Aktuální zprávičky
Proběhla brigáda v nové klubovně a je vymalováno :)
Na horách jsme si zalyžovali a vyzkoušeli opět několik nových netradičních sněžných vozidel
v lednu bychom sice raději bobovali, ale v Praze nám moc sněhu příroda nedopřála
V celoroční hře Země za zrcadlem píše každý ze čtyř týmů svůj vlastní deník, který popisuje akce během školního roku.
Tolštejn, 20.-22.9.2002, Sepsala Píšťalka
Už na lístečku před výpravou nám všem bylo sděleno, že tahle výprava na Tolštejn je poslední, že to tu budou bourat. Byla to smutná zpráva a pro mnohé dříve nebo později skončila v slzách. Před školou v Hostýnské už byli všichni, odchod na tramvaj , pak nádraží, tříhodinová cesta vlakem a konečně zastávka Jedlová. Výstup do kopce téměř po tmě netrval ani tak dlouho. Když jsme se rozdělili a zabydleli v saloncích, zavolali nás dolů do jídelny a Michal nám řekl, že vstoupíme do jiného světa, ale protože v něm ještě nejsme, není zde žádná postava, ale on. Dostali jsme do rukou heslo a rozděleni na skupinky malinkou mapku a šli jsme k Osudu, přečetli jsme heslo…
Překlad:
Sílo tohoto světa
svou délkou nekonečná
spoj svět se zemí zrcadlící se
v naších myšlenkách!
…a v lese před námi se objevila jakási bytost v bílém šatu s maskou přes obličej (asi bludička) a dovedla nás k začátku papírků. Po těch jsme se vydali k bráně, cesto jsme prohodili pár veselých slov o tom, kam, že to vlastně jdeme. Pája říkala, že by šla na Asgard, Píšťalka zas na Říp a Monty jim k tomu popřála šťastnou cestu a došli jsme k bráně, u které stál strážce (Bobek s alobalem na obličeji a v divným plášti) a nechtěl nás pustit dovnitř.
Nejprve se ho Vlaďka ptala, jestli umí česky a on pořád řval nějakou nesrozumitelnou řečí a pak někoho napadlo přečíst heslo. Strážce nás pustil k bráně a my prošli. První měla jít Vlaďka, ale nakonec šla první Pája. Za bránou lítaly petardy (zpoza stromu) a s pochodní v ruce tam stála bytost ve stříbrno bílém hábitě Ta nám řekla, že je Poutník. Chvíli se nás Poutník vyptával, kdo jsme a kdo nás poslal. My řekli, že jsme Tuláci a svou listinou nás přivolal Jonathan Marvel. On na to: „Jonathan, aha, byl jsem zvědav, koho přivede.“ Rozloučili jsme se a šli zpátky na hrad.
Příští den ráno přišel po snídani Poutník a dal nám čtyři srdce (na kamenech) a řekl: „Protože se s Tolštejnem loučíme, každý z nás zde zanechává kus svého vlastního srdce, na pěti místech zanecháme alespoň toto symbolické.“ Poté jsme se oblékli a všichni jsme šli na těch pět míst.
Nejdříve jsme šli k osudu. Michal nám řekl, proč se tomu tak říká a zelení tam zakopali srdce do země za lavičkou a pak jsme šli dál. Další místo, kam jsme uložili srdce, bylo údolí tváře, Michal zase pověděl něco o tomto kouzelném místě, zakopala zde srdce skupinka žlutých. Srdce je zakopáno u jednoho stromu za ohništěm, kde kdysi seděl Krak. Naše cesta dál pokračovala k malému lomu, kde se konal Velký sněm Slovanů. Odtud jsme vyrazili na Malý Stožec, kde kdysi byla královna Moudrost, která si nakonec vzala krále Šalamouna na jednom z tolštejnských táborů, i zde bylo uloženo srdce, u břízy na vrcholu ho Jirka (H.) zakopal. I tentokrát jsme se rozhlédli po kraji a každý si nejspíš řekl: „To je krása, co tu příroda vytvořila.“ Když jsme pak sešli po kamení zase dolů, pokračovali jsme v cestě po tulácko-historických památkách. Čtvrté místo srdce bylo Konopiště. Zde dostala přezdívku Konopík, protože si tu z písku s dalšími Tuláky stavěla Konopiště a vevnitř prý byli Konopíci a ty měli Konopišťata. Zde srdce jako poslední družinka zakopali modří – čili my. Vykopali jsme díru do písku, vložili tam srdce, přihrnuli písek, přiložili kytičku suchých květin a listů, i tu jsme z poloviny přihrnuli pískem a navrch ještě pár stébel trávy a je hotovo.
Z Konopiště jsme šli nahoru na vyhlídku. A Michal pronesl tato slova: „Tady je to páté srdce, které jsem vám od začátku sliboval.“ Vzal červenou lihovou fixu a na zem, na tu skálu, namaloval srdce a řekl také, že protože se to tu ochodí, se zde můžeme všichni zvěčnit. Každý se tedy podepsal někam na ty dva metry čtvereční a pak se alespoň jednou rozhlédl po okolí, někteří se rozhlíželi velice dlouho, někteří tomu věnovali jen kratičkou chvilku a přesto bylo všem smutno stejně.
Po obědě jsme vyrazili zase ven a hřáli nějaké hry. Před večeří jsme se vrátili. Byla slavnostní večeře se stromečkem a Semtamníkem pro každého. Michal měl slzy v očích a pronesl jen pár slov. Od Merlina jsme dostali asi 12 lahví pití a po večeři Michal rozbalil svůj další dárek k narozeninám (byl od Páji) a v něm byly dva buřty a přání: Má rád buřty a tulačky, proto zemře. Pája. Pak se ještě dlouho zpívalo, hrálo a dělalo ještě spousta věcí, to už nevím, jelikož jsem šla spát.
