Štáb u Únhoště, 16. – 18. 11. 2012
Setkali jsme se na Masarykově nádraží. Píšťalka přišla pozdě, proto jsme jí museli držet dveře od vlaku. Stihla to jen tak tak. Poté, co jsme vystoupili z vlaku, jsme šli po tmě přibližně čtyři kilometry. Asi po dvou kilometrech jsme dorazili na náměstí v Únhošti. Tam na nás čekal Tomáš – správce chaty. Prozradil nám další cestu a zároveň vzal do auta batohy. Poté již cesta utíkala rychle a za chvíli jsme vyli u vrátek do velké zahrady, kde stál Štáb. Po večeři od maminek, se kterou mnozí kšeftovali, k nám do srubu dorazila Arien. Vybrala od nás šerpy, které jsme později dostali zpět s novými značkami. Najednou přišli dva hádající se chlapíci. Vypadalo to ale, že si nerozumí, protože každý mluvil jinou řečí – jeden anglicky a druhý pozpátku. Hádali se o nějaké peníze. Tak jsme se s nimi snažili domluvit, moc nám to teda nešlo, protože komunikační tablety nefungovali. Podařilo se a dohodli jsme se s nimi, že přijdou zítra. Poté jsme šli spát.
Přišli místní obyvatelé, kteří se přestali hádat. Řekli, že přijdou zástupci jednotlivých kmenů, kteří nám dají úkoly. Prvnímuz jsme pomohli svázat příšerky. Každý si vybral jeden uzel a ten musel zavázat u každého obrázku příšerky. Pak s ním příšeru praštil. Pak jsme jím vymýšleli práce a rodiny.
Po obědě přišla Nungunanga a chtěla obludy s novým povoláním. Pak jsme měli chvíli volno, ale přišla Zpěvuška, který zpívala. Zlý chameleopes roztrhal medvídky. Po týmech jsme je sbírali. Museli být stejně barevné. Přitom nás chytal pes. Po hře přišel Angličan George. Šli jsme s ním do nebezpečné zóny, kde viselo lano hodně vysoko. Uprostřed pod lanem bylo 12 červích vajíček, které jsme museli pomocí lana sesbírat. Připli nás do sedáku, a pak pověsili na lano. Ve středu nebezpečné zóny jsme museli klackem postrčit jedno vajíčko ke kraji, kde ho někdo sebral. Podařilo se nám to, a proto jsme šli vařit večeři.
Večer nás navštívil Babyloňan, který mluvil pozpátku. Když se nám podařilo přelouskat, co nám chce říct, zjistili jsme, že zástupci všech čtyř babylonských kmenů na nás čekají na jejich posvátném shromaždišti. Protože se nám podařilo vyřešit jejich problémy, byli teď ochotni se dohodnout s námi o Unii.
Cesta od naší lodi do vnitrozemí, kde se shromaždiště nacházelo, byla dlouhá. Navíc jsme tam nemohli napochodovat 
jenom tak. Spolu s Babyloňanem, zjistili jsme, že se jmenuje Oranis, jsme museli ještě podstoupit očišťující obřed, abychom na shromaždiště vešli s klidnou myslí. Nejdřív si každý sám se sebou měl vyjasnit, jestli a na koho se teď zrovna zlobí a proč. Pak mu měl odpustit. V druhé části jsme všichni mohli v duchu poděkovat za něco, co máme rádi. V třetí části jsme všichni tiše pozorovali noční oblohu.
Pochopit i tak jednoduchý obřed, když na vás někdo mluví pozpátku není nic lehkého. Když jsme po dlouhém otáčení slov a tipování toho, co má vlastně zrovna tohle má za význam, konečně zjistili, co znamená, většinou jsme už úspěšně zapomněli, o čem bylo to minulé slovo. Za chvíli už ale bylo všechno jasné, obřad jsme provedli a mohlo se vyrazit.
