Oddíl Tuláci
zážitky, přátelství, hry, příroda, dobrodružství, zapomenuté legendy

Příchod Bohů

Ploučnice, 14. – 16.6.2002

Je to zvláštní pocit, když něco končí, ale to asi znáte všichni. S pocitem, že tohle je opravdu poslední výprava v letošním školním roce, poslední výprava při putování prastarými dějinami Slovanů, poslední, kdy se před prázdninami setkáme se Žrecem a dalšími postavami, které známe, jsme vyjížděli z Prahy do dávných dob našich předků.
Místo u Ploučnice, vybrané jako místo, kde strávíme celý víkend, bylo krásné a zvláštní. Řeka se tu stáčela v meandrech přes rozsáhlé louky porostlé travinami. S údivem jsem zjišťoval, že tohle místo je až příliš podobné obrázku, který mám v práci na ploše počítače, než aby to byla podobnost náhodná…

Postavili jsme stany, i když ne všichni se chystali v nich spát. Nakonec jsme vzali zavděk vším, co mělo střechu, protože déšť nás tentokrát spláchnul přímo plnými kbelíky. Jen pro připomenutí: měli jsme za sebou Velký sněm, který rozhodl, že se Slované vydají na západ do nových zemí. A náš rod Čechů došel do Nové země. Zjistili jsme ale, že Svarog měl pravdu, když nám říkal, že je to naše cesta a že tam musíme dojít sami. Bohové zůstali ve staré zemi. Bylo třeba je přivolat. A splnit tento úkol jsme se právě vydali.

Hned večer jsme se na místě, které se později mělo stát svědky velkých scén, setkali se Žrecem. Začal nám vyprávět o čase, kdy žádný Slovan neznal jména přírodních sil a kdy se lidé všeho kolem sebe, co si nedokázali vysvětlit, báli. Tehdy přišel mezi Slovany Svarog a řekl…

Slované, dost bylo strachu z každého temného kouta, dosti jmen, co dáváte větru, zemi, ohni a vodě, aniž myslíte na to, že voda je vodou a země zemí. Z jisker mého kladiva se zrodili bohové a každý z nich je patronem nějaké přírodní síly. Chcete je přijmout za své?!" Děti řekly ANO (nečekal jsem jinou odpověď… a Svarog pravil dál: „Je tedy čas naučit vašeho Žrece vyvolat přes propasti času jakéhokoliv dávného člověka. Amulet z Irie, našeho království, není klíč pro vás, kteří jste ho již získali. Jeho síla je s vámi. Jste však daleko od svých kořenů, je třeba přivolat Prvního Žrece, ten zná způsob, jak se země stane zemí slovanských přírodních sil.“

Potom jsme v kruhu zavřeli oči a Svarog doprostřed položil oděv Prvního Žrece. Až jsme po opakování slov oči otevřeli, uprostřed nás ležel spící První Žrec. Probudili jsme ho a vysvětlili mu, oč nám jde. Rychle se zorientoval a jedna z prvních věcí, na co se nás zeptal byla, jestli máme všechny znamení, že jich je potřeba k přivolání bohů celkem deset. Popravdě jsme přiznali, že nám jich několik schází. Ne ale snad proto, že bychom je nezískali, jen jsme je buď zapomněli vzít s sebou, nebo ztratili…

Bylo nám jasné, že musíme znamení mít celých deset, jinak bohy nepřivoláme. Rozdělili jsme se do čtyř skupinek – tolik znamení z deseti chybělo – a každá skupina dostala do rukou šifrovanou zprávu. Klíče byly u zprávy dva. Nebylo to nic jiného, než morseovka psaná pomocí stromečků. Jen větvičky některých mířily vzhůru a jiné dolů. Zbývalo přijít na to, který klíč ke kterým stromkům patří. Naše luštitele to opravdu potrápilo. Nakonec kolem ohně zbylo jen několik lidí, co to nevzdalo a zprávu opravdu vyřešilo. Byla hluboká noc a s dětmi bděly jen Kachny a já s E.T. Jedna ze skupin vyrazila podle zprávy s Davidem (Kachny šly napřed znamení umístit) a po nějaké chvíli druhá se mnou.

