Aktuální zprávičky
Proběhla brigáda v nové klubovně a je vymalováno :)
Na horách jsme si zalyžovali a vyzkoušeli opět několik nových netradičních sněžných vozidel
v lednu bychom sice raději bobovali, ale v Praze nám moc sněhu příroda nedopřála
Čas plyne svým tempem, to jen lidé mají pocit, že se někdy pomalu táhne, zatímco jiné okamžiky proběhnou až neuvěřitelně rychle. Ani jsme se nenadáli a stáli jsme u pokladny číslo 13 na Hlavním nádraží a mířili opět do Mladočova, tentokrát na jarní prázdniny.
Správce, s nímž jsme si rozuměli na podzim minulého roku již nebyl správcem, ale plně ho nahradil majitel celé společnosti a pak kuchař Břéťa nejen svým uměním, ale i výřečností a humorem, kterým nás hostil od prvního do posledních dechu. Byl to člověk odkojený Prahou, Nuslemi i dalšími vykřičenými místy, plný někdy drsnějších zážitků, ale o to víc chápající tu naši bandu nezbedů. Byl však rád, že Prahu opustil a zdálo se, že je spokojen na svém místě. Když od nás dostal na závěr pobytu pamětní list, kde jsme napsali nějaká hřejivá slova, oči se tomu tak trochu drsňákovi zaleskly.
Stručně řečeno, bylo nám tam dobře a rádi se tam zase někdy vrátíme!
Náš příběh začal hned první večer. Nejprve si všichni od Žrece vyslechli legendu. Rod Seveřanů odešel již dříve z pradávných slovanských území, protože se nechtěl dále potýkat z různými nájezdníky. Rozhodl se putovat na sever a tak se dostal až do zemí obývaných Vikingy. Po letech života v té drsné severské krajině přivykl i cizím bohům. Jen část slovanských Seveřanů zatoužila po svých bájných postavách, po Perunovi a celé velké boží rodině. Ale ať se snažili jejich žrecové přivolat ty téměř zapomenuté síly, nedařilo se to. Až jednou se v jejich krajině objevil Žrec (tedy ten náš), vyslaný svým vladykou, který Seveřany vyhledal, aby i je, byť vzdálené, přizval na Velký sněm. Místo toho, aby ho pouze vyslechli a on šel dál, vysvětlili mu celou svoji situaci a on viděl jejich oči plné naděje a nemohl je odmítnout…
Po úvodních slovech od Žrece jsme se vypravili k místa, kterému jsme začali říkat posvátný háj. byla to obora se žebříkem přes drátěný plot. Před tím místem jsme utvořili spojený kruh z prokřížených rukou a přivolali Peruna. Zprvu nikdo nevěděl, že ta postava za plotem je sám nejvyšší bůh, ale přesvědčil se o tom každý ze tří rodů, do nichž jsme se již v domečku rozdělili. Rody byly tři: bílý, červený a modrý. Postupně každý zdolal žebřík a předstoupil před tu bytost za plotem. Místo pozdravu „Peru s vámi“ uslyšeli Tuláci „Já s vámi“ a ti chytřejší pochopili.
Perun nám řekl, že „bohové severu“ jsou příliš silní na to, aby se slovanští bohové mohli ukázat ve své plné kráse Seveřanům, kteří na ně nezapomněli a že pokud jim chceme pomoci, musíme získat Amulet z Irie, který má sílu do těchto zemí slovanské bohy přivolat. Dále jsme se dozvěděli, že do Amuletu musíme získat celkem pět sil, čtyři síly živlů: zemi, vítr, oheň a vodu. A pátou sílu, sílu Alatyru – kamene, který tvoří střed světa.
Samotný prázdný Amulet však je nyní ztracen v minulých věcích, nikdo neví, kde se nalézá, snad jen skřítkové, kteří znají vše, co je nad zemí i pod zemí, mohou poradit, kde je místo jeho úkrytu.
Byl čas vydat se zpátky do domečku a posilnit se spánkem na další den.
Robin odchází z koupelny s polovinou věcí.
