Martin na svých cestách středověkou Evropou přišel k bráně Dolgurbunského vévodství. I když dostal varování, nezalekl se a vstoupil do něj.
Stejně tak my jsme v podobě Martina dostali varování, sotva jsme se dostali od nádraží ve Lhotce k bráně tábora. Neznámý (který byl dětem až moc povědomý – řekli jediné slovo: Fext! – a mýlily se) nás varoval a zkoušel naši odvahu jít dál. Měl černou pásku přes oči a nejednal nijak přívětivě.
Nedbali jsme slov Neznámého a dostali se až k bráně zámku. Ale zámek se otevíral až o půl sedmé. Jíťa a Myšák vzaly děti do přírody a zbytek velkých se chystal na slavnostní večeři.
Dětem se později před vstupem dovnitř ukázal Šimon a připravil je na velkou událost. Sál jídelny docela změnil svou podobu. Ty tam byly igelitové ubrusy, stoly jen přírodní dřevěné byly postavené za sebou do jediného dlouhého bloku, v jehož čele měl kdosi sedět.
Děti, které přišly do jídelny, se posadily a čekaly, co se bude dít. Začala hrát hudba (jedna ze skladeb Vangelis: 1492) a do sálu vešli v kostýmech Tajemný (Michal) se svou společnicí (Nikola). Obešli v rytmu hudby celý stůl a teprve potom se do čela usadili. Když dohrála hudba, při níž oba hostitelé podali své hořící svíčky, aby si i ostatní od nich svíce před sebou zapálili, Tajemný řekl latinský text a jeho společnice po chvíli pátrání v paměti text přeložila:
| Nemo in itinere | Každému ať po větru |
| contrarius sit ventis | potulky se daří, |
| nec quis a paupertate | nikdo, i když nouzi máš, |
| ferat vultum dolentis, | neměj smutek v tváři! |
| sed spem sibi praponat | V protivenstvích naděje |
| semter consulentis, | každého nechť sytí, |
| nam past malum sequitur | že zas po všech trampotách |
| grande sors gaudentis. | radost bude míti. |
Teprve po těchto slovech Tajemný pokynul a všichni se pustili do jídla. Pravda, „rytíři“ to byli trochu hluční, ale vše se změnilo při příští večeři. Děti nezapomněly za jídlo poděkovat. To byl klíč, aby získali dopis, který měl pro ně přichystaný Tajemný. Pravilo se v něm, kde se nacházejí, že útěk z tohoto místa je nemožný, ale ani slovo v něm nebylo o řešení situace, nebo o zítřejším dnu.
Ráno před snídaní, když se děti začaly probouzet, vcházel do pokojů Neznámý a ty z dětí, které byly vzhůru, posílal na cestu za sluncem po fáborcích. Každý, kdo se z cesty vracel, potkal Tajemného s černou páskou přes oči, jemuž opět děkoval za přípravu této cesty a dostal na vybranou dvě sevřené dlaně, v každé kolečko jiné barvy (nebo jednu z dlaní prázdnou – děti bylo třeba přiměřeně rozdělit do dvou skupin).
Ještě než začala snídaně, každý věděl, zda patří k modrým nebo fialovým. Rytíři dostali ručně dělanou mapu s modře a fialově vyznačenými místy, kam je třeba dojít. Ta nejvzdálenější pro obě skupiny byla až v Harasově a proto jsme se tem vypravily všichni společně. Tam, stejně jako na jiných místech, jsme nalézali svitky, které pravily, kolik mil zbývá do hranic vévodství. Bylo to všude tak mnoho, že i několik dnů by nám trvalo, než bychom z vévodství odešli. A přitom jsme měli hned zprvu vědomost od Neznámého, že musíme do určitého počtu hodin odejít, nebo se staneme i my součástí kletby. Ta kletba spočívala v tom, že všichni obyvatelé vévodství byli ve dne slepí a viděli jen za tmy. Vrátili jsme se k zámku v dohodnutém čase, ale čekala nás spoušť unvitř. Tak popřevracené a rozházené věci jsme zažili naposledy při výpravě do těchto míst v únoru loňského roku, kdy nám tu řádilo šest bytostí s Lohengreenem v čele! Ačkoliv jsem dopředu věděl, co se chystá, zakoušel jsme podobné pocity jako děti. Byly, stručně řečeno, hotové. Ale jako by proti, nebo snad právě proto, pustili se spontánně do úklidu a povedlo se jim zámek uvést do původního stavu až moc dobře a rychle. Mezitím jsme sháněl autory výpravy, protože jsme narozdíl od domluvy děti lehce našly oběd v troubě a docela se chystaly pustit do něj! Našel jsem se s Nikolou a rychle jsme se domluvili, jak dál. Vzal jsme převlek Tajemného i s páskou přes oči a utíkal do místa, kde byl onehdy Morlor. Nikola zatím jako bytost sedící s Tajemný v čele stolu vstoupila do děje. Děti rozjařené úklidem se nejprve schovaly a pak se nechtěly umravnit a Nikolka jin nechtěla nic odpustit. Museli opakovaně zdravit, ale pak se uklidnily, že je i mohla pochválit. Řekla jim, že čas k obědu ještě není vymezen, že je kdosi někde ještě čeká. Dětem došlo, že to asi bude Tajemný a kde, to také po chvíli hádání trefily.
Asi sto metrů před místem, kde byl Morlor ležel svitek. Stálo v něm, že nedaleko tohoto mnísta je Tajemný. Každý má k němu přijít sám a dát mu najevo své pocity. Děti z toho moudré nebyly (a já, kdybych nevěděl, také bych nebyl), ale Jíťa, Myšák a Nikola vysvětlovaly, oč jde. Tajemný je slepý a pocity mají směrem k němu být kladné, ale beze slov!
