Aktuální zprávičky
Proběhla brigáda v nové klubovně a je vymalováno :)
Na horách jsme si zalyžovali a vyzkoušeli opět několik nových netradičních sněžných vozidel
v lednu bychom sice raději bobovali, ale v Praze nám moc sněhu příroda nedopřála
V celoroční hře Země za zrcadlem píše každý ze čtyř týmů svůj vlastní deník, který popisuje akce během školního roku.
Tolštejn 20. – 22.9.02
Pátek
Když jsme přišli do hradu, tak jsem se ubytovali. Za chvíli nás ale zavolali, že se máme obléknout a jít dolů. Když jsme tam přišli, tak nás rozdělili do čtyř skupin: žlutých, zelených, fialových a modrých. V těchto skupinách jsme dostali zprávu, která nás dovedla až k bráně, rozdělující oba světy. Tam byla ale strážce který nás nechtěl pustit. Řekli jsme mu „heslo“ a pustil nás. V zemi za zrcadlem po nás házeli petardy. Setkali jsme se zde s poutníkem a ten nám vyprávěl o „obludách“. Potom jsme se vrátili spát.
Sobota
Přišel poutník a řekl nám o 5-ti srdcích. Dostali jsme však jen 4 srdce to páté bylo na místě. Srdce byla na:
Odpoledne se hrály hry. Potom se šlo na slavnostní večeři (neboť to byla poslední výprava na Tolštejně).
Neděle
Dostali jsme ještě velké srdce, do kterého každý napsal nějaké přání. To jsme potom šli uložit na Merlinovy kameny. Pak jsme jen sedli na vlak a jeli do Prahy!
Přijeli jsme pozdě v noci. Baťohy jsme položili před budovu a šli jsme k velkému tunelu. A tam stál Poutník, který nám vyprávěl a bytostech v zemi OMEGA. A pak jsme šli po 1, 2 a i 3 po svíčkách pro znameních. 
Bytosti zajali některé naše kamarády, ale my jsme je osvobodili. A když jsme přišli do budovy tak nás čekala hostina. A před hostinou nás přivítal Alarg a jeho družina. Arkasinským pozdravem na nás přenesli mor.
2. den
Pozn. přepisovatele – zde zápis této akce neočekávaně skončil.
Jirka, Jelen, Cvrček, Vlk, Matěj, Píšťalka
Pátek 25.10.02 Příjezd do Polničky
Cesta byla dobrá. Jeli jsme z Hlavního nádraží až do Žďáru nad Sázavou. Píšťalka s Konopíkem s námi nejeli, protože Píšťalka jela se svými rodiči a Konop s Honzou. Když jsme dorazili na místo obě dvě už tam byly, díky zpoždění vlaku. Večer za námi přišli Alarg a dva Chuorkové, byli úplně vysílení a říkali: “Byli jsme u Ofiliánů, utekli jsme jim však, zachraňte prosím vás naše druhy.“ A s Alargovou pomocí zase odešli (odplazili se). Pak POUTNÍK řekl, že už je čas jít spát. A tak jsme tedy šli spát.
Sobota 26.10.02 Voirdžína a pak Chuorkové
V sobotu ráno jsme se nasnídali (jídelníček je fakt hustej) a přišel Alarg a řekl nám (všem) že bysme měli najít VOIRDŽÍNU a ona by nám mohla poradit jak vysvobodit černé otroky. Tak jsme se oblékli a šli po modrých fáborcích. Tu a tam byla nějaká zpráva nebo úkol. Měli jsme s sebou svíčku, sirky, buzolu a zprávu (ta je na další stránce). Nejlepší z té cesty bylo že jsme zapálili svíčku tam, kde jsme ji měli zhasnout. Když jsme přišli kousek před konec tak jsme potkali MICHALA a on chtěl vědě+t jak dlouho jsme šli po provázku, kolik jsme napočítali chorošů, atd. Problém byl v tom že ty choroše jsme vůbec nepočítali. Pak nás pustil k Voirdžíně a sám stál opodál. Museli jsme říct heslo Alarg monde ar…, když jsme ho dopověděli, Voirdžína nám prozradila, že musíme sehnat KAMENY MOCI jednotlivých ras a nejdříve od Chuorků. Po obědě jsme šli tedy na hřiště a hráli nějaké hry. Pak k nám přiběhli Chuorkové a házeli si míčky. Pak řekli že musíme prokázat že jsme jako ini a že by nám ten kámen půjčili. Tak jsme si s nimi hráli a pak jsme ještě skládali básničky, písničky moudrá slova apod. na 5 témat. SLUNCE, NOC, DEN, OHEŇ A OMLUVU ZVÍŘATŮM ZATO ŽE JSOU ULOVENÁ. Fialoví skládali hlavně básničky tady je nebudu vypisovat, zabraly by moc místa. Za soumraku nám Chuorkové kámen půjčili a odešli. My odešli taky ale do tělocvičny.
Neděle 27.10.02 Elfové a Karneval
Dopoledne po poutníkově příchodu jsem se po skupinkách vypravili do lesa pro nějaké přírodní materiály, kterými bysme ozdobili svůj „oděv“.
My jsme šli s Monťákem a nasbírali jsme toho spoustu. Větve modřínu, suchou trávu, listy atd.
Odpoledne, už skoro za tmy někteří záhadně zmizeli a ostatní šli do lesa. Cesta byla značená žlutými fáborky.
Po chvilce chůze nás zastavili elfští strážci a jejich vůdce pak došel ke králi elfů a řekl mu, že nějací cizinci si s ním přejí mluvit. Ostatní strážci nás dovedli k pařezu na kterém byla látka a v ní zaťatý králův meč. Tam jsme čekali.
Král přišel za doprovodu dvou světlonošů (světlonošek) také z elfského rodu. Ty obešly kruh s pochodněmi v rukou a zůstaly stát po králově boku.
Král nám řekl, že nám teď kámen nedá, ale že snad přijde na naši slavnost a tam nám ho snad půjčí. S tím jsme odešli. Večer byla slavnost, karneval, který připravily Líba s Pájou. Velcí dali kolovat kostými a každý si nějaký našel.
Pak se každá maska ukázala jako to co je, a někteří předvedli nějakou scénku. Potom Líba s Pájou a porotou (velkými) vyhlásili 1, 2 a 3. nejlepší masku. Aby se nezapomnělo i porota měla masky: byl tu bláznivý Japonec (Honza), Pan Květoslav a Hortenzie Uzlovi (Kachny) pán s červeným rypákem (jak ho nazval DJ) to byl Bobek, Poutník (Michal), Spiderman Máca a DJ David.
