V dobách Ludvíka XIII.
Vydáno: před 20 roky
Kamenice u Humpolce, 30.3. – 1.4.2001
Páteční cesta na vlak byla trochu dobrodružnější, rozdíl mezi naším výstupem z tramvaje před nádražím do odjezdu vlaku byl několikaminutový. Připojil se k nám Honza a v letu jsme převzali poslední dvě děti a jejich maminka za námi s úsměvem zavolala: „Koukám, že jste ještě lepší než my…“ a myslela tím svůj také těsný příjezd k vlaku, ale dřívější než ten náš.
Vlaky jsou čím dál tím nacpanější, umývárna se čím dál tím víc stává skladištěm batohů. Cestovali jsme ještě s jednou skupinou v uličce. Ta skupina vystupovala v Kutné Hoře a starý muž, který byl vedoucím těch malých kluků – nezbedníků na ně zjevně nestačil. Svrběl mě jazyk a chvílema jsem už už chtěl zasáhnout, ale nešť, nezasáhl. Klučinové s baťůžky na zádech demolovali toliko sebe, nikoliv obecné zařízení.
Nejvolněji je ve vlaku právě tehdy, když se má vystupovat, jako by to
napsal Murphy. Ale tuhle story napsaly sami České dráhy.
V Kamenici nás k nádraží přišla přivítat Iva s Betynkou, Jirka nás
zatím čekal v baráku, který se změnil ve staveniště. Nečekal jsem, že
budeme tentokrát bydlet i jíst v přízemí ve dvou velkých místnostech,
v tak (a kdo ví proč) zvané důstojnické a vedle v učebně. Ale stalo se.
Důstojnická byla připravená, pod okny nekonečné letiště ode zdi ke zdi a
já v ten okamžik nostalgicky zavzpomínal na starou Kamenici, když ještě
pokoj nahoře nebyl rozdělený příčkami a spali jsme ve spacácích stylem
jedna nudle vedle druhé, malí, velcí, kluci, holky a nikomu to spoustu let
nevadilo. První námitka, kterou jsem zaslechl, zazněla překvapivě z úst
kluků. Ale nakonec se každý smířil s tím, že následující dny a noci
prožijeme všichni pohromadě. Ani mi v té chvíli už na mysl nepřišla
Ivina poznámka po vstupu do Kamenice, jestli odtud nejede něco přímo do
Otradovic.
Ani Jirkovy obavy o to, že budeme těm, co tu mají brigádu, překážet, se
naštěstí nepotvrdily. Těch brigádníků bylo celkem osm, v čele s Danem
Grundem, o němž jsem ještě týden předtím mluvil při předání klíčů
od baráku s Jirkou Duchoslavem a ten mi ukazoval jejich muzikantská
cédéčka. Ukázalo se, že většina těch brigádníků jsou právě ti
muzikanti. Jak je ten náš svět ale malý….
Koukám, že píšu stále o něčem jiném, než o tom, co bylo pravou
podstatou naší výpravy. Tak tedy: ještě v pátek večer za námi přišel
Černý rytíř. Řekl všem o králi Jindřichu IV., který zemřel. Šli jsme
mu vzdát poctu již jako mušketýři – královská garda včele
s kapitánem, kterého jsme si zvolili. Tím se stala Lenka Vodičková.
Ještě od Černého rytíře převzala váček s prstenem, kterým se
mušketýři prokazovali. Teď jsme stáli v tichosti u zesnulého krále
Jindřicha a nejvyšší královský rádce nám po ukázání prstenu předal
několik svitků, které nás měly dovést ke králově závěti. Po bedlivém
prozkoumání listin, kde bylo znamení lesa, svitku a ohně, jsme se vydali do
lesa mravenčáku, kde jsme již zdálky mezi stromy viděli prosvítat oheň.
Připomněli jsme si staré mušketýrské heslo: Jeden za všechny, všichni za
jednoho.
V lese nás čekal strážce závěti. Prokázali jsme se mu prstenem a ten
nám závěť předal. Byla ve dvouch plechovkách opravdu dokonale
zapresovaných do sebe. Podařilo se závěť otevřít a přečíst:
My Jindřich IV. odkazujeme královskou korunu tomu nejlepšímu z vás. Kdo to bude o tom rozhodne můj první rádce. Jindřich IV. z boží vůle král.
