Oddíl Tuláci
zážitky, přátelství, hry, příroda, dobrodružství, zapomenuté legendy

Prsten královny Rusalek

Venedové, drobní bohové, Zátoka Pláňat, Keblov, 22. – 24.3.2002

Několik dní před touto akcí jsem netradičně vyslechl několik předpovědí počasí a doufal, že se tentokrát naši meteorologové mýlí. Ukázalo se, že bohužel mají pravdu a po lednu, kdy lidé málem chodili v tričkách s krátkými rukávy a padaly teplotní rekordy jeden za druhým, přichází opět zpátky období, kdy rádi skočíme do vaťáků, někteří i na lyže. Morana se nechtěla nechat jen tak vynést…

Ještě štěstí, že jsme si my, velcí, dali týden před akcí v Zátoce „dřevěnou“ brigádu a naplnili ručně řezaným a štípaným dřívím náš dřevník tak do poloviny.
V pátek večer jsme se zase mimo zastávku nechali hodným panem šoférem autobusu vysadit na nejbližším rozcestí a pod zvolna se stmívající oblohou a mrazivým vánkem s batohy na zádech jsme přes les dočvachtali blátem až do domečku. Jeden z prvních úkolů bylo roztopit kamna v kuchyni a Mára s Jirkou a Drobkem, kteří se usadili v ošetřovně, si také zatopili, posléze se z této jejich malé místnosti stala málem sauna. Velcí se usadili v pokoji, kterému se dodnes říká „Na Martě“ od časů, kdy v něm asi před osmi lety během letního tábora bydlela Marta, maminka Pytláka a Šťáviny. Ostatní děti se svým nákladem zakotvily na marodce. Ty nemocniční názvy jsou trochu zavádějící, jsou to normální pokoje v domečku, to jen během letních táborů slouží k těm účelům…

Klára dostala do rukou rámcák s textem, který bude později říkat z paměti.
Počasí se vyvíjelo svým neovladatelným způsobem. Nejsme z cukru ani ze soli, přesto jsme však z některých programových nápadů slevili. Účelem výprav zkrátka není děti zdravotně „oddělat“. Vše tedy začalo v teple kuchyně, stůl byl obležen dětmi kolem dokola a Žrec se svíčkou obcházel okolo a vysvětloval tak, jako na první slovanské výpravě. To srovnání zářijové výpravy s touto se později ozvalo vícekrát, zvlášť s poukazem na to, jak se tu nádherně rozléhá řev Vlkodlakův…
Když se děti dozvěděly základní informace o drobných bozích a pak o Venedech, což vlastně byli praslované, nebo-li kmen, z něhož vzešly slovanské rody, vydaly se do lesa do místa zářijového svarogova kruhu – obnovit jej a posléze omotat provázkem z klubka boha lesa Lesovika.
Při druhé cestě všechny v kruhu čekal Žrec. Po známém pozdravu a propletených rukou dostal každý na čelo malý kroužek, ochranné Svarogovo znamení. Stalo se, že Můra uzmula (kdo ví jak) prsten moci, který patří Daně, královně rusalek. A dokud bude tohle narušení rovnováhy sil, bude mít Můra moc nosit lidem zlé sny – noční můry – daleko větší, než jí náleží…
Potřetí toho dne jsme se vydali do kruhu již za naprosté tmy. Vybaveni informací, že když tentokrát vstoupíme do kruhu, budeme pro všechny okolo neviditelní. Musíme pečlivě sledovat, co se bude dít kolem kruhu a v okamžiku, kdy „odejde světlo“, musíme odejít také a to tiše a nenápadně. Jakmile totiž světlo odejde a my překročíme kruh směrem ven, staneme se slyšitelní i viditelní pro všechny síly noci.
Děti za naprosté tmy došly až do kruhu a očekávaly, co se stane. Z jednoho směru se začal blížit kdosi s pochodní. Ukázalo se, že je to pocestný, který si nahlas povídá něco o své cestě za Venedy a z jeho chování bylo jasné, že hledá místečko vhodné k přenocování. Našel si jej nedaleko kruhu a po chvilce zapíchl pochodeň do země, vzal si pod hlavu smotanou deku, co měl při sobě, a opravdu usnul. Pochodeň nechal zapálenou.
Z jiné strany se tmou přiblížila další neznámá postava. Byla to Můra. Sklonila se nad spícím pocestným a začala čarovat. V pohybech jejích rukou musela být čarovná síla, protože se pocestný začal převalovat. Trápily ho zlé sny – jak jinak! A Můra začala říkat tato slova:

Ach, človíčku, krásně spíš, O čem asi sníš?
Temný je Tvůj sen co máš, Co teď uděláš?
Síla lesních panen snad prsten z moci mé,
s Divou ženou spojená, přec jen odejme!
Není člověk takový, Kdo to bdělý ví,
Spi, človíčku, těžce jen, Než nastane den!

Když skončila se svými verši, ztratila se ve tmě. A tu se po chvilce napětí ozval Vlkodlak. Pocestný byl vzhůru na to tata a po výkřiku: „Vvvvlkodlak..??!! Pomóc! Zachraň se kdo můžeš…! Vlkodlak….!!!!!“ Utekl do lesa a ani nečekal, až se Vlkodlak přiblíží.
A ten doopravdy přišel až ke kruhu. Obhlédl místo, kde ležel pocestný, jestli náhodou po něm něco nezbylo, ale zdálo se, že odejde z místa s prázdnou. Začal však volat Můru: „Můro! Můůůůro!!“
Z temných hvozdů se tiše začala blížit Můra. Kruh plný ztichlých dětí ležel přesně mezi ní a Vlkodlakem. Oba začali kruh obcházet, mluvit na sebe, Můra neústupně, v očích měla temné odhodlání ponechat si rusalčí prsten, Vlkodlak skřehotavě, nabádal Můru, ať jej vrátí, protože tím, že jej uzmula, narušila rovnováhu sil noci a dne a doplatí na to.
Vlkodlakovi se nezdařilo Můru přesvědčit. Ta opět vplula do temnot a Vlkodlak, který pro tu chvíli splnil to, co si usmyslel, začal odcházet s pochodní mezi stromy. Světlo po chvilce zhaslo a to byl signál pro malé Slovany. Pochopili, že to je ta správná chvíle k odchodu. Ale z kruhu nevystupovali nejtišeji, i když se opravdu velmi snažili… Vlkodlak se otočil a zvolal do tmy. Množství nohou přidalo do kroku. A ten „ve dne člověk a v noci vlk“ se pustil jejich směrem a volal na ně a také se hlasitě a skřehotavě divil: „Ono to utíká a ani si to nesvítí na cestu..!“ Prchající Slované nerozsvítili jedinou baterku a nevydali ani hlásek!
Perfektní noční scéna! O hereckém výkonu všech zúčastněných a hlavně Můry – Kláry bylo v následujících dnech slyšet mimo těch trochu závistivých i mnoho pochvalných slov. A každý ten, kdo říkal, proč zrovna Klára dostala tu šanci být v té roli, při otázce, jestli by byl schopen to tak zahrát taky, odpovídal bez výjímky, že ne…

