Oddíl Tuláci
zážitky, přátelství, hry, příroda, dobrodružství, zapomenuté legendy

Veletové - meč předků

Mladočov, 26. – 30.10.2001

Tentokrát začnu trochu jinak. V Semtamníku číslo 24 píšu: Letošní podzimky (a patnáct nejmladších snad bude souhlasit…) byly z těch opravdu povedených. Dohoda mezi velkými byla rychlá, užili jsme si mraky legrace při vymýšlení zápletek, jak nachytat děti (děti snad prominou). A protože by byla škoda aspoň se trochu nepodělit se všemi o zákulisní „intriky“ s mečem pravým a nepravým, pohleďte, jak vznikala tato fakt vyvedená zápletka. Už se těším na příští akci, kdy „vítězi“ opět budou velcí…

Schéma získání meče

Schéma získání meče

Ten předcházející text vystihuje celkovou atmosféru a konečné vyznění podzimních prázdnin roku 2001. Byla to pěkně vypečená hra, která do poslední chvíle nechala v napětí malé i velké. A pro mne samotného taková náplast na bolístky, které sem tam způsobí dospívající mládež, když tak zvaně shodí dlouho připravovanou scénu nějakou vytlemenou poznámkou. Tentokrát jsme se museli „tlemit“ my, velcí…

Mladočov, do kterého jsme zamířili, známe z dřívějších let. Ale změnil své osazenstvo a tak trochu byl i přestavěn, takže jsme jeli do neznámého Mladočova s očekáváním, zda jsou to změny k lepšímu, nebo snad…!
Přijeli jsme vlakem do zastávky Borová. To místo je podle materiálu, který mi poslal správce, vzdáleno od baráku osm kilometrů (později se ukázalo, že je to ještě o tři delší). Byli jsme domluveni, že přijede pro naše věci, naloží je do auta a my vyrazíme pěškobusem. Tulák se nedá!

Všechno dopadlo nakonec jinak. Už když jsem telefonicky domlouval pobyt, místo tradičního „vy“ jsme si začali říkat se správcem „ty“ a když se ukázal u nádražní budovy, naložil postupně nejen zavazadla, ale i jednoho velkého a posléze snad ještě na třikrát do auta i nás všechny! Ale nečekali jsme u vlaku, postupovali jsme podle mapy a domluvené trasy. Poslední z nás dorazili k baráku za úplné tmy. I tak bylo vidět, že domeček dostal novou omítku. A uvnitř byly změněné pokoje, jiné přezouvání a hlavně připravená teplá večeře. To byla první velká změna – kuchyně. Mladočov se změnil v ubytovnu, kde se hostům vaří. Zvýšily se tím naše náklady, ale ne o moc. Další změnou pro nás zprvu nemilou, bylo znepřístupnění domečku proti hlavnímu vchodu. Tam jsme v dřívějších letech měli hlavní stan, poradnu, u krbu se domlouval program a měli jsme tam uložené mraky kostýmů a další materiál. A teď byl z toho bar a jakási recepce, kde byla uspokojována i potřeba dětí po sladkostech.

Ze správce se vyklubal skvělý kamarád – táborník, který nám v mnohém vycházel vstříc. Nahlédl jsem do jeho „dílny“ plné věcí z různých her, kostýmů, krepáků a veškerého možného materiálu, na který si vzpomenete…
Abych se ale vůbec dostal k programu podzimek, tak tedy začneme. A zkusíme to podle jednotlivých etap, jak šly za sebou.