Ráno jsme se vzbudili, někteří si rovnou zabalili a šli jsme na snídani. Po té jsme se pak odebrali do svých salonků a uklízeli, balili a pomáhali ostatním. Když jsme si zabalili, vyrazili jsme směr nádraží. Na nádraží jsme nechali Mácu a Montyho, aby hlídali batohy a šli jsme na Jelení skálu, tady zůstali ti, co nechtěli jít až na Merlinovy kameny. Tam jsme uložili srdce s dopisy, které jsme psali před odchodem z hradu. Ukázaly se další slzy a to už jsme museli, opravdu museli na vlak.
Popis cesty: nádraží, vlak, nádraží, škola, domov.
Robin, Kuba, Jirka H., Pája, sepsala Pája
11.10.
Hned při příjezdu do Lhotky jsme zahodili batohy u baráku a šli jsme k velkému tunelu. Tam už na nás čekal Poutník. Nejdříve nám pověděl něco o světě Omega o Arkasínech, Chuorcích, Elfech a Ofiliánech. Když dopověděl,, zeptal se, kdo se nebojí jít sám do tmy. Přihlásilo se hodně lidí: Pája, Líba, Jirka, Martina, Robin. Poutník je chvíli strašil, až pár odpadlo. První odpadla Martina a po ní Robin. Pája, Líba a Jirka zůstali. Líba byla tak nervózní, že rozkousala papírový kapesník. Jirka s Poutníkem odešli jako první, pak se Poutník vrátil pro Líbu a nakonec pro Páju. Potom tito tři lekali i s Markem ty ostatní. Na konci stál u znamení Jirka s Pájou.
Jirka dostal nápad, že by se mohli udělat nějací rukojmí, tak i s Pájou si u sebe nechali dva: Martinu a Jelena. Oba je svázali a s ostatními „bafači“ se schovali nad ně. Rukojmí začali volat o pomoc. Ostatní Tuláci přiběhli a snažili se je zachránit. Ukázali svá znamení přátelství a bafači na čas ztratili vědomí. Tuláci své dva ztracené rozvázali a odvedli s sebou zpět do chaty.
V chatě na nás čekal Arkasín Alarg, Chuork a druhý Arkasín. Alarg nám ukázal jejich pozdrav (dva prsty na čelo) a zavedl nás do jídelny na uvítanou. Připravil nám slavnostní večeři. Potom jsme šli jen spát.
12.10.
Když jsme se ráno probudili, zjistili jsme, že máme všichni na čele dvě modré čáry. Na snídani jsme objevili zprávu. Byla napsána runou, kterou nikdo neuměl a tulácký zápisník jsme použít nesměli. Řekli nám, že venku něco je. Našli jsme runová písmena, měli jsme po nich jít až na konec. Ale samozřejmě Marek a pár dalších šli napřed a na ostatní nepočkali. Stihl je trest. Potom se vrátili a s námi šli zase na místo, kde bylo poslední runové písmeno. Tam jsme doluštili zprávu, stálo v ní: (viz obrázek)
Když jsme jí přečetli všem, tak nás Poutník odvedl za Elfkou, Elfem (nevěděli jsme, zdali je to kluk nebo holka, tak jsme usoudili, že to asi bude hermafrodit). Ta nebo ten nám zkusil dát nějaký lektvar. Zelený, žlutý, červený anioranžový nepomohl a tak nám řekl, že potřebujeme jít za Aldanem. Ale že prý je až na druhém konci světa Omega a že bychom se tam pěšky dostávali strašně dlouho a složitě. Takže se máme vydat k černé díře a to, že je třetí tunel. Vydali jsme se tedy k černé díře.
Když jsme tam dorazili, stál tam hlídač brány. Řekl: „Jestli chcete projít bránou, musíte jí otevřít. Bránu otevřete tak, že ohřejete vodu, kterou máte před sebou a dáte mi ji. Dřevo na oheň, který pomalu zhasíná, musíte přinést až z tamtoho lesa.“ A ukázal na les, od kterého jsme přišli.
Moc se nám nechtělo, ale nějak jsme to přežili, jinak bychom tu nebyli. Rozhořeli jsme oheň a uvařili vodu. Hlídač ji vylil do pekáče, který měl vedle sebe, začalo se z něho kouřit. Řekl, že je brána otevřená. Nikdo z nás nevěděl, jak se to stalo. Moc jsme se s tím dlouho nezabývali, neboť jsme v zádech měli Ofiliána. Vzali jsme nohy na ramena a utíkali. Chvíli budu mluvit za sebe: Když jsem takhle utíkala s Líbou a vláčeli jsme s sebou náš „obložený tác“ (pozn.: dar pro Aldana), tak jsem najednou do něčeho narazila, lekla jsem se, že tam tunel končí a najednou se „to“ začalo chechtat a já už věděla, že to je Jirka, protože má svůj „výrazný“ smích.
Tak jsme tedy utíkali dál. Když už jsme byli z toho dlouhého a temného tunelu, vyběhl na nás ten Ofilián, pár z nás skoro srazil k zemi a zmizel se slovy: „Ještě se uvidíme!“. Když se všichni vzpamatovali z šoku, objevil se nějaký němý (teda zatím pro nás), usoudili jsme, že to bude Aldan a odvedl nás na odlehlejší místo. Líba a Pája mu předložili svůj „tác“. Vysvětlili mu, že je to dárek pro něj a řekli mu, co tam všechno najde. On po nich jejich slova opakoval, nejsrandovnější bylo slovo „šnéček“. Po chvíli se naši řeč naučil.
