Na jarní tábor jsme se chystali opět společně, tedy Tuláci z Karlína, Tuláci z Malešic a Orlíci, do Lomů u Jindřichova Hradce, ale nedostali jsme se tam! Nezbylo nám než hledat jiné místo. Azyl jsme nakonec našli na Orlíku ve Starém sedle a ukázalo se, že je to dobré místo a že se tam vejdeme i počtem účastníků, který překonal i rekord z podzimek ze Lhotky. Bylo nás celkem čtyřiašedesát.. Nemám v oblibě mamutí akce, ale dvakrát za rok a dobře zorganizované, je to ničím jiným nenahraditelná zkušenost.
Děti jsme rozdělili do pěti KLANŮ:
Každý klan měl své zvířátko vymalované na dřevě (to získal nejlepší indián z klanu na konci tábora). Děti místo bodů dostávali provázkové kipu do náhrdelníků a od velkých z cizích klanů měli šanci získat korálek. Každému z klanů vládla dvojice „starších“ a nad vším bděl šaman (Luděk) a náčelník (Jakub). Denně se na ranním nástupu (sněmu) střídal ten, kdo k němu svolával (i k jídlu během dne a k dalším akcím). Každý večer mezi indiány přicházel stařešina Hakadah (Michal) a vyprávěl legendy, které následující den indiáni prožijí. Do Starého sedla jsme přijeli k obědu, posilnili se a odpočinuli. Starší klanu se zatím schovali v nejbližším okolí našeho velkého wigwamu a malí indiáni dostali první úkol: najít toho svého staršího. Až se klan sešel celý, odebral se k ohništi na první sněm. Když už nikdo u ohniště nechyběl, vyslechli indiáni první příběh, legendu Apačů:
Jak se zrodila země Kdysi dávno, když lidé i zvířata si byli rovni, byla všude na zemi tma. Některé z tvorů však temnota omrzela a rozhodli se, že by mělo také jednou vyjít slunce. Zastánci tmy však byli stejněš silní a proto se rozhodli pro hru. Zvítězí ten, který spatří první pučící lístek. Zastáncům světla se to podařilo čtyřikrát. Pokaždé bylo na světě o něco více světla a počtvrté již vyšlo slunce. Klany dostaly hned na počátku na vybranou – budou zastánci tmy, nebo světla. Po té vyšly na cestu, kde je čekala v různých místech spousta fáborků – pučících lístků. Byly zelené, ty bylo třeba spočítat, jinde cestou visely černé fábory, aniž na ně bylo předem upozorněno, a teprve potom dostali otázku, kolik jich spatřili. Na konci cesty ležel vyvrácený strom. Zde bylo třeba přivolat nejstaršího – Hakadaha. Ale ne obyčejně. Každý indián si měl vyrobit nějaký ozvučný nástroj (píšťalku, dva klacíky, kterými je možné tlouct o sebe, atp.). Hakadah však špatně slyšel a tak se indiáni museli hodně snažit! Stařešina přijal jejich odpovědi a řekl každému klanu, že do těchto míst se bude muset vypravit dnes ještě jednou za tmy. Žádný klan se nestal nakonec zastáncem tmy a indiáni prokázali, že mají dobrý postřeh. Světlo zvítězilo. Ale na to, zda slunce opravdu vyjde, si všichni museli počkat do rána… Večer každý klan sám odešel do tmy a vrátil se se svým dřevěným znamením. A Hakadah vyprávěl legendu Vintuů – První lidé a příběh z Amazónie – Odkud přichází oheň. První lidé na světě byli všichni muži. A žádných svárů mezi nimi nebylo. A tu se jednou z Matky Země zrodila první žena – Norvana. Tančila v záři slunce a všichni její krásou byli okouzleni. Každý s ní chtěl zkusit tančit. Přišli Lidé severu a tančili s ní. Lidé Západu a také oni tančili. Ale s Lidmi řek Norvana odešla a Lidé slunce již přišli pozdě. Rozzlobili se a poslové spěchali za Lidmi řek, aby se Norvana vrátila. Ale nestalo se tak. Tehdy náčelník všech lidí pochopil, k čemu dojde. Svolal všechny lidi a každému řekl: „Naše plémě vyhyne a přijdou jiní lidé.“ A každému prozradil, v co se promění. Opravdu nastala bitva a každý z lidí se v ní proměnil v to, co řekl náčelník. Někdo v květinu, jiný ve strom, v kámen. A plémě nových lidí – indiánů – kteří zalidnili svět, si vážilo přírody a všech jejich plodů, protože znalo tento příběh.