Došli jsme ke stejné skále jako David, ke skále, na níž se z boku dalo lehce vyjít až nahoru. Dvě znamení jsme nakonec společnými silami našli v pradávných vymletých jamkách a dětem se ještě nechtělo jít spát. Ani už nevím, kdo dostal ten nápad počkat si na východ slunce. Opravdu už pomalu začínalo svítat, bylo skutečně moc hodin! Vydali jsme se nahoru až na vrchol, porostlý mechem a stromy a usadili se. Někdo naslouchal vyprávění, někdo jen odpočíval i usnul. Kachny u ohně v táboře mezitím znejistily, že tak dlouho nejdeme a vydaly se za námi. Sice jsem namítal, že asi nic ze slunce neuvidíme, když je pod mrakem, ale nikomu se nechtělo propásnout tu šanci. Během vyprávění jsem zaslechl hlasy, jdoucí zezdola. Byly to Kachny. Zavolali jsme na ně. Když se konečně dostaly k nám, bylo již světlo o poznání větší a všem bylo jasné při pohledu na nebe, že slunce je již nad obzorem, ale mraky jsou a budou tak husté, že nic jiného už neuvidíme. Vydali jsme se zpátky a na pár hodin ještě usnuli… Další den bylo třeba získat čtyři váčky, které budou představovat síly čtyř bohů. Byly to síly Dany, královny rusalek – pro nás tu představovala oheň, Meluzína – představitelka větru, Živa – ztělesnění Matky Země a poslední Vodník, jehož silou je samozřejmě voda. Zisk každého váčku byl podmíněn splnění nějakých podmínek ve hře. Plány nám hatilo počasí, přesto se nám podařilo váčky získat.

Ještě než jsme se do získávání pustili, využili jsme zatím slunečného počasí a naskákali do vody. Ale také jsme na duších pluli po vodě v meandrech. Sice jsme pak museli duše přenášet zpátky, ale to vůbec nevadilo. Plavili jsme se někteří i vícekrát a naposledy se u břehu strhla bahnivá bitva, kterou rozpoutala Líba – Blatník a dobrá polovina celé výpravy se doslova zabahnila. Ta spontánní bitva mi připomněla oddílovou bitvu se zlou bytostí Gromledem. Ani ta nebyla předem plánovaná a stála za to! Konečně jsme se pustili také do získávání sil. Voda – to bylo přenášení vody po lžičkách z větší nádoby do ešusů a o vítězi rozhodovalo pořadí jejich naplnění. Za ohněm jsme museli jít trochu dál a přebrodit se přes Ploučnici. Začalo docela dost pršel, ale byli jsme již u cíle a tak jsme se dostali na druhou stranu až k zapálenému ohni, který hlídal ohnivec. Úkol byl přenést – každá skupina – dvě zapálené svíčky na druhý břeh. Foukal vítr a vůbec nám příroda nechtěla pomáhat… Nakonec jsme zcela promočení přenesli na druhou stranu celkem čtyři zapálené svíčky. I to byl úspěch. Na získávání síly vody (možná to ale byly ty duše na řece) a země se mi nedaří vzpomenout, snad to tedy někdo za mě doplní : Když jsme se vrátili zpátky do našeho ležení, konečně přestalo pršet a převlékli jsme se do suchého. Objevil se Žrec a vysvětlil všem, jak bude vypadat Příchod bohů. Nakonec každý dostal roli, kterou měl zahrát. Každý dostal do rukou text, na každém záleželo, zda tahle scéna bude vypadat jako velká legrace, nebo zda ji vezmou alespoň trochu vážně. Museli jsme se také postarat o nějaké dříví, abychom měli na čem vařit. Ještě nám zbylo něco z předešlého sbírání. Rozdělili jsme se na ty, kdo za noci nezískali chybějící znamení – ti se vydali hledat zbývající dvě, bez nich k žádnému divadlu nedojde – ostatní jsme se věnovali hledání sušších dřev.

Divadelní scéna byla šitá na míru spíš noční atmosféře osvětlené pochodněmi a svíčkami. Když už jsme byli po večeři, seděli ještě kolem ohně, někteří z velkých začali říkat, že by tu celou scénu raději zahráli zítra, že jsou unavení. Hlasovali jsme. Kdybychom počítali pouze hlasy dětí, hrálo by se za tmy. Ale další hlasy velkých rozhodly těsnou většinou o tom, že jdeme spát a vše se odehraje až za bílého dne. Nedělní dopoledne tedy bylo to nejslavnostnější. Každý, kdo představoval boha, dostal kostým a vydal se na cestu napřed. Ostatní na místo přivedl První Žrec. Byla to křižovatka lesních cest, kde byl kameny naznačený Svarogův kruh (teď koukám, že jsme se ani nezmínil o jeho stavbě první večer před tím, než se ukázal Svarog. Zkrátka jsme se postavili do kruhu a položili kameny na místa, kde jsme stáli a bylo to…).