Po vyhlášení masek bylo ještě vystoupení různých masek poroty kromě DJ, Líby a Páji. Když už někteří skoro chtěli končit objevil se najednou posel krále Elfů a řekl nám že král nemlže přijít, protože má tisící narozeniny a tak tedy posílá jeho aby nám předal kámen a vyřídil nám, že další kámen je potřeba získat od moudrých Voirdžín.
A pak ještě Pája oslavila své narozeniny a šli jsme SPÁT.
Pondělí 28.10.02 Voidržíny
Ráno po snídani zase přišla naše známá osoba. Řekl, že jestli chceme získat kámen Voirdžín musíme si ho zasloužit a dojít si pro něj. Dělali jsme nějaké přípravy a pak jsme za ní vyrazili. Když jsme k ní došli skoro se už stmívalo. Šli jsme přes les kde minule bylo sídlo elfů a pak jsme ji konečně našli. Měla v ruce pochodeň a ptala se nás co si přejeme, my jí řekli že bysme potřebovali kámen moci od Voirdžín a ona tedy, že nám ho půjčí.
Dala nám ho a my šli pryč ale neušli jsme ani 50 metrů a už si nás volala zpátky a ještě nám řekla že další kámen můžeme získat jen od Ofiliánů. Pak nás čekal odpočinek, ale ne na dlouho.
Večer později nám Poutník řekl, že ofiliánský kámen můžeme získat jen tehdy, máme-li všechny čtyři části listiny, kterou na svém území hlídá Marymen. Ošklivý černý tvor s červenýma svítícíma očima. (No fuj to sem se lekla).
Došli jsme tedy k okraji Marymenova území, našli jsme tam čekající modrý, který šli před námi a ještě jsme stačili zahlédnout žlutý jak je Marymen žene z lesa. (Ty barvy jsou možná obráceně). Po asi 15ti minutách čekání jsme šťastně dosáhli čtvrtiny listiny a šli jsme zpět do baráčku. Tam ti co nebyli ospalí vyluštili zprávu, která byla napsaná na všech čtyřech dílech listiny. To nebylo moc lidí. Luštili jsme to v jídelně abychom nerušili ostatní.
Po vyluštění zprávy jsme se oblékli a šli jsme ven za ofiliánskými otroky, kteří hlídali kámen Ofiliánů a šli jsme domů. Cestou Vlaďka usnula s museli ji nést. Pak už jen říct „Dobrou noc“ a jít spát.
Úterý 29.10.02 Únos Alarga, Daglárové a Gratury
Ráno se nikdo neprobudil tak brzy, aby se prvnímu jídlu toho dne dalo říkat snídaně. Téměř všichni až na vyjímky spali do jedenácti hodin. Po obědě a (od)poledním klidu už se pomalu začínalo stmívat.
My jsme se tedy oblékli abysme ten den stihli dojít ještě alespoň pro jeden kámen. Věděli jsme, že má být od Daglárů a Gratur. Před odchodem zase záhadně zmizeli (starší) někteří lidé a tak nás bylo o něco méně.
Šli jsme s Poutníkem a Alarg nás vedl. Asi v polovině cesty Poutník Alargovi řekl, trochu nahlas: „Alargu zastav“ a my jsme šli (asi) jinam než měli původně v úmyslu. Štěstí nám přálo. Na místě u pochodně stál Daglár a Gratura a nějakými posunky si něco říkali. Dali jsme jim dopis napsaný arkasínským písmem a ten Daglár ho Gratuře (jakoby) přečetl a ta nám dala kámen moci.
Pak najednou se ten Daglár a Gratura začali chovat hrozně divně pištěli dělali, že se chtějí schovat. Po chvíli jsme zjistili proč. Bylo už po setmění a najednou z roští vyběhli ofiliánští otroci a jeden Marymen. Vrhli se na Alarga a odvlekli ho někam. Dva se pak dali do Poutníka a položili ho na zem (možná i trochu omráčili). Další nás pak odháněli pryč. Když se Poutník vzpamatoval byl Alarg nenávratně pryč. A my jsme šli zpátky do domu.
O něco později se u nás objevil ofiliánský otrok. Dal nám jakousi listinu a rychle zmizel, jako by se bál světla. Když jsme vyluštili listinu zjistili jsme, že Modamér Grantén nám Alarga vydá jen za pět kamenů moci, které máme u sebe. My jsme se, ale rozhodli udělat čtyři falešné aby nám alespoň ty čtyři pravé (bez ofiliánského, ten jsme se jim rozhodli dát.
Vydali jsme se do lesa tam kde nás minule strašil Marymen. Tam na nás čekal ofilián. Zeptal se nás, jestli máme kameny, že to pozná. Řekl ještě že za každý nepravý kámen se dva z nás stanou otroky. Pak zavolal Alarga, který se choval velmi divně a přinesl nějakou skříňku se dvěma světly: červeným a zeleným. Jako první kámen jsme mu dali nepravý od Voirdžín. Rozsvítilo se červené světlo a Mára a Ondráš padli na zem, a po ostatních nepravých kamenech postupně popadali na zem: Líba, Pája, Píšťalka, Borůvka, Jirka a Robin. Když pak Ofilián dostal všechny pravé kameny Alarg jako by ožil, a řekl nějaká divná slova a tím vzbudil i ty ostatní.
Ofilián, ale řekl: „Alargu tím, že jsi vysvobodil pár svých přátel sis moc nepomohl.“ Alarg se zhrozil, že jsme ofiliánům kameny. Ale v tu chvíli se objevili dvě VOIRDŽÍNY uklonili se jakoby jedna druhé a postupně každá 1 větu druhá pokračovala zase 1 větu.
Postupem času se dostaly ke konci svého „dialogu“ ve kterém řekli jen že modamér ví, že kameny mají dohromady velkou moc a nemůžou zůstat v zemi ofiliánů, ať jim je tedy ofilián dá, že je vrátí těm rasám, kterým patří.
Ofilián řekl, že se sklání před moudrostí vznešených Voirdžín. A dal jim je (ty kameny). Voirdžíny řekly, že i BÍLÝ KRÁL říká, že moc ofiliánů není o nic menší. Pak se zase uklonili a odešly, každá na opačnou stranu, odkud přišly.
Ofilián řekl že jsme snad slyšeli, že of. moc se nezměnila a pak křikl „Marymeni žeňte je“ v tu chvíli se všude kolem rozsvítili marymení oči a začali bručet. My jsme hodně rychle utekli z lesa. Alarg nám pak vysvětlil, že ještě nikdy neslyšel o BÍLÉM KRÁLI, který je asi králem Voirdžín a nepamatuje se, že by dvě Voirdžíny přišli na jendo místo. Pak jsme se vrátili do domu a šli jsme (KONEČNĚ) SPÁT.