Za Svarogem

Ocitli jsme se v pradávné vlasti všech slovanských rodů, tentokrát v území, které obýval rod Veletů. Tento rod nebyl jednotný, žil spíš v rodinných klanech (rodinách) velmi roztříštěn i z toho důvodu, že na jeho území pronikali nájezdníci, hlavně Frankové. Přes toto ohrožení se Veletové nedokázali stmelit a chystat k obraně. Neměli svého společného jediného vladyku (nebylo koho na Velký sněm pozvat). Ale vždycky to tak nebylo. Z dávných „zlatých časů“ pocházel tak zvaný MEČ PŘEDKŮ, který nosil PRAOTEC SJEDNOTITEL. Meč se stal pro všechny Velety posvátný. Velkou ranou proto bylo, že se ho zmocnili právě Frankové. Říkalo se, že kdo získá zpátky Meč předků, bude tím, kdo sjednotí Velety ke společné obraně jejich vlastní země… Děti jsme rozdělili do dvou družin. Žrec jim pověděl, že jsme v území rodu Veletů. Upozornil nás na Franky, kterých je plný kraj a na něž si musíme dát pozor. A poslal nás za Svarogem – nejstarším z bohů.
Svaroga, k němuž se šlo již za naprosté tmy po alobalových fáborcích (baterky se hodí…), nám řekl další důležité věci:

  • někteří Veletové jsou na straně Franků, kteří jim poskytují ochranu. Takoví Veletové mají na dlani zvláštní znamení franckého boha KONGOMONGA – na to musíme pamatovat, bude se to později hodit
  • dozvěděli jsme se poprvé o Meči předků a legendě, která je s ním spjata a o tom, že je v moci Franků. Jsme nyní jediní, kdo může meč získat zpět
  • každý dostal náramek z drátu jako Svarogovo znamení kruhu. Tohle slovanské znamení musíme chránit a nosit vždy, když půjdeme někam do krajiny
  • další den se musíme vydat za Stařešinou Veletů, který ví, kde hledat Meč předků

Cesta za Stařešinou

Stařešina samosebou nesídlil někde poblíž našeho příbytku. Když nastal nový den, vydali jsme se na dlouhou cestu do pískovcových skal, zvaných Toulcovy maštale. Trochu nám program časově nevycházel, abychom se včas vrátili na oběd a nějak se mi nedařilo dovolat se do baráku…
Přešli jsme několik vhodných míst ke scénám, zahráli si pár her a jali se vracet stejnou cestou, ale v nestejném složení. Konopík vyrazil společně s Montym, Mackem a E.T. zpátky. Já jsem osaměl s dětmi a zahrál si s nimi ještě nějaké zdržovací hry a pak jsem je začal po známé pěšině posílat jen po několika postupně zpět. Milí malí Slované přišli ke svahu, v němž bylo několik pískovcových útvarů. A v nich schovaní dva Frankové. Ty bylo nutné překonat, protože až za nimi byl připravený Konop – Stařešina, ale ještě před ním Monty, který odchytával a teoreticky shromažďoval všechny děti. Ale chtějte udržet pohromadě klubko blech…
Frankové chtěli na Slovanech zaplatit mýtné – zbavili je jejich talismanů – a jednoho dokonce vzali do zajetí! Šel jsem jako poslední Slovan. Celé údolíčko s pískovci nahoře bylo jako bitevní pole. Slované křičeli na Franky, Frankové na Slovany, Vlaďka – Mumie byla přivázaná u stromu u Franků a ti, co prošli a přišli o talisman od Svaroga, stáli dál za Franky a radili těm pod sebou… Procházející turisté houbaři, kteří s tím vším neměli nic společného, se jen usmívali a hádali, jestli se taky nestanou zajatci… Byl jsem také lapen a vyzván, abych vydal talisman. Už ani nevím, jaké spletence vyjednávání ta francko-slovanská řeč obsahovala, ale nakonec se podařilo Mumii osvobodit, ale hrst talismanů, které jsem už měl v ruce, mi Frankové vytrhli a vzali do zaječích. Nikdo nepočítal s tím, že by se slované vydali přes údolí do lesů za prchajícími dvěma v pytlovině oděnými Franky, ale stalo se. Frankové se rozdělili. Frank E.T. mířil kamsi dolů a za ním ti nestarší z dětí. Frank Macek do svahu pronásledovaný dětmi, které mu nestačily. Nastalo postupné svolávání zpět. Macek utekl, ale E.T.-mu nezbylo, než se v jedné chvíli otočit a prohlásit další území za území Franků, kam Slované nemůžou… Ono se těžko prchá, když má Frank za patami Líbu – Blatníka and company… Někdy před tím úprkem mi Pája ukázala ledvinku a v ní Frančesku – myš. Docela mi zatrnulo, hned mi naskákaly v hlavě samé vykřičníky, co všechno může mít za nemoce a podobně, ale vysvětlujte to holce, která vám říká, jaká té myšce s vykulenýma očíčkama byla zima, takže jí vlastně zachránila. Řekl jsem něco o tom, že to je tvoreček z přírody a že si poradí. A že ji určitě nesmí odnést z lesa.
Když jsme se konečně zase sešli zpátky u pískovců nad údolíčkem, vydali jsme se za Stařešinou, který byl vyčerpán dlouhým čekáním. A koukám, že u cesty stojí pár dětí a nejde dál. Ta Frančeska byla určitě nemocná, protože umřela (ani nemůžu napsat chcípla) a tak ji tam dělaly hrobeček…
Stařešina nám řekl o Meči předků jen málo slov, což někteří komentovali slovy jinými: A to se sem šlo jen kvůli tomu? Řekl nám o chrámu franckého boha Kongomanga a o Veleknězi, který chrám střeží. A že tam je třeba meč hledat. Ale KDE to je, to Stařešina nevěděl.
Ani jsme nedostali vyhubováno, že jdeme pozdě na oběd. Dokonce mi správce nabízel, že příště ten oběd za námi může klidně přivézt, že to není problém. Že jediný problém je v tom, že se teď musí oběd přihřát. Opravdu – super!

