprvu se nedařilo nalézt ani onu chalupu. Nakonec jsme se zeptali u jiných lidí a nebyli odmítnuti.
Dostat ten tekutý metrák na zavátý vrchol i ve čtyřech chlapech dalo pěkně zabrat…

Lyžníci nám po té zmizeli z dohledu a my se vydali také ven. Totiž nejprve jsme přichystali Blatníka na její novou roli. Rozhodli jsme se jmenovat ji Živou. Čekala nás nakonec v místě, kterému říkáme „Osud“ a řekla nám pár důležitých věcí, co se týkaly Černobogovi smrti. Tomu temnému zloduchovi bylo třeba zamezit v jeho kejklech a to šlo jedině tehdy, když mu budeme hrozit něčím jiným než jen chabou lidskou pěstí.

Při návratu od opravdu vydařené Živy (kterážto co by bohyně země samosebou ví, kde a v čem je Černobogova smrt), se děti vydaly do zádveří hradu, odkud si vytahaly svoje pekáče a jiné podprdelníky a jaly se za našeho dohledu i aktivní účasti lízat místní svahy.

Posilněni obědem jsme se vypravili pro zlaté vejce z legendy a protože Tulák se nedá, rozhodli jsme se (my chytří dospělí), že ho budeme hledat v tajemném místě, které má zvláštní údolíčko s bažinami a skalami a na jedné takové kamenné stěně je vyrytá tvář. Místo toto vzpomínám i v jiných zápisech do kroniky a vzdáleno je od hradu odhadem asi 1,5 km. Za příznivého počasí žádná fuška, leč sněhem zavátá cesta, po které zjevně nikdo nechodí, byla málem k nezdolání. Když jsme sešli ze širší cesty s udupanou a uježděnou silnou vrstvou sněhu a pustili se závěrečný půlkilometr závějemi směle vpřed, nastalo to pravé prověření tuláckých schopností… E.T. šel jako první, já jako poslední a tam, kde děti zapadávaly po kolena a někdy i hlouběji, hučel jsem do závratných hlubin a ještě nedosáhl na pevnou zem. Když jsme se dodrápali až tomu údolíčku a na jednu zasněženou skalku, rozhodl jsem se po tom opravdu velkém výkonu to zlaté vejce víceméně věnovat, než nechat všechny zoufale hledat v závějích. Zavřeli jsme oči, zlaté vejce se jakoby zhmotnilo v bílé nadílce v kruhu mezi námi a pak stačilo jen pár vteřin a hromada dětí ve sněhu, aby bylo na světě.

Cestou zpátky (a také tam) se sem tam zula nějaká ta sněhule a zůstala hluboko ve sněhu, zatímco její majitel jen v ponožce stál nad tím bílým nadělením. Opravdu, opravdu móóóóóc sněhu!
V odpoledních hodinách jsme užívali teplo a pevnou podlahu hradních prostor a čas plynul poměrně rychle. A po večeři nastal ten pravý čas vypravit se do míst, kde své dny trávil Černobog.
Svarog nás navštívil, zjistil, kdo máme znamení a vybídl nás, že nastal ten nejvhodnější okamžik.

Setmělou krajinou nás vedl Žrec neomylně ke „Konopišti“ (další naše pojmenování a toto navíc se skutečným Konopištěm nemá vůbec co do činění). To místo se trochu proměnilo, dnes je tam odpočívadlo, které jsme také využili. Pro nás to byla jakási brána do podsvětí. Přivítala nás Morana, hrála ji Pája (která předtím na hradě dostala kostým, byla stejně jako Kuba, představitel Černoboga, zmalována a naučena, co a jak má říct). Zvala nás dál, ale nikdo její pozvání nepřijal, což bylo jedině dobře, protože projít tou bránou znamenalo dostat se do její moci.
Když jsme byli v družném, ale přitom odměřeném hovoru, vpadl nám do zad Černobog. Vylekal některé náležitě, což skvěle demonstroval E.T., který na potvrzení toho sebou s úsměvem flákl o zem.
S pánem temnot nebyla žádná rozumná řeč a tak přišlo na řadu zlaté vejce. I když pochopil, že máme v rukou jeho smrt, chtěl, potvora, smlouvat. Že prý opustí kraj Obodritů, ale že za to chce od nás to zlaté vejce. Naštěstí se nikdo z dětí nedal přesvědčit a tak i pod hrozbou okamžitého rozbití vajíčka slíbil, že nejen opustí ten kraj, ale navíc už nevytáhne paty z podsvětí. Totéž chtěly děti od Morany, ale nepochodily. Jasný slib, že už nebude působit jinde než v podsvětí, z ní nikdo nedostal. Inu musíme se smířit s tím, že se nám každou zimu ta dáma připomene…

Nedělní dopoledne vypadalo již tradičním způsobem, tedy balení, úklid, vaření rychlého a nenáročného oběda – špaget. A také se opět mezi námi ukázal Svarog. Přinesl nám znamení za čin, kterým jsme odradili Černoboga od další neplechy a vzal si od nás zlaté vejce, aby ho ukryl na bezpečném místě, kam se ani jeho temný majitel neodváží. A to je všechno!

Ale kdepak, na jednu událost bych málem zapomněl. Když jsme přestupovali, snad v Bakově nad Jizerou, připotácel se z místní čekárny (či restaurace) jeden a pak druhý člen té karetní společnosti. „Jé, ježíšek! To jsou oni!“ Ozvalo se od nás. Ale po chvíli bylo jasné, že tito dva „pivní skauti“ mají tentokrát opravdu dost. Nehráli si už na štědré dárce, i když se snažili chovat přítulně. A byl jsem jedině rád, že nastoupili do jiného vagonu a do jejich jistého vystřízlivění (jednou přece nastat musí) je už nikdo neviděl.
U „třináctky“ na Hlavním nádraží v Praze a posléze u školy v Hostýnské nám nadvakrát skončila další výprava do časů slovanských zavátých. Tak tedy Perun s vámi!

Michal

Komentáře

Komentáře nejsou pod tímto článkem povoleny.

Kalendář akcí

««« srpen 2017 »»»
PoÚtStČtSoNe
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031   

Všechny události

Dnes je: 22.08.2017
Svátek má: Bohuslav
Zítra slaví: Sandra

Narozeniny slaví

25.08. - Terka (13)

Kalendář