Tak jsme mu vysvětlili, že máme nemoc „Fialku“ a že bychom byli rádi, aby nám ji pomohl vyléčit. On nám řekl, že nám pomůže Voirdžína a tak nás odvedl na rozcestí a tam nám řekl, že se máme rozdělit do skupinek a každá že si má vybrat jeden směr, kam půjde. Tam, že by mělo být něco, co napovídá tomu, že by tam byla Voirdžína. My (naše skupinka) jsme si vybrali až jako poslední, takže jsme si vlastně nevybrali, ale zbyla na nás. Pája říkala, že tam určitě nic nebude, ale ejhle, trochu se mýlila. Po 2,5 min. jsme našli zprávu: Vaše skupinka našla Voirdžínu, vydejte se k domu, vytesanému ve skále. V. Šli jsme tedy do mlýna. Vylezli jsme nahoru a tam nikdo nebyl. Báli jsme se jít do zadní místnosti. Ptali jsme se tedy pána, který tam zrovna čistil hráz, jestli tu někdo nebyl a on řekl, že jsou lidi akorát tam nahoře a podíval se na nás, kroutil hlavou a povídal, že tam lidi nejsou. Domnívali jsme se, že ten nahoře je náš a tomu pánovi řekl, aby nám to neříkal. Slezli jsme tedy dolů a podívali se nahoru. Stála tam Voirdžína a řekla, že kytky, které potřebujeme, rostou za kolejema a, že se máme jít domů posilnit.
Šli jsme tedy zpátky za Aldanem na rozcestí. Tam jsme všem řekli, že jsme jí našli a šli jsme do baráku sami. Po cestě jsme se strkali, hlavně Jirka Páju, málem ji totiž asi 3× nebo 5× shodil do řeky nebo do rybníka. Byla to „fakt dobrá“ zábava. Domů jsme přišli jen o trochu dřív než druhá skupina, protože házení do vody nás zdrželo.
Když jsme se naobědvali, měli jsme chvíli volno, potom jsme šli pro kytky za koleje. Z naší skupinky nás moc nebylo, protože Pája a Jirka hráli Ofiliánské otroky. Z fialových tam taky nebylo moc, protože od nich hrál otroka Marek. Neměli jsme moc šancí, protože Ofiliánské území bylo strašně malé a doprostřed ke kytkám se moc lidí nedostalo. Asi v půlce hry na nás přišel hajnej, byl dost nepříjemný a my ho drze odbyli, hlavně Pája. Všichni totiž neřekli ani slovo jenom Honza (Beruška) a Michal se s ním rozprávěli. Honza po diskusi s tím namyšleným myslivcem byl dost naštvaný (Naštvaná Beruška) a tak nám řekl, že si ty kytky máme vzít a jít. Tak jsme tedy šli.
Šli jsme po silnici až jakoby k mlýnu, ale zatočili jsme místo doleva, doprava. Šli jsme zase za Aldanem na stejné místo jako jsme ho potkali poprvé. Ukázali jsme mu kytky. Byl moc rád, že jsme je získali a říkal, že jestli máme bílou kytku, tak je to bezva, protože čím světlejší, tím účinnější na naši Fialku. Řekl nám také, že musíme jít zpět černou dírou na začátek světa Omega a musíme prý zase najít Elfa. Ten prý nám pomůže. Najdeme ho prý na stejném místě jako předtím. Aldan řekl, že nám Elf musí udělat z těchto kytek lék jménem „Duo Arkasi“. Nemáme mu to říkat dřív, než se sám zeptá. Tak jsme tedy šli k bráně. Cesta byla pěkně strmá tak se pár z nás málem vymázlo o strom, např. Líba do čela přímo náraz. U brány zase stál hlídač. Museli jsme mu zase ohřát vodu v tom případě přinést dřevo. Vodu zase jako předtím vylít do pekáče, tentokrát byl pekáč na zemi takže ho každý musel překročit, aby se do brány dostal. Řeknu vám je dost nepříjemný jít vepředu a ještě ke všemu pozadu.
Hned co jsme z tunelu vylezli všichni, vydali jsme se za Elfem. Co myslíte, samozřejmě Jirka Hemelík musí být zase origoš, hned co jsme tam přišli, řekl mu to. Tentokrát měl daleko více pomůcek než předtím. Dali jsme mu kytky a on řekl, že máme zavřít oči a pořádně myslet na to, aby se to povedlo. Chvíli něco štrachal a pak jsme oči otevřít mohli. Zkumavkami do sebe míchal jeden roztok za druhým až z toho vznikla taková hnědá vodička, kterou nám nalil do takových modrých nádob. Konečně jsme šli domů a najedli se. Ještě před večeří jsme se trochu napili toho záhadného lektvaru.
Jen nám trochu slehlo, hned pro nás přišel Poutník, aby společně s námi šel uzdravit Arkasíny. Před domem nám dal svíčky a zapálil nám je a řekl, že nám nesmí zhasnout. Tak jsme tedy šli, po chvíli se Poutník zastavil. Všichni to nepochopili, proč zastavuje. Až jsme si všimli dvou „mrtvol“ vedle cesty. Pár z nás vykřiklo, vypadaly totiž dost přesvědčivě. Líba s Pájou jim dávali ten lektvar, jelikož Arkasíni byli dost nemotorní, tak se půlka toho lektvaru trochu vylila. Začali se po lektvaru trochu hýbat. Tak tedy Poutník usoudil, že potřebují teď trochu odpočívat. Odešli jsme tedy zpět do budovy.
13.10.
Ráno jsme se probudili a jenom balili. Po „hnědém“ obědě jsme uklidili a museli odjet domů. Tato výprava se povedla, ale furt to neni Tolštejn.
Robin, Líba, Rosnička, Borůvka, Roman
Pátek 25.10.
Nejdříve to začalo srazem, ten byl na nádraží. Jely jsme až na zastávku Žďár nad Sázavou. Jelikož byl večer a začínalo pršet, tak přijel Honza a odvezl nám batohy. My jsme jeli autobusem k Pilské nádrži. Odtud jsme šli asi 0,5 km, než nás Honza znovu dohonil a odvezl naši většinu. Pro druhou přijel asi za 10 minut. Než jsme přijeli na místo, začalo strašně pršet. V tělocvičně jsme jsme si házeli s míči. Za chvíli přišel poutník a řekl takové malé „opáčko“ pro ty, co nebyly na některých výpravách. Potom jsme šli spát.DOBROU NOC. CHRRR Pšš! CHRR Pšš!