Středa 30.10.02 Konec, odjezd, loučení
Vstali jsme skoro až v poledne a rychle jsme balili. Po obědě nás Honza po třech skupinách odvezl na nádraží a my se s ním a s Montym rozloučili. Odjeli oni AUTEM my VLAKEM. U třináctky jsme se rozloučili a hurá domů. Cestou vlakem jsme zpívali písničky a Michal nebo Konopík hráli na kytaru.
SVĚTLO VAŠIM KROKŮM!
Psala: Píšťalka
Bára, Hankie, Cvrček, Katka, Ondra Ž., Matěj, Rosnička, Filip, Píšťalka
Sobota, 8.2.03, příjezd, Alarg, Poutník
Ve 14:15 jsme byli konečně na Hlavním nádraží všichni. Z Hlavního jsme jeli prvním vlakem až do Chocně a odtud druhým až do Litomyšle.
V Litomyšli pro nás přijel zprávce až na nádraží a Honza s Pickupem přijel pro batohy.
Zabydleli jsme se. Přišel Poutník a řekl nám něco o Mladočovském domku jako Michal a rozdělil nás do skupin jako Poutník. Pak nás na chvíli propustil.
O něco později pro nás už jako Michal přišel, abychom se oblékli. Půjdeme prý za ALARGEM. On nám něco řekne.
Oblékli jsem se tedy, naše družina, a odešli jsme před dům. Tam nastalo další dělení. Jako tým jsme se museli rozdělit na dvě skupiny. V jedné šla Píšťalka, Rosnička, Matěj a Cvrček a v druhé šla Bára, Hankie, Filip, Katka a Ondra Žufan.
První skupina došla za Alargem a u něj stála Monty s kamerou a Honza s foťákem. SKutečně super. Alarg pozdravil a my jeho. První skupině řekl, že na další cestu budeme potřebovat znamení co má na krku. Prohlédli jsme si ho a zjistili, že vypadá jako obrácená slza se znakem země Omega. Poté se první skupina vrátila a vyšla druhá polovina. Obě cestou od Alarga strašil Marymen. Druhé skupině Alarg řekl, že musíme získat kameny se znamením od Brány.
Když se všichni vrátili do baráku šli jsme, konečně o půl jedné, spát.
Neděle, 9.2.03, Poutník, Arkasíni, Aramové
Po snídani, ke které byly pro každého 2 rohlíky a chlebů kolik sní, jsme se vydali ven hrát hry. Turnaj mezi tými, soutěžili jsme v přebíhání zamrzlého bazénu, házení na koš a ve fotbale. V tomto turnaji jsme byli třetí ze čtyř, slušný výkon. Ve zbylém čase jsme hráli přehazku a jiné míčové hry.
Nadešel oběd. K obědu byly brambory, maso a kečup.
Na nástupu po poledním klidu jsme dostali od Poutníka talismany. O něco menší než měl včera Alarg, ale se stejným znamením Brány a světů ALFA a OMEGA.
Odpoledne jsme šli na cestu po fáborkách. Z velkých s námi šel David. Na cestě bylo mnoho zpráv. Někdy jsme díky nim nosili svíčku jindy nejtěžšího člověka z družinky, ale byla někdy i legrace.
Večer jsme od Alarga dostali 4 kameny od brány na nichž byly znaky alfa, beta, gama, delta.
O něco později v noci jsme šli za ARAMY do jejich obydlí. Jak nám řekl Alarg.
Cestou tam jsme potkali jen čtyři ofiliánské otroky. Aramy jsme požádali o kameny. Vždy několik lidí ze skupinky. Nešli jsme po týmech, ale po dvou, třech anebo čtyřech. Aramové zkontrolovali naše talismany a řekli nám že ty kameny, nám nemohou jen tak dát, protože je nemají u sebe. A také řekli, že bychom yž měli jít spát domů. Pozdravili jsme se a odešli.
Cestou zpět jsme opět potkali ofiliánské otroky a navíc ještě Marymeny.
Doma jsme se uložili a konečně usnuli.
Pondělí, 10.2.03, Zpráva, Azimut, Kameny
Po té co jsem se nasnídali, oblékli se a vyčistili si zuby jsme chvilku lenošili, potom jsme se však navlékli do bund a vyšli ven. Na chatičkách okolo domu byly lístečky a Poutník nám řekl, že každý tým má jednu barvu. Modří modrou, žlutí žlutou, zelení zelenou a fialoví samozřejmě červenou. Těch lístečků bylo na každou skupinku 60. Ze předu byla část listiny a ze zadu označení barvou. Běhali jsme k chatkách a zpátky a brali lístečky naší barvy.
Sebrali jsme všechny a sestavili z nich listinu. Po vyluštění tulácké abecedy, kterou to bylo napsáno jsme zjistili, že vychází jen spousta azimutů a míst. Bylo tam napsáno, že se máme vydat ven a s buzolou hledat kámen. Každá skupina jeden.
Po obědě jsme se tam tedy vydali na cestu. Šli jsme s Mackem a Michalem. Cesta vedla přes seník, kaňon, hromadu větví. Od takových míst jsme měřili vždy azimut a počítali kroky. Jelikož jsme v překladu zprávy měli mnoho překlepů užili jsme si hodně legrace. Konečně jsme dorazili na místo, kde podle zprávy měl být kámen. U malé klády. Přesně tam bylo napsáno v její těsné blízkosti a tak jsme kopali a hrabali až jsme se toho kamene dohrabali. S pomocí Michala. Poté jsme se vrátili byla večeře a pak ještě diskotéka a několik her. A ještě později už jen spánek. DOBROU NOC.
Úterý, 11.2.03, Zakletý Arkasín, Duchové, Aramka
Snídaně byla dobrá. Vánočka i müsli chutnaly skvěle a tak jsme se najedli dobře. Po té byla chvíle klidu. Nic se nedělo. Jen pár lidí šlo do lesa něco připravit. A pak konečně zavolali: „Fialoví oblékat!“
Před vchodem na hřišti čekal Poutník. Řekl nám: „Vydáte se na cestu za Zakletým Arkasínem. Na konci bitvy u Brány padl do léčky ofiliánských otroků, ale ještě stačil kameny ukrýt. Cestou však potkáte různé bytosti, které už za ty tisíce let zapomněly, co se od nich chce a jestli jsou více dobré či zlé. Světlo vašim krokům.“
Tak jsme s Mackem a Monťákem vyšli do lesa po žlutých fáborkách. Prvním úkolem bylo jít po papírech mezi stromy, tak aby se balónky zavěšené na větvích nikoho nedotkly. Potom jsme chytali svíčku do lasa z uzlovaček, nesli ji zapálenou přes určené území, obíhali strážce, hráli na flétnu a nakonec jsme sbírali písmena do hesla pro vysvobození Arkasína.