Každý klan se vydal na místo, kde tančila Norvana (Jana). Nikdo se nechystal navzájem pobít jako první lidé, ale v něčem soupeřit ano. Klany dostaly zadání od Norvany – musely jít hledat a nalézt léčivé byliny, které Norvana jmenovala, a připravit si klanový tanec a ten potom předvést. Pokud se bude Norvaně líbit, zatančí si jej s indiány i ona! Malí i velcí se úkolu dobře zhostili, v březnové přírodě se léčivky daly najít a při tancích všichni užili spoustu zábavy. Nebyl snad klan, s nímž by Norvana netančila, jen u některých na první pohled složitějších tanců, se zdráhala zúčastnit, ale indiáni se jen tak nedali odbýt… Po obědě nás čekal další příběh. Odkud že to oheň přichází? Podle jedné dávné legendy dříve indiáni neznali oheň. A tu jim přímo k nohám připlavaly po řece divné ryby. Jako leklé plavaly břichama vzhůru, ale zvláštně voněly a chutnaly! Indiáni se vydali proti proudu, aby té záhadě přišli na kloub a spatřili, jak z řeky vystupuje zářící postava, o níž si hned mysleli, že je to Syn slunce. Kolem něj sršely paprsky do vody, ale jeden z nich dopadl na břeh. Dosud skrytí indiáni se ukázali a chtěli zářícího muže zadržet, ale ten rychle zmizel v hlubině. Indiáni se obrátili do místa, kam dopadl paprsek a spatřili ohnivou kouli. Začali jí říkat Matka oheň a odvezli ji ve své lodi do vesnice. Rychle poznali, jaké výhody má jíst na ohni připravené jídlo místo syrového a střídali se v jeho udržování.
Cesta plná úkolů nás vedla daleko od velkého wigwamu po cestách i lesem až k místu, kde byl u vody rozdělaný oheň. Klan, který přišel, dostal svíčku a jeho úkolem bylo jen její pomocí přenést oheň do jiného místa, kde by upekl bramboru, aniž by byl v časovém limitu přistižen s bramborou syrovou. Úkol se zdál zprvu lehce splnitelný. Ale největší problémy měli indiáni již s přenesením ohně. Foukal totiž silný vítr, na který dlaně, chránící plamínek, nestačily. Zapálenou svíčku indáni strkali i do papírového kornoutu a nakonec se některým klanům oheň přenést podařilo. Ještě zbývalo udělat větší oheň a rychle opéct bramboru, než budou předčasně objeveni. Ne každý klan se ale skrýval. Některým indiánům se zdál časový limit dostatečný k tomu, aby nemuseli chodit daleko a bramboru opékali ostatním přímo před očima. Ještě než vypršel časový limit běželi rychle s „opečenou“ bramborou zpátky… Večer toho dne Vyprávěl Hakadah další dva příběhy – legendu Assinyboiů nazvanou Dcera bizonů a příběh kmene Kutenajů: Iktinikiho cesta.
