Oddíl Tuláci
zážitky, přátelství, hry, příroda, dobrodružství, zapomenuté legendy

V dobách Ludvíka XIII.

Kamenice u Humpolce, 30.3. – 1.4.2001

Páteční cesta na vlak byla trochu dobrodružnější, rozdíl mezi naším výstupem z tramvaje před nádražím do odjezdu vlaku byl několikaminutový. Připojil se k nám Honza a v letu jsme převzali poslední dvě děti a jejich maminka za námi s úsměvem zavolala: „Koukám, že jste ještě lepší než my…“ a myslela tím svůj také těsný příjezd k vlaku, ale dřívější než ten náš.

Vlaky jsou čím dál tím nacpanější, umývárna se čím dál tím víc stává skladištěm batohů. Cestovali jsme ještě s jednou skupinou v uličce. Ta skupina vystupovala v Kutné Hoře a starý muž, který byl vedoucím těch malých kluků – nezbedníků na ně zjevně nestačil. Svrběl mě jazyk a chvílema jsem už už chtěl zasáhnout, ale nešť, nezasáhl. Klučinové s baťůžky na zádech demolovali toliko sebe, nikoliv obecné zařízení.

Nejvolněji je ve vlaku právě tehdy, když se má vystupovat, jako by to napsal Murphy. Ale tuhle story napsaly sami České dráhy.
V Kamenici nás k nádraží přišla přivítat Iva s Betynkou, Jirka nás zatím čekal v baráku, který se změnil ve staveniště. Nečekal jsem, že budeme tentokrát bydlet i jíst v přízemí ve dvou velkých místnostech, v tak (a kdo ví proč) zvané důstojnické a vedle v učebně. Ale stalo se. Důstojnická byla připravená, pod okny nekonečné letiště ode zdi ke zdi a já v ten okamžik nostalgicky zavzpomínal na starou Kamenici, když ještě pokoj nahoře nebyl rozdělený příčkami a spali jsme ve spacácích stylem jedna nudle vedle druhé, malí, velcí, kluci, holky a nikomu to spoustu let nevadilo. První námitka, kterou jsem zaslechl, zazněla překvapivě z úst kluků. Ale nakonec se každý smířil s tím, že následující dny a noci prožijeme všichni pohromadě. Ani mi v té chvíli už na mysl nepřišla Ivina poznámka po vstupu do Kamenice, jestli odtud nejede něco přímo do Otradovic.
Ani Jirkovy obavy o to, že budeme těm, co tu mají brigádu, překážet, se naštěstí nepotvrdily. Těch brigádníků bylo celkem osm, v čele s Danem Grundem, o němž jsem ještě týden předtím mluvil při předání klíčů od baráku s Jirkou Duchoslavem a ten mi ukazoval jejich muzikantská cédéčka. Ukázalo se, že většina těch brigádníků jsou právě ti muzikanti. Jak je ten náš svět ale malý….
Koukám, že píšu stále o něčem jiném, než o tom, co bylo pravou podstatou naší výpravy. Tak tedy: ještě v pátek večer za námi přišel Černý rytíř. Řekl všem o králi Jindřichu IV., který zemřel. Šli jsme mu vzdát poctu již jako mušketýři – královská garda včele s kapitánem, kterého jsme si zvolili. Tím se stala Lenka Vodičková. Ještě od Černého rytíře převzala váček s prstenem, kterým se mušketýři prokazovali. Teď jsme stáli v tichosti u zesnulého krále Jindřicha a nejvyšší královský rádce nám po ukázání prstenu předal několik svitků, které nás měly dovést ke králově závěti. Po bedlivém prozkoumání listin, kde bylo znamení lesa, svitku a ohně, jsme se vydali do lesa mravenčáku, kde jsme již zdálky mezi stromy viděli prosvítat oheň. Připomněli jsme si staré mušketýrské heslo: Jeden za všechny, všichni za jednoho.
V lese nás čekal strážce závěti. Prokázali jsme se mu prstenem a ten nám závěť předal. Byla ve dvouch plechovkách opravdu dokonale zapresovaných do sebe. Podařilo se závěť otevřít a přečíst:

My Jindřich IV. odkazujeme královskou korunu tomu nejlepšímu z vás. Kdo to bude o tom rozhodne můj první rádce. Jindřich IV. z boží vůle král.