Sudičky a chrám

Před touhle etapou jsme museli připravit dvě místa. Nechali jsme děti s Davidem a Mackem a vyrazil jsem s kachnami (Konop a Monty – to pro ty, kteří snad jako neznalí čtenáři nevědí…) do terénu, do známých míst.
Byli jsme tam poprvé před lety někdy po záplavách a v lese viděli neuvěřitelně krásný kamenný kaňonek. Připadal mi jako z jiného světa, jako by tam normálně nepatřil. To bylo tou vodou, co tím lesem prošla. A protože hlouběji nemohla, oholila to skalisko opravdu dokonale. Perfektní místo, které jsme také náležitě využili jako prostředí k našim scénám. O pár let později to bylo trochu zarostlé místo. A tentokrát téměř neprostupné houští a po nějakém skalnatém svahu téměř ani památky. Mocná přírodo! Teď ale hatíš naše plány… Přesto jsme si vybrali to místo za pokračování naší slovanské hry. Prolámal jsem se na jakýsi plácek, kde se usadily kachny jako sudičky. A já jsem se vydal dál a jako tank jsem se prodíral houštinami a nalezený klacek používal co by mačetu. Dostal jsem se o asi padesát metrů dál, tam byl ve svahu starý široký pařez. Ten jsem si vybral jako stanoviště Velekněze a kolem pařezu ještě prolámal stezku z kaňonu do lesa, kterou se budou děti vracet zpátky.
Děti se mezitím setkali opět se Svarogem a ten je navedl na cestu k sudičkám, které vědí, kde je chrám s Veleknězem. Šlo se po družinách a s každou nakonec od Velekněze odcházel jeden velký – Macek a E.T. Když družina dorazila k vysmátým sudičkám, musela vysvětlit, co vlastně chce. Tedy – kde je chrám. A sudičky s dětmi provedly jakési kouzlo, z něhož jsem slyšel pouze nesouvislé výkřiky a smích. Pak se děti dozvěděly, kudy dál a družina došla k Veleknězi, který stál ve svahu za pařezem. Na něm stála zapálená pochodeň (šeřilo se, takže se žádaný efekt dostavil) a nad pochodní na větvích keře visely rozvěšené slovanské talismany!
Družiny byly dvě a v každé byla jedna ze sester Fantyšových, v jedné Martina a v druhé Pája. Ukázalo se, že tohle rozdělení bylo „životně“ důležité. Velekněz příliš nereagoval na pozdrav „Perun s Tebou!“ A pak začal promlouvat prapodivným (že by Franckým?) jazykem. No posuďte: Congo chcengetenge? Jsengem vengelengekněngez! Čili překlad: Co chcete? Jsem Velekněz! Jak Pája, tak Martina se ukázaly jako skvělé tlumočnice. Ještě Rosnička uměla takhle mluvit, ale nedostala se příliš ke slovu. Jirka Hemelík byl zcela zmaten a v jedné vypjaté chvíli hatmatilkové diskuse prohlásil něco jako: Haťapaťa, jéje, já jdu domu!!
Velekněz zprvu nereagoval nijak kladně na pokusy Slovanů o komunikaci, ale pak se rozhovořil. Chtěl ale vědět, co chtějí. A kdo je za ním poslal. Když se od Martiny dozvěděl, že jdou právě od těch dvou pongolongohlunguchyngých anga pongolongoslengepyngých (polohluchých a polospelých) málem mu smíchy zaskočilo, nebo přeskočilo… Chudinky sudičky a tak se holky snažily…J
S každou družinou si vysvětlil, co vlastně chtějí – vejít do chrámu (a hledat tam meč, co patří Veletům – ale o tom ani muk). A tu se ukázalo, že ke vstupu je třeba jakýsi „Boží list“. Pěkně ho ten hlídač chrámu všem ukázal. A někteří si přitom všimli svých po větvích rozvěšených talismanů. Málem zapomněli na své poslaní a chtěli těch pár drátků zpět! Co vám na nich tolik záleží? Budou roztaveny a stanou se součástí franckých zbraní… S Veleknězem se nedalo vyjednávat. Zatím žádný úspěch. Po vylámané pěšině, kde bylo několik nakonec zašlapaných svíček se dalo projít do lesa a jinou cestou zpět do slovanského sídla.

