Oddíl Tuláci
zážitky, přátelství, hry, příroda, dobrodružství, zapomenuté legendy

Vikingové - letní tábor 1994

Léto v NORTHLANDU

Keblov, 14.8. – 27.8. 1994

Léto onoho roku 1994 pro nás bylo něčím výjimečné, pro každého jistě trochu jinak. Ale výsledkem všech dohod i s použitím veta jsme se nakonec vydali do Keblova, který je mezistupněm mezi pevnou budovou Tolštejnskou a ještě odvážnějším táborem, než je Keblov, tedy zelenou loukou bez jediné pevné budovy.
Jak jsme se dozvěděli na poslední výpravě v Kokoříně, ocitli jsme se v kraji, který se stal domovem malému chlapci, Thorgalovi, v zátoce Northland, nebo-li Severní země. Stali jsme se Vikingy, alespoň na těch krátkých čtrnáct táborových dní, abychom zkusili žít jejich příběhy.

Jel s námi Luděk se svou Ájou a byl to právě on, kdo si zahrál každodenní roli vůdce Vikingů Leifa Haraldssona. Dějem provázel malé i velké Vikingy Ochránce Skříňky příběhů „X“ a mnohý čekal, co se z toho „X“ nakonec vyklube, protože pod ním se skrývalo skutečné jméno Ochránce (některé sečtělé děti, třeba Wendy, věděly, co to znamená, ale držely až do konce jazyk za zuby).

Každý příběh se nazýval RUNA a každou z těchto Run bylo třeba projít, tedy splnit nějaký úkol. Tři družiny Tuláků-Vikingů se o to snažily a ačkoliv se všechno nepovedlo vždy tak, jak jsme chtěli, všichni nakonec dostali šanci být při tom, když Ochránce prozradil své „X“…

Družiny

KOBOLDOVÉ WIČIÁGOVÉ MINEHAVA
Veverka Dáda Konopík
Wendy Pytlák Kapucínek
Paleček Monty Jack Solárko
Pampalíny Rákosníček Mráček
Hádě Jitrocel Lucinka K.
Terezka Martínek Týnka V.
E.T. Čertík Michal
Honza Jakub 1.týden Alice
Nikola Jezule 2.týden Myšák

Na táboře jsme se střídali s karlínskými Tuláky. Stačili jsme se s nimi jen letmo pozdravit a oni již odjížděli autobusem, kterým jsme přijeli my. Osaměli jsme a poprvé vůbec vyvěsili svou oddílovou vlajku, kterou nám ušila Marta, maminka Pytláka a Alenky. Vlajku jsme každý večer snímali a každé ráno potom znovu putovala na stožár. Měli jsme dvě krabice, na jedné z nich byl nápis Vracenda. To když jsme po táboře našli předmět, který ležel tam, kde neměl, vzali jsme jej a večer jsme z Vracendy věci vytahovali a jejich zapomnětliví majitelé dostávali úkoly navíc.

Druhá krabice se jmenovala Cecanda. Do ní se v průběhu dne mohly házet lístečky s otázkami, nebo jen vzkazy pro ostatní. Také z ní se večer lovilo. Nad obsahem některých lístečků jsme se váleli smíchy a Klára vždy, když smích u ní dosáhne určitého stádia, zachrochtá. Jeden z lístečků později zněl takto: Proč Klára chrochtá, když se Míša směje?

1.den 14.8.neděle, úvod do hry

Již ten den jsme se setkali s Ochráncem a jeho Skříňkou. Slyšeli jsme to nejzákladnější, že totiž dříve, než se vydáme do světa chlapce Thorgala, musíme alespoň trochu znát vikingskou představu světa. Dozvěděli jsme se o Yggdrasilu , jasanu Vikinků, který je středem světa a v jeho kořenech sídlí všechny temné síly, kmen potom je světem lidí a zvířat a větve patří bohům.
Nachystali jsme slavnostní oheň a zapálili jej ze čtyř směrů. Paliči pronesli tato slova:

„Germánů země na východ leží, ten světla díl ať každý tu střeží!“
„Z jižní já oheň nosím země, galského kohouta žije tu plémě!“
„Já na západ ke Keltům pro světlo chodím, i pochodeň svou do ohně hodím!“
„Přicházím k vám od vikingských moří, ať severní oheň tu také hoří!“

Když oheň ozářil tmu, přišel mezi nás poprvé Leif Haraldsson. Přivítal všechny v Northlandu a řekl, že každý se ještě dnes musí vydal po cestě za nejstarším ze tří Nornů, za Urdem. Tam, že se dozví víc..!
Urd nebyl nijak daleko, jen kousek po cestě tmou lesem, ale v neznámém prostředí. Každý k němu přišel, pozdravil jej a vyslechl krátkou řeč. Získal také dřevěný talisman, jehož barva ve tmě již nebyla zřetelná, ale rozdělovala děti i dospělé do družin. Dostali jsme i svitek, který jsme měli rozbalit až na ranním nástupu a který nás uváděl do první Runy – Runy tří znamení . Tato Runa byla představou Yggdrasilu. Z každé části tohoto světa museli děti získat znamení. Za něj potom od Leifa (jako za každou splněnou Runu) dostala celá družina zlomek pečetě, kterou bylo třeba složit na konci vikingského putování. Každý jednotlivec byl také oceňován střípky, kterých najednou za den mohl získat nejvíce tři. Byly z plíšků a popsané tajným tuláckým písmem. Složením do tvaru dvou trojúhelníků děti získaly klíč k přečtení nápisu na pečeti.
Tábor nám Jakub s Jezuletem zpestřili o kartičky, které rozdali všem a jež obsahovaly Vodníka, Běžce a Samsona. Samson měl za úkol každý den dřepy, kliky a sklapovačky, ten, kdo chtěl za den potvrdit splnění Běžce, musel uběhnout jeden kilometr (vyměřili jsme vzdálenost od brány na konec lesa a zpátky) a Vodník se musel každé ráno smočit ve vodě u mola. Háček byl v tom, že za první den za každou disciplínu zvlášť byl jeden bod. Za druhý den však již dva body, a tak dále. Kdo však jeden den vynechal, začínal zase od jednoho bodu! Většinou hlasů jsme předem z tohoto bodování Vodníka vyloučili (kdekdo by tajil své nastuzení a šel by si do vody pro drahocenné body a možná i pro víc než jen pro rýmu).