První žrec, který stál mimo kruh, řekl:
„Jedenáctá cesta čeká na Tvé činy,
překonal jsi všechna mámení,
přejdi po ní – budeš někdo jiný,
odevzdej své první znamení…“

A ten kdo byl pro tuto scénu nositelem prvního z deseti znamení, vystoupil z kruhu a řekl čelem o k ostatním:
„Přicházím ke světlu já z kruhu k Tobě první,
Ať světlo roztančí se, všechno temné zklidní.“

Ten verš připomínal začátek našeho slovanského putování, kdy jsme v Keblově poznávali Bohy světla, ale i Vlkodlaka! Pak zleva nositel znamení obešel kruh, kolem něhož leželo deset bílých kruhů. Až na ten poslední znamení položil. Vstoupil do kruhu zpátky a První Žrec vyzval dalšího nositele.

„Já druhý ze severu nesu duhu z hor,
kde bohy větru pozná každý živý tvor.“

To byl verš, který připomínal druhou výpravu na Tolštejně – Bohy větru.
„Leskne se meč, až u bran francké říše,
na zdraví Veletů já zvedám plné číše.“

Vzpomínáte na Mladočov na Meč předků rodu Veletů a na zápletku, kdy jste nevěděli, který ze dvou mečů je ten pravý?
„Čtvrté znamení je darem od Dažboga,
ač nepřemohl nikdo Černoboga…“

Morana dobrovolně odešla s Černobogem a stala se jeho ženou, zradila lásku Dažboga (ten si myslel, že ji temný pán unesl). I když jsme Moranu nepřesvědčili, nakonec nám Dažbog naznačil místo se čtvrtým znamením…
„Ten, kdo nerad skřítky, ve sněhu se ztrácí
kdo však přítelem je, domů se zas vrací.“

Na Tolštejně jsme se setkali s hádavou dvojicí, která málem ani Žrece nepustila ke slovu. Ale nakonec se udobřili a on, který by skřítkům nenechal ani drobeček, se s nimi určitě dělí již o všechno co má.
„Kdo postaví modlu pro temného pána,
nedožije živý, zdravý do šestého rána!“

Získali jsme zlaté vejce se životem Černoboga, aby již nikdy temný pán neopustil podsvětí a nemohl již mít vliv na lidi, kteří mu začali stavět černé modly!
„Ze severní země míří síla sedmá,
amuletu barvy nezná každá vědma.“

Opět v Mladočově na jarních prázdninách jsme získali amulet z království slovanských bohů, z Irie, a přivedli tak tyto síly za Seveřany, kteří je sami marně volaly.
„Pro osmé znamení do noci, nebylo Můře pomoci,
kdo neprávem získá sílu, zas ji ztratí. Do pravých rukou vše se jednou vrátí.“

Vzpomínáte na chvíli, kdy se i Vlkodlak přidal na naši stranu a snažil se Můru přesvědčit o tom, aby vrátila Daně, královně rusalek, ukradený Prsten moci? Na hádání Vlkodlaka s Můrou a na další zážitky z téhle povedené akce někteří určitě nezapomenou.
„Sněm rodu rozhodl, že na cestu se vydá,
deváté znamení teď ruka má sem přidá.“

Tento verš připomenul Velký sněm (na Tolštejně) a rozhodnutí o stěhování Slovanů do nové země. Teď sám První Žrec předstoupil před ostatní a pravil:
„Desáté znamení do Nové země
otvírá srdce všech, co stojí při mně.
Ó, sílo ohně, země, vod a větru, slyš,
Kdo přijde po mých slovech, dobře víš!“

Pak obešel kruh, na poslední volné místo položil desáté znamení, to, které mu odevzdal náš Žrec. Potom začaly ze tmy přicházet nejprve čtyři temní. Každý z nich předstoupil na metr od kruhu a Prvního Žrece a řekl svůj verš. Pak vzal nejbližší položené znamení do rukou, obešel kruh a postavil se tak, že vytvořil posléze s ostatními bytostmi (bylo jich osm) špalír, kterým ke kruhu přišli nakonec Lada a Perun.