Tohle jsme museli sborově říci, aby přišel Arkasín. Pozdravili jsme ho:
„Světlo Tvým krokům!“
On odpověděl: „I vašim krokům! Děkuji Vám že jste mě vysvobodili. Co si za to žádáte?“
Řekli jsme mu tedy, že jsme, společníky vyvoleného Arkasína, který má získat kameny z kruhu u Brány a že bychom ty kameny potřebovali.
On na to: „Dobrá tedy dám vám jeden z kamenů, které mám u sebe!“
Dal nám kámen se znakem (pozn. řeckým ze zápisu těžko poznatelným) a řekl: „Světlo vašim krokům!“
A my odpověděli: „I tvým krokům Arkasíne!“
Pak jsme se vrátili na oběd.
Po obědě jsme se vydali s Voirdžínou za Bílým Králem. Voirdžína trochu pokárala naše chování, ale za Bílým Králem jsme se přece dostali. On nám řekl:
„Nechal jsem si vás zavolat, abych vám dal předlohu obrazu, který ve správnou chvíli vytvoříte.“
Pak nám ještě řekl, o čtyřech kamenech, které mají duchové prvních. Nebyli nesmrtelní a proto si vzali ty kameny do svého světa. Do světa duchů. Byl to první Arkasín, Chuork, Daglár a Gratura. Ti všichni mají kameny. Po tomto proslovu jsme ho opustili a vydali se zpět do domu. Zbytek odpoledne jsme vytvářeli obrazy. Z natrhaných barevných papírů jsme se pokoušeli vytvořit co nejpodobnější obraz předloze od Bílého Krále.
Večer po večeři, jsme pak hotové obrazy odnesli na místo kam na dovedly Voirdžíny a Poutník. Neměli jsme baterky. Jen svíčky. V lese jsme se postavili do kruhu a obrazy dali mezi sebe. S Poutníkem jsme začali duchy vyvolávat. Po našich posledních slovech se duchové objevili dali kameny na obrazy a zase zmizeli. Chvíli byl klid. A pak to začalo z mnoho směrů se ozval řev ofiliánských otroků a bručení Marymenů. Hnali se na nás a sebrali nám tři ze čtyř kamenů. Pak byla zase chvíle klidu. Poutník k nám promlouval a z kruhu nás postavil jen do půlkruhu před sebe. Potom, však odešel na kraj a své místo přenechal na chvíli prázdné. Najednou se zpoza stromů vynořila postava s pochodní, zástupce nebo spíše zástupkyně Aramské rodiny, uklonila se a pozdravila, my jí též. Řekla nám, že nás už dlouho sleduje a nese nám kámen, co včera nebyl nalezen. Přidala ještě pár vět o tom, že doufá že naše činy, budou nadále tak chrabré jako dosud a nakonec už nás jen pozdravila. Mluvila stroze a jasně. Poté co odešla se znovu ozvaly temnoty. Marymeni a ofiliánští otroci se vrátili a hnali se na nás. Utekli jsme rychlým krokem a před domem nám Poutník řekl, ještě pár vět. Potom už zbývá jen spánek.
Středa, 12.2.03, LíBlatníci, Daglarové a Gratury
Po snídani byla chvíle klidu. Nic se nedělo a byla nuda. Potom jsem se konečně oblékli a vyrazili ven. Šli jsme lesem s Monťákem po zelených fáborkách za LíBlatníky. Řekl nám o nich Poutník. Cestou byly zprávy, úkoly, atp.
Na konci cesty, která končila pro každou skupinku jinak, stálo několik LíBlatníků. My, jsme jim za kameny pomáhali udělat zázračný lektvar z bylin které byly rozházené po určitém úseku. Na svitku pergamenu byl rozpis všech květin, co byly potřeba sebrat do kotlíku. Každý běžel samostatně pro určenou květinu. Michal kvůli této cestě dvakrát odkládal oběd na než jsme se dostali o hodinu později.
Odpoledne jsme se od Poutníka dozvěděli, že další čtyři kameny jsou u Daglarů a Gratur. V cípu ofiliánské říše jsou osady Daglarů a Gratur. Museli jsme přenášet informace z osady do osady přes ofiliánské území hlídané otroky. Prostě Přístavy. Čtyřem mozkům Michal vysvětlil jak se mají počítat kartičky a začalo se.
Po přístavech a večeři jsme se odebrali ke hraní jedné z Honzových her. Na papír jsme křídami kreslili obrázek tak, aby každý udělal pouze 3 čáry. Na dalším obrázku Honza postup trochu změnil. Každý udělal dvě čáry v každém kole. Kola byla dvě. Každý tedy celkem udělal čtyři čáry.
Pak už bylo pozdě a my museli spát.
Čtvrtek, 13.2.03, Pro čtyři kameny ukradené Ofiliány
Posnídali jsme a ještě jsme nevěděli, že půjdeme na celodenní výlet do Toulcových maštalí. Když nám to oznámili, oblékli jsme se a vyrazili s Honzou autem až nás vyložil na nějaké lesní cestě odkud jsme šli po šipkách.
Na prvním rozcestí jsme potkali Majdu. U ní byly vyznačené dál dvě cesty. Jedna po šipkách a druhá po fáborkách. Položila nám otázku: „Když sežerou tři kočky tři myši za tři minuty, za kolik minut sežere sto koček sto myší ? Nejdříve jsme řekli, že sto minut potom jednu minutu. Majda nás poslala na cestu po fáborkách na jejíž konci byla zpráva s výsměšným textem a pokynem vrátit se.
Vyrazili jsme tedy dál po šipkách. Na dalším rozcestí stála Rosnička. I odtud byly značené dvě cesty a její otázka byla: "Co strašně rychle utíká, aniž by udělalo krok?“ Správně jsme odpověděli že to je čas a šli jsme dál po fáborkách. Na konci této cesty ovšem nebyla zpráva nýbrž Píšťalka. A otázka kterou nám položila zněla: „Kolik měsíců v roce má dvacet devět dnů?“ Správná a námi vyslovená odpověď byla: „V přestupném roce roce dvanáct.“ A tak pokračování v cestě bylo po modrých fáborkách.