2.den 15.8.pondělí celoden.: Runa tří znamení

Ráno jsme dopis od nejstaršího z Nornů rozvinuli. Obsahoval zvěst o třech svitcích, které na malé Vikingy čekají. První měl ležet někde v okolí mola u vody, druhý u ohniště a třetí nedaleko studny. Rozlosovali jsme si, kam která družina první půjde a vyrazili. Runa tří znamení právě začala.
U mola se Vikingové dozvěděli, že na protějším břehu (což nebylo nijak daleko) je začátek cesty k Prameni moudrosti, který hlídá obr Mimir. Bylo nutné obra obelstít a vzít hlínu z bezprostřední blízkosti hlídaného pramene. Použít samotný Pramen moudrosti zakázáno nebylo…
Obr Mimir moudrostí neoplíval a Vikingy až na výjímky nenapadlo polít jej vodou z pramene. Když se tak v jediném případě stalo (protože vyjednávání o kus hlíny bylo zbytečné), obr zavrávoral, sesul se a pak se probral z mrákot, aby se s Vikingy moudře domluvil, Wendy tehdy pronesla: „A jéje… on je chytrej, jdem pryč.“ A šli! Protože v té chvíli již tito Vikingové měli několik hrudek hlíny v rukou. (To byl tedy pro nás kmen – svět lidí, zvířat, atp.). Svitek u ohniště nás nikam neposílal. Obsahoval zadání úkolu: během jediné hodiny stvořit nápoj – medovinu, kterou se člověk může bát okusit, ale bohům neublíží. Večer potom medovinu museli Vikingové přinést v misce vyrobené z hlíny od obra Mimira (Toto byly větve Yggdrasilu).
Svitek od studny posílal Vikingy na stezku, která vedla za bohyní Hel, jež měla jednu polovinu tváře temnou a bděla nad světem zemřelých (navštívili jsme tedy i poslední část vikingského světa – kořeny jasanu)! Od bohyně bylo třeba získat třetí znamení – černou šmouhu na tvář za něco, co je schopna družina obětovat. Ale o té oběti se Vikingové dozvídali až od Hel a bylo to pro některé opravdu překvapení. Celkem rychle se většina dětí vzdala svých sotva nabytých talismanů. Hrát něco takového třeba ke konci tábora, kdy náhrdelníky chřestily střípky z jednotlivých dnů a jistě v očích dětí stouply v ceně, vidělo by se, kdo by byl ochoten se jich vzdát.

3.den 16.8.úterý, celoden.: Runa 999 let

Než začnu vyprávět další Runu – Runu 999 let, je třeba znát příběh, který tehdy věděli malí Vikingové.

Thorgal nebyl vlastním synem Leifa. Loď Vikingů se vracela do Northlandu za bouře, podařilo se jim přistát a všimli si u břehu jakéhosi divného člunu, z něhož vycházel hlas. Kněz Odinův mínil, že je to boží hlas, ale Leif si nedal říct, připomínalo mu to hlas nemluvněte. Všiml si, že ten podivný člun má dvířka, otevřel je a vyjmul zevnitř malé dítě! Byl to chlapec. Leif jej přijal za vlastního a dal mu jméno Thorgal. V člunu ještě nalezl divný disk, který, když chlapec povyrostl, dal mu jej jako talisman. Druhý den se Leif opět vydal do zátoky, ale po člunu nebylo památky. Tam, kde včera ležel, byl písek sežehlý a uprostřed toho se třpytil drobný kovový předmět. Našinec by řekl obyčejná šestihranná matička, ale Viking ne. Toto byl druhý talisman, který odevzdal na šňůrce Thorgalovi. V daleké Zemi trpaslíků hrál Král a otec všech trpaslíků Ivaldir vrhcáby s hadem Nidhógem. Vítěz měl získat jméno svého protivníka. Ve hře zvítězil Nidhóg. Tehdy si Ivaldir uvědomil, co znamená ztráta jména. Prosil hada, ať mu jméno vrátí a had se zamyslel a řekl: „Dávám ti tisíc let, Ivaldire, na to, abys mne přinesl přívěšek z kovu, který nikdy neexistoval. Nesplníš-li to, pak bude tvoje jméno navždy mé!“
Otec všech trpaslíků se svěřil ostatním. Vybrali ze svých řad nejšikovnějšího – Tjahziho. Ten se vydal hledat takový kov. Hledal pod zemí, nad zemí, zašel i do zakázaných zemí lidí. Když uplynulo plných 999 let, pochopil, že již nikdy neuvidí svou zemi. Jak mohl najít kov, který nikdy neexistoval???