  • Černobog: „Slib zůstat ve tmách splněn je, to stín můj bloudí zemí,snad nechce nikdo z bohů, z vás, bych v podsvětí byl němý!“
  • Morana: "Můj osud bílou zimou putuje, to něžné co ti ke rtu přimrzá,mé políbení k ledu povznese a nikdy více k teplu neklesá…
  • Můra: „Sudbu mou zná každý ten, kdo mne ve snu vzývá,nemá klidu, pokoje, každá noc je divá…“
  • Vlkodlak: „Ve dne člověk, v noci vlk, měsíc, taky temné skály,hlas můj slyš ve zdejším houští, jako z velké dáli!“

Stejně se zachovaly další čtyři bytosti, které již nebyly temné a jejichž váčky jsme získávali během dne. Ty čtyři netemné bytosti si od dětí braly váčky svých sil zpět k sobě. Po obejití kruhu vytvořili druhou stranu špalíru.

  • Dana: „Pro paměť říkám, není svár, rusalčí srdce bije,kdo by vám zkřížit cestu šel, ať před hněvem mým se kryje!“
  • Meluzína: „Vítr vám písek rozhází, rozcuchá dívčí vlasy,nenechá komín od sazí, pohladí v poli klasy.“
  • Vodník: „Netopím žádné nevinné, co vlastně lidé chcete? Rušíte klid mé hladiny, do vody vždycky jdete!“
  • Živa: „Nemoudrým říkám, dosti ran, co jste mi způsobili, A díky těm, kdo se ctí šli, a chyby napravili.“

Všichni ve špalíru poklekli a přišla Lada, bohyně krásy a harmonie. Zastavila se na konci špalíru a řekla:
„Mé jméno Lada je, znám jara krásy,
když taje sníh v peřeje a slunce se hlásí.“

Lada je družka nejvyššího, Peruna. Z kruhu vzala zbývající dvě znamení, pro sebe a pro Peruna. Poklekla zády k lidem v kruhu a do tohoto uzavřeného špalíru vešel Perun. Vzal si od Lady jedno ze znameních. Potom všichni povstali a Perun hromovládce promluvil ke všem.
Řekne, že je rád, že poznává takhle zblízka ty, co získali všechna znamení potřebná k přivolání těch, co tu stojí před nimi. A řekl také, ať vyřídí pozdrav Svarogovi, který jej jako nejstarší ze všech první přesvědčoval, že má ještě smysl snažit se vstoupit do srdcí lidských bytostí, protože i v nich se dá nalézt nejen moudrost, ale i láska. Pravil: „Ať světlo ve vašich srdcích vám ukazuje, kudy se dát na všech křižovatkách, na nichž se v životě ocitnete…“
Všichni bohové odešli, zůstal jen Žrec s Prvním Žrecem a tiší Tuláci. Ještě bylo třeba Prvního Žrece vrátit zpátky do minulých časů. I on sám o to žádal, byl již unaven a svou roli splnil. Vstoupil do kruhu a ulehl na zem tak, jak jsme ho nalezli. Jako Žrec jsem požádal (předem nedomluveně) opodál stojící představitele bohů, aby přišli blíž a kolem nás vytvořili druhý kruh. Stalo se. Zavřeli jsme oči a po chvíli s opakováním slov ležel mezi námi opět prázdný oděv. Ten jsem vzal do rukou a předal jedné z bytostí, ať jej vrátí Svarogovi. Pak jsem víc já než Žrec pronesl několik vět o tom všem, co jsme společně vytvořili a než jsme opustili kruh, zatleskali jsme si. A vydali jsme se zpátky do tábořiště v kostýmech i bez kostýmů jako Tuláci, kterým se povedlo to, co chtěli. Když slyšíte po tom, co něco pro ostatní děláte, větu o prožité události: „Jsem nejšťastnější člověk na světě…“ nemůžete mít jiný pocit.
Tak skončil náš příchod slovanských bohů do naší nové země. Rozdali jsme si tradiční papírové pamětní lístečky s netradiční součástí – malilinkým znamením z měděného drátu. Následovala rutina balení a přesunu zpět do jednadvacátého století. Ze slovanských akcí zbývá již jen tábor. Ať se tedy vydaří alespoň tak skvěle jako celý tento rok!

Perun s vámi!
Michal

Komentáře

Komentáře nejsou pod tímto článkem povoleny.

Kalendář akcí

««« listopad 2017 »»»
PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Všechny události

Dnes je: 23.11.2017
Svátek má: Klement
Zítra slaví: Emílie

Narozeniny slaví

26.11. - Timur (10)

Kalendář