Na dalším stanovišti byl Jirka a jeho otázka byla též zajímavá. Zněla: „Mám otce i matku a přece nejsem syn. Kdo jsem?“ Naše odpověď byla, jak jinak dcera. Samozřejmě správně. U každého rozcestí se stanovištěm byly označené dvě cesty. A další stanoviště běželo za potokem u Robina: „Čím je to větší, tím spíš se to protáhne i malinkou dírkou.“ Naše odpověď zněla vzduch a proto jsme dostali pokyn jít strmým kopcem nahoru tam ovšem nebylo další stanoviště ale zpráva s textem o tom, že se máme vrátit. Tak jsem se vrátili a šli tou druhou a správnou cestou jelikož odpověď byla vítr.
Další stanoviště s otázkou: „Co se v chladnu nejvíc zapotí?“ hlídal Petr. Odpověď zněla okno a my jí tak řekli. Pak už zbývalo jen pokračovat po značené cestě až k Páje s otázkou: „Z dřeva je a ze slámy a přec jej oheň nespálí?“ Odpověď sice byla popel jenže my odpověděli špatně a tak jsme se po nalezení zprávy museli vrátit. Po Páje přišla na řadu Blatník. Ptala se nás: „Co je správně: Sedm a pět je třináct nebo sedm a pět jsou třináct?“ Než jsme se stačili všichni vzpamatovat někdo vykřikl: „Je to dvanáct!“ a tak jsme nad tím už nepřemýšleli a šli dál.
Úplně poslední a bez rozcestí stál Honza H. a David. Zeptali se nás otázkou: „Kdo chodí pořád ven a přece je stále doma?“ Dobře odpověděli, že to hlemýžď.
Po skončení této cesty jsme se nasvačili a zahráli tři hry: Čísla 1–10, foukanou a indiánský basketbal.
Čísla se hrají tak, že na stromech jsou rozmístěny dvě sady čísel od 1 do 10. Dvě skupiny lidí postupně běhají pro čísla, a kdo první přinese 10 vyhrál.
Večer měla hry Blatník a Pája. Měli jsme napodobit nějakého zpěváka nebo zpěvačku a zpívat na play-back. Oni to s porotou vyhodnotili a ocenili. Nakonec ještě byla oslava narozenin Jany, Vlka a Matěje.
Pátek, 14.2.03, Chuorkové, Stavba Brán, Ofiliáni
Po probuzení, které pro některé nebylo po včerejšku moc příjemné a po snídani k nám přišel Chuork Bručoun a svolal nás do jídelny. Představil se a řekl nám o kameni omega. Měl ho on, ale nedal nám ho jen tak, museli jsme se obléknout a následovat, ho do lesa, kde byli rozmístěni ostatní Chuorkové. Po několika nás pouštěl do terénu a hráli jsme hru na principu slepičky v Kohoutkovi a slepičce, čili pohádce.
Bručoun chtěl bílý korálek od Chuorka Bambulky. Ten nám řekl, že ho dá jen za dřevěný korálek od Tlapičky. Tlapička nás poslala za Ouškem pro balónek. Ouško chtěl za balónek stříbrný talisman od Čumáčka. Čumáček vydal talisman jen za medvědí minci od Skvrnky. Ta od nás za minci žádala svíčku od Ocáska. Ocásek se svíčky nechtěl vzdát jen za sirku od Mlčocha. Ten za sirku chtěl provázek od Chloupka. A Chloupek by za nic nedal provázek jen tak. Taky něco chtěl a byl to papírek od Zoubka. Zoubek už nic nechtěl. Jen zazpívat písničku. Zpíval každý. Po té co Zoubek rozdal papírky jsme zase museli postupně oběhnout Chuorky a směňovat. Papírek u Chloupka za provázek, ten u Mlčocha za sirku, kterou chtěl Ocásek za svíčku. Svíčku za medvědí minci u Skvrnky za minci jsme od Čumáčka dostali stříbrný talisman. Ouško nám za talisman dal balónek pro Tlapičku a Tlapička dřevěný korálek pro Bambulku. Bambulka nám vyměnil dřevěný korálek za bílý a ten jsme pak dali Bručounovi. Robin měl směněno nejdříve a tak dostal do ruky kámen se znakem OMEGA. Takže už žádný kámen nechybí. Tak hurá na oběd.
Odpoledne jsme hráli nejdříve nějaké hry a poté jsme šli do lesa postavit Brány. Každá družina postavila jednu Bránu a po večeři se hlasovalo, u které Brány se postaví kruh kamenů. S šestnácti hlasy vyhrála Brána Modrých.
Přišel k nám Poutník a nechal nás vzít kameny. Řekl, že u Brány na nás čeká Alarg a Bílý Král Voirdžín. Před domem stály dvě Voirdžíny, které nás odvedly k Bráně, tam jsme za přítomnosti Bílého Krále a vyvoleného Arkasína poskládali kameny do kruhu. A pak se to stalo! Od Brány začaly létat jiskry, dým a kouř. Brána byla totiž náhodně otevřená do některého z jiných světů. Zpět do Omegy prošli tři Ofiliáni. Alarg rozzuřen na ně začal křičet Bílý Král ho však zarazil a nechal hlavního z nich promluvit. Ten nám řekl, že poznali jaké to je trpět a rozhodli se, až se Brána jednou zase otevře, projít zpět a pokusit se v Omeze změnit postoj Ofiliánů vůči ostatním rasám, proniknout až k Modamér a přesvědčit jí.
Poté Bílý Král řekl, že kameny od Brány, též vezmou do ochrany Voirdžíny stejně jako Kameny Moci a rozloučil se s námi. Alarg též řekl: „Světlo vašim krokům!“ a my s Blatníkem odešli domu.
Večer byla diskotéka až do půl druhé.
Sobota, 15.2.03, Balení, Úklid, Odjezd
Vstali jsme a nasnídali. Poté přišlo na řadu balení – velmi nepříjemná záležitost, ale i to se do zvládnout, když se chce.
S obědem jsme se rychle vypořádali a teď uklidit zamést všechny pokoje je hračka, ale co chodba. Když se odšouplo několik skříněk, pár lidí řeklo že to tu nejspíš, nikdo dva měsíce neuklízel.
Na cestu jsme od paní kuchařky dostali balíček.
Jeli jsme vlakem z Litomyšle na Hlavní nádraží s přestupem v Chocni. Konopík a Honza s námi ale nejeli Ti jeli autem a vezli kostýmy a jiné podobné věci.