Malí Vikingové měli před sebou náročnou cestu, plných devětsetdevadesátdevět let dlouhou. Hledali po všech možných místech tak, jako Tjahzi. A tak jako trpaslík také oni pochopili její zbytečnost.
Večer jim Leif rozdal střípky a zlomky pečetí za splněnou Runu tří znamení a za Runu 999 let. Šli jsme na kutě, neboť nás další den čekalo dokončit tisíciletí…

4.den 17.8.středa, celoden.: Runa posledního roku tisíciletí

Tjahzi se zatoulal i do vikingské zátoky a tu spatřil spícího chlapce. Chlapec měl na krku přívěšek z kovu, který Tjahzi nemohl poznat. Trpaslíci přitom jediným pohledem poznají všechny nerosty! To byl kov, který neexistoval!!!
Trpaslík se přikradl k chlapci, uchopil onu šestihrannou matičku, ale Thorgal se probudil. Tjahzi se omlouval a Thorgal si nechal vyprávět celý příběh. Trpaslík chlapci nabídl všechny poklady země za jeho přívěšek. Ale Thorgal jej nechtěl prodal. Rozhodl se jej darovat. Zaskočený Tjahzi dar přijal a řekl, že na to nikdy nezapomene, že však se musí ihned vydat na cestu, jinak by se nestačil do konce tisíciletí vrátit do své země. Rozloučili se, trpaslík však zavrávoral a upadl. Byl již vyčerpaný a sám by cestu nezvládl. Thorgal se rozhodl Tjahziho doprovodit, vzal jej na záda a vyrazili.
Cestou se stalo několik pro Thorgala podivných věcí a zpočátku musel trpaslík Thorgalovo divení tlumit. Dostali se třeba během noci a spánku společně na druhý břeh řeky a hlavně byli stejně velcí! Museli projít přes nebezpečné území obra Hjalmmunnara, který snídal trpaslíky. Málem se jim to nepodařilo. V poslední chvíli se objevili létající kočky bohyně Friggie a vznesli se s nimi do oblak. Byli napadeni létajícími hadonetopýry, ale nakonec se dostali až ke skalní rozsedlině, kde byla cesta k bráně do země trpaslíků po zamrzlém jezeře. Nasedli společně na saně, které svištěli po ledě a Tjahzi již vyhlížel bránu své země. Náhle se však led začal tříštit a do cesty Thorgalovi a Tjahzimu vstoupila chapadla samotného hada Nidhóga. Tjahzi ztratil naději. A v hlavním sále trpasličí země již byli shromážděni všichni trpaslíci se svým králem a společně s nimi i had. Čekali až skončí tisíciletí.
Thorgal měl odvahu, mračil se na svíjející se chapadla, která sekala meči do všech stran a toužil se hadovi postavit. Nečekaně uslyšel hlas bohyně Friggie: „Líbí se mi tvá odvaha, chlapče, uchop meč, který vyrostl před tebou. Dá ti sílu, o které ještě nevíš…“ Thorgal chlapec zvedl meč a změnil se v muže. Pustil se do chapadel a Tjahzi rychle proběhl do své země. Ve chvíli, kdy se had chystal vyhlásit svůj triumf, vlétl do hlavního sálu a vykřikl: „Zde je, hade Nidhógu, cena, kterou jsi žádal!“ A zvedl matičku na tkaničce vysoko nad hlavu. :Já nešťastný!" Zavyl had a odplazil se. Ale v té poslední chvíli na zamrzlém jezeře jedno z chapadel zasáhlo mečem Thorgala. Ten tiše klesl k zemi a byl to zase jen ten malý chlapec, který tam ležel.
Radost trpaslíků neznala mezí. Chtěli Tjahziho, ten však zmizel a spěchal zpátky k zamrzlému jezeru za Thorgalem. Nalezl jej a plakal nad jeho tělem. Zjevila se sama bohyně Friggie, řekla Tjahzimu, že jeho slzy dávají Thorgalovi nový život, protože to jsou slzy lásky a také že Thorgal ještě na světě neuskutečnil vše, co má udělat. „Probuď se, chlapče!“ Řekla a Thorgal se probudil v zátoce Northlandu, jako by vše byl jen sen. Ale svůj přívěšek již na krku neměl…

Runa posledního roku tisíciletí čekala i na nás.
I my jsme prošli strastiplnou cestou až k zemi trpaslíků. I nám pomáhaly létající kočky – opentlené klacky, s nimiž jsme putovali část cesty jako čarodějnice na košťatech. V samém závěru hry jsme narazili na chapadla hada Nidhóga a nakonec na nich i skončili…
Nedostali jsme se dál, pro meč, který jsme měli získat a jímž jsme měli hada porazit. Ani poslední šanci, kterou jsme dostali večer, nikdo nevyužil, jak by bylo potřeba. Vinu za nezdar této hry nechci dávat dětem, nebo tvůrcům runy. Ještě dnes se najdou na obou stranách Tuláci, kteří budou hájit ten svůj postoj. Tu chybu já vidím v nepochopení toho, co je třeba učinit pro zdar hry. Náhle jsme zapomněli v zápalu boje, že, byť děti nesmějí dostat vše snadno až pod nos, každá hra musí mít řešení a na zoufalém konci jakousi záchrannou brzdu, pokud se na řešení nepřijde, že je zbytečné nechat vše padnout, když nejde o život, ale jen a jen hrajeme hru dětem i sobě pro radost… Nebylo co oslavovat, ani Leif nemohl za tuto Runu posledního roku tisíciletí rozdat zlomky pečetě. Dalším příběhem, a znovu na celý den, byla Runa Asgardu.