Sobota 26.10.
Ráno po snídani přišel poutník a rozdal nám svíčky + sirky,svitek papíru se zprávou a buzolu pro každou skupinku jednu. My jsme šli jako první. Když poutník domluvil. tak jsme se šli připravit na cestu, po 20 minutách jsme rozpalily zprávu a vylustily jsme, že máme jít po modrých znameních.Tak jsme šli.Po cestě jsme dělali úkoly atd. Po dlouhé chvíli jsme došli k Voirenžině. A tam jsme řekli známé zaříkadlo, potom začala mluvit o kamenech rodů,Potom jsme šli domů na oběd. Po obědě jsme šli na hřiště a tam přišli Chuorkové. My jsme je pažádali o ten kámen, ale oni řekli, že nám ho možná dají, ale musíme prokázat, že si umíme hrát být jako oni. Pak nám ho dali.
Neděle 27.10.
Brzo po snídani přišel poutník a řekl,že potřebujeme druhý kámen moci, který patří Elfům. Pak přišel Alarg a řekl, že se musíme přizpůsobit Elfům, kteří nosí přírodní oděvy a ozdobi.Tak jsme se vydali pro materiál do lesa. Když jsme se vrátily začali jsme si vyrábět různe obleky, klobouky a ozdoby. Když se skončily s vyráběním šli jsme se posilnit. Po obědě jsme měly hodinku odpoledního klidu. Potom jsme řádily v tělocvičně. Až někdy k večeru jsme se vydaly za Elfama i přírodními obleky a ozdobami. Když jsme přišli k Elfímu území byla tam pověšená zpráva ve které byl napsán tento citát: Kdo z dobrými úmysly přicházíš, nechť se neboj vztoupit, kdo však se špatnými úmysli přicházíš se zlou se zlou se potážeš. A my jelikož jsme měly dobré úmysli tak jsem vztoupili. Potkali jsme tři strážce, kteří hlídali posvátný háj a odvedli nás o kousíček dál a řekli, že máme počkat.A sám došel pro Elfího krále. Ten nám řekl,že ví proč přicházíme a zabodl posvátný meč a každý kdo chtel něco říct. A jediný já (Robin) jsem vystoupil a řekl jsem, že potřebujeme kámen moci Elfů kvůli tomu, že chceme vysvobodit všechny rasy v zemi za zrcadlem z moci chuorků. A on odvětil, že přijde na naší slavnost.
Pondělí 28.10.
Těsně po půlnoci začala slavnost byl to karneval a soutěž o nejlepší scénku. A oni opravdu přišli, přišel posel Elfího krále, protože král slavil své 1000 narozeniny. A dali nám kámen moci. Soutěž vyhrála Lenka,Klára a Martina. Pak následovala diskotéka. V půl třetí jsme šli do hajan. Když jsme se probrali zjisili jsme, ze je mezi 9 a 10.Tak jsme se nasnídali vydali jsme se do tělocvičny. Až do oběda. Po obědě přišel poutní a řekl, že potřebujem kámen moci offiliánů, ale aby jsme ho získali musíme získat pečeť offiliánů. Ta pečeť jsme získali u Marimena pak jsme šli za offiliánama dali jsme jim pečeť chvilku přemíšleli co to je a pak nám dali kámen moci.
Uterý 29.10.
Vstávali jsme po 11 hod. Snídaně nebyla byl až oběd. Po obědě jsme šli do tělocvičny. Potom přišel Alarg a řekl, že musíme získat korálky chuorků, aby jsme získali kámen moci Daglárů a gratůr a musíme napat arkasínskym písmem prosbu. Vydali jsme se tedy za chuorkama tam jsme hráli hru bábity bábity. A té jsme získali korálky. Vydali jsme se tedy za Daglarama a Gratůrama. Tam jsme jim předali prosby. Pak vyběhli černí otroci a zajmuli Alarga. Pak přišel posel Modamér a dal nám zprávu, Ve které bylo napsáno, že máme přijít na určité místo s kamenama jinak nedostaneme Alarga. Měli jsme navýběr a proto jsme vytvořili falešné kameny. Kdyt jsme tam přišli řekl nám offilián, že za každý falešný kámen dva propadnou do moci offiliánů. Vytáhl přístroj a ten to změřil. První jsme dali falešný kámen. Spadl Ondra a Mára druhý byl taky falešný spadly Líba a Pája. Další byl praví a další byl falešný spadli Jirka a Klára. Další kámen byl falešný spadli Robin a Borča. Pak následovali samé dobré dostali jsme Alarga a ten byl tak rozlícený z toho, že jsme ho vyměnili za kameny. Ale přišli tam dvě Voirdžíny a vzali si kameny. Pak Alarg řekl zaříkadlo a všichni zakletí vytali.
Středa 30.10.
Rozdali se paměťáky a hurá domu.
Mumie, Kiki, Vlk, Esh, Žvejkal
Pátek 22.11.2002
Po příjezdu a ubytování jsme se vydali směrem ke kolejím za Daglárou a Graturou a ti nám přečetli legendu o vzniku Alfy Omegy (země za zrcadlem) po vyslechnutí legendy jsme se vrátily domů (Budovy) a šli spát.
