Oddíl Tuláci
zážitky, přátelství, hry, příroda, dobrodružství, zapomenuté legendy

Strom splněných přání

Vánoční výprava na Tolštejně, 16. – 18.12.1994

Z některých akcí v každém oddíle se stane po čase, kdy se pravidelně opakují, tradice. Tak je tomu i u nás, co se týká vánočních výprav. Naše vánočky se konají již tradičně na Tolštejně. V letošním roce putování po stopách Martina Šporky z Lipé jsme v pátek večer uvítali na hradě Badatele. Ten v tamnějších krajích hledal Strom splněných přání a jen čirou náhodou našel medailón, s nímž si nevěděl rady. Nabídl nám jej a děti (v roli Martina) tu věc po chvíli váhání přijali. Naopak ony se zavázaly, že pomohou Badateli najít onen strom. Badatel nebyl takový hamoun, aby jej hledal jen pro sebe. Chtěl pomocí tohoto stromu splnit mnoho dobrých přání všem lidem na světě.

Ještě samotný Šimon nás ten večer navštívil a děti mu ukázaly medailón od Badatele. Šimon věděl, co je to za předmět. Jeho pomocí se každý člověk může stát po dobu, co jej nosí, druidem. Kdyby to Badatel věděl, jistě by se ho hned tak nezbavoval… Večer po té děti ještě hýřily aktivitou a tak jsme vyrazili pod vedením rádců do tmy směrem na Jedlovou. Cíl byl jediný – utahat děti. Pohříchu nad smyslem nočního výletu rozvažovaly sami děti, časté otázky typu proč a kam vlastně jdeme se ale bohužel ozývaly jen z hloučku, který se tvořil kolem mne. Cestu jsem dětem krátil a smysl hledal ve vyprávění příběhů a tedy i ti, kterým běhání po tmě po lese nestačilo, měli tuto cestu o něco pestřejší. Nevím jak po tělesné stránce vyhovoval ten neplánovaný malý bigmak ostatním velkým. Cíl u dětí byl splněn, většina spala jako zařezaná. Ale i velcí by jistě rádi hlavu složili, bylo však třeba doladit zítřejší program…

Již v pátek večer jsme koukali, kolik je v okolí sněhu a zda bude možné věnovat se zimním sportům. Ráno bylo stejně bílé, v jednom z nás se však probudil druid. V Nikole. Zdá-li se vám, že bych raději po zadku sjížděl po snahu, než něco dělal pod vedením druida, nenechte se zmýlit předcházejícími slovy! Díky Nikole tato výprava jen získala na duchovním (i materiálním) smyslu. Nikola nám všem uchystala práci tělesnou (připravit klasickou lojovou směs pro dokrmování ptactva) i uspokojení nad dobře vykonanou prací a pocitem, že místní opeřenci naší zásluhou dostali něco na přilepšenou v této jinak na potravu chudé roční době. Nejprve nás ale čekala brigáda, o kterou nás poprosil Přemek. Abychom měli (a také ti, co přijdou příště po nás) teplo, aby bylo čím zatopit, udělali jsme řetěz od kůlny až k do kotelny hradu a přemístili jsme pěknou hromadu nařezaného dříví. Až potom jsme chodili po krajině, po známých místech, kde jsme již tolik příběhů prožili, kde jsme potkávali bytosti, nebo se jimi sami stávali, a tentokrát jsme na větve stromů zavěšovali jednoduchá krmítka, sypali do nich zrní, věšeli jsme do výšky připravené smrkové větvičky se ztuhlou lojovou směsí a bylo nám dobře. V jeden okamžik jsme se v lese postavili do kruhu, druid-Nikola nám pověděla o skutečných druidech a jejich vztahu k přírodě. Pak jsme se každý otočili zády, vykročili svým směrem za nejbližším jehličnatým stromem s úkolem utrhnout z něj malinkou větévku, ale jednat s ním jako s živou bytostí a poděkovat mu za ní! Většina dětí něco takového určitě nikdy nezažila. Byl to balzám na dušičku.

