Cyklovýprava podél Berounky: přes 70 km na kole

Vechtrovna Korno, 24. – 26. 4. 2015

Poslední cyklovýprava se konala před šesti lety na Petře v Českosaském Švýcarsku. I když půlka lidí šla pěšky, půlka jela na kole… Pořádná cyklovýprava tedy byla v roce 2008 v Dubici u České Lípy. Poté nastoupila generace nových dětí, kteří byli ještě moc mladí na to, aby s námi jezdili na kolo. Opičák se sice dva roky snažil udělat výpravu, ale u starších nebyl zájem. Proto se od tohoto konceptu na pár let ustoupilo.

Již před dvěma lety za námi chodili děti s tím, že by rády jeli někdy s Tulákama na kolo. Vždy následovala klasická odpověď: „Sežeň pět lidí (nad deset let) k sobě a my akci zorganizujeme.“ Pamatuji si, že dřív byly cyklovýpravy omezeny věkem 13 let. Doba jde dál a my nepočítali s tím, že se tento počet dětí sejde. A taky že ne.

Na táboře 2014 nám začalo šrotovat hlavou, jestli by se už dost dětí nenašlo. Podle ohlasu dětí to vypadalo, že ano. Na duben příštího roku jsme tedy zkusili dát do plánu cyklovýpravu. Místečko jsme měli zamluvené na Vechtrovně Korno, budeme tedy jezdit po cyklostezce podél Berounky. Omezení pro přihlášení dětí tedy nebyl věk ale to, jestli na kole dokáží ujet 10 km.

Pátek

Takový ohlas jsme nečekali. Přihlásilo se 15 dětí a 5 vedoucích. To se tedy budeme ve Vechtrovně pěkně mačkat.

Týden před akcí odřekli dvě děti a dva vedoucí, takže počet účastníků se stanovil na 16. Jirka se uvolil, že nám odveze z klubovny kola na místo, takže jsme mohli jet do Srbska vláčkem. V pátek večer ještě za svitu baterek sekáme dřevo na snídani, zaléváme stromky a obdivujeme vlaky jezdící hned vedle drážního domku.

Sobota – na mědvědy!

Včera šli děti spát až kolem půlnoci. Na půdě jsme je nechali blbnout docela dlouho. Přesto se v sobotu ráno již v půl sedmé dožadovali odjezdu. Od šesti byli vzhůru. V sedm tedy vylézáme ze spacáků a k snídani jsou buchtičky s čajem. Po snídani mi zazvoní budík nařízený na osmou, kdy jsem myslel, že budeme vstávat.

V půl deváté jsme již na kolech. Jízda jde celkem rychle. Čekáme v Srbsku, u přístřešku na začátku cyklostezky, v Alkazaru a pak až na kraji Berouna. Rozestup mezi prvními a posledními není nijak veliký. Přejedeme přes most k nádraží a poté přes náměstí k Městské hoře. Tam se zrovna běží nějaké závody, ale je nám dovoleno dotlačit kola k medvědáriu. Ondra, Vojta a Matěj jsou zrovna venku a koupají se v bazénku.

Je deset dopoledne a přemýšlíme, kam pojedeme dál. Nejdřív si ale dáme smetanovou zmrzlinu. Část z nás se ještě vydá do kopce na rozhlednu za šest korun. To je cena panečku.

Myslel jsem, že pojedeme kousek k Nižboru a pak se vrátíme stejnou cestou zpátky. Musíme být totiž asi ve dvě na vlakovém nádraží, kde se Amazonka prohodí s Píšťalkou. Nakonec se čtyři z nás ztratí na náměstí, a tak jsme všichni dojedeme k nádraží. Tam si na mapě ujasníme cestu a startujeme po krásné cyklostezce proti proudu Litavky. Po pár kilometrech (asi třech) zastavujeme a dáváme si na pampeliškové louce oběd. Chleba s taveňákem a okurka nám postačí.

Po dalším kilometru se rozdělujeme na dvě skupiny. Silnější borci pojedou se mnou (Matesem) do kopců směrem na Koněprusy a ostatní s Jirkou a Ámou zpět po cyklostezce na nádraží. Slabší skupinka nabírá Píšťalku a šlape do kopce se na Tetín, kde byla umučena svatá Ludmila. Na radu babičky se vydává po cestě dolů k Berounce. Je celkem strmá a někteří kola tlačí. Domča mizí někde v křoví. Nakonec to všichni zvládnou a podél řeky dojedou až k Vechtrovně, kde jsou kolem třetí hodiny.

Silnější skupinka o šesti lidech se vydává do kopců. Od Litavky jedeme dva a půl kilometru stále do kopce. Někteří z nás seskakují z kola a tlačí. Čekáme na sebe na rozcestí, kde se kříží pět silnic. Je tu pěkný rozhled a keška pod stromem. Já bych se podíval na Koukolovu horu. Je to ještě 120 výškových metrů a necelý kilometr. Děti rázně odmítají. Do Koněprus, kam vedla původní trasa, nepojedeme. Bylo by to moc z kopce a poté moc do kopce.