Hacienda – další novota – a narozeninový dort

Po večeři jsme se vydali do místa, vzdáleného asi 100 metrů od Mladočova, do haciendy. Ta v dřívějších letech stála také, ale používána byla snad jako slepičárna, či co. Teď to byl přízemní dlouhý domek upravený uvnitř jako taneční sál, s jednou stěnou zrcadlovou s tyčí po celé délce jako pro baletky. „No, ty sem k nám jezdí,“ řekl mi na to správce. Hacienda nám vyrazila dech. Tohle je prostor, kde se dá provozovat nejen spousta her, ale je vybavená na pouštění všemožné hudby, čehož jsme mimo hru samozřejmě pořádně využili. Tento večer se s sebou vzaly klávesy, ale ještě žádná hudba. A pak také dort ve tvaru knihy a s nápisem Tuláci. To proto, že Pája měla narozeniny a tak jsme to všichni společně oslavili. Dort, narychlo vytvořený paní, co uklízí v Mladočově, byl nádherný. A Pája taky, když dojetím nad tou sladkou tuláckou knihou málem ztratila řeč a po tvářích jí tekly slzičky. A pak se oslavovalo jak jinak, než se lžící v ruce a dort zmizel, jak už se to většině dortům přihodí.
Protože jsme ještě nemohli pustit muziku, zkusili jsme jen nějaké countrytance aspoň za doprovodu kláves a pak jsme už šli spát a těšili se na další den.

Vyrábíme papír a jdeme do chrámu

Už ani nevím, kdo to byl, jestli Svarog, nebo Žrec a nebo jsme jen tak někdo přišli a domluvili jsme se, že musíme toho franckého Velekněze obelstít. A to tak, že vyrobíme falešné Boží listy. Měli jsme s sebou všechno pro „výrobu“ ručního papíru. Jen síta jsme vytvářeli „za pochodu“, ale bylo jich dostatek a včas! V paměti malých Slovanů se rojily otazníky, jak že to ten Boží list vlastně vypadal a co na něm bylo nakresleno. Fantazie se meze nekladly, každý si vyrobil papír podle svého gusta. Ve skutečnosti to byl list vyrobený tou samou metodou den předem a bylo na něm ozdobné zrcadlově otočené F. Dětské listy byly pestrobarevné a už jsem se těšil co na ně poví Velekněz…