Když nastal nový den, věděli jsme, že k tomu, abychom Můře vzali prsten moci, potřebujeme nějak spojit sílu Lesní panny a Divé ženy, tedy Divoženky. Ale jak tyhle bytosti najít? Kdo by o nich mohl vědět? Perun? Ten je moc daleko a určitě se zabývá důležitějšími věcmi. Žrec? To je člověk a není vševědoucí, nezná přesná místa – a pak to by bylo móóóc jednoduché… Svarog? No, představitele Svaroga tu s sebou nemáme… Tak kdo? A pak to konečně někoho napadlo. Je tu přece na téhle výpravě někde někdo, kdo má kus světa prochozený a mohl by vědět. Pocestný.
Vydali jsme se ke kruhu. Za světla to lesní místo vypadalo v docela jiné perspektivě. Všechny blízké a temné stromky a keře stály trochu víc opodál a nepůsobily nijak strašidelně. Volali jsme Pocestného s představou, že po svém nočním zážitku snad usnul jen o kus dál a teď přijde na zavolání… Světe div se, opravdu se ukázal, rozespalý a divící se, co jsme zač. Tak jsme mu vysvětlili situaci a on nám poradil. Ukázal směr, kterým se máme vydat a popsal nám cestu lesem, kudy jít za stařešiny Venedů, kteří jsou na světě déle než on a mohli by vědět, kde Lesní pannu nebo Divoženku hledat.
Po chvíli putování lesem jsme to místo a staříky objevili a ptali se jich. Ale oba stařešinové byli značně nedoslýchaví a trochu zmatení, asi nebyli zvyklí na takový dav malých Slovanů…
Poslali nás poprvé na dlouhou rovnou cestu (které říkáme podle jiného zážitku „železná – zelená“), když už jsme ušli značnou vzdálenost, „vzpomněli“ si, že to bude jinudy. Chvíli nás takhle trápili, ale nakonec nám ukázali ten správný směr. První žluté znamení jsme málem přešli. Ta nás dovedla k začátku provazu, který se klikatil dál mezi stromy až do nějakého neviděného cíle. Každý si zavázal oči tím, co měl zrovna u sebe a postupně po jednom jsme vyrazili. Nebylo to žádné bludiště, žádné křižovatky ani slepé cesty na Slovany nečíhaly. Přesto se některým povedlo vrátit se na začátek – šikovní, šikovní J…
Na konci toho opravdu dlouhého provázku čekala Lesní panna. Když se k ní vždy jeden Slovan dostal, ostatní na trase to neviděli, ani ti, co si ještě oči nezavázali, bylo to za terénní nerovností. Tehdy se z cíle ozval výkřik. A tak pokud byl dost silný, uslyšeli to i ti na startu a netušili, co je vlastně čeká… Když už jsme se konečně všichni dostali k té lesní bytosti, vyslechla naši prosbu a dala nám stříbrnou květinu ze svého věnce na hlavě. První část kouzla jsme měli v rukou. A před cestou za tou druhou polovinou jsme se šli posilnit obědem.

A Borůvka dostala do rukou rámcák, aby se i ona naučila něco z paměti.
Počasí venku nás nijak nenabádalo vyjít z domečku. Terén okolo se totálně změnil ve čvachtající bahno a vítr klopil sněhové krupičky padající k zemi do úhlu tak šedesáti stupňů. Museli jsme se donutit zvednou se od kamen, aby příběh pokračoval dál…
Vydal jsem se něco do terénu nachystat a mezitím se v lese nad domečkem odvíjela hra. Sama Divoženka byla v tom místě a na hrudi měla připevněné čtyřmístné číslo. Těch čísel bylo ke čtyřiceti, každé z nich si připevnila jen jednou. Děti byly v terénu v okolí a jejich cílem bylo zaznamenat správně všechna čísla na svůj lísteček. Pokud je však Divoženka uviděla a vyslovila jejich jméno, musely si pro nový život k domluvenému stromu, na kterém byl lístek, kde u svého jména udělaly čárku. Ten nejúspěšnější lovec čísel dostal potom od Divoženky „mast neviditelnosti“. Tím lovcem byla Rosnička.
A jak to všechno fungovalo dohromady? Květinu od Lesní panny bylo třeba potřít mastí od Divoženky. A celý ten pomazaný výtvor pak lstivě vnutit Můře, aby jej vzala do ruky, na které měla ukradený prsten. Ten se stal pro pár důležitých chvil neviditelným…
Divoženka prozradila Slovanům, kde je možné teď najít Můru. Bylo to na Hadí louce (místo, kde jsme měli hada Nidhóga v době Vikingského tábora). Nakonec jsme se ale rozhodli Můru a další děj umístit na kopci v lese, vzhledem ke strmému a bahnitému svahu, směřujícímu do potoka těsně před samotnou loukou. Ale to vůbec nevadilo. Když se roj baterek – bludiček přiblížil, vše už bylo nachystané. Děti jdoucí po pěšině úspěšně minuly mne, Můru i ducha lesa Lesovika. Můra promluvila jako první a Slované se zastavili. Protože tu nebyl žádný vymezený kruh, téměř obklopili Můru a snažili se jí jakkoliv vnutit květinu. Nakonec se jim to podařilo. Jakmile vzala Můra květinu do ruky, „zmizel“ jí prsten a protože netušila, že jej má stále na prstě, ale je jen neviditelný, sama se ho zbavila:

„Zmizel mi prsten? Můj prsten??!
Ach síly noci! Ke mně! Rychle! Buďte mi ku pomoci!
Ta zbabělost…Proč z ruky takto mizí?
Má snad někdo strach sám stáhnout mi ho z prstu?!
Jak jste mi cizí…
Tak je to, strach vám nedá! A kouzla a čáry Hned každý hledá.
Když ne já, tak kdo pak může,stáhnout, když chce se, druhé z kůže?!
Ne. Nikdo! Nedám mu to právo.Když ne já, tak nikdo jiný!
Buď prokleta ty sílo Rusalčí, ztracena až v samém středu země,
jen tam ať cesta tvá se zakončí!

Můra zmizela v temnotách a Slované by málem odešli, ale hlas Lesovika je zastavil. Konečně jsme spatřili ducha lesa. Nasměroval nás zpátky ke kruhu, odkud máme putovat až za prstenem. Ten totiž neposlechl Můru, protože má vlastní duši a je nedaleko. Jen je třeba pro něj dojít…
Vydali jsme se společně ke Svarogovu kruhu a odtamtud po žlutých znameních a několika azimutech jsme došli na další mýtické místo, na Asgard (opět z Vikingského tábora). Tam u jednoho kmene stromu ležely mince pro každého z nás jako symbol prstene. Pomocí nich prsten vrátíme Daně, královně rusalek.
Posilněni vyčeří jsme vyslechli slova Žrece. Tentokrát po nás chtěl, abychom byli připraveni na správný okamžik, kdy bude třeba jít ke kruhu naposledy. A každý, kdo je nositelem znamení – té spirály – ať ji má při sobě. Žrec vydal náhradní znamení za zapomenutá, grr….! A pak také upozornil na mince. Nemáme tedy nic zapomenout, až ta chvíle přijde! A jak poznáme, že je ten okamžik tady? To je překvapení.
Pokud by v tu chvíli někdo pozoroval od domečku les, spatřil by malý plamínek pochodně, jak se blížil k naší louce.
Ten kdosi s pochodní zůstal v lese mezi stromy, pohyboval se sem a tam a pak se na domeček sneslo volání Vlkodlaka. Vlkodlak čekal v temnotě a vyzýval jednoho odvážlivce, aby k němu přišel pro důležitou informaci. Jen svolat děti z celého domečku do jednoho místa, do jídelny, bylo chvílemi nadlidské úsilí. Některým strašpytlům se z pokoje – marodky ani nechtělo! Ale třeba takový Jirka nebojsa (bez legrace, ničeho takového se nebojí), hned zavolal, že jde. Ale Vlkodlak z lesa zařval: „Tebe nechci!!!“ První, kdo odmítl jít, byla Mumie, druhý Tomáš. Třetí oslovený Slovan – Rosnička – úkol přijala. Vlkodlak se mezitím ztišil, pochodeň zapíchl do země a schoval se za kmeny stromů. Rosnička přišla, po vyzvání i blíž ke světlu, řekla svoje jméno – Petra – nějak asi zapomněla na přezdívku, pak se Vlkodlak, aniž se ukázal, vyptal, co získali a po té řekl, ať vzkáže ostatním, nechť s tím vším, co mají, jdou ke kruhu!
Vzácné chvíle, kdy se síly noci přidávají na stranu sil dne, byly důležité pro návrat rusalčího prstene, ale byly prchavé…
Tlupa Slovanů se vydala za tmy ke kruhu. Před kruhem stál Vlkodlak s pochodní. Pokynul mlčky rukou a Slované do kruhu vstoupili. Pochodeň Vlkodlak zapíchnul do země k domluvenému stromu a vzdálil se. K místu přišel Lesovik a zorganizoval ukládání mincí a znamení do kroužku uvnitř kruhu. Pak všichni vystoupili z kruhu ven a postavili se tak, aby mohli sledovat pochodeň u stromu a také aby část kruhu zůstala pro vstup volná. Ze tmy přitančila Dana, královna rusalek – Borůvka. Pohlédla do kroužku z mincí a znamení a rukama provedla nějaká svá rusalčí kouzla. Pak ze středu mincí přímo ze země vyjmula prsten! Měla radost, že se síly tmy a světla opět vyrovnávají. A pravila, když poodešla mezi pochodeň a strom (s nápovědou – Klárou za stromem…):