Sobota 23.11.2002
Ráno přišel Atal, s jeho 4 mistry kteří stvořily nové rasy. A nás si vybral abychom vytvořily další nové rasy. Jako skupina jsme měli vymyslet rasu a prostředí,jako jednotlivec květinu a zvíře. Po tom co jsme udělali ukázku, přijali nás do země Omega. Téměř celý den pršelo ke třetí hod. ustala tak jsme šli hrát hry, pak po cca 90 min. padla mlha a setmělo se, takže jsme nic neviděli. Večeře – chutný zapečený chleb se sýrem a kečupem. Pak, když jsme dojedli přišel . . . . . . . s . . . . . . . a dali nám správu – ve které stálo: TULÁCI VYVOLENÍ STVOŘITELEM ATALEM! JDĚTE VE SVÉ SKUPINĚ SMĚREM, KTERY ZNáTE CESTOU, KTERÁ VÁM NENÍ CIZÍ AŽ DO MÍSTA JEŽ ZNÁTE JAKO VELKÝ TUNEL. TAM NA CESTĚ UVIDÍTE ZNAMENÍ, KTERÉ VÁS MIMO CESTU PŘÍMO K TUNELU DOVEDE TAM SE SETKAME! ATAL
Byli jsme jako poslední kdo to vyluštil, takže jsme, šli až za dlouho, měli jsme oddech. A přišla na nás řada tak jdeme šli jsme přes Lávku. Už jsme tady před námi stál ATAL tvořitel. Pokáral nás za nevhodné chování cestou k němu a prej že jsme měli moc světla (4 baterky). Vybral dobrovolníka (Kikinu) a ta šla do tunelu, kde stál zády Poutní „Světlo tvím krokům Poutníku“ A vyšli jsme z tunelu spolu. Kde jsme se postavili pozdravili i ostatní a Poutník vyprávěl jak to bylo na začátku světa Omega . . . . . . . . . a, už je konec tak jdem zpě a alou na kutě, zase se uvidíme zítra. K.
Neděle 24.11.2002
(Odjezd ŠKODA)
Juráš, Péťa, Borůvka, Ondra Ž, Ash
Pátek – cesta
Všechno to začalo u školy nebo na nádraží. Jeli jsme do zastávky CHŘIPSKÁ! Pak jsme šli asi 3 km po zledovatělé cestě,až jsme došli k boudě. Při cestě se však stalo pár menších úrazů, ale všichni se z toho dostali. Pak jsme šli spát.
Sobota – děj
Když jsme se probudili, šli jsme na snídani. Pak, neboť se všichni nudili, se šlo za Bílí, králem Voierdžín. Ten nám přečetl legendu o Bráně země Alfa-A a Omega-O a řekl nám o úkolech, které musíme udělat, abychom získali listinu, která má vrátit poutníkovi paměť. Ještě předtím, přišel Poutník a rozdal nám deníky, ale také nás rozdělil do skupin. Pak jsme jezdili na lopatách a talířích, nebo taškách. Potom jsme šli na oběd. K obědu byly špagety. Po obědě se začaly splňovat úkoly. Některé se dělali venku a jiné uvnitř. Když už bylo pozdě (1 hodina ráno), se šlo spát.
Neděle – odjezd
V neděli ráno jsme šli na snídani. Pak jsme si začali balit. Asi za 30 min. nám David řekl, že se máme obléct a jít ven za poutníkem. Přečetli – (řekli) jsme mu kouzelnou formuli, a vrátila se mu paměť. Pak nám ještě řekl něco o nějakých kamenech a pak odešel. My jsme šli na oběd. A pak jsme šli na nádraží a domů.
AHOJ! Borůvka, Liška Bystrouška, Žížalka, Treperenda
Sobota 8.2.03
Setkání na nádraží a jízda vlakem utekli tak rychle, že se člověk nestačil vzpamatovat. Na nádraží v Litomyšli na nás čekal pan správce s mikrobusem a půlku z nás vzal hned tam. Druhá půlka šla kus po silnici a správce pro se ně vrátil když tamty vyložil. Vybalili jsme si věci a šli jsme na večeři. Po večeři přišel poutník a rozdelil nás do čtyř týmů pak nám řekl, že se máme vydat za Alargem. V týmu jsme se rozdělili ještě na polovinu, a pak se pro ní půlka vydala za Alargem po alobalech. Když jsme přišli k Alargovi tak jsme pozdravili, a pak nám Alarg ukázal talisman, který budeme muset získat. když jsme se vraceli zpátky, tak jsme uviděli Marymena tak jsme se rozběhli a utíkali. Až přišli všechny skupinky tak jsem šli spát.
Neděle 9.2.03
Po snídani jsme hráli různé hry (venku) fotbal, trefit basketbalový koš míčem,a potom jsme dělali různé disciplíny na ledě (zamrzlý bazén)Za tyto hry jsme získali body. Po obědě jsme dostali talismany a určili jsme v jakém pořadí půjde po fáborkách. Cestou jsme plnili různé úkoly účel této cesty byl, že jsme měli potkat ňákou osobu. Po večeři za námi přišel Alarg a požádal nás o vydání úkolů (které jsme na cestě dělali. ) Potom nám řekl že se máme vydat pro arkasínské kameny z jedné skupiny jeden. Poutník nám řekl, že se máme vydat pro kameny Aramů. Tak jsme se rozdělili do osmi skupinek, pak jsme jednotlivé skupinky odcházeli po 10 minutách, pak nám bylo oznámeno že v území Aramů se nachází Marymeni!!!Tak jsme to prošli!Když jsme přišli Aramovýho obydlí tak nám řekli že kameny nemají u sebe, ale že nám pošlou nějakou zprávu kde je hledat.
Pondělí 10.2.03
Po snídani byl vyhlášený úklid, tak začli všichni uklízet potom jsme šli ven. Na chatkách byly kousky zpráv (pro každou skupinu 60 dílků) Lístečky s sbíraly po jednom když už měli všechny skupinky zprány složené a vyluštěné, tak nás Honza svolal a řekl nám že půjdeme v tomto pořadí (určené podle toho jak rychle ta skupiny vyluštila zprávu. )Tak jsme šli. Když jsme došli na konec tak jsme hodně dlouho hledali „kameny“. Nakonec jsme je našli a šli jsme zpátky. Po večeři jsme hráli hry (ve vnitř) a potom byla D i s k o t é k a. (1. kámen chybí.