Asgard je sídlo, které si vikingští bohové nechali postavit vysoko v koruně Yggdrasilu. Stavěl je pro ně obr, který žádal vysokou odměnu. Bohové mu ji slíbili, ale jen tehdy, postaví-li Asgard v přesně stanoveném čase. Když už bohům bylo jasné, že obr svůj úkol splní, poslali za obrem proradného Lokiho. Ten pozoroval práci obra a všiml si, že materiál na stavbu mu přiváží kouzelný hřebec. Poslal proto hřebci do cesty překrásnou klisnu. Hřebec rázem zapomněl na práci a běžel za ní. Obr těsně před dokončením musel přiznat, že úkol nesplní. Vikingští bohové nevítězili vždy s čistým svědomím…

5.den 18.8.čtvrtek, celoden.: Runa Asgardu

Ráno jsme si na nástupu přečetli svitek: Vikingové! Vaši bohové vás přišli požádat, abyste vystavěli Asgard – sídlo bohů. Každá z vašich družin nechť se vydá krajinou, každá jiným směrem, hledat vhodné místo ke stavbě. Musí být velké tak, aby alespoň čtyři vaše příbytky se na něm daly postavit, aby ve snahu, nebo i rovné bylo, aby zbaveno bylo všeho, co překáží a naopak zdobením viditelnost jeho se zvětšila. Až takové místo naleznete a zařídíte se tak, jak je psáno, jen na rádcích vašich záleží, kterým směrem další kroky družiny povedou. Až posilnit se do tábora vrátíte, vydá se na cestu posel Odinův a všechna vybraná místa si prohlédne. Na jednom z nich zanech svitek. Takto označeno bude místo, které pro Asgard zdálo se mu z vybraných míst nejvhodnější. Před konce poledního klidu ať rádcové vyšlou zvěda pro svitek.
Snažte se, ať místo vaše padne poslu Odinovu do oka a vybere si právě to vaše!
Světlo vašim krokům!

Tak jsme se dozvěděli o Runě Asgardu.
Každá družina nalezla nějaké místo, vyzdobila jej a doufala, že právě to její bude vybráno. Mohlo to být jen jedno. A tak zvědové, poslaní později do všech tří míst, donesli do tábora jen jediný svitek z místa nedaleko tábora.
Stálo v něm, že toto je nejlepší místo, následoval popis Asgardu, jak jej mají Vikingové postavit, a arch, na nějž mohl každý vepsat přání, které bohové za postavení Asgardu splní. Jen si měli Vikingové dát pozor, aby při stavbě nepomáhala žádná bytost, která má černou tečku, jež není pihou, ani nic nedokončeného nemělo na Asgardu být. Pak by totiž nikdo z bohů žádné přání nesplnil!
Vikingové se jali sebe navzájem prohlížet ze všech stran, sem tam se ozval hlas, že našel černou tečku a majitel této tečky se bránil, že není umělá…
Nakonec všichni odešli stavět Asgard. Sídlo bohů mělo uprostřed postavený jehlan z celt, kolem vše uzavíral kruh ze šišek a v něm stály věže pokryté suchou trávou. Na zdobení použili Vikingové i barevné fáborky. Byli se svou prací spokojeni. Kdo ví, co na to bohové? Po večeři se děti vypravily k Asgardu a posel Odinův měl pro ně smutnou zvěst. Tu a tam našel nějaké nedodělky (ke kterým se však děti neznaly) a usvědčil několik lidí, že mají černé tečky, které nejsou pihy.
Vikingové by z toho asi zůstali vedle. Po dnu, kdy se nepovedla hra a po stavbě Asgardu, za kterou nakonec nic nedostanou, ale přišel Ochránce a převyprávěl příběh tak, jak se uchoval v legendách. Leif Haraldsson nakonec všem družinám předal to, co si za Runu Asgardu zasloužily. Ale přání, ta lidská přání si lidé budou muset splnit vlastním přičiněním…

6.den 19.8.pátek, dopol.: Runa duhy

Dalším příběhem, který jsme se chystali prožít, byla Runa duhy.

Nejrychlejším způsobem, jak se mohli bohové dostat do svého sídla, bylo použít cesty po duze zvané Biffros. U brány, kterou se z duhy vstupovalo do Asgardu, stál však strážce Heimdal. Dovnitř pouštěl jen toho, kdo měl na to právo. Proradný Loki sám nebyl bůh, ale měl blízko k bohům, často dělal společnost Odinovi. Neměl však branou z Biffrosu přístup do Asgardu. Šel proto k Heimdalovi a snažil se jej obelstít, aby se branou do sídla bohů dostal. Říkal strážci, jaký to má život, stát u brány, když ostatní se někde radují, nabízel mu různé poklady, ale Heimdal se nikdy nedal Lokim ošálit.

Naším Heimdalem byl Jakub a družiny k němu jako Loki přistupovaly a snažily se ho dle své fantazie něčím obelstít, aby se po duze dostali do Asgardu. Ale Heimdal se nedal přesvědčit, ani uplatit!