Honza: „Máš všecko?“
Robin: „Jo.“
H.: „A co ten kartáček?“
R.: " Hmmm.„
H.: "A pasta?“
R.: „To je taky moje.“
H.: „…a šampon?“
R.: „…taky…“
H.: „…a ručník?“
R.: „Ten taky.“
H.: „A ponožky…??!“
Na cestě do země skřítků jsme získávali dvě řady zpráv: jedna obsahovala, co musíme konkrétního dělat, abychom se pro skřítky stali nenápadnými – museli jsme se jim přizpůsobit, jen tak bylo možné dozvědět se, co potřebujeme. Druhá řádka zpráv byly indicie, které nám postupně vyzrazovaly podobu bytosti (nebo bytostí – to ještě zprvu nevěděli), která má Amulet. Čím více jsme se podobali skřítkům, čím více jsme se blížili konci cesty a tím víc jsme se z indicií dozvídali. Dělali jsme si z novin čepičky, vázali si z provázků vousy a podobně. Balíky novin, nůžky i klubíčka provázků jsme nalézali cestou. A také ony indicie jsme nesměli přehlédnout. Postupně nám ukazovali tvář, či spíše tváře dvou bytostí, které jsme znali z podzimek – sudičky. Kdo jiný má dvě oči, bílou pleť a flétnu a moc si toho nepamatuje…
Poslední zpráva byla přímo podepsaná skřítky, kteří ocenili naši snahu podobat se jim. Ale přesto se nám žádný skutečný skřítek neukázal.
Honza k Jirkovi: „Máš pokreslenou mikinu, co na to bude říkat máma?“
Jirka: „Když to pere, ať ví proč…“
Sudičky nás odpoledne očekávaly každý rod zvlášť na starém známém místě v kaňonu. Dorozumět se s nimi bylo vždycky trochu dobrodružství. A čekat odpověď na to, kde mají Amulet, spíš jako sázka do loterie. Sudičky netušily, co vlastně chceme. Když pochopily, poslaly nás do svého příbytku (les plný cedulí s popisy míst), abychom sami hledali, kde ta věc leží… Všichni se vrátili s nepořízenou, žádný Amulet nebyl nalezen. Když jsme se po delší době všichni opět sešli a zahráli si nějaké hry na bahnitém hřišti (Kachny si navzájem způsobily několik modřin na holeních), přišel Žrec a poradil nám, že se máme vydat až se setmí za Strigou (což je čarodějka, vědma). Ta bude vědět snad i to, co zapomněly sklerotické sudičky…
Znavený Martínek před další hrou: „A polomrtví musej taky bojovat??“
Za strigou jsme se vydali k Posvátnému háji, s delším zastavením v haciendě, tedy patřičně rozjařeni. Strigu si zahrála Magda, patřičně na to převlečená, zmalovaná a režisérsky připravená (na pamětní list na konci jarňáků dostala nápis: „…šestý živel do Amuletu…“). Zahrála ji opravdu perfektně a to ještě netušila, že to není naposledy. Striga všechny Slovany navigovala zpět k obydlí sudiček a přesněji do pokoje ke kamnům. Ty staré chuděrky nevěděli, s čím mají tu čest a tak chtěli tu neforemnou věc spálit, aby aspoň svým teplem při hoření byla užitečná…
Po chvíli pátrání baterkami po setmělém lese byl Amulet nalezen, ale ozval se také vlkodlak, vztyčil se ve své hrůzné velikosti a jen neohroženými výpady Donalda a Hankieho, provázeného neméně odvážným Jelenem mu zabránilo pořádně všechny prohnat. Zvlášť Donald později počítal modřiny, ba i škrábance od plazivých malin a ostružin. A kostým vlkodlaka potřeboval zašít, čehož se v pozdějších dnech ujala Klára. Významným výsledkem pro samotnou hru byl zisk Amuletu. Prázdného sice, ale byl to důležitý počin do dalších dnů.
Klára: „Meluzína je bůh a Medulína je taky bůh!“
Kubík: „…a MODELÍNA je taky bůh!“
Od Žrece jsme se dozvěděli, že první ze živlů – Zemi – můžeme získat od bytosti, která je se zemí spjata víc, než si myslíme. Je to Baba a vysvětlil nám její podoby a různá jména, která jí lidé dávají.
Jako správná Baba Jaga sídlila v domku na kuří nožce a to na dně kaňonu, z jiné strany než sídlily sudičky. Byl to hezký pohled na kartonový domek s nožičkama… Babě jsme sice poctivě vysvětlili, co potřebujeme získat a ona nám nejprve vysvětlila, že má velký problém. Jacísi obři, kteří patří do legend Vikingů a jmenují se Himirové jí vzali kouzelné předměty, bez nichž už nemá takovou moc. Pokud jí je dokážeme vrátit, dá nám sílu živlu Země.