Indiánský kmen se stěhoval na nové místo. Jeden ze psů měl táhnout za sebou nosítka s malou holčičkou. Před nosem toho psa však náhle proběhl zajíc. Pes rázem zapoměl na svůj úkol a pustil se nezadržitelně za ním. Když se po dlouhém čase vrátil zpět, měl nosítka prázdná. Indiáni prohledali celý kraj, ale děvčátko již nikdy nenašli. Malého nemluvněte ležícího v prérii se ujali bizoni. Dali jí jméno Tatanga Venža – Dcera bizonů a vychovali jí. Když dospěla, řekli jí o jejím lidském původu a ona se rozhodla odejít tam, kam patřila – k lidem. Tatangy se ujala osamělá stará žena, jejíž týpý bylo rozedrané a stálo až na kraji vesnice. Tam si Dcery bizonů všiml Takonagu, syn náčelníka. Měli se oba rádi, přesto však byla Tatanga smutná. Přijímala dary od Takonagy, ale sama neměla co nabídnout. Tehdy poprvé zavolala bizony na pomoc a ti jí přinesli důstojné dary, kterými mohla ucít syna náčelníka. Dlouho po tom, kdy již byla Takonagovou ženou, hrozil celému kmenu hlad. Tehdy Tatanga zavolala bizonyh podruhé. Indiáni však museli slíbit, že s nimi uzavřou smlouvu. Celé bizoní stádo se přihnalo a indiáni dodrželi své slovo. Od té doby měli vždy dostatek a hladem nikdy netrpěli. Zabili jen tolik bizonů, kolik opravdu potřebovali. A tak se také domluvili pro všechen příští čas. Jen tehdy totiž budou indiáni svobodni, dokud na prérii budou žít bizoni…
Dopoledne třetího dne jsme se na cestu vydali všichni společně. Šli jsme dlouho lesem, než jsme dorazili na vytypované místo. Les tu byl ohraničen cestami takřka do čtverce asi kilometr čtvereční velkého. V těchto místech seděla ukrytá Tatanga Venža (Jezule) a pískala na dřevěnou píšťalu. „Velcí“ – bizoni – se kolem ní rozptýlili a chránili ji před „malými“ – indiány, kteří měli za úkol proklouznout mezi bizony, Tatangu najít a setrvat tiše u ní… Zdánlivě jednoduché, byť poněkud vzdálené původní legendě. Vše probíhalo podle této šablonky, až do chvíle, kdy hra skončila a měli jsme se vrátit. Svolat všechny rozprchlé indiány se však na první pokus nepodařilo. Terén byl nepřehledný a někteří jedinci přes vysvětlovaní, kam až je možné jít, přešli cestu a vydali se dál lesem pryč! Sami tvůrci této hry zamomněli na jednu zásadu: terén, do něhož pustí děti samotné, je nutné si předem prohlédnou a neplánovat jen od stolu podle mapy! Posledními mezi ztracenými byli dva malí kluci (naštěstí jdoucí společně). Jeden z nich byl Bodlák. Když poznal, že jde jistě špatným směrem, nezaváhal a zastavil projíždějící motorku slovy: „Haló, pane, vemte nás s sebou! My tu nechcem umřít hlady!“ Ještě se zeptal: „Neznáte Vaška?