6.den 19.8.pátek, odpol.: Runa prstenu

Odpoledne toho dne jsme vstoupili do dalšího příběhu. Byla to Runa prstenu. Jednou se Loki vypravil s Odinem k vodopádu. Loki hodil kamenem po vydře a naneštěstí ji zabil. Ukázalo se, že vydra nebyla obyčejné zvíře, ale trpaslík, syn mocného kouzelníka a jeho bratři byli trpasličí kováři. Všichni rozzuření se shromáždili, popadli kouzelné předměty z okolí – Odinův meč a Lokiho boty a požadovali velké množství zlata jako výkupné. Rozmrzelý Odin poslal Lokiho do země černých skřítků pro to, co žádali. Loki cestou v oné zemi ulovil lososa a ukázalo se, že je to trpaslík Andvari. Loki využil té situace a žádal po trpaslíkovi za jeho život všechno jeho zlato. Trpaslíkovi nezbývalo než souhlasit, ale jeden předmět, zlatý prsten, přece jen nechtěl vydat. I ten mu však Loki z rukou vykroutil. Tehdy prsten trpaslík proklel, ale Lokimu to nevadilo, nechtěl si jej ponechat. Za zlato i prsten dostali Odin a Loki zpět meč a boty, ale prokletý předmět kouzelníkovi a trpaslíkům nic dobrého nepřinesl… Naše činnost v této Runě spočívala ve vytváření třech kouzelných předmětů, tedy meče, bot a prstene. Děti se snažily, některé z předmětů se opravdu povedly, byly to až umělecké výtvory zhotovené z kůry, mechu, travin, hlíny, vše drželo pohromadě svázané přírodními materiály, nebo zalité pryskyřicí.

Každý velký měl právo soudit, které z předmětů se mu nejvíce líbí, se kterým si tvůrci dali práci, nebo který byl jen tak odbytý (i takové se našly).
Ty nejlepší práce byly vystavené na odiv do konce tábora.

7.den 20.8.sobota, celoden.: Runa Thorova

Dalším příběhem, který jsme měli na celý den byla Runa Thorova.
Pobřeží již dlouho sužoval divoký mořský hrad. Nikdo se neodvažoval vyplout na moře na lov. Thor se rozhodl všem pomoci, ale potřeboval k tomu pomocníka. Vybral si jednoho z obrů. Obrovi se moc nechtělo, měl strach také, ale nechtěl Thorovi odporovat. Vypluli na moře v loďce a po čase se střetli s hadem. Thor jej chytil do smyčky a táhl ke břehu, kde by hada zdolal. Had se zuřivě bránil, poznal, že z této smyčky by nemusel vyváznout se zdravou kůží. Když už se zdálo, že se had brání z posledních sil, ale loďkou pohazoval jako dřívkem a už už se málem převrátila, v tu chvíli to vystrašený obr nevydržel a jediným seknutím lano přeťal. Had se rychle vrátil do hlubin a moře se uklidnilo. Rozzuřil se však Thor, byl by obra nejraději ztrestal svým kouzelným zlatým kladivem, které při sobě stále nosil, ale nakonec se zklidnil a nechal jej žít. Od těch dob se ani had již neukázal.

Měli jsme podobný úkol. Nejprve jsme prošli dlouhou cestou po krajině, kde jsme se dozvídali příběh a to, co čeká nás. Vrátili jsme se do tábora, kde se u ohniště sešlo několik obrů Himirů (velice podobné jméno měl obr v Runě tří znamení). Z nich si každá družina měla vybrat jednoho, který s ní podnikne pokus o ulovení hada. Děti (pokud příběh dříve nečetly v legendách) nevěděly, jak vše dopadne.
Přesvědčit některého obra, aby s nimi šel přemoci hada, nebylo tak jednoduché. Takový obr utíkal, nebo naopak unášel děti do „svého“ tábořiště, nechával si až pod nos přinášet různé lahůdky, ale nakonec každá družina měla toho svého obra, který byl jakž takž ochoten lovu se zúčastnit.
Had v podobě Jakuba byl na vzdálené louce svažující se k vodě oděn do všech možných zelených věcí, plazil se travou a lehce se nechal chytit do smyčky. Ale nenechal se již tak lehce vytáhnout na „břeh“. A obr, když celá družina byla plně zaměstnaná zápolením, ještě děti naváděl, aby toho nechaly, že má strach. Ve chvíli, kdy se zdálo, že buď musí povolit lano, nebo bude družina vtažena do „moře“, přiskočil obr a v připraveném místě lano „přeřízl“ ! Had unikl do hlubin a děti by nejraději obra zaškrtily. Ale tehdy vstoupil do příběhu Ochránce Skříňky příběhů, pravil jim, ať se na obra nezlobí a dovyprávěl příběh tak, jak je v legendách.

7.den 20.8.sobota, večer.: začátek Runy magického. Kladiva

Ještě večer toho dne jsme se ocitli v novém příběhu. Byla to Runa magického kladiva. Bůh Thor vlastnil vzácnou zbraň – zlaté kladivo, které mělo kouzelnou moc. Každý měl před Thorem proto respekt. Ale Thrym, vládce obrů se nechtěl před ním sklonit. Rozhodl se lstí kladivo získat a také se mu to podařilo! Stihl jej však Thorův hněv a kouzelný předmět se nakonec vrátil ke svému majiteli.
Večer se ve vodě před molem v zátoce Northlandu objevily plovoucí schránky, pro každou družinu jedna. Zprávy v nich nám zvěstovaly, že pro každou družinu zvlášť ještě dnes po západu slunce přijde bytost a odvede ji za vládcem obrů.
Malí Vikingové nevěděli dopředu, že je obr lstivá bytost. Thrym na dětech chtěl, aby mu pomohli získat, co mu náleží. A děti přislíbily pomoc. Po světélkách každá družina zvlášť putovala tmavým lesem až do místa, kde na jednom ze stromů byla připevněna zpráva. V jejím okolí ležely spící postavy. U jedné z nich měly za jednu dvanáctinu hodiny najít krabičku a z ní vyjmout jeden předmět – symbol získání kladiva. Pokud se jim to v čase nezdařilo, „probudil“ se služebník Thora a odvedl je stranou (aby dal šanci další družině, která na místo dorazila).