Úterý 11.2.03
Po snídaní jsme se rozdělili na tými první šli fialoví, žlutí, Modří a zelení. Každá skupinka vyšla před dům, tam stál poutník, který řekl příběh o zkamenělém Arkasínovi, pak jsme se vydali na cestu pro zakínadlo které dokáže oživit tohoto Arkasína měli jsme jít ke krmelci a od něj je cesta značena žlutými fáborky. Po cestě jsme plnili různé úkoly a hráli hry. Když jsme došli skoro na konec tak nám dala víla papír s číslama u další postavy jsme běhali po rozluštění třeba – 23-A – příklad – Z tohoto papíru po vyluštění vzniklo zaklínadlo, které jsme přečetli a Arkasín ožil pak dal všem skupinkám kameny. Po poledním klidu jsme šli ven kde na nás čekala Voirdžina a ta nám řekla, že s ní máme jít k Bílému králi. Když jsme přišli k Bílému králi, tak nám zdělil, že musíme udělat obrazy pro duchy. Pak jsme šli na hřiště a hráli hru:„sever,jih,východ,západ“. Před večeří jsme každá skupina měla vytvořit obraz pro duchy – voda,vítr,oheň a země. Když jsme je dokončili tak byla večeře. Po večeři přišel poutník a řekl nám, že si máme s sebou vzít obraty pro duchy a dal nám do ruky svíčky na hřišti na nás čekali 2 Voirdžíny, které nás zavedli až na rozcestí, kde se s námi rozloučili pak jsme dali do prostřed kruhu obrazy, potom přišli duchové a na každý obraz dali kámen potom odešli a ze zadu a ze stran „vyletěli“ Marymeni a otroci a ukradli nám kameny, ale 1. tam zůstal (3 nám ukradli) potom jsme si stoupli zpátky do kruhu a přišel k nám zástupce Aramovi rodiny, který ná sdělil, že vše sledoval jak se snažíme získat kameny jiných ras. A proto nám vydal 4. kámen Aramovi rodiny. Když jsme chtěli udělat zase kruh zase tam byli Marymeni a otroci tak jsme začali zdrhat. Když jsme přišli zpátky před barák, tak jsme udelali kruh a tam nám poutník řekl, že nám ukradli 3. kameny. Potom jsme šli do baráku menší šli spát a ti větši mohli zůstat ještě chvíli vzhůru.
Středa 12.2.03
Vstali jsme a po snídani jsme se od Poutnika dověděli o další rase jménem Liblatníci, kteří měli další čtyři kameny k bráně u sebe. Tak jsme se vydali po skupinkách za Líblatníky. První skupinka aby získala kámen musela pro Líblatníky navlíknout korále. Druhá skupinka musela hrát s ofiliány různé hry a poslední, čtvrtá skupinka musela nasbírat kytky na lektvar. Všem skupinkám se podařilo kámen získat. Odpoledne po poledním klidu jsme se vydali hrát hru „Přístavy“. Tu jsme hráli až do tmy. Při večeři k nám přišli Daglar a Gratura od nichž jsme také dostali 4 kameny k bráně. Po večeři jsme po skupinkách kreslili různé obrázky. Jeden byl „poradce“ a ostatní měli 3 tahy aby nakreslili obrázek, který se vybrali. Chvíli jsme si hráli a pak Michal poslal Tuláky od 0 do 11 spát ostatní si dali pozdní večeři a odebrali se taky spát.
Čtvrtek 13.2.03
Ráno nám oznámily, že se dnes půjde na celodenní výlet. Pani správcová nám dala balíčky a mohli jsme vyrazit. Kus jsme jeli autem. Pár z nás cestu připravovali. My sme potom šli po fáborkách nebo šipkách. Občas jsme narazili na nějakého člověka (dítě které hru připravovalo) a ten nám dal hádanku. Podle odpovědi buď špatné nebo dobré jsme pokračovali dál až jsme konečně došli nakonec. Tam jsme hráli hry jako je foukaná a něco jako košíková, ale měli jsme místo košů stromy a místo míče chumel šátků svázaných uzlovačkou. Když jsme ty hry dohráli vydali jsme se dál až k ústí na silnici kde stálo Honzovo auto. Jako první vzal ty nejmladši a ostatní šli po silnici směrem do baráku. Po chvíli se Honza vrátil a nabral zbytek. Někteří se rozhodli, že půjdou celou cestu pěšky. Večer po večeři měli program Pája s Blatníkem. Měli jsme napodobit nějaké slavné osobnosti. Moc se to povedlo, potom nám holky dali ceny a my jsme mohli tancovat. Měli jsme diskotéku. Myslim že se tenhle den zdařil.
Pátek 14.2.03
Ráno po snídani jsme si šli hrát s Chuorkama hru něco jako „O kohoutkovi a slepičce“ aby jsme získali kameny k bráně. Po obědě jsme se každá skupinka vydali do lesa stavět bránu. Dostali jsme jednu roličku alobalu,kus provázku. Když byly všechny brány postavěny tak se jedna znich vybrala pro použití. Vybrali jsme naši. Po večeři jsme se všichni rozhodli jít otevřit bránu. Každý znás dostal kámen s jedním řeckým písmenem. Ty jsme potom použili při jejím otevřením. Oběvili se ofiliáni, ale ne takový jako ve světě Omega, HODNĚJŠÍ! Večer po jsme se vrátil byla rozlučková diskotéka na který jsme se pořádně vyřádili. Zkončili jsme asi v půl druhý.