Když jsme přišli na shromaždiště Nungunanga, Zpěvuška a George, kteří zastupovali svoje kmeny, už na nás čekali. Posadili jsme se ke stolu a jednání mohlo začít. Jenže to nebylo tak snadné, jak by se mohlo zdát. Jakmile jsm
e se o něčem začali bavit třeba se Zpěvuškou, ostatní se začali ptát: „Congo tongo říngykangolanga?“, „What are you talking about?“ a „Oc ot inchišv íjadívop?“ a byla mela. Zkoušeli jsme, aby každý kmen měl svojí skupinu překladatelů, ale to zkrachovalo na tom, že jednak ani mi jsme jim moc nerozuměli a jednak to bylo moc zdlouhavé. Než jsme přeložili jednu větu, už se zase zeptali, co že to komu překládáme a proč, a tak to šlo pořád. Když se konečně povedlo všem Babyloňanům vysvětlit naší otázku, jestli chtějí do Unie nebo ne, každý z nich řekl, že vlastně proč ne, ale zachová se podle toho, co udělají ostatní. A byli jsme zas ve slepé uličce.
Už to vypadalo beznadějně, když se najednou zjistilo, že Zpěvuška už umí něco málo anglicky a tudíž se může dohadovat s Georgem. Další překvápko bylo, že když se Oranis hodně snaží, povede se mu, sice špatně a s chybami, ale přece jen mluvit řečí Nungunangi. Když se po čase i Nungunanze povedlo zvládnout cizí řeč a písničkou se dorozumět se Zpěvulkou, měli jsme vyhráno. Dohodli se, že Babylon přidá k Unii.
Na oslavu té
události s námi uspořádali soutěž. Hrálo se proti sobě ve dvojicích. Každý hráč dostal nit, na které byl na jednom konci přivázaný gumiméďa a ten druhý se soukal do pusy. Kdo dokázal bez pomocí rukou jako první jenom díky namotávání niti na jazyk sníst svého méďu, ten vyhrál.
Byla sranda sledovat, jak se každý snaží a motá a motá, a když už si myslí, že vyhraje, celá nit mu z pusy vyklouzne a musí jístu úplně odznova. Po soutěži se Babyloňané rozloučili a my si ještě před spaním poslechli příběh o Babylonské věži a pohádku o čarodějnici, která kontrolovala, jestli si všichni mění spoďáry.
Jelikož jsm
e se při plnění úkolů pro jednotlivé kmeny zatoulali do vnitrozemí, museli jsme se vrátit zpět k naší lodi USS STAR. S tím nám pomohl George, který za námi ráno přišel a rozdal nám buzoly. Hned před brankou zahrady našeho srubu jsme našli první papír se azimutem a kroky. Vzájemně jsme se naučili, jak se světové úhly určují. Pokračovali kolem kolem známých rybníků. Na jednom stanovišti jsme museli udělat deset dřepů a na druhém stejný počet skoků na jedné noze. Na louce nad chatou nás začali honit červi, a tak jsme museli utíkat stopadesát kroků. Už jsme byli u čtvr kilometru, ale stále jsme další papírek nemohli najít. Proto jsme se vrátili a našli ho schozený na zemi. Dalších pár bylo zase rozkousaných (asi od místního psa). Nakonec se nám ale podařilo zdárně dorazit do vyhřáté lodi.
Vyklidili jsme půdu a mohli si tam zahrát po obědě Twister. Dan, který přebíral chatu, přišel asi o deset minut později, takže jsme vyrazili napřed a Píšťalka nás poté dohnala. Dana jsme viděli pak ještě dvakrát. Jednou si jel rozměnit peníze a po druhé si nevzal klíče od boční branky, které jsme měli u sebe.
Courali jsme se, a proto jsme na poslední polovinu cesty museli nasadit zdrcující tempo. Tři kilometry po štěrkové cestě podél silnice jsme ušli za necelou třičtvrtě hodinu. Pak jsme museli překonat rušnou silnici, což se ale naštěstí povedlo bez povolených ztát 10%. Na nádraží jsme nakonec dorazili o patnáct minut dříve, takže jsme si v pohodě mohli dát sušenky.
Zapsal: Vojta V., Mates, Anička, Fany, Radar
Rozcestník
Aktuální výprava
Pomůžete nám?
Letní tábor 2024
Schůzky
Klubovna
Zkoušky
Vedoucí
Oddíloviny
Táborové okénko
Kronika
Hry a náměty
Oddílové písně
Kdy, kde, co?
Slavíme
Dnes je 8. září 2024
svátek má Mariana
Narozeniny
03.září - Zuzka (20)
04.září - Amálka (18)
06.září - Vláďa (37)
06.září - Matyáš (12)
11.září - Vendy (18)
13.září - Kuba (16)
18.září - Vašek (16)