8.den 21.8.neděle, dopol.: pokr. Runy magického Kladiva

Další den ráno Vikingové putovali zpět na ono místo. Tam posbírali kartičky rozházené v okolí a z nich sestavili zprávu, která je překvapila. Poznali, že se dali oklamat a na chvíli sloužili zlu. Pokud chtěli svůj čin napravit, museli jít po znameních až k Thrymovi.
Vládce obrů o nějakém vrácení kladiva nechtěl ani slyšet. Ale před ním ležely tři kameny – pro každou družinu jeden. Cyrilicí na nich byla popsána tři místa, kam bylo třeba dojít pro nápravu věcí a na nich hledat další zvěst. Ta místa byla: ohniště, místo nočního odpočinku a místo, kam se chodíme koupat.
Družiny na nich našly zprávu, která jim nabízela řešení. Měly také použít lsti – převléci se za nevěsty pro Thryma a jako svatební dar od něj žádat kladivo.
Tak se také stalo. Když byly všechny tři nevěsty připravené, vydali se všichni po javorových listech do sídla obrů.
Thrym si opravdu měl z čeho vybírat! Každou nevěstu podrobil zkoušce, každá musela tančit a nakonec jedné z nich měl věnovat kladivo. Ale jako správný lstivec se k tomu neměl. Vikingové se ale včas dozvěděli o jedné skříňce, kde Thrym skrýval svůj život. Ta skříňka ležela docela nedaleko od něj, jen ji bylo třeba najít. To se zdařilo. Uvnitř skříňky sice ležela obyčejná mrkev, ale život už mnohokrát závisel na mnohem prapodivnějších předmětech… Přelomit mrkev ve dví nebylo ani tak těžké. Vikingové se zbavili Thryma navěky a zlaté kladivo si ponechali, aby je předali jeho pravému majiteli, jakmile se naskytne příležitost.

8.den 21.8.neděle, odpol.: Runa lesních trpaslíků

Odpoledne jsme měli velké starosti. Prožívali jsme Runu lesních trpaslíků, která začala poněkud dramaticky. Do tábora se vpotácela nemocná postava (v podobě Myšáka), která nám slabým hlasem sotva sdělila, že pokud jí chceme pomoci, musíme najít trpasličí vesnici a tam žádat o radu.

Vesnici lesních trpaslíků všechny družiny nakonec našly. Trpaslíci tam byli dva (Paleček a Jezule) a řekli dětem básničku, kterou popisovali léčivou rostlinku. Nakonec jediná Kamila poznala, že se jedná o kontryhel. Rostlinu družiny našly, nápoj z ní uvařily a uzdravené bytosti nezbylo než děkovat za záchranu.

9.den 22.8.pondělí, celoden.: Runa vlka Fenrira

Stalo se, že Vikingské vesnice sužoval vlk Fenrir. Nedal se ulovit, byl to obrovský vlk a nic na něj neplatilo. Prý jen vlákno tak slabé, že by jen od pohledu bylo možné jej přetrhnout, mohlo vlka spoutat tak, že by se již nikdy nerozvázal. To vlákno obsahovalo šest tajných složek: medvědí šlachu, ptačí slinu, horské kořínky, kočičí mňoukání, ženský vous a rybí dech.

V legendě se domýšlivý vlk Fenrir s úsměvem nechá sám tímto vláknem spoutat a teprve pozdě zjistí, že toto vlákno je opravdu silné i pro něj…
Naše Runa vlka Fenrira byla cestováním po krajině po znameních běžných (lístečky), ale i po pochodových značkách. Největší problém jsme měli hned na začátku cesty – najít tu první značku, která by nám udala směr. Ale nakonec se nám to podařilo a na konci cesty byl z klacků a celt vytvořený vlk. Bylo třeba se kolem něj chovat tiše, připravit si „vlákno“ jen z přírodních materiálů a tím jej „spoutat“.

10.-11.den 23.-24.8.úterý-středa: puťák

Poslední runou, kterou jsme dostali ke zdolání, byla Runa talismanu – puťák, v němž jsme se měli dozvědět všechny souvislosti Ochránce Skříňky příběhů a jeho „X“ i Thorgala samotného. Tuto část pro Kroniku sepsala Nikola:

Kdo stoupá na vysokou horu, nejdřív pospíchá,
potom jde a potom namáhavě zvedá
těžkou pravou nohu, těžkou levou nohu,
potom se plazí a každý kus skály, kterou sevře,
je on sám a přemáhá sebe.
Ještě tenhle balvan, ještě ten a ten.
V každém je kus výšky,
v každém kus vrcholu,
kus tebe.