“ Motocyklista pochopil, kolik uhodilo, vyptal se kluků, odkud jsou a vzal je oba s sebou. Naštěstí pro nás ostatní jel naším směrem a tak jsme se poměrně rychle setkali zamířili na oběd. Jaké bylo naše překvapení, když místo kuchařek vydávali oběd dva zmalovaní indiáni a místo teplé stravy nám nabídli jen suchý chleba! Někteří zapojili fantazii a básnili o pečených kuřatech, jiní zmateně ukusovali svůj příděl, ale všem bylo jasné, že něco není v pořádku. Indiánům v jedné legendě pomáhal Neviditelný Melka. Bylo jasné, že se musíme vydat za ním. A to Iktinikiho cestou. Iktiniky nebyl zvlášť chytrý indián. Vychloubal se, kde mohl, nechtěl si v ničem nechat poradit; měl svou hlavu. Jednou se rozhodl vydat na cestu, která mu přinese slávu a uznání. Čas od času se mu ukázal stařík, který mu radil tak, aby se nic zlého nestalo. Iktiniki však nedbal na jeho slova. Pokaždé měl štěstí. Ale nakonec přišel o všechno, jen zachránil svůj holý život. Pozdě bylo lkát, proč nedal na slova staršího a moudřejšího. S hanbou se vrátil zpátky do své vesnice… I my jsme se vydali na cestu. Nebyla příliš dlouhá, museli jsme se dobře dívat, abychom nepřehlédli nějaký úkol, nebo zprávu, která nám říkala, kudy dál. Na konci nás čelaka stezka se zavázanýma očima. Protože jsme splnili vše, co bylo třeba, mohli jsme se těšit na jistě bohatou večeři (k níž nám Melka dopomohl, aniž bychom jej spatřili). Zpět jsme se vraceli společně. Bylo možné jít po cetách, kterými jsme již prošli, nebo obejít část orlické nádrže těsně nad hladinou. Demokracie zvítězila a většina chtěla jít pochopitelně neznámým terénem. Ale jaký to byl terén! To zprvu netušil ani ten, kterého tenhle demokratický nápad přepadl. Cesta zpátky – to bylo kamenné moře jako někde na svazích horských štítů. Dobrodružství, na které se jen tak nedá zapomenout. Ne že bychom byli takoví měkotové, že bychom jím neprošli, ale čas večeře se tímto způsobem posunul a personál kuchyně nás nevítal zrovna s nadšením. Bylo mi jasné, že po Hakadavových příbězích bude po tomto dni na poradě velkých o čem mluvit…
Stařešina kmene nám tentokrát vyprávěl jen jediný příběh a to Svět duchů od Čipevajů. Šaman kmene se strápí steskem po dceři, která zemřela. Rozhodne se vydat se za ní do Světa duchů. Společně s ním odejde několik bojovníků, ale nikdo přesně nezná cestu. Proto se nejprve vypraví na Vinabojem, což je jeden z Manituů (že by Manitu nebyl jen jeden jsem slyšel vůbec poprvé!). Ale ani za Vinabojem neví kudy jít a tak na pomoc volá své předky. Po obtížné cestě stanou všichni před Vinabojem a ten radí a každému daruje náhrdelník. Indiáni jej nesmějí sundat, u duchů, kteří ve dne spí a v noci tančí, se nesmějí dlouho zdržovat. Až spatří šamanovu dceru, rychle ji musí strčit do pytle, zavázat a nepovolit, dokud se nevrátí do světa lidí. Indiáni se zařídí dle rady, jen jeden z nich přímo u tančících duchů zapomene na Vinabojova slova a sundá si těžký náhrdelník. Rázem se promění v ducha. Ostatní se však ve zdraví vrátí i s dcerou šamana, který se přestane trápit a je šťastný.