Předměty zcizené Babě byly: Meč Samoseč, Koberec Samolet a Sedmimílové boty. Himirové jsou trošku tupí obři a dali by se obelstít a tak, že vyrobíme napodobeniny těchto věcí (každá družiny zvlášť), vrátíme se k Babě a ta rozhodne, které z nich použijeme ke lstivé výměně…
Vrátili se do domečku a pustili se do vyrábění napodobenin. Někteří z nás byli zmalovaní a zapatlaní až za ušima, některé výtvory zapatlaly topná tělesa a pár hodin jsme měli práci, než se z nich stala opět bílá… Ve výsledku však práce stála za to. Každý rod měl svůj meč, boty a pestrobarevný koberec.
Každý rod se opět vydal za Babou, ta prohlédla všechny předměty. rod vždy sám odešel dál do stmívajícího se lesa a začal smlouvat se třemi obry. Nakonec každý rod směnil jeden ze svých předmětů a ty pravé vrátil čekající Babě a ta ze svého domku vyndala velký, ale lehký valounek – sílu Země. Protože byl kolem Baby trochu zmatek, ani si nevzpomněla na důležitou informaci, která nás měla navést na cestu za další silou do Amuletu. A tak návaznost příběhu zachraňoval později Žrec, který večer všechny poslal za Strigou.
Šli jsme na známé místo k oboře za Strigou. Čekala nás po cestě kousek zpátky, na nejbližším rozcestí a nebyla moc výřečná. Nicméně nám řekla vše důležité. Už nám jednou poradila a nic za to nechtěla. Tak tentokrát, kdy se musíme vydat pro sílu větru, chce výměnou za ni vzácné byliny které vítr ovládají a rostou v Zemi skal. Až je získáme, máme za ní přijít do třetice.
Honzovo volání: „Snídaně, všichni do jídelny!“
Žvejkal s gameboyem v rukou: „Nemůžu, krmím!“
Naší zemí skal byla oblast, které se říká Toulovcovy maštale. Původní plán vzhledem k počasí jaksi nešel uskutečnit (tedy šel by, ale vrátili bychom se v blátivém obložení – což jsme byly stejně…). Počasí si s námi na těchto jarňácích trochu pohrávalo. Vyšli jsme do lesa, hodinku hráli málem v tričkách, zvedl se vítr, setmělo se a padali kroupy. Druhý den se situace opakovala s menší obměnou: místo krup padala voda, která do večera namrzla, že jsme za tmy klouzali. Ale do rána vše roztálo, bylo bláto a slunce pálilo jako o závod…
Ten den, kdy jsme vyráželi do Země skal, bylo klidné studené počasí, ale ne zase tolik, aby se člověk na hlíně nebořil pěkně hluboko. Náš plán nejít úmorně po silnici, ale přes louky a pole vzal za své. Nakonec jsme se rozhodli nechat se těch pár kilometrů na kraj Toulovcových maštalí (do Budislavi) odvézt autem… I tak jsme strávili ve skalách a okolních lesích téměř celý den a vraceli se zničení a s blátem až za ušima.
Z Budislavi jsme se vydali po červené přes Panský stůl a Cikánku (na tu se vydrápali jen někteří nejaktivnější), cestu nám Honza zpříjemnil hrou, která byla – aniž by určitě tušil – velmi podobná té hlavní hře o vzácné byliny pro Strigu. Dále jsme postupovali po společné červené a žluté přes Velrybu, pak po červené pouze až k rozcestí se zelenou, drápali jsme se do kopce mezi skalisky a nad nimi konečně sehráli bitvu. Za křižovatkou s modrou byla cesta dobře ohraničená, nerostlo na ní nic zeleného. Ale kolem byla tráva a borůvčí v dostatečné šíři. Dál, asi 100 metrů po pěšině, trčelo ze země několik pískovcových útvarů a z jednoho jsme udělali prostřený stůl plný kartiček s barevnými květy. Velcí se rozmístili podél cesta tak dva kroky od ní s papírovými koulemi a děti měly za úkol proběhnout po cestě pro kartičku a zpátky do domečku svého rodu, aniž by byly zasaženy. Již v počátcích hry všichni pochopili, že to bude nesnadný úkol a nic v téhle hře nebude zadarmo. Po chvíli jsme pravidlo upravili, zásahy platily jen cestou tam, ale i tak se ozývaly hlasy, že se to nedá. Ale dalo se! Byla to dost fyzicky náročná hra, i někteří nejotrlejší (Donald) neměli daleko k pocitům bezmocnosti.
Když jsme skončili, rody si spočítaly lístky – bylinky – v desítkách kusů, oloupaly ze sebe největší kusy bláta a vydali jsme se dál…
Postupovali jsme po modré cestou na Borky a dál až k silnici a po ní směrem zpátky na Budislav. Odtud nás opět „Firma Pick-Up Beruna“ dopravila k domečku. I když děti vystupovaly některé jako mátohy, co nemají sílu než dojít na pokoj a tam padnout, po půlhodince lenošení se z nich znovu staly ďáblíci!