Volíme variantu přes Vinařice a Liteň. Po cestě potkáváme velkou sochu černého šachového koně. Za tento výlet takovýchto figurek potkáme dalších několik. V Suchomastech prosíme místní o vodu a dostáváme ji. Stodvacetimetrové klesání na dvou kilometrech je pěkný sešup. Těsně před Litní se nám to poštěstí a všichni z nás jedou přes 50 km/h. Místo toho, abychom krásně po silnici dojeli do Karlštejna a poté do Srbska, vyrážíme přes vesnici Korno. Je to sice blíž, ale zato horší cesta. Vzdálenostně už jsme blízko Vechtrovně, ale výškově ne. Klesáme lesní pěšinou, kde brzdíme co to jde. Poté NPR Koda, kde je cesta hliněná pěšina na šířku kola. Je to ještě větší sešup a tady zjišťuji, že Hříbek umí brzdit jen zadní brzdou. Neustále tedy smykuje. Nakonec mu prozradím tajemství, že má mačkat i přední a tak se mu hned jede líp.

U Vechtrovny nás již čeká druhá skupinka. Společně si dáme svačinku a na kolech ještě chvíli skotačíme na houpačce či překážkové dráze, co vytvořil Jirka. Nechybí jízda pomalosti i rychlosti. Zbytek odpoledne a večera ještě sekáme dřevo a vaříme společně večeři. Poté do noci hrajeme kostky. Vyhrál Vojta.

Neděle – na kole do Prahy

Dnešní plán je jasný. Dojet až do Prahy na kole. Tentokrát se děti vzbudili poměrně pozdě. Kolem osmé mě vytáhl ze spacáku až budík. Snídaně, uklízení baráku a odjezd. Asi v jedenáct vyrážíme. Jirka pojede autem s našimi batohy a občas na nás počká. Do Karlštejna jedeme po silnici, ale to se nedá nic dělat. Jinak se tam dostat nedá. Na kraji Hlásné Třebáně sjíždíme ze silnice a jedeme podél vody. Ježovka se někde vyflákal, ale nic z toho není. V zadní Třebáni je třeba přejít most na druhou strnu. Cedule „Cyklisto, sesedni z kola“ nám to důrazně nařizuje.

Vzhledem k tomu, že přes noc a dopoledne pršelo, jsou všude kaluže. Hříbek s Pampeliškou všechny schválně vymetají. Nakonec k tomu navedou i další děti. Obzvláště soustava velkých louží v Řevnicích se jim líbí. Na kraji Dobřichovic čeká Jirka s autem a my si dáme svačinu. Máme za sebou 13 km. Ani ne polovinu cesty.

A teď už je to až do Prahy krásný asfalt mimo silnici (Snad kromě malého úseku v Černošicích.) Nacházím na zemi flašku s vodou a propíchlým víčkem. Tak za jízdy dětem dělám osvěžení. V Černošicích na loučce dáváme oběd – opět chleba. V Radotíně se od nás odpojí Diskíto, který tu bydlí. Také tu Pampeliška spadne na zem, protože se kouká do tachometru. Je z toho silniční lišej na koleně.

Až po Malou Chuchli to jde krásně – kaluže, hladký asfalt, jede to jako po másle. Zastavujeme na plácku a dáváme si sušenku. Za hodinu a půl máme být na Smícháči a tímhle tempem tam dorazíme za třicet minut. Užíváme si sluníčka, svačinky a házení kamenů do vody (které si posléze lovíme zpátky). Začne se ochlazovat, děti chtějí jet dál. Máme ale strašně moc času.

Děti si tedy otočí kola, začnou točit pedály a na pneumatice přeřezávají stonky rostlin. Říkají tomu pila. Za chvilku se ale zatáhne obloha a spustí se déšť. Malé kapky vydržíme, ale za chviličku se už stěhujeme pod most. Tam pila pokračuje ve svojí práci. Nejhorší už přešlo, myslíme si a vyrážíme. Silný déšť nás zasáhne již před Barrandovským mostem, ale my musíme dál. Na chvilku se schováváme v tunýlku a někteří si vyndavají bundu.

Stále prší. Dostáváme se na Zlíchov, kde musíme na chodník. Naštěstí vytrvale prší, a tak ho máme celý pro sebe. Kapky padají tak velké, že to i trochu bolí. Nějaké dítě vzadu křičí: „Au, au, au“. Na Smíchovském nádraží potkáváme Jirku. Někteří si k němu hned hodí kola do vleku, ostatní pokračují do haly. Netrefím správný vchod, a tak čekáme v chodbě k nástupištím. Píšťalka zatím dojde pro čekající rodiče do haly k pokladnám. Postupně je sem posílá a výrazy a komentáře rodičů jsou k nezaplacení.

Zapsal: Mates