Papíry nebyly zrovna rychleschnoucí, radiátory pod okny nám vydatně pomohly. S hotovými listinami se Tuláci vydali druhou stranou již mimo zarostlý kaňon za Veleknězem a tam se prokázali svými listy. Velekněz na ně trochu nedůvěřivě koukal a pak ze skrýše vytáhl svůj list a porovnával rozdíly. Někteří tvůrci tajili dech, ale chrámový muž se nechal obelstít. Pak chtěl po družině, aby prokázala své schopnosti a rozdělala posvátný francký oheň, který je ve tvaru trojúhelníka. Vzhledem k počasí se to jakž takž dařilo a velekněz tedy družinu vpustil do prostor v lese za sebou – tedy do chrámu. Cílem dětí bylo nalézt meč nebo aspoň nějakou stopu po něm. Nakonec byla nalezena pouze jakási listina. Ani nebyl čas si ji hned přečíst, protože Veleknězi se lstiví Slované jevili jako podezřelí a velmi hlasitě se začal dožadovat vrácení té listiny. Slované na nic nečekali, zvlášť, když se Velekněz začal dovolávat nějakého gengenengerangálanga a jeho vojska, a vzali nohy na ramena. Ukořistěná listina byla, jak se ukázalo, důležitá. Byla to dohoda mezi Veleknězem a generálem franckého vojska, který tímto za nějakou protislužbu veletský Meč Předků získal. Příběh se nám začal pěkně zamotávat. Ale tím ta zápletka teprve začala!

Turnaj

Frankové jako národ dobyvatelů, pořádali spoustu obveselení pro svá vojska a tak vyhlásili turnaj, v němž jako odměna nejlepšímu bojovníku byla hrouda zlata. Tam jsme nesměli chybět. A jako odměnu místo zlata, pokud někdo z nás vyhraje, jsme se dohodli, že budeme chtít po generálovi ten zpropadený meč.
Turnaj se nakonec konal trochu jinak, než jsme původně plánovali, byly to hry uvnitř, tuším, že také vzhledem k počasí. I tak jsme si zasoutěžili v různých disciplínách a prověřili i své vědomosti. Konečným důsledkem těch všech her byl opětovný příchod generála Montyho s hroudou zlata. A tu se zvedlo celé slovanské osazenstvo a žádalo místo té zlaté hroudy meč. Generál nebyl nijak zaskočen, mluvil dokonalou frančtinou, kterou se mezitím naučili i další Slované. A nakonec se nechal přesvědčit (co mu také v té přesile zbývalo) a vzal do rukou meč, co měl za opaskem a věnoval jej Slovanům (našli se někteří šťourové, co říkali hned, že to určitě není ten pravý meč – což o to, v tu chvíli ještě měli pravdu, ale později už bylo všechno jinak J).

Falešný meč

Stařešina se nejprve zaradoval z meče, ale potěžkal ho a zdál se mu nějak lehký a pak také ten tvar neodpovídal… a zabědoval, kdeže je ten pravý meč a dostal taky trochu vztek, jací jsou Frankové lstiví lidé a my, že jsme se nechali napálit. Inu falešný list, falešný meč…
Někdo nás pozoroval z křoví. Hbití Tuláci po krátké honičce chytili špeha a ukázalo se, že je to Veleta, Slovan jako my, ale má na dlani znamení, že tedy přísahal věrnost Frankům. A Stařešina rozhodl, ať ho pustíme, ale se vzkazem, aby jej předal svým novým pánům. A sice, že tenhle podvod si líbit nenecháme a pro skutečný meč si přijdeme! Nevyhnutelně se schyluje k bitvě mezi Slovany a Franky. Jdeme spát, další den se ukáže, kdo bude vítězem a kdo poraženým…