Striga byla spokojená s naším „úlovkem“ a směnila bylinky za symbol Větru. Ale nebylo to vše, co měla na srdci. Naznačila nám, že pokud chceme další sílu, musíme jít směrem, kterým ukázala… Její ruka směřovala do tmy po lesní cestě. Nešli jsme daleko, za chvíli jsme dorazili k tříhlavému drakovi, který chrlil oheň. Všem bylo jasné, co je třeba žádat od téhle bytosti. Ale drak řekl jasně, že oheň patří jen do rukou toho, kdo jej umí ovládat. Další (zítřejší) program se začal rýsovat.
Ten večer jsme zakončili v místě, po kterém se ti z podzimek znalí ptali od první hodiny. Celá tulácko – tulácká tlupa zmizela v Haciendě. Tedy téměř celá. A pak už následoval zasloužený spánek.
Víte, že oheň je plazma, že hoření je spojování s kyslíkem, znáte druhy ohnišť, nebo snad dokážete předvést rozdělávání ohně třením dřev?
Vyšli jsme směr les a našli několik vhodných míst. Cílem prvním (a ukázalo se posléze že tentokrát i posledním) bylo připravit ohniště, rozdělat oheň co nejmenším počtem sirek bez použití papíru a svíčky, uvařit čaj a sklidit vše, aby nebylo vidět, že tam v tom místě snad někdy něco plápolalo.
Pro ty, kdo by snad byli přímo rychlíci, jsme nachystali provázkovou cestu poslepu. Čas vaření a čas cesty byl nakonec výsledkem hodnocení mezi rody z tohoto dne. Sotva jsme dokončili oboje, začal se zvedat dříve zmiňovaný vítr a ty kroupy na sebe nedaly dlouho čekat.
Blátivé hřiště a mokrý les, dvě místa, která nás neopustila ani v tomto odpoledni. Fotbalu chtiví zůstali na hřišti, ty ostatní jsem posbíral a vypravil se mezi stromy, mech a kapradí. Skupinka čtyř dívek objevila něco jako zbytky opuštěné chýše – asi si ji stavěly děti, co tu byly v létě na táboře. Připomínalo to Svarogovo znamení kruhu a holky se hned samy pustily do úpravy toho místa s nadějí, že my, velcí, tohle místo možná použijeme v nějaké další hře…
Byl jsem v hlubinách temného lesa a jen tušil, že všechny rody, zatím nic netušící, vybíjejí svou energii v Haciendě na zvuků tuc-tuc hudby. A pak vždy jeden rod vyšel do tmy směrem za drakem pro sílu ohně. Aniž došel až na místo, potkal bytost jménem Dolja. To je takový slovanský „anděl strážný“. Dolja rodu vysvětlila, že Drak není tak čestná bytost, že by se smířila lehce s tím, že sílu ohně vydá, i když rod prokázal (tím vařením čaje), že si sílu zaslouží. A tak aby Slovany zastrašil, každá jeho hlava se v nestřeženém okamžiku vydá jiným směrem a spustí…
Dolja dala každému rodu mikrotenové sáčky s vodou, aby rod uhasil každou z hlav a pak od jedné vymámil tu věc, co jako síla ohně patří do Amuletu. Těch sáčků s vodou bylo celkem padesát (!) a každý ze tří rodů dostal postupně přibližnou třetinu těch „bomb“. Ukrytý v hlubinách lesa jsem slyšel řev drakův i řev Slovanů a čekal, protože drak, poražen, vždy rodu pravil, že sílu ohně má ukrytou ve své sluji, kterou však hlídá Vlkodlak!
První družina dorazila ke sluji (tomu holkama upravenému kruhu) jako správné komando. Průzkumníci Jirka a Donald obešli tiše jako první celý kruh, nikoho nenašli a teprve tehdy se ze tmy začaly tiše objevovat další postavy, aby vešly do kruhu a hledaly. Po celou dobu stáli oba průzkumníci na stráži, ani je nepřekvapil Vlkodlakův výkřik a jeho zjevení. Nic však nevydal a ani Slované nic nenašli. Nakonec sám Vlkodlak vstoupil do kruhu a volal si každého jednotlivě. Vždy řekl jedno i více slov a když je rod poskládal správně za sebou, vyšlo něco ve smyslu, že síla ohně se na Amuletu objeví této noci, protože tak se i bohové temnot dostanou do tohoto kraje.
