Rok se sešel s rokem do třetice jsem stanuli na Tolštejně. Vydali jsme se do dob středověkých, do hledání svého místa na světě, abychom nakonec nalezli ráj ve svém srdci a tímto komenského příběhem udělali poslední tečku za rokem Českých dějin. Svět dostal podobu třinácti bran Labyrintu. Tři družiny poutníků procházely světem a plnily to, co bylo v každé bráně třeba. 13 bran to bylo i 13 talismanů do náhrdelníků, pak také mince do váčků a pro družinu dva domky do města Labyrintu (slepit si je, vymalovat a umístit). Pokud někdo z družiny branou neprošel, družiny buď získala jediný domek, nebo takový poutník musel vrátit minci.
Každý den jsem se chystali vyhlašovat tři brány, o které družiny losovaly, ale časem jsem stejně počet bran přizpůsobovali okamžitým situacím. První společnou branou však musela být
Hned večer prvního dne se rozhořel oheň, u něhož nás přivítal král Šalamoun. Všudybyl každému věnoval první talisman – jediný, co se rozdával před projitím brány. Obsahoval totiž barevné znamení (červenou, bílou, stříbrnou – barvy družin) nebo zlaté znamení těch velkých, kteří budou vždy tam, kde jich bude třeba. Teprve sám OSUD měl talismany otevřít. Druhý den se poutníci vydali do vzdáleného místa pro vzácný kamínek, jímž je nutné uplatit Osuda. Cestou si pro něj chystali také chvalozpěv. Osud byla totiž trochu nerudná bytost a bylo třeba ji uchlácholit, aby v klidu otevřela talismany.
Za tmy každý sám odešel za Osudem. Ten se nechal omámit chvalozpěvem a kamínky a pozotvíral spoustu talismanů. Poutník Pampalíny přišel s nečekaným přáním, až Osud málem kuckal smíchy: „Osude, otevři mi, prosímtě… můj… molitan…“
Ti, kdo ztratili vzácný kamínek, museli cestu pro něj absolvovat druhý den znovu! Nakonec každý znal svou barvu a tedy i družinu. Družiny si daly tato jména: Banda Frištejnskejch, Šalamounovi kanci a Srdce Labyrintu. Zlatí velcí si nakonec říkali Královi kaštánci, nebo také Zlatí kaštánci.
To byla Komenského představa svazků manželských, přátelských, sousedských a jiných. Člověk se dostává do kontaktu s ostatními lidmi, některé svazky jsou pro něj dobré, ale jiné opravdu svazují. V našem pojetí poutníci mířili trojnož ve dvojicích ke „Konopíkům“. Tam je čekala lesem cesta po provázku – zamotaná, křižující se, kterou bylo nutno projít také ve dvojicích, ale tak, že druhý z dvojice se nechal poslepu vést.
Komenský viděl řemeslníky jako lidi pachtící se za něčím hmotným, ať již cestami dobrými nebo falešnými. BRÁNA ŘEMESEL byla i pro nás pachtění se za hmotným bohatstvím v podobě šišek. Ty jsme potom mohli směnit za drobné předměty sladkého původu. Když těch už nebylo a šišek přesto přebývalo, měli jsme přijít na to, že nám již k ničemu nejsou a že přílišné pachtění po věcech hmotných není ta nejlepší cesta.
…hledala každá družina na jiném místě. Od určitého bodu v terénu měla odejít v azimutu a po stanoveném počtu kroků hledat schránku. V ní byly ukryté svitky s otázkama. Odpovědi na ně jsme mohli zjistit i u místních lidí. A bylo někdy zajímavé slyšet, že prvním člověkem na Měsíci byl Remek, nebo Gagarin a hlavně, že to byli Rusové… Pomocí buzoly jsme také přišli do místa, odkud se dalo odejít čtyřmi směry. Každý měl jiný nápis: Hledej!, Staneš se slavným, Budeš bohatý, a Toto je správný směr. Co myslíte vy, který směr je ten správný? Hledali jsme tam skrytou zprávu. Dlouho nám to trvalo, ale nakonec jsme byli úspěšní. Ten správný směr byl samozřejmě Hledej!