Porada jako etapa…

Tuto noc se zrodil plán. Rozhodli jsme se, že se PRAVÝM mečem nestane ten železný, protože to všichni očekávají, ale ten DŘEVĚNÝ, který prve Stařešina odmítnul. Z chudáka staříka jsme tedy udělali človíčka, který si už téměř nevzpomene, jak vlastně vypadá Meč Předků a vymysleli jsme nové zápletky, skutečné spletence situací, které mohou nastat a jež nejlépe ilustruje obrázek kreslený „za pochodu“ do rámcáku. Usínali jsme po téhle noční radě s pocitem DOBŘE vykonané práce. Naše milá malá zlobidla ani ve snu netušila, co se na ně chystá…
Ještě nejdeme – my chlapi – spát

Málem bych zapomněl, že Márovi, jako velkému zlobidlu, bylo slíbeno probuzení a vytažení ven. A tak se i stalo. Mára chvíli nevěřícně mžoural očima, když jsem pro něj přišel, ale záhy pochopil, oč jde a už se mu nechtělo. E.T. se zatím nachystal jako Svarog, který mu bude promlouvat do duše, do místa prvního setkání (cca po cestě lesem asi 500 metrů od baráku). Máru jsem přenechal Mackovi, který ho má s baterkou vyslat do terénu. Nachystal jsem se nad cestou kousek před Svarogem. Mára šel poměrně rychle, ale zastavoval se, protože ho ta jeho baterka – bludička zlobila. „Blbá baterka…“ promluvil, když stál na dva metry ode mne. Pokračoval až ke Svarogovi a tam se delší čas zdržel. A cestou zpátky mne opět bez povšimnutí přešel a tak se mu do zad ozval sýpavý hlas: „Uuuutíííkeeeej….“. Náhle byla tma a já si v první chvíli myslel, že vzal Mára nohy na ramena. Ale ne, ležel zády na cestě jak široký, tak dlouhý, až jsem se lekl já. Přiskočil jsem k němu, ale nic mu nebylo, jen třeštil oči a povídal: „TY VOLE, já se tak lek…“ Pak se zvedl rozsvítil zase na chvilku baterku a pokračoval v cestě. Nikdo z nás nevěděl, že o pár desítek metrů dál je v roští schovaný i Macek a ozve se nějak jako: „Blllleeeeééééé?!“ To už nám Mára všem dokonale zmizel ze zorného úhlu a jen jsme tušili, že opravdu rychle došel do baráku. Ještě jsem se přesvědčil, že je na pokoji, sice zdráv a s myšlenkou, že do rána neusne, ale za chvíli oddechoval jako všichni ostatní…
Dát Márovi distanc (zákaz na jednu schůzku, nebo výpravu) za jeho zlobení, je sice také metoda, ale jemu víc prospěje, když bude mezi ostatními, kteří na něj budou působit. A tahle lekavá metoda asi nemá zrovna ty nejsprávnější výchovné účinky, ale ten klacek ví, proč tam jde a na ten zážitek aspoň nezapomene. A ostatně my taky ne… Teď už opravdu dobrou noc!

Bitva a půl mapy

Myslím, že losem to bylo, tak jsme rozhodli, která ze dvou družin bude představovat francké vojsko a která Slovany. Každá družina měla své místo, kde se dal získat nový život a lesní terén mezi těmito vzdálenými body bylo bitevní pole, v němž se vzájemně honily děti s čísly dvou řad od jedné do X, které si mohly měnit. Když se dva protivníci dotkli, ukázali si čísla a vyšší bralo život – papírek. Jen číslo jedna mohlo vzít to nejvyšší, aby se kruh uzavřel.
Bitva byla dlouhá a náročná, ale nakonec těsně zvítězili Slované. A jen my, velcí, jsme věděli, v jaké linii následných událostí jsme se to ocitli. Zajali jsme generála a chtěli na něm pravý meč. A on se samosebou vzpíral, ale nakonec nám vydal polovinu mapy s tím, že druhou polovinu má Velekněz a celá mapa nás prý dovede k místu, kde je ten meč ukrytý… Svarog se objevil v pravý čas. A vysvětlil Tulákům, že asi jen tak jít za Veleknězem by nebylo to pravé. Že i kdyby se nám podařilo zajmout i Velekněze, že to není ten typ člověka jako generál a že by raději zemřel, než by nám prozradil třeba jen centimetr z druhé poloviny mapy. Ale že ho musíme přimět napít se Nápoje pravdy…