Druhá družina neměla žádné tak aktivní agenty a tak jsem co by Vlkodlak zůstal přilepen přímo na stěně z větví, tvořících kruh. Ani oni nemohli v kruhu nic nalézt a kdosi neprozřetelně pravil: „…kdyby teď odněkud vyskočil…“ to se nedalo nesplnit! Přesto však Hankie dokazoval, že je správný nebojsa.
V časové mezeře před třetí družinou přišli do toho místa sami představitelé draka a v první chvíli ani oni neviděli, kde jsem. Ale při druhém pohledu už viděli rozdíl mezi mnou a větví… Netušil jsem, že po třetí vodní bitce se plížili za rodem a jsou nedaleko.
Ten třetí rod byl asi nejvděčnější materiál ke strašení. Žádný průzkum, vběhli do kruhu, snad ani pořádně nehledali, spíš se přes ty hradby větví stále rozhlíželi dokola, odkud ten Vlkodlak přijde. Mezi nimi a mnou bylo jen pár cenťásků. Výkřik vlkodlakův měl i slovanskou ozvěnu. Scéna se slovy se nakonec opakovala a když odcházejícímu rodu Vlkodlak svým temným hlasem doporučil přidat do kroku, dokonce i poslechli. Ovšem chrabří to Slovánci vběhli přímo do místa, kde na ně číhal již dávno zmáčený drak. Hlasivek se však hašení nijak netklo.
Rody se nevracely do Haciendy. Ti, co zažili dračí bitvu, odcházeli rovnou do domečku a do hajan, takže si nemohli hned sdělit zážitky a pro každého byla hra správným překvapením.
Ještě v noci bylo třeba nezapomenout umístit další symbol do Amuletu, abychom udělali zadost slibu temných sil a šlo se opravdu (a pro někoho nakrátko) spát.
Žrec, v podobě Michala, značil trasu a tak se všem ukázal Svarog a navedl rody dál. Bylo jasné, že ze živlů zbývá pouze voda. Svarog se podivil, že něco jako vodu ještě chceme, když jsme ji včera od Doljy dostali dostatečné množství. Ale když ona všechna padla na draka!
Další vodu už získáme těžším způsobem. Abychom měli znamení síly vody v Amuletu, musíme získat Živou a Mrtvou vodu, tedy od obou sil – dobré i zlé. Ale kdo půjde kterým směrem, to musí posoudit Sudičky.
Tentokrát byly obě sklerotické babky ve svém obydlí s cedulkami a tam také začínala cesta. Ne však pro rody. Sudičky malé Slovany rozdělily do dvou skupin, nakonec podle klíče, který nebyl dětem zřejmý do poslední chvíle – na Karlínské a Malešické Tuláky. Byl v tom jediný záměr – malešičtí znali příběh, který tomuto předcházel a budou v něm putovat i po této akci. Bylo proto potřeba, aby prožili to, co prožili… ovšem karlínští nebyli o nic ochuzeni, ba v cíli cesty dostali více!
První díl dětí – Tuláci Karlín – putovali Cestou dobra po bílých zprávách za Mokošou, která jim po krkolomné cestě nakonec za odpovědi na všechny otázky a za splněné úkoly vydala lahvičku se Živou vodou. Zatímco Tuláci z Malešic se trmáceli Cestou zla po černých zprávách za Moranou pro Mrtvou vodu, ale tu jim ta mrška za splněné úkoly prostě nevydala! Nepomohla ani paměť Slovanů, dobře si vzpomněli z dřívějších setkání, že Svarog má v úschově zlaté vejce se smrtí Černoboga – Moranina manžela. Žádná hrozba nebyla dostatečná k tomu, aby Mrtvá voda změnila majitele. Slované od Morany odcházeli s tím, že své hrozby naplní…
Že máme jen jednu ze dvou vod, věděli na počátku odpoledne již všichni. A že je potřeba získat od Svaroga zlaté vejce pochopil i ten poslední, když se Svarog opět ukázal a bylo mu vysvětleno, co se stalo.
Svarog nehýřil zrovna nadšením, že by měl zlaté vejce byť jen na chvíli vydat, rozhodl se proto dát jej do rukou tomu rodu, který se v následující zkoušce ukáže jako nejsilnější.
Vydali jsme se do terénu, kde jsme sehráli jen v názvosloví upravené přístavy. Místo lístečků se zlatem a moukou pronášeli „námořníci“ lístky se jmény bájných slovanských postav a nebránili jim v tom piráti, ale Odinovi služebníci (tedy sloužící bohů severu).