Thorgal se vydal hledat boha, který sestoupil na zem, aby žil mezi lidmi. V den putování mraky zahalily oblohu. Šedivé nebe předpovídající déšť bylo snad příčinou, že někteří na pouť nevyráželi s odhodláním Vikingů. Aby jejich statečnost prošla zkouškou, začalo pršet a mlžný opar se snesl na krajinu. Přesto si někteří dokázali cestu zpestřit. Ti vzadu ochutnávali podzimní plody a vpředu se vyprávělo.
Naše kroky mířily přes hráz Želivky. Pohled na vodou neoplívající přehradu v každém z nás něco zanechal.
V nedalekém městě stál na malém nádraží připravený vláček, aby všechny, kdož vstoupí, odvezl. Nejel dlouze, ale i tak se některým Vikingům zavřely oči, až chrabří cestovatelé usnuli.
Ač se mnohým nechtělo, museli jsme z vlaku vystoupit. V Ratajích nad Sázavou čekal Luděk s autem a našimi baťohy a s jídlem. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby tam nebyl, protože všude kolem nenašel nikdo žádné suché dříví. S jeho vydatnou pomocí se poutníci posilnili na další cestu. Ještě téhož dne měli dorazit k hradu, jenž stojí nad řekou.

Po několika stech metrech další cesty se putující roztroubili po krajině. Všichni se sešli v roklině a společně pak postupovali až k Českému Šternberku.
Abychom lépe poznali most přes líně tekoucí Sázavu, prošli jsme ho dvakrát. Konečně na protilehlém břehu vůči hradu se našlo místo k přenocování. Jakmile naše záda necítila váhu baťohů, vydali se téměř všichni na dříví do hradního parku. Z velkého počtu nadšenců zbylo ovšem málo obětavců. Po nasycení se človíčkové rádi uložili do spacáků.
Pár odvážných se ještě vydalo na noční obhlídku hradu. Když už všichni leželi, přikryla mlha celé podhradí.

Ráno druhého dne vypadalo obdobně. Mlha mizela, ale mračna zůstala. Po prohlédnutí komnat ve zmiňovaném sídle se celá výprava, aby každá družina sama dokázala, co umí. Samostatného pochodování si však družiny moc neužily. Neušly ani dva kilometry, když začalo znovu hustě pršet.

Díky rozmaru počasí se opět Vikingové sešli a postupovali vpřed společně. Blátivá cesta se vinula krajem. Chvíli se proplétala lesem, pak kolem řeky, až vystoupila ke staré stodole, u níž Vikingové s velkou radostí snědli zásoby a bylo také rozhodnuto o návratu do tábora. Jak jsme se přibližovali k místu druhého domluveného setkání s Luďkem, vysvitlo slunce, jako by vyzývalo ZŮSTAŇTE !
Tolik Nikola.

Té výzvy jsme neuposlechli. Byli jsme provlhlí do poslední nitky, ještě jedna noc v takovém střídavém počasí by asi se zdravím Vikingů zacloumala. A tak když jsme se u silnice v domluvený čas setkali s motorizovaným Luďkem, místo vykládání dalšího proviantu jsme se začali věnovat nakládání našich věcí a posléze nadvakrát i nás samotných.

V táboře nastalo velké sušení, které málem nemělo konce… Zbytek dne byl odpočinkový, žádná Runa vyhlášena nebyla. Tak skončil letošní pokus o puťák, ale nemohla skončit Runa talismanu.

12.den 25.8.čtvrtek: Runa talismanu

K této závěrečné runě jsme potřebovali někoho, kdo by sehrál roli Thorgala. Vybral jsem si Dádu, převyprávěl jí celý děj a půjčil jí na to i písemný materiál. Jakub s Jezuletem vybrali místo, v lese kus od tábora úzký kaňon, který byl ve svahu kousek od zálivu přepažený několika kládami, na nichž se dalo stát.

Za světla jsme připravili vše potřebné, ale ještě nenastal okamžik poslední runy. Do tábora při západu slunce přišla bytost u Vikingů nejvyšší – bůh Odin. Přijal dary, které mu malí Vikingové přinesli a převzal od nich také zlaté kouzelné kladivo Thora, které u sebe dosud děti měly. Pozval je na hostinu a strávil se všemi večer. Potom nastal čas pro Runu talismanu.

Teprve za tmy se mezi Vikingy objevil trpaslík Tjahzi, přítel Thorgala, aby všechny odvedl k bohu, který sestoupil na zemi, aby žil mezi lidmi.
Tjahzi, ztvárněný Klárou s lucerničkou, vedl Vikingy lesem až k zálivu a tam přes vodu všichni spatřili jak za zátočinou snad ve vzduchu stojí jakási světlá postava a hraje na panovu flétnu. Jen krátce trval ten obraz, pak vše zhaslo a ztichlo a Vikingové se vydali tím směrem.
Mezitím se všichni aktéři závěrečné scény připravili a ohně ze dvou stran se rozhořely. Thorgal (Dáda) vyčkal, až všichni přijdou blíž a ztiší se. Pak vešel mezi ohně, klekl si na zem a oči skryl do dlaní. Myslel přitom na to, jak rád by se dozvěděl svůj skutečný původ. „Zvedni hlavu, Thorgale,“ ozvalo se ve tmách nad ním a bůh, který sestoupil na zemi, aby žil mezi lidmi zvolna zamířil do světla.
Oba hovořili a Vikingové tiše naslouchali každému slovu. Podle podoby a později i podle slov poznali, že bůh není nikdo jiný než jejich Ochránce Skříňky příběhů, který je celý rok provázel.
Ochránce v jednu chvíli vzal svou Skříňku příběhů a vyval Thorgala, aby do ní vložil svůj talisman. Když tak učinil, dal Ochránce Skříňku mezi dlaně chlapce a on se pomocí Skříňky propadl do snů, v nichž spatřil svou minulost.