Ve vlaku jsme zpívali a bavili se. Avšak jak jsme se blížili k Praze těžklo nám srdce. Nikomu se nechtělo domů snad proto, že se jarňáky tak vydařili díky programu i lidem, co tam byli a taky hlavně díky velkým co na nás celý týden dávali pozor.
Jana, Mára, Pája, Píšťalka
Pátek 14.3.03 Vlak, Všenory, Alarg, Poutník
Sešli jsme se všichni na Hlavním nádraží, kam se polovina dopravila už od školy.
Nastoupili jsme šťastně do vlaku. Prvních pár zastávek jsme jeli v klidu pak ovšem přistoupilo několik studentů, kteří zřejmě nebyli úplně střízliví.
Po výstupu, který neproběhl nijak dramaticky jsme se dostali do domu, kde celý víkend budeme bydlet. Vybalili jsme si spacáky, ale spát jsme jít ještě nemohli, protože přišel Alarg a odvedl nás do lesa. Na jednom stromě zde visela zpráva. Než jsme jí přečetl Alarg se s námi rozloučil a odešel. Zůstali jsme sami. V listě stálo¨že jsme v lese a máme se podle toho chovat a také, že máme zavolat Poutníka.
Volali jsme. Rozsvítilo se světlo a my za ním šli. To světlo byla pochodeň a okolo ní ležely 4 deníky a opodál stál Poutník.
Rozdělili jsme se do čtyř týmů a každý dostal jeden deník. Poté nám Poutník řekl legendu o Nařanech jejichž dřívější jméno bylo Narjové a přišli ze země Kappa. Jejich dávní předkové si ovšem vymysleli hvězdu NAMARENIKA, protože v Omeze ztroskotali! První z nich sem šli získat moudrost jako Modamér a Bílý král. Šli do jiných světů. Avšak během jejich pobytu se odehrála bitva o Bránu a oni se nemohli vrátit. NAMARENIKU vymysleli proto, že si představovali, že z ní přiletěli lodí a v Omeze ztroskotali. Byla do jejich útěcha.
Poutník domluvil a my se sním rozloučili. Kousek dál v lese jsme si zahráli svíčkovanou (foukanou) a vrátili se spát.
Sobota 15.3.03 Bílý král, Poutník, Alarg, of. otroci
Ráno jsme vstali, posnídali chleby s marmeládou, oblékli se a šli ven. Šli jsme za Bílým králem Voirdžín. Našli jsme ho sedět na pařezu a řekli mu oč nám jde: pokusit se umožnit projít Nařanůmn skrz Bránu do světa Kappa. On nám vysvětlil, že Voirdžíny vidí do budoucnosti a že Nařané se nebudou chtít vrátit do světa Narjů.
S touto odpovědí jsme se vrátili na oběd.
Poté co jsme si získali od Ofiliánů 16 pytlíků rýže a 5 pytlíků číny jsme se vrátili a pojedli toto jídlo.
Po polední klidu jsme se vydali znovu do terénu. Tentokráte za Alargem. Problém ovšem byl v tom, že jsme potkali skupinu ofiliánských otroků, kteří měli zapálenou svíčku tu jsme museli sfouknout a flétnu na tu jsme museli zapískat. Pak Alarg vyšel a řekl: „Co jste to vyváděli?“ Trochu překvapeně jsme odpověděli, že jsme přemáhali Ofiliány, abychom se k němu dostali. On na to však odvětil: „Já jsem ale svobodný.“
Začalo to být čím dál zamotanější a tak jsme se vrátili a posilnili večeří.
Potom jsme dostali zprávu od Bílého krále v níž stálo.
TULÁCI! SLEDOVAL JSEM VAŠE ČINY
ABYCH SPLNIL SVÉ SLOVO, ŽE VÁM DÁM
PŘÍLEŽITOST POZNAT PRAVOU TVÁŘ
NAŘANŮ, ZDE MÁTE ČTYŘI Z PĚTI
KAMENŮ MOCI. PRO KAŽDÝ TÝM JEDEN.
BÍLÝ KRÁL
Tak každý tým k sobě vzal kámen a v sedmiminutových intervalech jsme šli po alobalových znameních do lesa cestou nás vyděsil Poutník s červenýma očima a konečně jsme se zase setkali s Alargem. U něj jsme se všichni shromáždili a on nás odvedl k Bráně. Okoli ní jsme rozmístili kameny moci a Alarg přidal k našim čtyřem ještě pátý kámen od Voirdžín a doprostřed Brýny položil ještě kámen Kappa. Brána se otevřela jiskrami a dýmem a Alarg zavolal: „Nařané teď máte možnost se vrátit zpět do světa Narjů.“ Po této větě se z několika stran začaly ozývat zvuky. Různé. Některé z nich byly úplné hlouposti jiné se nedaly pochopit a nejchytřejší snad byla věta: „Kdo mě to budí?“ Celý projev Narjů probíhal asi takto: Přišli čtyři Narjové a něco říkali, pošťuchovali se u Brány, rozhodovali se zda projít, rozhodli se, že ne, odešli dva poslední hádající se Nařané.
Po té znovu promluvil Alarg a řekl: „Vidíte Vílý král měl pravdu, Nařané nikdy nechtěli vrátit do světa Kappa, přijali roli škodiče v tomto světě. To nebyli Ofiliáni, kdo vám sebral jídlo ani jejich otroci, kdo vás ke mně nechtěl pustit. Nyní se rozloučíme, dejte si však pozor možná se s nimi ještě dnes setkáte!“
Rozloučili jsme se a opustili Alarga s těmi kameny Moci, které jsme přinesli.
V domě jsme se už jen uložili k spánku a usli.
Neděle 16.3.03 Putník, Voirdžína, balení, úklid, Odjezd
Po snídani začala naše nejneoblíbenější část výpravy: Balení, sbalit do batohu všechny věci ej občas skutečně problém. Ale co, dělat se to musí.
Přišel k nám Poutník a Voirdžína. Voirdžína si od nás vzala kameny moci a dešla.
Poutník k nám měl pár vět ohledně Narjů a Nařanů. Řekl nám, že jsou to měňavci, jak jsme viděli, a když si nebudeme jisti zda před sebou máme narju a nebo skutečnou bytost máme se podívat na její spánky na kterých budou tmavé tečky ne větší než jejich palec. Pak rozdal pamětní lístečky a rozloučil se s námi a odešel.
Zbývalo nám asi 25 minut na dobalení a uklizení pokojů. To jsme zvládli a na nádraží jsme byli akorát. Vlak neujel a my nastoupili.
Dojeli jsme na Hlavní nádraží a u školy jsme se rozešli.