Výlet do města, co Krásné Lípy jsme spojily s BRÁNOU UČENÍ A KÁZNĚ. Cestu zpátky poutníkům vyznačily Nikola s Jíťou. Přímo ve městě před restaurací, kde jsme obědvali, ozdobili stromek a nechali první svitek, který nás navedl na cestu. Poutníci byli na cestě rozděleni do záměrně nesourodých skupinek a bylo na nich, jak si poradí. Nykče s Jíťou se šlo dobře, ale v jednu chvíli sešli ze značky a dlouho jim trvalo, než věděly, kudy dál. Děti byly na doslech… ale poradily si, ztížily hledání zpráv, přidaly do kroku a poutníkům přikázaly nést chvíli „těžkou“ kládu. Když se začal stmívat, úkoly již poutníci nalézali neskrývané. Poslední lístky jsou dány poutníkům (samozřejmě tak, aby je nespolkli) do kaše k večeři. Po jídle si poutníci měli složit a přečíst legendu indiánů o Mohawcích. Ale jen skalní Tuláci se toho úkolu chopili. Až za několik dní se na nástěnce objevil vzkaz, že ten, kdo si chce splnit Bránu učení a kázně, nechť přijde na vyhlídku. Jen málokdo vzpomněl přesně na legendu, kterou si měl pamatovat. Každý branou úspěšně neprošel. Otevřela se dokonce pro zájemce na jedné z výprav po táboře. Pokud si Nikola dobře pamatuje, pak to byly Čertík a Hádě, kterým se tehdy bránou projít po táboře podařilo.
Jedna z velkých bran Labyrintu byla BRÁNA ALCHYMIE. Družina, která si ji vybrala, musela si ráno na ohništi sama připravit snídani. Po jídle se z vyhlídky Tolštejna rozhlížela po krajině, až našla to, co do ní určitě nepatří. Byl to rudý krepákový prapor. Cestou k němu poutníci hledali texty, které vyprávěly o alchimistech a z nichž si měl každý co nejvíce pamatovat. U vlajícího znamení byl další text na učení zpaměti. Dojít k němu nebylo těžké. Ale další lesní kopcovité putování bylo po zlatých mincích až k dopisu, který nás vyzval k sepsání si všeho, co jsme si pamatovali. Zbytek cesty jsme absolvovali v kamenitém terénu po hráškách. Podařilo se! Nakonec jsme překvapili spící (!) Nikolu. Ta nás ještě poslala pro nedaleké nitě s knoflíky a sůl s vodou. „Alchimistický“ pokus mohl začít. Nit nasycená solným roztokem se prý nespálí ohněm, jen shoří sůl a uvázaný knoflík zůstane viset. Nikomu se to nezdařilo! Každý zvlášť také mluvil o tom, co se dozvěděl (a hlavně zapamatoval) cestou, ale některá povídání se Nikole nelíbila (dostanou ještě šanci). Ti, co úspěšně prošli bránou, dostali talisman do náhrdelníků. Ale takový Nikolin maxipřívěšek se hodí pověsit si spíš na chalupě na stěnu, než na krk! Poutníci však srdnatě vypjali prsa a alespoň cestou zpátky na hrad své nové talismany na hrudi nesli…
Večer čekal alchimista Nikola poutníky v podhradí na skalce (v pravěku šamanovo poutní místo, později Merlinovo) a vyzkoušel znovu ty z poutníků, kteří ještě o bránu usilovali. Fotografovali jsme se a tehdy se Wendy sesmekla noha a ona ze skalky sletěla dolů… Naštěstí jen sjela po skále jak po skluzavce po zadku a mimo modřin a odřenin se jí nic nestalo. Ale pořádně nás to vylekalo (nedivte se už nikdo, když vám říkám, abyste byli opatrní!). Brr…
Komenského poutník najde ráj ve svém srdci až ve víře v boha. Naši poutníci hledali také ráj – lásku, ale pouze pozemskou. BRÁNU KŘESŤANSTVÍ jsme však neminuli. Poutníci dostali do rukou mapu s místem, kam dojít – ke křížové cestě. Všechna zastavení jsme si vysvětlili a sám za sebe každý sepsal, co mu utkvělo v paměti.
Lidé chtiví štěstí nechodí vždy po dobrých stezkách. To věděl i J. A. Komenský, když vykreslil HRAD ŠTĚSTÍ s jedinou pravou bránou, nad níž je nápis CTNOST, ale s obtížnou cestou k ní, a s dalšími mnoha branami snadnějšími, které si lidé sami probourali do hradeb. Nápisy nad těmi branami však byly temné: Lež, Přetvářka, Pokrytectví, atd. I naše BRÁNA RYTÍŘSTVÍ byla jediná správná. Cestou k ní si poutníci museli zapamatovat co nejvíce slov umístěných po obou jejích stranách. Tam, kde jeden skončil, další začínal. A v lese nás čekal Hrad štěstí. Mezi stromy byly položené klacky – hradby skrz něž se dá do hradu nesprávně vejít. Jen v jednom místě zábrana chyběla – to byla Brána rytířství. Každý z nás měl zavázané oči, byl odveden pryč, zatočen a… hledej! Přes všechny potíže se celé družině (Srdce labyrintu) Bránou rytířství projít podařilo.