Sobota 15.2.03
Ráno jsme se vzbudili s pocitem děsné úzkosti „jedeme domů“ vůbec nikomu se nechtělo. Uklízet a balit nikdo z nás rád neměl. Před obědem jsme se dozvěděli výsledky našeho zápasení a dostali jsme pamětní listy. Bohužel jsme dostali balíčky a museli odjet domů. Ještě na nádraží někteří v slzách, někteří bez slz zůstali a kecali. To byl konec jarňáků.
Pája
pátek
V pátek v 17:50 jsme se sešli na hlavním nádraží před kasou č. 13 (jako vždy) a někteří samozřejmě čekali už dřív před školou. Kdyt se tito jedinci v čele s Michalem doplazili na nádraží, mohli jsme vyrazit. Do Všenor jsme dorazili asi za půl hoďky a díky Páje a Blatníkovi to věděla snad celá vesnice. . . .
Když jsme dorazili do baráku rozdělili jsme si pokoje (někde se vybalovalo a někde se zase hrála špagetová válka). ale ať každý dělal co dělal, přerušil to Arkasín svým příchodem. Všichni jsme se oblékli a sešli se venku před barákem. Pak jsme se vydali i s Alargem (Arkasínem) do lesa. Po nějaké chvíli nám oznámil že nás opouští jelikož jeho cesty vedou jinam. A tak jsme (podle jeho rad) začali vyvolávat poutníka. Volali jsme asi třikrát a po té se v „ďolíku“ za námi rozlilo světlo. Šli jsme tedy za ním a spatřili outníka. Rozestoupili jsme se do půlkruhu a an pak vyvolal čtyři „šťastlivce“ kteří měli předstoupit a zvolit si lidi do svého týmu. Mezi ně patřila:Terka, Cecka, Iva a Verča. Když jsme se tedy konečně rozdělili. Ujal se slova zase pro změnu poutník. Začal nám vyprávět a zase jménem Narjané (Nařané). „Někteří“ z nás sice nedávali pozor, (že ano Marku?!) ale to poutník raději ignoroval. . . proč se rozčilovat, že? (když to stejně nemá cenu). Po namáhavém výkladu jsme se vrátili zpět do baráku a měli ulehnout do hajan! Jenomže když chtěl jeden „určitý pokoj“ hrát divoký červy a měl zrovna to štěstí že spal vedle vedoucích neoběšlo se to ani bez toho posilováníčka. . . Ovšem potom už zavládl klid a mír.
A to až do snídaně. Když jsme spořádali chleby, které nám namazala Kikina s Ivou vydali jsme se do lesa za Bílým králem (požádat ho aby otevřel bránu Nařanům). . . u toho jsme však nepochodili a tak jsme se vraceli zpátky domů, ovšem ani ne za půl minuty nás dohonil poutník (Michal už to má prostě v malíku. . . ) A poslal nás za Alargem (samozřejmě šel s námi, protože by jsme nevěděli kudy. . . ) Do cesty se nám ale připletli ofiliánští otroci (princip hry byl v tom, že jsme měli sfouknout svíčku, přečíst zprávu a zapískat na „flétnu“. Ale aby to nebylo moc jednoduchý, honili nás čtyři Ofiliánští otroci: Blatňa, Iva, Terka a Kikina. Na konec jsme to ale vyhráli a nám se zjevil Alarg. . . ovšem u toho jsme taky nepochodili, což nás nejen zklamalo, ale taky překvapilo. . . A tak jsme se zkleslí vraceli zpět do baráku a jediné co ná utěšovalo bylo to, že budeme mít dobrý oběd!a tak jsme šli lesní cestou až na silnici a po té až k baráku. Jenomže aby všechno nebylo málo vtipný našli jsme vzkaz a pytlík majoránky (prej denní příděl. . . jak někde ve stáji. . ccccc). Dobrosrdeční Ofiliáni nám totiž náš vysněný oběd schovali někam do lesa (kterej zrovna dvakrát blízko teda nebyl. . . )
Po !ZASLOUŽENÉM! obědě byl taktéž zasloužený polední klid!. . .
Večer jsme se vydali po skupinkách ven. Zajímalo nás proč nám nechtěl Bílý král (ani Alarg) pomoci. Když jsme, ale sešli z pokoje dolu do chodby, čekaly tam na nás kameny. A tak jsme se tedy (po skupinkách) vydali poznat Nařany – jak nám bylo v úvodním proslově slíbeno. Naše skupinka šla jako první (Blatňa, Dan, Terka, Lišák a Jelen). Šli jsme nejdříve s Konopem, který nás, ale po pár krocích zase opustil. . . pak jsme šli sami. . . Šli jsme celkem dlouho (samozřejmě lesem). Pak jsme potkali poutníka, který se nás ptal: „Máte kámen?“ „Máme“ „Určitě? Ukažte mi ho. . . "Tázal se znovu (jak nevěřící Tomáš). . . V té chvíli jsme začali být podezíraví (někteří teda už při pozdravu, protože ho přehodil). Kámen jsme u sebe měla já a nedůvěřivě ho povitáhla z kapsy (a to už jenom proto, že mě Bláťa hned na začátku varovala abych ho nikomu nedávala a nikomu nevěřila). . . A to se nám taky vyplatilo, protože v tu chvíli "poutník“ (který vlastně poutníkem nebyl) rozsvítil Marymení oči. . . (a i když jsme se na začátku dohodli, že i když se lekneme nebudeme zdrhat) popadla jsem Dana za ruku a začala zdrhat. Blatňa s Lišákem se za chvíli rozkoukali a běželi za námi (Jelen tam s námi momentálně nebyl). Doběhli jsme tedy společně až k pochodni u které jsme spatřili Alarga. Ten nám řekl, že to ještě není konec naší cesty a ať sebou kecnem vedle ke stromu. Za námi šli po to, ještě zbývající s skupinky, které ječely ještě víc než my (hlavně teda Marek). A Cecka která než aby zdrhala si radši sedla na bobek vede Poutňomarymena (Nařana). . . No, každej jsme nějakej. . . . Když jsme se všichni sešli, zvedli jsme se a odkráčeli vstříc osudu. . . Zastavili jsme se před bránou a otevřeli ji. Po té jsme spatřili Nařany a poznali že se dokáží měnit v různé osoby a proplétat vlastnosti dvou různých osob. Pak jsme se všichni vrátili zase do baráku a hurá na kutě.