Mějte se dobře do další výpravy. Psala: Píšťalka
Juráš, Cvrček, Martina, Vlk, Jelen, Rosnička, Píšťalka
Pátek 30.5.03 Poutník, Příjezd, Marymeni
Všichni jsme se setkali na Hlavním nádraží. Vlak přijel a my přešli z úmorného vedra venku do úmorného vedra uvnitř vagónu. Narvali jsme se do všech volných kupé a otevřeli okna, aby se dalo alespoň dýchat. V Havlíčkově Brodě jsme přestoupili do vláčku. Měl je jeden vagon, ale vešli jsme se i s ostatním spolucestujícími.
Do Kamenice jsme dorazili asi půl hodiny potom. Ubytovali jsme se a po dojedení vlastní večeře, k nám přišel Poutník.
Jelikož jsme byli velmi hluční přesunul svůj projev ven na čistý vzduch.
Sdělil nám, že na nás na určitém místě čekají nějaké bytosti, které nám potřebují říci něco důležitého. Po tomto sdělení a rozloučení odešel.
Oblékli jsme se a postupně jsme po skupinách odcházeli. Fialoví šli jako poslední s Klárou.
Potom jsme došli na nádraží a uviděli jsme první alobalové znamení. Po těchto znameních jsme došli až na ono místo v jakémsi přístřešku hořela svíčka, poblíž ležela zpráva nebo spíš kus zprávy. Bylo to napsáno Elfí runou, jak jsme později zjistili. V tu chvíli se však ozvalo mručení a zpoza stromu vykoukly červené svítící oči a zajaly Píšťalku, nás odehnali a my se tedy vydali zpět a šli spát.
Sobota 31.5.03 Runy, Tábor Ofiliánů, Elfové
K snídani jsme měli chleby s paštikou. Pak jsme se oblékli a šli ven. Každý tým dostal papír a David nám vysvětlil, že za domkem jsou papírky, na kterých je vždy písmeno a příslušná runa. Tyto lístečky jsme posbírali a složili ze čtyř dílů listinu psanou Alargovi. Král Elfů v ní děkoval za sjednocení Arkasínů. Po jejím přečtení jsme se šli podívat na místo včerejšího setkání s Marymeny. Zjistili jsme, že tam zbyly nějaké šípy, šaty a náhrdelníky. O kus dál u „hrobky“ visela další zpráva. Ta ovšem byla napsána runami Ofiliánů, které jsme pak rozluštili také.
Pak byl oběd „kašpárky“ čili kaše a párky. Následoval polední klid.
Odpoledne jsme se vydali s buzolou po týmech di Medvědího leda, jelikož v Ofiliánské zprávě bylo napsáno: (viz obrázek)
Šli jsme po fialových a žlutých fáborcích. Sem tam byly úkoly a zprávy od Halfech. Prošli jsme Medvědím lesem a přes pole pak po cestě až jsme z dálky uviděli Boranovu skálu. Před ní pracovali čtyři zakletí v bílých šatech. Asi to byli Elfové. našli jsem zprávu o tom, že před námi je tábor ofiliánských otroků a je na nás jak moc se k nim přiblížíme.
Tak jsme k nim šli jenže asi příliš blízko. Nejdříve dokud jsme byli daleko otroci uklízeli a připravovali ohniště, pak když jsme byli blízko najednou jako by se probudili a šli ke stromu o který byl opřen Ofilián a u něj leželi dva Marymeni. Začali křičet: „Pane, pane, probuďte se jsou tu cizí pane“ Ofilián vstal a jen nás uviděl zařval: „Marymeni, přátele, je sice den, ale vaše moc není menší, pojďte vyženeme vetřelce, povedu vás!“ S tím se Marymeni zvedli a hnali nás dokud neuznali, že jsme dost daleko.
Vrátili jsme se a dali si večeři. Pak přišel Alarg a dal nám talisman od Modamér, na oplátku jsme mu odevzdali zprávu od krále Elfů. Pak se s námi rozloučil a odešel.
Vydali jsme se za zakletými Elfy tam, kde jsme za nimi už jednou byli.
Dorazili jsme opět k Boranově skále, pršelo a byla tma. Otroci opět pracovali ale, tentokrát u sebe měli svíčky. Ofilián a Marymeni ještě podřimovali. Postupně jsme odkleli pomocí talismanu všechny Elfy a omylem probudili Ofiliána. Začal na nás křičet, co že ho rušíme a volal: „Otroci na ně!“ Elfové se však ani nehnuli a řekli:" Už nad námi nemáš moc." Ofilián se naštval a zavolal Marymeny. Ti nás odehnali a Elfové nám pak řekli: „Děkujeme vám za vysvobození,“ to promluvil Elf s nápadně žlutými vlasy „nyní vám řeknu něco o naší rase. Rasa Elfů nevznikla stvořením v Omeze. Jsme bytosti z Atalova lidu co se rozhodli opustit svou zemi procházíme z Atlantidy. Atalovi jsme slíbili že s jeho rasami se budeme snažit, aby v Omeze nebylo žádné zlo. Nyní světlo vašim krokům!“ S těmito slovy uhasil svou svíčku a ostatní Elfové ho následovali do tmy. Vrátili jsme se domů a rychle usnuli.
Neděle 1.6.03 Návrat do Prahy, Alarg, zajatí, Poutník
Ráno (9:30!) byla snídaně. CHleby s borůvkovou, malinovou a meruňkovou marmeládou. Po snídani přišel Poutník a Alarg. Alarg nám poděkoval za osvobození Elfů a vzal si od nás jejich věci. Nakonec řekl: „Tím že jste vysvobodili Elfy jste osvobodili i své přátele. Světlo vašim krokům“, a odešel. Pak se k nám přidali Píšťalka, Tonča, Blatník i Mára.
Poutník nám rozdal pamětní lístečky a všichni jsme si šli zabalit. K obědu byly tradičně těstoviny. Tentokrát ovšem nebyly špagety ale mušličky s kečupem a sýrem. Vlak z Kamenice do Havlíčkova Brodu jel ve 13:15 a my ho stihli.
Z Brodu jsme jeli na Hlavní nádraží. Na nádraží se od nás odpojili ti, pro které škola není vhodná konečná. Zbytek se ke škole a potom domů dopravil šťastně a bez potíží.
