Oddíl Tuláci
zážitky, přátelství, hry, příroda, dobrodružství, zapomenuté legendy

Šumava 2008

Volary – Husinec 2. – 6.7.

Vyjíždíme… ne sice vláčkem, který je pohodlnější a prostornější a mám ho raději, ale autobusem. Ten je rychlejší a levnější. A počet přestupů je minimální – jeden, na rozdíl od vláčku. Tak tedy opět po roce vyjíždíme na Šumavské putování s cílem v Husinci u koní u dědy Oulického:)
Je nás celkem devět, což je počet tak říkajíc ideální na takovouhle akci. Není nás málo jako loni a není nás ani moc. Členové této expedice jsou letos sourozenecké dvojice Áďa s Kryštofem, Lišák s Adamem, Orlík s Jakubem a Lukáš. Za ty starší jsou letos Světlana a autor této statě:)

Počátek cesty je ve Volarech, to je takové „klasické“ místo, z něhož jsme vyráželi na putování od dávných tuláckých dob a sem tam se tam ocitáme zas, tentokrát po pěti letech (tedy možná;) Nákup v potravinách na místě je jen tak tak, jsme poslední zákazníci toho dne a vydáváme se cestou přes zříceninu hradu Hus ke Křišťanovickému jezeru. Je něco kolem šesté večer a podle mapy to vypadá asi na 5–6 km, což se dle značek na místě rozroste na 9,5 km vzdálenosti. Není nic, co by nás honilo, nemáme dáno, že to musíme dojít, ale jdeme. Pro některé mladší ročníky právě začíná jejich nejdelší putování v životě…

Výbava u těch, kdo jedou poprvé, bývá i přes konzultace, předcházející cestě, sem tam překvapivá. Některé batohy vypadají spíš jen jako školní tašky, do kterých se sotva něco vejde, a jsouce čínské či podobné provenience, trhají se, zipy rozpadají a přezky se nedají na dobu, kterou chceme my, zapnout. Jiné jsou až neskutečně velké, ale kupodivu plné… Některé děti se diví, že do batohu mají dát ještě něco jako proviant a říkají, že se jim nic nevejde. Ale vejde, holátka, vejde;)

Cesta plyne v poklidné atmosféře, ale přijdou okamžiky, které nás prověří… Zastavujeme velmi často, ostřílenější Tuláci mají našlápnuto na rychlejší krok, menší děti zůstávají pozadu. S dospělými. Nakonec se tohle srovná, rychlejší zpomalí a drží se na dohled, opožďující se jsou hlídáni a povzbuzováni, případně zbavováni různých přívěšků k batohům, pokud to jde, tak do batohů – svých;) Naštěstí jsme se vyhnuli pověstným igelitkám po rukou. Když dojdeme do lesa, kde je zřícenina hradu Hus, a blížíme se již k němu, smráká se, ve stmívajícím se lese působí čtyřhranná polorozbořená hradní věž možná větší, než ve skutečnosti. V tu chvíli si vzpomínám, jak jsem tu šli před pěti lety a na tomhle místě se zdrželi. Tentokrát jdeme dál, hřebenovou cestu a vybavuje se mi, co nás čeká. Pravdu měl jeden postarší cyklista, co nás potkal o pár kilometrů dříve, poptal, se, kam jdeme, změřil si nás a řekl, že budeme lézt po čtyřech. Hřebenová cesta přes hrad Hus je z těch náročnějších, ale nejsme žádné padavky. Beze ztráty bodu zanecháváme za sebou tento náročnější úsek a pokračujeme dál. Jak se stmívá, přibývá dotazů, kdy a kde rozbijeme tábor, ale čím více jsme od Husa, tím více se blížíme ke Křišťanovickému rybníku, až už je na dohled široká cesta, vedoucí do místního kempu, pak první auto – zázračné zjevení pro některé…

Je něco mezi devátou a desátou večerní a je víceméně jasné, že pro dnes nepokračujeme dál, správce je sympatický mlaďoch, nechá nás složit výstroj u baráčku, protože dokud je ještě vidět, ochladíme se v rybníku, pak vyřídíme všechno ostatní. Voda je nádherná, tmavé siluety vstupují do tiché hladiny, ne to slunce už nezapadá, to už je dávno za obzorem. Už potmě a při baterkách sbíráme dříví na oheň, stavíme stany, večeříme a jdeme spát. Někteří se ptají, kdy bude budíček. Profesionální deformace – budíček bude, až děti vstanou. A to vzhledem k jejich nízkému věku, bude číselně odpovídat příslušné ranní hodině:) Druhý den koukáme do mapy, počítám s tím, že nedojdeme až do Husince a budeme končit někde u Podedvorského mlýnu. Podle cedulí na místě zbývá do Husince 16,5 km.
Uvidíme…

Stoupání do kopců a opětovná klesání jsou docela náročná, ale děti zvládají a zvykají si, že musí fungovat jako tým, jedině tak se jim půjde lépe, atmosféru tvoří všichni, je důležité neskuhrat a neříkat předem, že něco nepůjde, že nedojdeme. Naopak! Dobrá nálada je důležitá.