Tady si s námi opět zahrálo počasí. V nestřeženém okamžiku se zvedl vítr a poté začalo pršet. Hru jsme museli předčasně ukončit a prchli jsme do domečku. Tam se hrálo (vždy ve volných chvílích vděčné) Riskuj a byli jsme hlavně v teple a suchu. Rýmička a kašlíček nás sem tam přece jen v tomto divokém počasí navštívili.
Otázka na cestě: „Co víte o Moraně?“
Odpověď M., upřímná a nehledaná: „Je to kráva!“
Po sečtení výsledků vydal Svarog v setmělé a svíčkami osvícené jídelně zlaté vajíčko. Všichni pohromadě jsme se vydali do místa setkání s Moranou. Čekala nás. Ukázala se jako pěkná potvora. Nechtěla vydat Mrtvou vodu ani když jí Slované ukázali zlaté vejce se smrtí Černoboga. Jen prohlásila, že poté, co Černobog nesmí z podsvětí, už není to, co býval. A že by jí ani moc nevadilo, kdybychom vejce rozbili…
Když už se někteří filutové ptají, zda vejce opravdu mohou rozbít, objevuje se Svarog a je docela rozčílen. Vynadá Slovanům, že vůbec takhle smlouvají s Moranou, že nechápeme, že vejce nesmíme rozbít, protože by se tím porušila rovnováha sil. Vezme si zpátky zlaté vejce a mizí! Co teď? Morana se nám vysmívá (opravdu pěkná potvora) a říká, že nám nezbývá než jít za Černobogem, kterému Mrtvou vodu svěřila.
Na cestu za Černobogem však nenastal ten správný čas. Takže návrat do domečku a posléze odchod po jednom (dvou) do lesa přes toto samé místo a dále po cestě až za tím pánem podsvětí!
Jen málokdo se nakonec vydal jinak než sám. Šel pouze po cestě jištěné několika velkými, samosebou skrytými, kteří se někdy ukázali a někdy ne. To podle toho, jak chrabrý jedinec byl na cestě. Nikdo si nesvítil baterkou, každý šel potmě (Měsíc mnohdy hatil naše plány, ale jindy jeho zář byla opravdu působivá). Ještě jsme byli v hloučku v lese, když najednou… někdo jde! A to rychlým krokem po cestě rovnou na místo kde má stát a nestojí Černobog! Přidávám do kroku. Je to Robin! Volám na něj, jen se zastavuje, ale hned jde dál jako by nic. Přiběhnu a chytám ho: „Stůj! Tohle není hra…“ A Robin na to: „Aha, já myslel, že to je nějaká vaše habaďůra…“ Slovani měli zakázáno cestou promluvit.
Za chvíli jsou všichni na svých místech a Robina propouštím…
Podle toho, kdo prochází po cestě, strašíme, nebo mlčíme. A tak se místy nese lesem výkřik, smích, nebo Vlkodlakovo pobídnutí: „Přidej, přidej, přidej..!“ Ještě dál za Černobogem, který slibuje, že se voda objeví, protože i temní chtějí do tohoto kraje, je Morana, která odchytává děti a ponechává si je u sebe a pak s nimi odchází do domečku, kde se mezitím chystá druhá polovina.
A nakonec i ti poslední uléhají ke spánku, to když se vedle Amuletu a jedné lahvičky se živou objevuje druhá, s mrtvou vodou.
Lucka při bodování dětí: „Ta vypadala jak… DVA…“
Z rámcáku jednou větou:
Tady je nutné vyslat předem do terénu několik velkých, kteří oběhnou domluvená místa a uloží na nich krabičky od filmů. Každá krabička obsahuje tři díly mapy, jeden označený bílou, další červenou a třetí modrou barvou, jako barvy družin.
Pro Živou a Mrtvou vodu si ráno přišel Svarog a dal nám za ně poslední živel – vodu. Celý tábor stál na hřišti v nástupu a vyslechl, co se bude dál dít. Jedno místo na Amuletu bylo ještě prázdné a bylo třeba je zaplnit silou Alatyru.
Svarog nám řekl, že Alatyr se nesmí nikdy dostat do rukou nikomu, kdo by chtěl jeho sílu využít jen ve svůj prospěch, protože tím by porušil rovnováhu celého světa. Získat třeba jen část jeho síly do Amuletu znamená nést velkou odpovědnost za všechno, co se dál stane. Ale rozhodl se umožnit nám tento pro nás „pátý element“ získat. Rody získaly každý po svitku. Když jej otevřely, zjistily, že obsahují cosi psané runovým písmem. Byly to indicie, které popisovaly ve verších ona místa s díly mapy. Po celém areálu tábora byly připevněné kartičky vždy s písmenem a runou. Protože samostatnou runu měla i písmena s háčky, čárkami a i tečka s otazníkem a vykřičníkem, bylo jich celkem padesát pět. Rody vysílaly vždy jednoho do terénu, ten si měl zapamatovat, jak která runa vypadá a jaké písmeno znamená. A to měl zakreslit do připraveného prázdného archu.