Psala: Píšťalka
Borůvka, Ondra Ž. Píšťalka
Pátek 20.6.03 Příjezd, Atal
V Praze jsme se sešli u školy. Jirka nás odvezl avií až na místo, kde jsme měli strávit první noc.Byla to louka nad Metazem. Zabydleli jsme se trochu a postavili stany. Po setmění jsme šli k molu. Přes vodu k nám připlouvala postava v krásném kostýmu. Byl to Atal… Připlouval na duši přes zátoku. Řekl nám, že nějaký jedinec z každé rasy někam jde, má nutkání jít a řekl ještě pár věcí.Poté jsme se vrátili a šli spokojeně spát. V noci se ovšem stalo ještě pár věcí, o nichž by bylo dobré se zmínit.Jelikož Bláťa už měla hotovou Zkoušku, přestoupila v noci před kmen.Svůj Tajný Bod si splnila, aniž by o tom věděla už ve dne. Velcí se na ní domluvili a udělali to velmi dobře: Bláťa šla s Jurášem a Kubou k molu. Kuba nejednou (jako) uklouzl a spadl na zem. Bláťa běžela pro Michala, protože Kuba říkal, že se mu točí hlava a nemůže hýbat nohou. Když se Bláťa vrátila s Michalem a Honzou, Kuba tam ještě ležel, ale když se otočila k němu zády vstal. Blatník ta to dostala košili a znak na ní. Potom už všichni šli opravdu spát.
Sobota 21.6.03 Putování, Atal, stvořitelé Omegy
Ráno jsme se probrali, sbalili stany a šli do Zátoky pláňat kde jsme nasedli do avie a byli odvezeni do Zruče nad Sázavou. Odtud jsme putovali po červené značce až na Chřenovickou zříceninu cestou jsme si dali oběd v lese a několikrát překročili koleje na Cnřenovické zřícenině byla večeře – buřty a chleba. Po večeři jsme se připravili na velkolepou scénu. Namalovali se dostali kostýmy a vymysleli poděkování Atalovi za to že stvořil rasy. Setmělo se.Přišel Poutník a odvedl nás kousek od místa, kde jsme večeřeli. Uviděli jsme světla. Vrátili jsme se zpět a uviděli Bílého krále Voirdžín. Řekl nám, že teď se musíme chovat, jak se sluší, neboť se setkáme se stvořitelem. Vyšli jsme zpátky a ve věži bývalého hradu stál ATAL.Okolo něj byly svíčky a on sám jednu držel v ruce. Začal mluvit:“Vidím, že vás kameny moci dovedly až ke mně. Vše, co tento večer uslyšíte, bude pravda, i když vás možná překvapí.Světy Alfa a Omega i ostatní jsou na jedné planetě, která se jmenuje Terea, proto je Brána vždy v klidu otevřena s Alfy do Omegy. Pak přišla chvíle, kdy se všechny rasy šly poklonit Atalovi, Chuork mu dal svůj nejoblíbenější míček a Líblatníci květiny, ostatní mu jen něco řekli a poklekli. Marymeni, Ofiliáni, Lidé s Ratiemi Šanyna věrná služebnice Voirdžín Atalovi řekla díky svou zpěvavou řečí a nakonec i Voirdžíny mu řekly, co měly v srdci. Pak se ovšem stalo pro většinu překvapení. Atal vystoupil na pahorek osvětlený třemi svíčkami a promluvil:“Jak jsem již na začátku říkal, vše, co zde dnes uslyšíte je pravda, a proto, teď slyšte: Já jsem u některých ras mýtický stvořitel, ale existuje někdo kdo vdechl život vašim rasám, kdo si musel dát práci vymyslet vaše rozmanité vlastnosti. Ten člověk stojí mezi vámi. Prosím, aby teď přišel sem ke mně. Byla to Píšťalka, byla jsem to já.Vykročila jsme nejistě k Atalovi. Stála jsem vedle něj a on říkal ostatním: “Přišli jste sem abyste poděkovali za stvoření. Teď se můžete poklonit skutečnému stvořiteli. Svá slova jste však již vyčerpali. Musíte to ukázat jinak.
“Posadil mě na zem a zástupci za ke mně chodili a klaněli se. Byl to zvláštní pocit sedět tam tak a já plakala. Bylo mi tak nepopsatelně smutno a zároveň jsem přetékala štěstím. (LíBlatníci nejsou moji !!!)
Pak mě poslali zpět mezi ostatní a Bílý král Voirdžín nás odvedl kousek dál od svíček kde jsme si sundali kostýmy. Po této velkolepé scéně jsme vše sbalili a sešli dolů k autu Kuby. Jely jsme na dvě várky. První jeli Juráš, Honza, Blatník, Michal, Borůvka, Píšťalka věci a Kuba, který řídil. Podruhé jeli všichni ostatní. V Zátoce jsme vybalili spacáky a honem rychle šli spát.
V noci se ovšem zase sešel kmen. Tentokrát proto aby přijal Píťalku čili mě. Bláťa mě vzbudila a šly jsme spolu až na Asgard, kde kmen čekal. Bále jsem se, ale Náčelník kmene mi řekl, že svůj úkol jsem splnila dnes večer. Pak jsme šli spát už opravdu všichni.
Neděle 22.6.03 Balení, Úklid, Koupání, Odjezd
Jako každé ráno na výpravě jsme se vzbudili a nasnídali. Poté jsme se snažili trochu zvelebit toto táborové působiště tím, že jsme někteří trochu shrabali trávu na louce a nebo zametli nějaký pokoj. Říká se nejdřív práce pak zábava, a tak jsme vzali plavky a ručníky a chvilku pobyli ve vodě a u ní. Pak byl oběd a pro změnu byly tradiční těstoviny s kečupem a salámem. Po obědě jsme si všichni sbalili a chystali se k odjezdu.
Jeli jsme dvěma způsoby: autem s Kubou nebo vlakem s Michalem, Monťákem a Davidem. V autě se poslouchalo CD, která dostal David k narozeninám.
Ve vlaku se hrálo na kytaru a zpívalo, povídalo a tak jako normálně. Jen se hrálo na tři kytary, ačkoli od nás měli kytaru jen Michal a Monty. Zpívali s námi totiž i z jiného oddílu. TÍMTO KONČÍ ZÁPIS VÝPRAV V ZEMI OMEGA.
Dle svého a Borůvčina vyprávění sepsala Píšťala.
Rozcestník
Aktuální výpravaPomůžete nám?Speciální AkceLetní tábor 2025SchůzkyKlubovnaZkouškyVedoucíKmenOddílovinyTáborové okénkoKronikaHry a námětyOddílové písně
Kdy, kde, co?
Slavíme
Dnes je 4. Duben 2025
svátek má Ivana
Narozeniny
4. Duben - Iva (57)
23. Duben - Kačí (15)
26. Duben - David Bur. (19)