Přinesli jsme i trochu větší větve, neboť jsme se chystali vyrobit (neřezat!) vánoční stromeček, ale předběhl nás hradní pán Přemek a stromek přinesl… Měli jsme tip na padlý strom (a našli jsme jej) a vyzdobili jsme celý hrad. Odpoledne jsme začali okupovat svah a na všem použitelném k ježdění jsme zkoušeli kvalitu sněhu (a ledu), neboť přituhlo a cesta dolů se zdála někdy rychlejší, než je zdrávo. Dlouho tohle frčení dolů dětem vydrželo, přece však nastal čas, kdy se ti nejzmrzlejší vrátili na hrad a po nich později všichni ostatní. V teple jídelny, jinak také hlavního sálu, jsme začali s dalším druidem-Jezuletem hrát hru, které se říká hrníček. Každý, kdo chce, napíše na kousek papíru takovou otázku, někomu určitému, kterou by třeba jinak nahlas neřekl. Napíše, komu je lístek určen a vloží jej do hrníčku. Když se sejde dostatečné množství otázek, rozdají se a popořadě se na otázky odpovídá. V každém kole má každý právo odmítnout odpovědět na jednu otázku. Každý svého osudu strůjcem a jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá. Děti bývají, než z toho stačí vyrůst, značně upřímné, někdy jejich upřímnost dokáže zabolet, nebo vyvést z míry, jindy rozesmát, nebo i dojmout. Mnohé otázky byly přímo na tělo. Přišel mi třeba dotaz (doslovně opsaný vypadá takto): Proč seš tak hodnej? PS! Neber to tak že nechci aby si byl hodný! Nebo třeba: Proč máš fousi?

Jak plyne čas a dlouho se něco stejného hraje, omrzí se to a úroveň hry klesne. Dříve než se tak stane, je třeba v nejlepším přestat. Nastal čas Šimona, který promluvil jako druid a dovedl nás do místa se Stromem splněných přání. Vydali jsme se tmou směrem na nádraží a odbočili jsme vpravo druhou cestou. Zastavili jsme se a utvořili kruh. Drželi jsme se za ruce a každý sám za sebe, až spatřil světelné znamení, odcházel do lesa vyšlapanou klikatou pěšinou. To Šimon, stojící u Stromu přání, dával vědět, že už muže další Tulák jít. Samotný strom přání byla borovice, z níž vyrůstalo jmelí. Kdo chtěl, své přání šeptal, jiný je řekl nahlas. Řekl jsem: Přeji klid a mír tomuto oddílu při mně i po mně. Když poslední vyslovil své přání, z lesa od Stromu přání začaly vylétat barevná světla a potom přišel Šimon se jmelím, které jsme si v teple rozdali. Kdo by se netěšil na štědrovečerní večeři a rozdávání dárků? Každý dostal salát se salámem ve tvaru rybičky a po jídle jsme si rozdávali dárky. Každý Tulák dostal mimo jiné Lexikon turistiky a tábornictví. Ale stromek byl tradičně obležen spoustou dárků, které nebyly oficiální a které si Tuláci dávají mezi sebou. I pro Vaška, který s námi nebyl, i Pro Jirku s Ivou, kteří měli přijet a nakonec nepřijeli, se pár dárků našlo. Předáme je při nejbližší příležitosti.

Rozdávání dárků bylo letos trochu zbytečně rychlé a také úvod těsně před večeří i po ní by snesl trochu více slavnostnější háv, byť třeba zpívání koled, atp. (tato slova spíš patří mně, ačkoliv jsem tentokrát nechal více jednat rádce). Když nastal po hrách i po kytaře čas jít spát, objevil se poslední druid – Myšák. Všichni jsme nalezli do největšího pokoje, uvelebili se, uvolnili a druid nám po tmě pustil relaxační hudbu. Do ní vyprávěl, co máme cítit a učil nás, jak si naše tělo může rychle odpočinout. Pro většinu dětí to byl neobvyklý zážitek.

Poslední nedělní den byl zasvěcen balení, uklízení, ale i na sjíždění svahu zbylo času dost. Jen by neškodilo, kdyby se voda na špagety vařila trochu rychleji! Mazali jsme na vlak, ale ono ještě víc přituhlo a to, co bylo včera mokré, vlhké, bylo z ledu. Víc dětí popadalo cestou, jen jediné však nešťastně – Wendy. Spadla tak, že si zlomila levou ruku v zápěstí. To jsme v tu chvíli nevěděli, ale dalo se to tušit. Ve vlaku jsme z pravítka udělali dlahu, celé to ovázali pružným obinadlem (zdravověda přímo v praxi) a při přestupování v Bakově nad Jizerou jsem telefonoval rodičům, aby si přijeli pro Wendy v Praze již na nádraží… Výprava tedy dostala nečekanou tečku. Nezbývá mi než si přát, aby se žádná taková věc již nestala. Ale i při ohlídání všech nebezpečí nelze předvídat náhodu. Protože o nic jiného v tomto případě nešlo.

Michal

Komentáře

Komentáře nejsou pod tímto článkem povoleny.

Kalendář akcí

««« listopad 2017 »»»
PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Všechny události

Dnes je: 21.11.2017
Svátek má: Albert
Zítra slaví: Cecílie

Narozeniny slaví

26.11. - Timur (10)

Kalendář