Děti mě docela překvapily. Čekal jsem, že jim to půjde o něco hůř, měl jsem i strach, že by je to rychle mohlo přestat bavit. Ale ani jsem se nenadál a někteří už luštili indicie ze svitku a věděli, jaká místa je potřeba oběhnout pro zisk dílů mapy.
Borůvka: „Je opylování květin s tvrdým nebo měkkým i?“
Z indicií se nakonec vyklubal okruh po místech známých z tohoto týdne. Řekli jsme si počáteční místo pro každý rod jiné, a Slované zmizeli z dohledu. Jednotlivé indicie zněly takto:
Po návratu všech začaly rody skládat a slepovat své mapy. Ale na žádné z nich nebylo označené místo, kde byl Alatyr. Místo s úkrytem poslední indicie, která to prozrazovala, obsahoval zvláštní svitek, který byl rodům ve vhodné chvíli předán. Děti mne překvapily podruhé. Čekal jsem, že někteří nechají výsledky svého dopoledního šifrování ležet na místě, pak by jim totiž ty šifry zmizely a zbyl by jen areál s rozesetými kartičkami. Ale nestalo se, místy i přepsané runy do zápisníků pomohly rychle zjistit, že místem s důležitou informací je krabička od filmu u poštovní schránky nedaleko domečku (Psaní domů dojde stěží, nevhodíš-li, čas ti běží). V krabičce stálo už bez veršů: „Místo, kde je uložena síla kamene Alatyru, je tam, kde leží Golgota“. To osudové jméno místa nedaleko Mladočova tu bylo jako připravené pro nás…
Vyrazili jsme s E.T. a rýčem jen o pár minut napřed, ještě jsme zahlédli hlouček dětí, které obléhaly poštovní schránku a vydali se na Golgotu. Po chvíli rychlé chůze se ukázalo, že kopeček Golgota je zorané bahnité pole a tak jsme se posunuli do nedalekého lesa a přes jeho úzký pruh na louku, co vypadala, jako by na ní stával přes léto tábor. Tam jsme po úvahách „kam s ním“ zakopali velký zelený skleněný balvan, představující Alatyr. Nebyl hluboko a přesto jsem měl velký strach, abychom jej, až louku zdupe regiment Tuláků, vůbec našli. Mobilem jsme velké Slovany navedli naším směrem a čekali – Svarog zjevně, já skrytě.
Vmísil jsem se mezi došlé Slovany a Svarog nejprve ukázal rukama úhel, v němž mají hledat místo, o kterém si myslí, že je v něm skrytá síla. Děti se rozešly po louce a kdybychom kopali všude, kde stály, kopeme tam snad ještě dnes. Děti si musely vybrat pouze pět nejpravděpodobnějších míst. Na jednom začali vážně pomocí rýče rýt, ale k ničemu to nevedlo. Pak se čtyři velcí postavili do přibližného čtverce a vzhledem k ubíhajícímu času a tím se blížící večeři zmenšovali oblast rytí.
Tuláci se činili a náležitě zadupali všechny opatrně předem na zemi udělané značky. Vidina kuchaře Břéti rozkročeného a s rukama vbok, připraveného ztrestat všechny opozdilce, nabyla živých barev (však jsme ho už takhle zažili při jiném pozdním příchodu k jídlu). Pod vedením Drákuly se Slované nejvíce přiblížili k cíli. Nakonec jsem to ale nevydržel, chopil se rýče sám a co jsem si zahrabal, to jsem se také snažil zase z té země vydolovat. Ale nebylo to napoprvé, desítky centimetrů země jsem obrátil, než jsem se konečně strefil…
Tu do děje vstoupil Svarog, zelený kámen – Alatyr – si vzal k sobě, aby ho zase ukryl, jen jemu známo kam, a dal nám za jeho nalezení symbol síly, poslední valounek do Amuletu. Na večeři jsme přišli na minutu včas.
Co bylo cílem toho celého snažení? Neztratil jsi se, čtenáři, ve vyprávění jednotlivých epizod? Seveřané potřebovali do toho kraje přivolat své bohy, do kraje, který byl teď také jejich. A Amulet se všemi pěti silami byl prostředkem k tomu přivolání.