Novým králem se tedy stane ten, který v následujícím čase prokáže své schopnosti k vládnutí. A jaké, že to musí být schopnosti? Tělesné i duševní – jaké jiné. Ale to nás čekalo až další den.
Večer se děti (no… večer, řekněme ještě v pátek v noci) uložily do spacáků tak, že jsme se tam ještě vešli dva velcí, já a David. Ostatní (Monty, Konop, Honza, Jirka, Iva a Betynka samozřejmě) se uložili ve vedlejší opravdu nevytopené místnosti. Dlužno říct, že tak učinili zcela dobrovolně, dokonce i předtím přinesené matrace na rozložení si do jedné (matrace, ne hodiny) přenesli.
Když už se i David plavným skokem, div, že se hlavou o zeď nezastavil, vnořil mezi ostatní zaspacákované, začal jsem vyprávět příběhy tak, jako (opět nostalgicky) za starých dob, kdy dnešní vedoucí byli těmi malými dětmi. V tu chvíli jsem byl v sedmém nebi a uspal jsem je do jednoho. Ta klasická otázka, kdo ještě nespíte, neměla žádnou odpověď.

Během soboty se malí rytíři – mušketýři snažili chytat mečem šest železných kruhů, trefovali se do obrázků různých a různě vzdálených zvířat a rozdělávali oheň, nad nímž byl napnutý provázek. Ten bylo třeba přepálit. Zvlášť tahle disciplína se ukázala jako nejnáročnější a odkryla, jak je to s tábornickými dovednostmi našich malých Tuláčků… Poslední předobědovou disciplínou byl miniorienťák po blízkém okolí. I když byla dopředu jasně stanovená pravidla, že totiž každý jedinec (případně dvojice) hraje sám za sebe, mušketýři se zákeřně sdružovali a vyměňovali si písmena, která na těch dotyčných místech byla umístěna. Ta dohromady dala nápis: Mušketýrská garda. Ale někteří naši mušketýři dokazovali, že TAKTO se tedy garda nechová. Však o tom také ke konci našeho putování mluvil sám kardinál Richelieu.
Po obědě jsme se vydali společně na vycházku. Z té se nakonec stal celoodpolední výlet za nedalekou dálnici, k níž nás doprovázela také dvojice brigádnic (s vodou, sádrou a špachtlí v rukou), které se snažily přimět Betynku k vytvoření stopy, co by se dala odlít. Nakonec se jim to, ale bez Betynky, zdařilo a výsledky jsme později mohli obdivovat.
Největší potíž nám dalo dojít k místu, kde se dá dálnice podejít. Náš cíl byl o to vzdálenější. Šli jsme až k lomu, který byl zatopený a kde jsme na hladině pozorovali velké rytmické bublání. Nevím, kdo první řekl, že je tam asi potápěč, ale měl pravdu. Po dlouhé chvíli odpočinku nad jezerem se konečně potápěč ukázal a vylezl na molo u břehu. Na náš potlesk opravdu nijak nereagoval. Poté jsme odešli směrem zpět a navštívili lom, ke kterému se v dřívějších dobách často chodilo. Bylo třeba také překonat dálnici a i když jsme se předtím domluvili, že opravdu dojdeme až k dalšímu podchodu, příležitost, kdy uprostřed toho asfaltu chyběly zábrany, jsme nakonec využili a ve zdraví a řízeně dálnici přešli!
Po pozdním odpoledním příchodu nastala večeře a nastal čas na prokázání dalších dovedností. Přijít na řešení několika hlavolamů a připravit si báseň, nebo nakreslit obrázek. Tou nejkrásnější básničkou nás překvapila kapitánka Lenka. A tady je:

Haló, pane malíři!
Haló pane malíři, namalujte Prahu,
namalujte Hradčany na protějším svahu.
Potěšte nás obrázkem, i kdyby byl malovaný ocáskem.

Namalujte Vltavu, která k moři běží,
namalujte Karlův most a sto pražských věží.
Potěšte nás obrázkem, i kdyby byl malovaný ocáskem.

Přinejmenším tu máme nového přispěvatele do Semtamníku. Ale pokud tohle básnění Lence vydrží, uslyší o ní možná časem nejen Semtamníkoví čtenáři.

Honza spočítal výsledky všech disciplín, dali jsme hlavy (my velcí) dohromady a výsledkem byl nový král. Připravili jsme trůnní sál, hudební doprovod (dívku s příčnou flétnou, která co by brigádnice uměla zahrát nějaké středověké skladby, jsem lanařil zbytečně, nakonec jsme jí nechali po práci odpočívat a vystačili s vlastními klávesami) a vymysleli sled událostí (pasování mě a potažmo Danovi, který mi půjčil meč, neprošlo).