Novým králem se tedy stane ten, který v následujícím čase prokáže
své schopnosti k vládnutí. A jaké, že to musí být schopnosti? Tělesné
i duševní – jaké jiné. Ale to nás čekalo až další den.
Večer se děti (no… večer, řekněme ještě v pátek v noci) uložily do
spacáků tak, že jsme se tam ještě vešli dva velcí, já a David. Ostatní
(Monty, Konop, Honza, Jirka, Iva a Betynka samozřejmě) se uložili ve
vedlejší opravdu nevytopené místnosti. Dlužno říct, že tak učinili
zcela dobrovolně, dokonce i předtím přinesené matrace na rozložení si do
jedné (matrace, ne hodiny) přenesli.
Když už se i David plavným skokem, div, že se hlavou o zeď nezastavil,
vnořil mezi ostatní zaspacákované, začal jsem vyprávět příběhy tak,
jako (opět nostalgicky) za starých dob, kdy dnešní vedoucí byli těmi
malými dětmi. V tu chvíli jsem byl v sedmém nebi a uspal jsem je do
jednoho. Ta klasická otázka, kdo ještě nespíte, neměla žádnou
odpověď.
Během soboty se malí rytíři – mušketýři snažili chytat mečem
šest železných kruhů, trefovali se do obrázků různých a různě
vzdálených zvířat a rozdělávali oheň, nad nímž byl napnutý provázek.
Ten bylo třeba přepálit. Zvlášť tahle disciplína se ukázala jako
nejnáročnější a odkryla, jak je to s tábornickými dovednostmi našich
malých Tuláčků… Poslední předobědovou disciplínou byl miniorienťák
po blízkém okolí. I když byla dopředu jasně stanovená pravidla, že
totiž každý jedinec (případně dvojice) hraje sám za sebe, mušketýři se
zákeřně sdružovali a vyměňovali si písmena, která na těch dotyčných
místech byla umístěna. Ta dohromady dala nápis: Mušketýrská garda. Ale
někteří naši mušketýři dokazovali, že TAKTO se tedy garda nechová.
Však o tom také ke konci našeho putování mluvil sám kardinál
Richelieu.
Po obědě jsme se vydali společně na vycházku. Z té se nakonec stal
celoodpolední výlet za nedalekou dálnici, k níž nás doprovázela také
dvojice brigádnic (s vodou, sádrou a špachtlí v rukou), které se snažily
přimět Betynku k vytvoření stopy, co by se dala odlít. Nakonec se jim to,
ale bez Betynky, zdařilo a výsledky jsme později mohli obdivovat.
Největší potíž nám dalo dojít k místu, kde se dá dálnice podejít.
Náš cíl byl o to vzdálenější. Šli jsme až k lomu, který byl
zatopený a kde jsme na hladině pozorovali velké rytmické bublání. Nevím,
kdo první řekl, že je tam asi potápěč, ale měl pravdu. Po dlouhé chvíli
odpočinku nad jezerem se konečně potápěč ukázal a vylezl na molo
u břehu. Na náš potlesk opravdu nijak nereagoval. Poté jsme odešli směrem
zpět a navštívili lom, ke kterému se v dřívějších dobách často
chodilo. Bylo třeba také překonat dálnici a i když jsme se předtím
domluvili, že opravdu dojdeme až k dalšímu podchodu, příležitost, kdy
uprostřed toho asfaltu chyběly zábrany, jsme nakonec využili a ve zdraví a
řízeně dálnici přešli!
Po pozdním odpoledním příchodu nastala večeře a nastal čas na
prokázání dalších dovedností. Přijít na řešení několika hlavolamů a
připravit si báseň, nebo nakreslit obrázek. Tou nejkrásnější básničkou
nás překvapila kapitánka Lenka. A tady je:
Haló, pane malíři!
Haló pane malíři, namalujte Prahu,
namalujte Hradčany na protějším svahu.
Potěšte nás obrázkem, i kdyby byl malovaný ocáskem.
Namalujte Vltavu, která k moři běží,
namalujte Karlův most a sto pražských věží.
Potěšte nás obrázkem, i kdyby byl malovaný ocáskem.
Přinejmenším tu máme nového přispěvatele do Semtamníku. Ale pokud tohle básnění Lence vydrží, uslyší o ní možná časem nejen Semtamníkoví čtenáři.