Celému, troufám si říci obřadu, předcházela maskérská, režisérská příprava i učení textu nazpaměť. Nakonec vše u posvátného háje dopadlo skvěle a dík za to patří jak hercům, tak ostatním Slovanům, kteří opravdu neporušili sílu toho okamžiku.
Žrec na všechny čekal v kruhu, s Amuletem a pochodní uprostřed, přivítal je spojením překřížených rukou a jal se volat síly Slovanů. Ostatní po něm vše opakovali. A pak z hloubi temnot začala přicházet světélka – jednotliví bohové, kteří vždy obešli po vnitřní straně kruh, postavili se čelem k ostatním a pronesli svou řeč. Pak postupně utvářeli jakýsi špalír, kterým nakonec přišel nejstarší – Svarog. Řeč, kterou měli k ostatním bohové, odpovídala jejich významu ve slovanské mytologii a zněla takto:
Jako poslední přišel celým špalírem Svarog (E.T.) a pravil: Spoj ruku s rukou přítele a kruh se uzavírá, v něm najdeš svoji naději, co nikdy neumírá.
Po těch slovech měli trochu zmatení slovánci snahu spojit se rukama do kruhu, ale záhy pochopili, že to byla jen symbolická výzva… Pak Svarog vyzval Žrece, aby předstoupil a řekl mu, ať se vydá k Seveřanům a zvěstuje jim, že on, Svarog, jako vyslanec Peruna, sděluje všem, kdo věří ve slovanské síly, že celá Irie hledí na Seveřany jako na své děti a neopustí je. To Žrec rád slíbil vyřídit.
Poté Svarog pravil, že je čas vrátit se do Irie i do podsvětí a tu ostatní bohové začali postupně a střídavě zleva a zprava zhášet svá světélka a zmizeli ve tmě. Jako poslední Svarog i s Amuletem, který splnil svůj účel a byl vzat jistě do Irie, království slovanských bohů.
Žrec uzavřel kruh, rozloučil se s ostatními a ti se vydali do domečku a nezačali se chystat na kutě.
Nastal čas poslední návštěvy Haciendy a opět nějakých těch tuc-tucáren. Ještě dlouho se veverky v širém okolí určitě divily, jak divní tvorové ti lidé jsou, že řádí po nocích. A protože jsem si nesl i klávesy, které jsme zapojili na zesilovač a bedny, na závěr toho křepčení se ozvaly i písně známé spíš od táborových ohňů, ale to už i zbylí dospěláci říkali, že je čas jít…
Znamením posledního buzení (na rozdíl od přecházejících jiter) byla jiná hodina – téměř o hodinu později jsme vstávali, posilnili se poslední snídaní od Břéti a pustili se zároveň do balení, úklidu a psaní pamětních listů. Ten v bodování úklidu nejhorší pokoj (v čele s Drákulou) se stal úklidovou četou celého domečku, ba i Haciendy. A najednou jim to šlo! Snad si každý z nich bude pamatovat, jak se to dělá…
Naposledy jsme se setkali v tomto složení se žrecem, dostali všichni pamětní listy, dozvěděli se, že na celé čáře vyhrál rod bílých (také Drákula) a nejlepším Slovanem se stala Borůvka. Rozdali jsme skromné dary a pak už balení vrcholilo. Břéťa od nás při posledním obědě dostal ten již na počátku zmiňovaný pamětní list, potřásli jsme si pravicí s provozovatelem domečku a vyrazili na dlouhou cestu směrem k domovu.
Dráhy nás nezklamaly, vlak do Prahy byl opět našlapaný k prasknutí. A na nádraží v té naší stověžaté se celý tábor rozprchl do rodičovských náručí, s některými „neoddílovými“ lidmi jsme si řekli, že se určitě naposledy nevidíme a zase zbyly jenom vzpomínky. Ale vzpomínky na tábor, který se povedl, líbil se dětem i velkým, byl pohodový, úsměvný a někteří mi zcela bez obalu řekli, že takových společných (karlínskomalešických) akcí by mělo být během roku víc! Tož, uvidíme……
Perun s vámi!
Michal
Rozcestník
Aktuální výpravaPomůžete nám?Speciální AkceLetní tábor 2025SchůzkyKlubovnaZkouškyVedoucíKmenOddílovinyTáborové okénkoKronikaHry a námětyOddílové písně
Kdy, kde, co?
Slavíme
Dnes je 4. Duben 2025
svátek má Ivana
Narozeniny
4. Duben - Iva (57)
23. Duben - Kačí (15)
26. Duben - David Bur. (19)