Nebylo snad tuláčete, které by mne nestisklo ruku. Potom už se děti ve svých projevech lišily. Někdo mne pohladil, ruka jiného létala po mé hlavě spíš jako bych dostával pohlavky, dostával jsem kytice všech možných trav i chudinek nalámaných kočiček, dostal jsem políbení na ruku, křížek na čelo a dokonce mi jen v jediném případě byly promnuty oči, abych znovu viděl!
Nakonec jsem se ukázal všem najednou a poděkoval jim za vše, co mi projevili a dal jsem jim svitek, který obsahoval úkol: postavit mohylu, která musí být vysoká jako nejvyšší z Tuláků a musí stát na určitém odkrokovaném místě. Ale nejprve nás čekal oběd. Odpoledne pršelo a nezdálo se, že se vyčasí. Děti byly klidné, nechali jsme jim volnost – někteří zpívali při kytaře, jiní hráli domino, nebo se zabývali jinou tichou činností. Při cestě za babičkou pro polévku k večeři jsem si s ní potvrdil již naznačenou akci, že jí totiž přijdeme rozesmát (což bude ještě jeden dnešní úkol). Déšť naštěstí ustal a my jsme vyrazili do terénu. Mohylu jsme postavili pod skalami nedaleko vody, kde jsme krmili labutě. Mohyla stála pevně – vždy na třech kamenech ležel jeden placatý, ale nenechali jsme ji stát – mohla by někomu spadnout přinejmenším na nohy. Vrátili jsme se k večeři, ale nebyli jsme všichni a chyběli klíče. Jíťa nás musela opustit a tak klíče položila na domluvené místo, o němž však věděli jen ti, co chyběli.
Druhá večeře v zámku byla opět s hudbou a tehdy již děti byly tiché jako pěny. Když si mezi sebou chtěli něco říct, dokonce sami od sebe šeptaly. Po večeři vyslechly píseň Mrzutý král a v ní poznaly, že musejí rozesmát nějakého člověka.
Vymýšlely koho a jak, až z toho všeho vznikl Valčíček pro babičku. Tuhle písničku jsme babičce zazpívali. Nejprve se zdráhala, jak bylo domluveno, nás vyslechnout, měla moc a moc práce. Ale když jsme začali zpívat, spíš, než do smíchu jí bylo od radosti do pláče. Pohostila nás domácími sladkostmi a my se vydali zpátky na noc do zámku. V noci se měnil čas ze druhé na třetí hodinu a i když jsme si říkali, že vstaneme dříve o tu hodinu, vstali jsme později o hodinu v novém čase! Musela ještě jednou přijít ona tajemná žena Nikola a zvěstovala všem, že nedaleko odtud čekají dvě nejbližší bytosti Tajemného. Děti museli hádat, co je to za bytosti a kde jsou. Přišli na to, že se jedná o rodiče i na místo ve skalách. Na cestu se vypravily děti sami (ještě cestou vlakem jsem se dozvěděl, že si rozdali sami čísla a tak se sháněli dohromady, aby se nikdo neztratil. Překvapili mne a dostali pochvalu). Tajemný se kdysi dopustil zlého činu – vyhnal ze zámku své rodiče. Od těch dob stihla vévodství kletba slepoty. Martin v celém tom příběhu musel přimět Tajemného, aby se rodičům omluvil. Tento úkol čekal na děti.
Tajemného našli na louce a protože se ho nesměli zatím dotknout a on sám dělal, že neslyší, bylo těžké ho někam odvést. Když vstal, děti kolem se chytily za ruce do půlkruhu a tak jej směřovaly tam, kam bylo třeba. Na cestičce vyryly větu, že se musí omluvit svým rodičům a protože tehdy se jej již mohli dotknout, vedli mu ruku po písmenech, až pochopil, co od něj chtějí. Chytal se za srdce, za hlavu, vrávoral, ale nakonec se odevzdaně nechal odvést před své rodiče (Jakub a Myšák). Otec byl shrbený v rozedraném „pravěkáči“ a opíral se o klacek delší než on sám, matka též ve stejném oděvu měla čelenku z březové kůry. Oba, stejně jako Tajemný, měli černé pásky přes oči. Rodiče Tajemnému odpustili a společnice Tajemného mu sejmula pásku. Konečně prohlédl! Pokynula mu, aby on dovolil prohlédnout svým rodičům. I oni konečně uviděli světlo i svého syna, kterému odpustili. Tajemný se divil, kde se vzala ona kletba a tu společnice, která mu po boku sedávala, řekla, že to byla ona, kdo kletbu po jeho činu přivolala. Pravlka, že svou úlohu v tomto vévodství již splnila a vydá se proto krajinou dál… Všichni vyslechli radu od Tajemného, jak se mají chovat ke svým rodičům a rozloučili se s ním i s jeho rodiči. Po obědě jsme nasedli do vlaku a vydali se z vévodství domů. Tahle výprava byla výjimečně bohatá na emoce a zvlášť v tomto roce na ty kladné. Nejsem psycholog, abych odborně rozebíral, co všechno bylo přínosem do vědomí dětí. Líbilo se mi ve vévodství Dolgunburském a nebyl jsem sám!
Michal
Do této výpravy se též datuje vznik písničky Mrzutý král.
Rozcestník
Aktuální výprava
Pomůžete nám?
Letní tábor 2024
Schůzky
Klubovna
Zkoušky
Vedoucí
Oddíloviny
Táborové okénko
Kronika
Hry a náměty
Oddílové písně
Kdy, kde, co?
Slavíme
Dnes je 21. listopad 2024
svátek má Albert
Narozeniny
15.listopad - Píšťala (34)
16.listopad - Luky (16)