No a ráno už jsme se probudily do dne odjezdu (tedy do neděle). Dopoledne jsme se ještě byli na posledy projít a na jedné plošině jsme také hráli hry. . . (To stim pasáčkem a ovcema bylo nejlepší). No a pak uz jenom pro paměťáky a krosny a vstříc našemu domovu. . . Na Hlaváku jsme se zase rozloučily a pádili (i když nešťastně domů) Dobře, někdo se rozloučil až u školy, ale to už nebudem rozebírat, protože jinak mi asi upadne ruka. . .
Terka
Pátek 11. 4.
Když jsme se všichni sešly a vyrazily na vlak sme se načaly seznamovat s naší novou členkou MARTINOU.
Po té co sme dorazily rozdělily se do pokojů a vybalily na námy přišel Poutník.
Zde zápis neočekávaně končí.
30. 5.
Po příjezdu do Kamenice jsme se ubytovali. Večer za námi přišel poutník a rozdělili jsme se do družstev. Řekl nám, že na nás čekají bytosti, které nám nechtějí ublížit, ale chtějí nám něco sdělit. Na pokoj si pro nás začali chodit vedoucí. My odcházeli jako třetí skupina. S námi šel Honza Došli jsme k nádraží. A později jsme šli po cestě značené alobalem. V cíli hořel pod přístřeškem oheň. U ohně byl kousek listu. Když jsem pro něj šel Terča zapištěla, a my uviděli tři Marymeny. Ti si nechali Terču. Teď se rozbrečela Adélka a musel přijít Michla a všechno jí vysvětlit. Zeptal se nás, kdo půjde k ohni. Přihlásilase Adélka a Mája. Jeden Marymen dal Máje listinu. Potom jsme se vrátili na ubytovnu a šli spát.
31.5.
Ráno jsme poznali podle Elfských ruin, že na místě měli být Elfové. Jednotlivé skupiny měly za úkol rozluštit listiny. Zjistili jsme, že král Heifix od nás chce pomoc. Ofilijáni z jeho poddáných udělali černé otroky. Píšťalka přišla s nápadem, že bychom se mohli jít kouknout na místo, kde jsme našli listiny, protože Marymeni budou spát. Na místě jsme našli náhrdelníky a šípy. Poté jsme sli k hrobce a našli zprávu. Na ubytovně jsme zprávu rozluštili. Stálo v ní, že náký Ofiliján s tlupou. Marymenů přepadl poselstvo Elfů. Tento Ofiliján doufá, že se tento dopis dostane do správných rukou. S naší skupinkou šel zase Honza, Konop a všichni zelení. Šli jsme do medvědího leda a hledali znamení. Tak jsme zjistili, že máme naměřit 50 stupňů a kolem 50 kroků. Další znamení jsme nenašli. Honza vzal mobil a někomu zavolal, co je náš další cíl. Byla to značka u silnice. ZDe bylo napsáno, že máme jít do lesa. Našli jsme další znamení, kde bylo napsáno, že se malí mají zavázat oči a vedoucí nás převedli po fáborkách. Přiblížili jsme se k místu, kde pracovali černí otroci. Když nás otroci uviděli, řekli to hlídačovi. Ofiliján s Marymeny se za námi rozběhli a Adélka se zase rozbrečela. Po návratu na ubyrovnu za námi přišel Alarg a půjčil nám kouzelný náhrdelník. Kouzelný náhrdelník dokázal otroka změnit na to, co byl dříve. Večer byla bojová hra. Naším cílem bylo osvobodit Elfy. To se nám zdárně povedlo, a tak jsme mohli jít na kutě.
Ráno jsme, ač neradi, odjížděli do Prahy
Petr
Z Prahy jsme odjeli v pátek Avií do vesnice. Na okraji vesnice jsme z Avie vystoupili a šli jsme pěšky po zelené značce až na louku nad Kouřimí. V podvečer přišel Poutník a řekl nám „Pojďte za Bílým Králem“. Bílý Král nám řekl, že nás čeká dlouhá cesta. Prý se nám stane něco, co se zatím stalo pouze jednou za celou věčnost a Poutník nás povede. Šli jsme za Poutníkem na molo. K molu přijel na loďce Atal. Atal řekl, že Kameny moci promluvily. Poutník nás dovedl zpátky do stanů a šli jsme na kutě. Další den jsme Avií dojeli do Zátoky Pláňat. Vyložili jsme věci a sbalili se na celodenní putování. Celý den jsme putovali, nejdříve ke zřícenině starého hradu, zde každá se skupinek si vybrala dvě různě rasy. Přestrojily se za vybrané rasy a neučily se poděkování Atalovi ve své zvláštní řeči. Pozdě večer jsme přišli na shromáždění ras, kde byl již připraven Atal. Všechny rasy postupně přednesly své poděkování Atalovi. Velkou většinu ras stvořila Píšťalka. Avie a Range Rover nás odvezly do Zátoky Pláňat kde jsme šli spát. V neděli ráno jsme se šli vykoupat a sbalit věci. Auta nás po té odvezla na nádraží, odtud vlakem šupajdy domů.
Rozcestník
Aktuální výpravaPomůžete nám?Speciální AkceLetní tábor 2025SchůzkyKlubovnaZkouškyVedoucíKmenOddílovinyTáborové okénkoKronikaHry a námětyOddílové písně
Kdy, kde, co?
Slavíme
Dnes je 4. Duben 2025
svátek má Ivana
Narozeniny
4. Duben - Iva (57)
23. Duben - Kačí (15)
26. Duben - David Bur. (19)