Dlouhá cesta vedla k BRÁNĚ BOHATSTVÍ. Byla plná šifrovaných vzkazů, některé nás opravdu potrápily. Jeden z listů měl pouze dvě řady velkých tiskacích písmen. Každý k němu musel sám. Až jej přečetl, mohl předstoupit další poutník. Dost jsme se zdrželi a přitom to byl jen křížem se prolínající had! Ke konci putování jsem došli k potůčku a mořili se se zprávou psanou „křížem“ ( a b c…). Ale písmena do něj se musela napsat pozpátku. Než jsme na to přišli, mnoho vody v potůčku uteklo. Podle zprávy jsme měli z vody vysbírat korálky (poklad vládce podzemí, který kamsi odešel) a spěchat dál. Zastavil nás list: „Pozor, nebezpečí, vládce se vrací! Vyšlete ihned jednoho z vás ve směru šipky. Musí jít sám!“ Vyslali jsme Veverku. Dlouho se nevracela a vzduchem k nám přilétl dopis od „dobrého přítele“, že vládce si jako náhradu za poklad vzal jednoho z nás. Ale pokud chceme svého kamaráda zachránit, máme běžet po zlatých značkách až ke zlaté žíle a tam dát vládci do cesty celý jeho poklad. Stalo se. Tak jsme výměnou za poklad získali Veverku zpátky. Pozdravit se s námi přišel i „dobrý přítel“ (Myšák, oblečený tak červeně, že jsme mu (jí) říkali později na hradě Rudý bratře, nebo i Rudá sestro) a my jsme na vlastní kůži poznali, že přátelství je nad všechny drahokamy…
Velké zážitky měli malí poutníci v BRÁNĚ SMRTI. Dopoledne této celodenní brány bylo klidnější, dá-li se za klid považovat putování cestou – necestou s úkoly a „dárky“ v podobě zabalené kosti s nápisem Mňammm,,,, zprávy na střeše seníku, kam bylo třeba vylézt a přečíst „důležitou“ větu: „To je vejška, co?“ Podobně nutně získatelnou zprávu jsme měli v bahnitém jezírku. V lese jsme sbírali pera bílého ptáka a úplně nakonec jsme přišli k velkému černě ofáborkovanému území. Sem jsme měli znovu přijít po obědě. Bylo to Území smrti a náš úkol byl dostat se přes ně až ke svíčce na druhou stranu a tu zapálit, aniž se nás Vládce území smrti dotkne. Za Vaškem, který tuto bránu nachystal, se poutníkům vůbec nechtělo. Celým lesem se neslo broušení kosy a černobílá postava, ovládající dobře své území, každého prohnala. Nakonec se poutníkům podařilo proniknout až ke svíčce (umístěné na sádrové lebce) a zapálit ji. Brrr…!
Také BRÁNA VODNÍHO ŽIVLU byla z Vaškovy dílny. Družina, která si tuto bránu vylosovala, odešla do vzdálenějšího podhradí pod Jiřetín k rybníku s hrází, přes níž přepadávala voda a dál odtékala potokem pryč. Bytostmi v tomto příběhu byli král Moran a jeho pomocník Lagun.
Na jedné straně rybníka čekal pomocník Lagun. Poručil jim přejít po hrázi (a nataženém laně) na druhou stranu. Každá ze skupin si nechala ukázat Lagunovy dlaně (!) zda není Mámení. Poutníci lovili „ryby“ – dřívka pobitá hřebíčky – ze kbelíku, plazili se v pláštěnkách pod provazem a překonávali na malých umělohmotných lyžích (!) potokem přírodní překážky. Za to vše uslyšeli Lagunova slova: „Splnili jste zkoušku, král Moran vás po zásluze odmění.“ Lagun se vzdálil a na dlaň si udělal znamení Mámení (!!!), dal si trochu jinak plášť a obrátil čepici (lampion). Přišel zpět a všechny odeslal na druhou stranu rybníka pro poslední zprávu. Ale bez talismanů. Poutníci se nechali nachytat a Mámení i s talismany zmizelo. Marná byla snaha i v pláštěnkách doplavat zpět… Poutníci však nebyli bezradní. Věděli od Laguna, že stane-li se jim něco zlého, mají večer přijít k nejbližší vodní hladině od hradu. Tam za tmy čekal král Moran. Řekl, že dostihl toho, co se vydával za Laguna a vrátil všem talismany.