Byl dítětem z hvězd, dítětem lidí, kterým dříve Země patřila, ale kteří ji málem zničili a přečkali v dalekém vesmíru, než se vzpamatuje. Vůdcem výpravy vracejících se lidí byl Xargos. Nechtěl se stát pánem planety, ale posádka se proti němu vzbouřila. Vzbouřence vedl Varth a přidala se k němu i Xargosova dcera Hayne. Xargos nechtěl, aby došlo k vyhrocení sporů a rozhodl se podle starých zvyků zápasit s Varthem. Vítěz měl převzít velení. Xargos prohrál a přišel přitom o pravou ruku. Bylo mu dovoleno v míru opustit loď a přistát na Zemi. Tam se stal tím, čím nikdy nechtěl být – bohem. Ostatním lidem se ale pod Varthovým velením dobře nevedlo. Udělali chybu a loď se zřítila někde v polární krajině. Lidé umírali a Hayne, která porodila Varthovo dítě, poslala je po vodě v záchranném člunu, aby alespoň ono přežilo. Tak našli Vikingové Thorgala…

„Tvá cesta skončila, Thorgale, probuď se,“ řekl Ochránce, „vrať mi skříňku, už ji nebude třeba.“ Natáhl k chlapci ruce a tu se rukáv pravé ruky, kterou Ochránce celý rok ukrýval, svezl a pod látkou všichni spatřili stříbrný kov! „Vaše ruka…“ hlesl Thorgal, „vy jste…“ „Ano,“ pravil Ochránce, „já jsem Xargos, tvůj děd!“ Tak všichni poznali, co znamená „X“ ve jméně Ochránce Skříňky příběhů. Xargos řekl Thorgalovi, že jej v myšlenkách sledoval a že jej vyzýval, aby zašel k němu. A chlapec řekl: „To abych poznal, kdo byli mí rodiče!“ „Ne tak docela,“ pravil Xargos, „chtěl jsem, abych získal tvůj talisman, který obsahoval celý příběh a abych vymazal všechnu tvoji minulost z paměti!“ „Ale proč?!“ lekl se Thorgal. A Ochránce chlapci vypověděl, že mnohem důležitější bude pro chlapce, aby vyrůstal mezi Vikingy jako jeden z nich, než aby se trápil minulostí. Řekl, že jeho úkol zde skončil, že se vrátí do člunu i s jejich pamětí. Pak se zpříma zadíval do tváře Thorgala. „Pohlédni, Thorgale, do mých očí naposled. NAPOSLED !!!“ Po těchto slovech se Thorgal schoulil na zem, jako by usnul hlubokým spánkem. Ochránce se tiše rozloučil se všemi přítomnými a odešel.

Lesem se začaly ozývat výkřiky: „Thorgale! Thorgale!“ To Leif Thorgala hledal, až jej nalezl. Zacloumal s ním, probudil ho a vynadal mu, že tak daleko a sám chodí od vesnice, že žádný takový bůh, ze kterým šel, přece není. Zeptal se chlapce, zda něco nalezl a on řekl že ne. Pak náhle Thorgal vyjekl: „Talisman! Ztratil jsem svůj talisman!“ A Leif jen řekl: „Alespoň poznáš, že opravdovými talismany muže jsou hlava, srdce a paže.“ Oba Vikingové zmizeli v temnotách a zamířili do své vesnice. Ohně dohořely, příběh skončil a také malí Vikingové pomalu odcházeli z oněch míst. Každým krokem se více stávali Tuláky, kteří prožili rok příběhů ze Skříňky, z níž vybíral Ochránce vše, co stálo za to zažít.

13.den 26.8.pátek

Poslední plný den v táboře byl volný, každý sháněl svoje věci, které se po nezdařeném puťáku sušily kde se dalo a každý se pomalu loučil s tímto táborem, aby se do něj možná opět vrátil napřesrok.
Nevím již kterého dne si pro nás děti připravily velkou hru. Pomáhal jim přitom Luďěk a byl s posledními bytostmi, za něž se děti převlékli. Hra se zdařila, vidět však děti v našich kostýmech, jak za nimi vlají, jak dlouhé rukávy přečnívají právě tam, kde by neměly na našich tvářích vyvolávaly úsměvy. Nejhezčí takovýto pohled byl na Montyho, který byl v kostýmu našeho starého Všudybyla z Labyrintu světa a ráje srdce. Když jsme Montyho takto poprvé spatřili, někdo řekl jen: „Malej Všůďa!“ A my byli všichni k neutišení, řvali jsme smíchy, až jsme se za břicha popadali a chudák Monty chvíli nevěděl, co si o tom má myslet…

Na posledním nástupu jsem poděkoval všem tvůrcům Run, všem dětem a hlavně Dádě, která tak perfektním způsobem zahrála Thorgala. I všichni ostatní ocenili tuto roli upřímným potleskem.

14.den 27.8. sobota

Opouštěli jsme tábor další den dopoledne a pan řidič autobusu, který pro nás přijel, jako by schválně se otáčel tak, že s námi nejprve zajel po cestě hlouběji do lesa a děti hned volali, že tady měli Asgard, tady zažili ono, a tam zase cosi jiného. A některé jejich oči se i zaleskly.

Světlo vašim krokům
Tuláci! Michal, 30.3.1996

Komentáře

Komentáře nejsou pod tímto článkem povoleny.

Kalendář akcí

««« listopad 2017 »»»
PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Všechny události

Dnes je: 21.11.2017
Svátek má: Albert
Zítra slaví: Cecílie

Narozeniny slaví

26.11. - Timur (10)

Kalendář