Nápoj Pravdy a druhá polovina mapy

Červená znamení dovedla chrabré slovanské bojovníky do místa, kde bylo třeba sesbírat vše potřebné do nápoje a uvařit ho. Pak se všichni pospolu vydali opět za Veleknězem. A to i s tím dřevěným mečem!
Velekněz tentokrát jako by spal za jedním stromem. Spíš jenom rozjímal se zavřenýma očima a nechtěl komunikovat. Pak následoval podrobný výklad v jazyce Franků (kterému jsme začali říkat mongolština) od Páji, tak sugestivní, že nakonec ten chrámový hlídač neodolal a napil se. A tu se začaly dít divy. Nejprve sebou říznul o zem, ale pak se začal probouzet a byl tak trochu vyměněný. Na otázky odpovídal popravdě. A tak i předal druhý díl mapy. V pravý čas, kdy už nápoj přestal účinkovat. To se Velekněz probouzel jak ze zlého snu a pamatoval si, co to provedl. Slované se sice už měli k ústupu, ale ne dost rychle. Takže zlostně zvýšený hlas nesoucí se po lese je přiměl značně přidat do kroku. Mára se zpozdil a byl chycen! A tu se poblíž objevila Gabča – Pajda a VYMĚNILA Máru za ten DŘEVĚNÝ meč!!! A „dobrosrdečný“ Velekněz tím mečem ještě hodil za utíkajícími Slovany, ale už nikdo jej nezvedl. Dobře jim tak…

Cesta pro meč (ten železný) a poznání, že nic není, jak se zdá…

Slované záhy zjistili, že obě poloviny do sebe zapadají, ale že jsou si podobné jako vejce vejci! Na druhé polovině mapy bylo to, co na té první, ale vzhůru nohama. Jen po obvodu, jak si všimla nějaká chytrá hlava, byl text, který nebyl stejný. Ten vyluštila a z něj bylo patrno, že ta druhá půle je pokreslená neviditelným inkoustem. Nad plamenem už se projevilo logické pokračování linií a po chvilce hádání bylo určeno správné místo uložení meče.
Nebylo nakonec složité (pro někoho) najít meč zakopaný v zemi. Ale většina hádala místo o pár metrů vzdálenější a jen někteří docela jiné místo. Meč ležel v mezi pod dvojitým stromem na počátku strouhy na louce, která se svažovala k lesu a do toho zarostlého kaňonu.
Tady jen malá vsuvka. Byl to opravdu zvláštní pocit, vzít krumpáč a lopatu a opravdu zakopat ten ŽELEZNÝ meč, který s námi toho tolik prožil. Bylo to jen na chvíli a stejně jsem měl smíšené pocity, jako bych tím pohřbíval to množství her s ním prožitých. Brrrrr…….
Cestou zpátky jsme s mečem zašli za Stařešinou, který pod jeho tíhou div neupadl a hned z kraje prohlásil, že to je zvláštní, jak je ten meč těžký. A někdo v davu řekl, to by bylo, kdyby to nebyl on. A Stařešina pokračoval: „To asi nebude ten pravý meč…“ Některým malým Slovanům doslovně mrznul úsměv na rtech. A když si stařešina nedal říct a dokonce řekl, že ten pravý bude ten, co měl v rukou prve, měli někteří velcí co dělat, aby se nezačali smát. Ale malí Tuláci se tvářili jako bohyně pomsty. A když se Stařešina nevinně optal, kde mají ten minulý meč, bylo už všem jasné, že se budou muset ještě jednou setkat s Veleknězem.
Po návratu se v baráku většina dětí tvářila opravdu dramaticky. Málokdy se nám povede je takhle udolat. Chudáček stařík Stařešina, co ten dostal jmen…