Děti se nachystaly do mušketýrských kostýmů a pak už nic nebránilo slavnostní korunovaci a mušketýrskému plesu. Kardinál měl řeč: Velectění mušketýři, vy z rytířů nejčestnějších, kteří s nasazením života svého jako královská garda, chráníte majestát. Z vašich řad nyní vzejde nový král, jak ve své závěti slíbil Jindřich IV. Dnešní den pro jednoho z vás znamená trůn a s ním i korunu. Záleželo na činech vašich tento den, na schopnostech, které jste prokazovali. Většina dokázala, že je s to nést odpovědnost za osud národa. Však někteří zapomněli, že čestný boj je jen takový, kdy budou dodržena stanovená pravidla. Pokud sám za sebe někdo boj vede spravedlivý, pak sám také musí vést jej až do konce. Vše, co stalo se, rozhodlo o novém králi. Jméno jeho zní: Ludvík XIII. Ostatní mušketýři stávají se opět jeho stráží, gardou, která heslo má: jeden za všechny, všichni za jednoho!
Králem se stala Lenka, usedla na trůn a získala královskou korunu, pak jí dal kardinál k podpisu několik listin, holt kralování není žádná legrace a začíná hned od prvního okamžiku. Mušketýři si museli zvolit nového kapitána a tím se stala Gábina. Každý pronesl připravenou svou vlastní řeč ke králi. A potom následoval mušketýrský ples, dobroty na zub a nakonec opět uložení ke spánku.
Aniž bych chtěl psát o tomtéž, jako předešlé noci následoval střemhlavý let Davidův na vlastní spacák a vyprávění až do usnutí všech.

Nedělní ráno nás zastihlo s nečekanou informací. Kardinál ke shromážděným mušketýrům promluvil s listinou v rukou, kterou podepsal nový král. Tou listinou rozpouštěl mušketýry. Dlužno říct, že sami mušketýři jediným slovem neláteřili na nového krále, kterého kardinál oklamal, ale ze samotného kardinála alespoň slovně nezůstal kámen na kameni. Mušketýři se na radu nejvyššího královského rádce uchýlili do mravenčáku s připravenými zvláštními zbraněmi (papírovými koulemi na čtyřmetrovém provázku) a čekali, že je kardinálovo vojsko přijde vystrnadit. Měli pravdu, vojsko se ve složení velkých opravdu, stejnými zbraněmi, snažilo. Zprvu se mušketýři báli přiblížit, ale když se náležitě otrkali, neměli kardinálovi stoupenci žádnou šanci. Mušketýři slavně zvítězili a všichni jsme se v míru pustili do přípravy nedělního oběda. Ten se původně měl odehrávat jinak. Ale špagety bez špaget se dělají opravdu blbě. Chybička se vloudila, buď jsme na ně zapomněli při rozdávání co kdo koupí, nebo na ně zapomněl ten, co je dostal za úkol opatřit. Zkrátka nebyly. Místo nich jsme si ze salámu, cibulky, několika jablek, chleba a kečupu vykouzlili úžasné špízy a pekli je nad ohněm. Takový oběd jsme na výpravě už dlouho neměli. Jak se někdy z nouzových řešení vyklubou silné zážitky.
Na nádvoří „hradu“ jsme se naposledy setkali s kardinálem. Uznal svou porážku, listinu, kterou prve králi podstrčil, také teď králi odevzdal a ten jí roztrhl. Mušketýři zůstali zachováni. Ale všechny příběhy jednou končí. Černý rytíř si vzal zpátky prsten, který nás tímto putováním provázel a namísto toho rozdal pamětní lístečky. Byl čas dobalit a vrátit se zpátky do let třetího tisíciletí.
Motoráček do „Havlbrodu“ a pak rychlík na Prahu (jedoucí z Budapesti – Keleti). Nátřesk, sezení v chodbičce v obležení dětí – neopakuju se náhodou?

Michal

Komentáře

Komentáře nejsou pod tímto článkem povoleny.

Kalendář akcí

««« listopad 2017 »»»
PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Všechny události

Dnes je: 23.11.2017
Svátek má: Klement
Zítra slaví: Emílie

Narozeniny slaví

26.11. - Timur (10)

Kalendář