Čtvrtý den nastal. Každý klan se pustil do výroby darů pro Manitua Vinaboje. Předstoupit před něj s prázdnýma rukama a chtít přitom radu by asi nebylo to pravé. Cestu k němu jsme samozřejmě také neznali a nemaje možností zavolat své předky, radili jsme se s Hakadahem. Ten nám přislíbil v pravý čas cestu ukázat. Klany vyráběly dary, až se z nich kouřilo a některé byly opravdu neobyčejné. Největší vytvořil klan Telkilai pod vedením Luďka a Nikoly. Velká čtvercová konstrukce svázaná provazem a zdobená snad vším, co v lese lze nalézt, neměla konkurenci. Hakadah, když to viděl, smál se pod vousy, protože věděl, kolik legrace bude muset po úzkých pěšinách cestou za Vinabojem klan Telkilai zažít… Každý klan byl Hakadahem odveden na začátek cesty za Vinabojem a dál si musel poraditr sám. Nebyla to nijak obtížná stezka, ale ten, kdo nesl objemné dary, pořádně se zapotil. Musel se prodírat roštím, podlézat nebo naopak přelézat klády a neztratit barevná znamení. No pasaran! Ozývalo se lesem, když Telkilai překonával překážky… Všem se k Vinabojovi (Marušce) podařilo dojít. Každý indián slíbil řídit se Vinabojovými slovy a stvrdil svůj slib smočením bříška ukazováčku do nádoby s červenou tekutinou (inkoustem). Bodlák nezklamal a plácnul oběma dlaněmi do misky, že i maminka po táboře musela jistě vidět, jak je inkoust trvanlivé barvivo… Odpoledne, protože jsme již věděli kudy dál, vydal se každý klan sám do věčných lovišť. Předtím si ještě indiáni připravili provaz (náhrdelník), kterým budou muset být ve Světě duchů všichni spojeni. Když náš klan (Adžidaumo) přišel až před práh Světa duchů, uviděl ne právě potěšující obrázek. Vládce Věčných lovišť v tu chvíli proháněl předcházející klan, jehož členové s očima na vrch hlav utíkali pryč, co jim nohy stačily. Hnal je až za hranice svého území a pak se důstojným krokem vzdálil. Uprostřed Světa duchů seděla šamanova dcera. Naším úkolem bylo držet se všichni svého provazu, dojít k ní, nasadit jí na hlavu pytel a odvést ji Věčnými lovišti do jiného barevně označeného místa. Snažili jsme se provést to co nejlépe, ale neustálá přítomnost Vládce Věčných lovišť odváděla naši pozornost od terénu a tak se nám dcera šamanova již s pytlem na hlavě samosebou nevyhnula pařezu… Když jsme ji konečně dovlekli k označenému místu, nikdo se neměl k tomu, osvobodit ji z pytle ven. Místo díků za záchranu jsme pak slyšeli :„Zlobím se na vás!“ Nakonec k nám přišel samotný Vládce a kupodivu uznal, že jsme dceru šamana vysvobodili. Řekl nám, ať sundáme ono barevné znamení. Jakmile jsme to udělali, dcera šamana se rozzlobila ještě víc, že totiž poslechneme toho, kdo je naším soupeřem. A Vládce se smál a chystal se na nás, jako na naše předchůdce. Pustili jsme se svého provazu, protože ten nás už nemohl nijak ochránit a také my se úprkem snažili ztratit z dosahu Vládce, neboť indián, kterého se Vládce dotkne, zůstane navždy ve Světě duchů..! Zběsilý útěk vyvrcholil ztrátou Veverčiny boty. Holka vyběhla ze Světa duchů bez ní a byla připravená botu duchům ponechat určitě víc, než se pro ni vrátit. Nakonec jsme, samozřejmě obutí, odkráčeli zpět ke svému velkému wigwamu. Ani si nevzpomínám, co nám ten večer Hakadah vyprávěl. Další den nás totiž nečekalo nic zvlášť indiánského. Chystali jsme se na celodenní výlet do města.