Když slézáme z posledního kopce, nečekaně se ozve Vašek, náčelník karlínských Tuláků. Jako blesk z čistého nebe má služební cestu kolem, jede do Prachatic, tak jestli nejsme v Husinci, že by nás přijel navštívit. Když slyší, že jsme asi 11 km od něj, padne klíčová otázka, zda nechceme odvézt, nebo baťohy a tak. Říkám, že se musíme domluvit. A pak se domlouváme nad kotlíkem těstovin a párků.
V tomto složení jdeme přímo k věci a domlouváme se všichni společně. Můžete to nechat plavat a pokračovat dál, můžeme si nechat odvézt věci, ale znamená to dnes dojít zbývající vzdálenost, nebo se necháme naněkolikrát odvézt všichni, ale znamená to, že jsme nedošli. A většina řekne, že to dojdeme ještě dnes.
Vašek přijíždí za pomocí GPS v autě, GSM na obou stranách a mapy u mne, přiveze nám dárek – meloun a naloží věci. Jsme kousek od toho zmíněného mlýnu a jen s pár věcmi, co budeme cestou potřebovat, se vydáváme na jedenáctikilometrovou cestu směr koně… Vašek mezitím volá a říká mi do ucha, že děda Oulický není… – to  mi až zatrne, panu Oulickému je už moc let – a hned v zápětí říká, že je v Maďarsku:) No nepraštili byste ho?!

A pokračuje, že věci máme v hausbotu a jsou tam kluci, kteří o nás vědí.
Dopředu si říkám, co jsou ti kluci asi zač. A ukáže se, že jsou moc a moc fajn. Na další čas se stávají našimi společníky, jsou čtyři přibližně čtrnáctiletí, ale vynikají mezi nimi dva, jeden je vnukem dědy a říká se mu – jak jinak – Oula. A druhý je Honza, zvaný Johny. Ten se nás drží nejvíc a je mu s námi opravdu dobře. Ti kluci jsou zvyklí pracovat. Bydlí v hausbotu dole na louce (pro ty, co to neznají, tohle je hausbot stojící na suchu..), ráno vstanou, dají kravám, zaopatří koně, pracují na zvelebování přístřešku, když jdeme pro vodu a pod vanou, která je ve svahu a koně z ní chodí pít, si necháváme láhve na vodu, že cestou zpět si je napustíme, přijdeme k hotovému – plné láhne jsou vynesené až do přístřešku… Nakonec s námi i hrají hru, tu čokoládovou, potmě, kdy se děti snaží přikrást se k tácku s čokoládou, aniž by na ně strážce posvítil. A když hra končí, zjišťuji, že to, co se těm klukům podařilo získat, většinou rozdali mezi naše děti:)
Navštívili jsme zříceninu hradu Osule a v podhradí natrhali nějaké ty třešně, co tam rostou. Tehdy mnohý Tulák svedl vnitřní zápas, zda půjdeme na Osuli, nebo ne. Už jsme se pár kroků vraceli zpět, bez toho, že bychom na ten kopec před námi vyšlápli. A ozval se Lišák a přidali se další, že tedy jo, půjdem’:)
Limonádová babička, paní Vaňásková, která provozovala maličký krámek v domku cestou z luk do Husince a každý rok nás vítala jako dobré známé, měla letos zamčeno a cedule „Obchod u Vaňásků“ zmizela. Myslíme si – i podle toho, co říkali kluci –,  že je již někde jinde. A tak jí přejeme, ať je již v tomto, nebo jiném světě, jen vše dobré, pokoj a klid… Jedno z lákadel pro některé děti je i pouť, která se v těch červencových dnech pravidelně rok co rok opakuje. Autíčka jsme nenechali stát a naše peněženky trochu zchudly, ale užili jsme legraci. Pár perníkových srdcí putovalo až do Prahy a možná i do jiných míst, došli jsme i k husinecké nádrži a opakovaně vstoupili do té vždycky ledové vody. Všichni:) Koně – ti ale vítězí nad všemi autodromy a hrady. Nesvezli jsme se na nich, děda Oulický byl letos jinde, ale ani jeho přítomnost nikdy není zárukou, že skončíme v koňském sedle. Přesto však všichni vyhledávali možnost být u koní, pohladit si je, krmit, nebo jen tak pozorovat, jak se prohánějí po pastvinách…
Když nastal poslední den, sbalili jsme své věci a vydali se na autobusové nádraží. Kluci šli s námi a zůstali až do odjezdu.
V téhle stati se nedá zaznamenat vše, spoustu pocitů je nesdělitelných, zůstávají v nás a rádi se k nim vracíme.
Výsledkem všeho byl dobrý pocit, naše překvapení z pohodových kluků a překvapení těch kluků, kteří očekávali místo nás spíš unuděné a nezvladatelné puberťáky z Prahy. Máme na sebe spojení a Johny, až bude mít cestu do Prahy, říkal, že se ozve. A napřesrok doufají, že zase přijedeme…
Někteří nejmladší zjistili, že i věci, které doma nechtějí jíst, se jíst dají a že jim natolik zachutnaly, že je chtěli pak i doma od maminek.
Zjistili jsme, že ztracený obzor je jen tehdy ztracený, když si to budeme říkat. Jinak se dá dojít kamkoliv a překonat cokoliv, co stojí v cestě.
Vyjíždělo devět lidí, vracel se sehraný tým…

Světlo vašim krokům, Tuláci! A děkuji, Michal

Komentáře

Komentáře nejsou pod tímto článkem povoleny.

Kalendář akcí

««« listopad 2017 »»»
PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Všechny události

Dnes je: 22.11.2017
Svátek má: Cecílie
Zítra slaví: Klement

Narozeniny slaví

26.11. - Timur (10)

Kalendář