*Vítr ať šumí ve větvích, Ať listy se snáší k mechu
A jehličí, které leží v něm, Ať leží tam dál bez dechu.
Je světlo a tma ten světa proud Ať váhy jsou rovné obě
A zlý nebo dobrý že mnohý je, Přec každý z nich končí v hrobě…

Mám předmět sváru na rukou, Ať síla je navždy skrytá.
Nezapomenut je ten čin A v temnotě znovu svítá.
Máte mé díky, vděk i žár, Rusalčí srdce bije.
Kdo by vám zkřížit cestu šel, Ať před hněvem mým se kryje!*

A než zmizela mezi stromy, ještě jednou přišla ke kruhu a něco do něj položila. Když se děti přiblížily, zjistily, že je to další slovanské znamení. Rozebraly si mince i svá i půjčená znamení s tím, že je musí vrátit Žrecovi, rozloučily se s Lesovikem a namířily si to pryč. A do té chvíle tichý opodál stojící Vlkodlak zahrozil. Protože skončila nerovnováha světa a síly noci byly opět protiváhou sil dne… „My se tě nebojíme,“ zvolal nějaký troufalec a Vlkodlak zapátral v paměti, čeho se ještě ti opovážlivci bojí, spíš proto, že to ještě neviděli: slovanského upíra, který také patří do panteonu. Proto se nad hlavami všech rozlehlo volání: „Upíre, jsi silnější než já, přijď mi na pomoc!“ a Slované přidali do kroku…
„Tady jsem!“ skočil po Vlkodlakovi Honza, když se děti vzdálily. A pak jsme typovali, co by asi nastalo za chaos, kdyby tohle v nějakém zatím netušeném kostýmu udělal těm našim dětem před chvílí, třeba na cestě, kterou chvatně odcházeli z lesa ven…
Ale na to ještě nenastal ten správný okamžik!

Poslední, nedělní ráno v Zátoce pláňat, jsme se setkali se Žrecem. Odevzdali mu vypůjčená znamení (příště čekejte nějakou opravdu těžkou zápletku, která vás naučí znamení nezapomínat) a ani jsme se nedozvěděli, že také rod (kmen) Venedů, tedy jejich vladyka, byl pozván na blížící se Velký sněm. Ale to se málem bere už jako samo sebou. Nebo nééé???
Balení, úklid, úprk, vlak, nádraží, škola, domov…

Michal

Komentáře

Komentáře nejsou pod tímto článkem povoleny.

Kalendář akcí

««« listopad 2017 »»»
PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Všechny události

Dnes je: 23.11.2017
Svátek má: Klement
Zítra slaví: Emílie

Narozeniny slaví

26.11. - Timur (10)

Kalendář