Pátý den jsme opustili náš velký wigwam po skupinách. Ti starší putovali s Nikolou krajem o něco dále než druhá část našeho indiánského rodu, v níž byla převaha těch později narozených. Obešli jsme kraj, navštívili několik obchodů, děti utratily něco z peněz svěřených jim rodiči a vrátili jsme se. Večer jsme vyslechli legendu Kaddů Přítel bizonů a Pověst o El Doradu. Jeden z takových večerů nás navštívil „divoký“ indiánský kmen a připravil pro nás noční stezku odvahy. Ani děti, ale již za světla, nezůstaly pozadu a přichystaly nám divokou cestu plnou úkolů. A několik indiánských mláďat také odvyprávělo příběh o stavbě a zániku města Cuzco, což jsme si i v praxi vyzkoušeli. Dětem s příběhem pomohl Luděk. Vybral si skupinku dětí k sobě a ostatní se snažili postavit co nejvíce věží města z materiálu, který dopředu určil. Každý také musel na strom ze Sluncem (Rákosníčkem) pro sluneční znamení. Nakonec se však krajinou přehnal větřík – přímo uragán (děti) a Cuzco zůstalo v rozvalinách, jak bylo v příběhu dáno. Kdo večer dobře poslouchal, věděl, co přijde a své věže se snažil ochránit včas. Jednoho odpoledne napadlo Kapucínka, že vstávat z postele kotoulem vzad je prima zábava. Ale špatně si spočítala dráhu letu a skončila hlavou na podlaze. Měli jsme večer a potom další den zpestřený i návštěvou nemocnice, ale naštěstí se Kapucce nic nestalo. Ta nejhloupější zranění opravdu vznikají tehdy, kdy je chvíle na nicnedělání, jak říkají lidé zkušenější, než my všichni dohromady…
Na dopoledne šestého dne jsme tedy vyslechli tento příběh: Bizony na prérii zabíjí Postrach bizonů a ti se proto rozhodnou pro válečnou lest. Jednou na lovu Postrach bizonů spatří krásnou dívku – Hedvábný vlas. Líbí se mu na první pohled a odvede si ji domů. Dívka má však jednu podmínku: „Nikdy se nesmíš ptát na mé rodiče!“ Postrach bizonů souhlasí a dokonce, spoután láskou, vydává se na lov již jen málokdy. Jednou ale sama Hedvábný vlas zatouží svou rodinu spatřit. Vysvětlí Postrachu, že se má dvakrát na prérii překulit, sama udělá totéž a oba se promění v bizony. Postrach pochopí, kdo jsou její rodiče, ale má Hedvábný vlas příliš rád a tak souhlasí i s tím, co mu dívka dál říká: „Usmiř se s nimi!“ Bizoni však tak lehce mezi sebe nechtějí svého úhlavního nepřítele přijmout. Dají mu proto několik úkolů: musí poznat rodiče Hedvábného vlasu, což se mu daří (dívka mu o rodičích předtím vyprávěla). A musí vyhrát v běhu nad těmi nejsilnějšími. Hedvábný vlas dá před začátkem závodu Postrachu čtyři předměty a když závod začne a bizoni již dobíhají k Postrachu, ten vždy jeden z předmětů odhodí. Upustí kořen a z něj náhle vyroste roští, kterým se ostatní dlouho prodírají. Zahodí kámen a ten se promění v suť, která zpomaluje běh. Zbaví se hroudy bahna a je z ní bažina, jíž je možné se jen zeširoka vyhnout. A konečně, když už ostatní silní bizoni málem Postrach předbíhají, odhodí za sebe tětivu luku a rázem je oddělí propast. Bizoni uznají porážku a Postrach bizonů slíbí, že už nikdy bizony lovit nebude a změní si jméno na Přítel bizonů. Společně s Hedvábným vlasem pak šťastně žijí chvílemi jako lidé a chvílemi jako bizoni. Dopoledne šestého předposledního dne jsme se vydali do místa, kde jsme se jedna naše část, bizoni, potkali s druhou částí, která představovala Postrach bizonů a byla také příslušně válečně zmalovaná. Na vymezeném území vlála z větví stromů spousta barevných vlásků Hedvábného vlasu. Sama