Honza spočítal výsledky všech disciplín, dali jsme hlavy (my velcí) dohromady a výsledkem byl nový král. Připravili jsme trůnní sál, hudební doprovod (dívku s příčnou flétnou, která co by brigádnice uměla zahrát nějaké středověké skladby, jsem lanařil zbytečně, nakonec jsme jí nechali po práci odpočívat a vystačili s vlastními klávesami) a vymysleli sled událostí (pasování mě a potažmo Danovi, který mi půjčil meč, neprošlo).
Děti se nachystaly do mušketýrských kostýmů a pak už nic nebránilo
slavnostní korunovaci a mušketýrskému plesu. Kardinál měl řeč:
Velectění mušketýři, vy z rytířů nejčestnějších, kteří
s nasazením života svého jako královská garda, chráníte majestát.
Z vašich řad nyní vzejde nový král, jak ve své závěti slíbil Jindřich
IV. Dnešní den pro jednoho z vás znamená trůn a s ním i korunu.
Záleželo na činech vašich tento den, na schopnostech, které jste
prokazovali. Většina dokázala, že je s to nést odpovědnost za osud
národa. Však někteří zapomněli, že čestný boj je jen takový, kdy budou
dodržena stanovená pravidla. Pokud sám za sebe někdo boj vede spravedlivý,
pak sám také musí vést jej až do konce. Vše, co stalo se, rozhodlo
o novém králi. Jméno jeho zní: Ludvík XIII. Ostatní mušketýři
stávají se opět jeho stráží, gardou, která heslo má: jeden za všechny,
všichni za jednoho!
Králem se stala Lenka, usedla na trůn a získala královskou korunu, pak jí
dal kardinál k podpisu několik listin, holt kralování není žádná
legrace a začíná hned od prvního okamžiku. Mušketýři si museli zvolit
nového kapitána a tím se stala Gábina. Každý pronesl připravenou svou
vlastní řeč ke králi. A potom následoval mušketýrský ples, dobroty na
zub a nakonec opět uložení ke spánku.
Aniž bych chtěl psát o tomtéž, jako předešlé noci následoval
střemhlavý let Davidův na vlastní spacák a vyprávění až do
usnutí všech.
Nedělní ráno nás zastihlo s nečekanou informací. Kardinál ke
shromážděným mušketýrům promluvil s listinou v rukou, kterou podepsal
nový král. Tou listinou rozpouštěl mušketýry. Dlužno říct, že sami
mušketýři jediným slovem neláteřili na nového krále, kterého kardinál
oklamal, ale ze samotného kardinála alespoň slovně nezůstal kámen na
kameni. Mušketýři se na radu nejvyššího královského rádce uchýlili do
mravenčáku s připravenými zvláštními zbraněmi (papírovými koulemi na
čtyřmetrovém provázku) a čekali, že je kardinálovo vojsko přijde
vystrnadit. Měli pravdu, vojsko se ve složení velkých opravdu, stejnými
zbraněmi, snažilo. Zprvu se mušketýři báli přiblížit, ale když se
náležitě otrkali, neměli kardinálovi stoupenci žádnou šanci.
Mušketýři slavně zvítězili a všichni jsme se v míru pustili do
přípravy nedělního oběda. Ten se původně měl odehrávat jinak. Ale
špagety bez špaget se dělají opravdu blbě. Chybička se vloudila, buď jsme
na ně zapomněli při rozdávání co kdo koupí, nebo na ně zapomněl ten, co
je dostal za úkol opatřit. Zkrátka nebyly. Místo nich jsme si ze salámu,
cibulky, několika jablek, chleba a kečupu vykouzlili úžasné špízy a pekli
je nad ohněm. Takový oběd jsme na výpravě už dlouho neměli. Jak se někdy
z nouzových řešení vyklubou silné zážitky.
Na nádvoří „hradu“ jsme se naposledy setkali s kardinálem. Uznal svou
porážku, listinu, kterou prve králi podstrčil, také teď králi odevzdal a
ten jí roztrhl. Mušketýři zůstali zachováni. Ale všechny příběhy
jednou končí. Černý rytíř si vzal zpátky prsten, který nás tímto
putováním provázel a namísto toho rozdal pamětní lístečky. Byl čas
dobalit a vrátit se zpátky do let třetího tisíciletí.
Motoráček do „Havlbrodu“ a pak rychlík na Prahu (jedoucí
z Budapesti – Keleti). Nátřesk, sezení v chodbičce v obležení
dětí – neopakuju se náhodou?
Michal
Komentáře
Komentáře nejsou pod tímto článkem povoleny.