Druhá cesta pro meč (ten DŘEVĚNÝ, snad pravý) a podruhé hacienda

Tahle scéna se připravovala narychlo, ale výsledek stál za to! Z pohledu Slovanů byl celý průběh asi takový: Vydali se opět za Veleknězem, s tím, že mu nabídnou železný, tedy nepotřebný meč, za ten pravý, tedy dřevěný. A snad nebude natolik rozezlen, že jim vyhoví…
Velekněz stál před nízkým houštím, hromádkou větví, před níž byl v zemi zabodnutý meč a ještě před ním hořící pochodeň. Tuláci přišli tiše, ani velekněz nepromluvil. Velcí hecovali děti, ať se někdo odváží něco udělat, ať se třeba pokusí meč vzít, když se to přímo nabízí. A někteří se už určitě chystali k úprku. Nikdo ze starších hrdinů se nenašel, nakonec to „odnesla“ Rosnička! Sotva se přiblížila k meči za pochodní, Velekněz promluvit. Jediné slovo: Mengeč! A to roští, ta hromádka větví se zvedla a uchopila oběma rukama meč! Rosnička se bleskově ztratila v ohromeném davu ostatních a Velekněz (Macek!) popošel blíž. Mezitím si strážce meče (Michal!) lehl zpět, ale v očích přihlížejících zmizel! Pak nastalo vyjednávání, kterého se ujal ještě trochu roztřesený Mára. Nakonec dohodl výměnu mečů, dřevěný dostali Tuláci a železný Velekněz. Pak se ten francký černokněžník vrátil na své místo a zavolat :„Jdingi nanga něnge!“ Jdi na ně! a zmizelý strážce s maskou vlkodlaka se zvedl zcela a zařval. Tuláci se změnili ve stádo prchající zvěře. Ona hranice, kdy je tohle ještě hra a kdy už hrozí při úprku lesem nebezpečí nějakého úrazu je někdy lehce překročitelná. Je štěstí, že se při žádné z akčních her a scén ještě nikomu nic „pod tuláckou vlajkou“ nestalo…
Cestou zpátky Slované opět zamířili ke Stařešinovi. A ten filuta opět potěžkal meč a než stačil říct to svoje: Ten je nějaký těžký, to asi nebude on, ozval se někdo z davu: „To je ten, cos měl prve a ten to bejt MUSÍ!“ I tak chvíli Stařešina děti držel v nejistotě, ale nakonec tedy ten DŘEVĚNÝ uznal za Meč Předků…
Večer jsme šli opět do haciendy, ale tentokrát už vybaveni hromádkou kazet a CD a dlouho a dlouho jsme společně řádili jak při country, tak ale i při moderní muzice.

Každý příběh jednou končí…

Poslední dopoledne jsme si rozdali pamětní listy, Stařešina opět trochu nedůvěřivě a za světla prohlížel meč, ale prohlásil, že se nám podařilo získat to, co sjednotí Velety. A přítomný Žrec vyzval stařešinu, ať svolá všechny starší rodin Veletů, aby zvolili vladyku, který by se účastnil Velkého sněmu.
Dali jsme se do balení a po exportu zavazadel a postupně i lidí k vlaku nám zbyly jen vzpomínky na povedenou podzimní akci. Řekli jsme si se správcem, že se určitě nevidíme naposledy a možná pod jeho střechu pocestujeme už na jarní prázdniny.
Skončilo naše putování veletskými kraji a hledání toho pravého meče. A podobně jako jeden z medvědů ze seriálku „Potkali se u Kolína“ známého i jako „Pojďte, pane, budeme si hrát“ můžu napsal: Taho hra byla opravdu vypečená…

Perun S VÁMI !
Michal

Komentáře

Komentáře nejsou pod tímto článkem povoleny.

Kalendář akcí

««« září 2017 »»»
PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930 

Všechny události

Dnes je: 24.09.2017
Svátek má: Jaromír
Zítra slaví: Zlata

Narozeniny slaví

19.09. - Eliška (11)

Kalendář