dívka Hedvábný vlas (Myšák) nám vysvětlila, že my, bizoni, musíme co nejvíce těchto vlásků sesbírat, aniž by se nás postraši dotkli. Když jsme se dostatečně vyřádili, vydali jsme se kolem území po zprávách a nakonec jsme se všichni znovu sešli, aby Postrach poznal mezi námi bizony rodiče Hedvábného vlasu. Každý klan měl své rodiče a postrachové hádali podle drobných indicií, třeba že tatínek z klanu Telkilai má pihu na tváři, kdo je kdo. Odpoledne toho dne nás čekal poslední příběh – Pověst o El Doradu . Jednoho dne se od jezera domů nevrátí náčelníkova žena s dcerou. Náčelník vyšle do jezera šamana. Ten se vydá na dno jezera do Království Draka a tam ženu i s dcerou nalezne šťastné. Nechtějí se vrátit zpátky. Zvěstuje to náčelníkovi a ten se rozzlobí. Šamana vyšle do jezera podruhé s příkazem, aby ženu a dceru přivedl. Šamanovi se to nechce udělat, tuší, že tím rozzlobí Draka, ale náčelníka poslechne. Vrací se však s nepořízenou. A Drak čas od času od té doby vylézá z jezera a zvěstuje indiánům různá neštěstí. Indiáni jsou zoufalí, s náčelníkem však není řeč. Nakonec se ale nechá přesvědčit, že je třeba s Drakem žít v míru a uspořádá velkolepou slavnost. Vrcholem této slavnosti je zlatý muž – El Dorado, který na usmířenou rozhazuje ze zlatého voru do hlubin Království Draka drahokamy, zlaté předměty indiánů, protože život v míru je jim bližší než bohatství. Tehdy se indiánům dokonce splní jejich přání a Drak již nikdy nevystoupí z vody, aby jim přinesl neštěstí. Prý je kdesi v horách takové jezero, kde se tyto obřady konaly. Ale dosud je nikdo nenalezl… Ne každý příběh se zdaří tak, jak by tvůrce chtěl. A na papíře kolikrát vypadá vše mnohem jednodušší na provedení, než se pak ve skutečnosti stane. Již večer zaslechli indiáni při Hakadahově vyprávění tohoto příběhu volání náčelníkovy ženy z jezera. A odpoledne druhého dne se se šamanem k jezeru vydali. Nejprve však museli každý klan podle mapky najít důležité místo a vrátit se zpět. Dlouho se čekalo na jeden z klanů, kde si s mapkou nevěděli rady. A když se začalo šeřit a teprve se odcházelo ke Království draka, bylo jasné, že na večeři se přijde pozdě. Protože se nám již předtím podařilo na jídlo nepřijít včas (a omlouvat se personálu není nic příjemného a hlavně je hloupé nedodržet domluvu), dal jsem dost důrazně najevo, co je v této chvíli přednější. U vody se stačilo minimum věcí a rychle jsme spěchali na večeři. Jen o minuty jsme přiběhli pozdě a příběh přesto zůstal nedohrán… Po večeři se konal velkolepý sněm u ohně a ten se opravdu vyvedl. Zpívali jsme indiánskou píseň s náčelníkem a některým dětem se tolik líbila, že ji chtěly slyšet ještě jednou ráno na posledním sněmu před odjezdem. Jiní však z ní měli legraci a její slova komolili tak, že dávala docela jiný smysl… Rozdali jsme si odměny za své snažení, pamětní listy, rozloučili jsme se s náčelníkem, šamanem a Hakadahem a vydali se zpátky do našich časů. Bodování dopadlo takto:
Pořadí družin a jednotlivců v nich:
1. Telkilai 78b
2. Adžidaumo 73b
3. Monottavan 72b
4. Bineši 69b
5. Hinokaga 64b
Celkové pořadí v bodování jednotlivců:
Ahoj, indiáni!
Ahoj, Orlíku!
Michal
Rozcestník
Aktuální výprava
Pomůžete nám?
Letní tábor 2024
Schůzky
Klubovna
Zkoušky
Vedoucí
Oddíloviny
Táborové okénko
Kronika
Hry a náměty
Oddílové písně
Kdy, kde, co?
Slavíme
Dnes je 21. listopad 2024
svátek má Albert
Narozeniny
15.listopad - Píšťala (34)
16.listopad - Luky (16)