Ke konci našeho působení na hradě nás král Šalamoun pověřil důležitým úkolem: nechal se od nás vymalovat a odeslal nás i s obrázky ke královně Moudrosti na „skutečný“ Hrad Štěstí (ne ten z Brány rytířství), lépe řečeno na cestu k němu, tedy na puťák. Měli jsme královnu pozdravit a jeho jménem pozvat na Tolštejn. Vydali jsme se po družinách (vybaveni mapou a svitky s úkoly, které jsme cestou plnili) a podle prvního svitku na vrch Sokol, kde jsme přenocovali. Čekala nás tam předposlední BRÁNA VRCHNOSTI. Hledali jsme při svíčkách váček se dvěma kostkama – bílou a černou. Kdo váček nalezl, poodešel stranou a hledali ostatní. Tak vzniklo „pořadí vrchnosti“. První měl právo sáhnout do váčku. Vytáhl-li bílou kostku, byl králem. Vytáhl-li černou, stal se králem ten, kdo našel váček jako druhý. A ten, co vybíral kostky, stal se tím nejposlednějším… Poutníci se divili, co je to za divnou spravedlnost, rozhoduje-li pouze náhoda a nelíbilo se jim to. Stejně jako Komenského poutník prochází městem a nepřijímá věci, které se mu zdají nebýt dobré.
V posledním svitku byla zašifrovaná zvěst o tom, kde hledat Hrad štěstí. Druhý den ráno jsme se (Srdce labyrintu) nad zprávou dlouho mořili a nevyřešili ji! Nakonec jsme vzali mapu a vytipovali si místa, kde by Hrad štěstí mohl být. Do oka nám první padl Malý Stožec. Sešli jsme ze Sokola, pod Srní horou jsme po červené začali obcházet Velkou Tisovou a v nejkratším místě od našeho vytipovaného cíle jsme přešli křížem přes vrstevnice, přes potok Chřibskou Kamenici i přes trať a stoupali jsme vzhůru. Byli jsme takřka u vrcholu Malého Stožce a lesem se rozlehl nářek několika poutníčků. Někdo musel šlápnout na vosí hnízdo a ti žlutí dravci nás napadli. Těch pár minut pobíhání, křiku, vybírání vos z vlasů, zadupávání tepláků posetých vosama mi připadalo jako věčnost… Když se vše pomalu uklidňovalo, sestoupil k nám nečekaně Jirka Synovec (!), který doprovázel Ivu (Moudrost) a my jsme poznali, že jsme se trefili! Nikdo nedostal vosí štípanec do choulostivých míst a samotným dětem se tak blízko cíle chtělo hru dokončit. A tak jsme i s rychle natékajícími místy předstoupili před královnu Moudrost, vyřídili jí Šalamounovo poselství a také jsme si ji vymalovali, aby si král mohl udělat představu, koho to vlastně na svůj hrad pozval. Potom jsme (rádi) zamířili přímo na Tolštejn.
Královna Moudrost pozvání přijala. Uspořádali jsme hostinu, které vévodil dort ve tvaru srdce, vyhlásili jsme úspěšné řešitele celoročního Labyrintu, ocenili nejlepšího z poutníků – Dádu a rozdali další ceny. Příští den púoutníci za získané mince „nakupovali“ sladkou drobotinu, ale i papírové brány a domky. A potom… potom nezbývalo než se rozloučit s hradem a vrátit se do svého století.
Král Šalamoun a královna Moudrost v sobě našli zalíbení (jakpak by také ne!) a my jsme tak prošli poslední třináctou bránu – BRÁNU POZNÁNÍ.
Pamatujme i po návratu, že Labyrintem světa projde jen ten, kdo nezapomene na ráj ve svém srdci!
Michal, 1993, (do počítače přepsáno 6.1.2001)
Rozcestník
Aktuální výprava
Pomůžete nám?
Letní tábor 2024
Schůzky
Klubovna
Zkoušky
Vedoucí
Oddíloviny
Táborové okénko
Kronika
Hry a náměty
Oddílové písně
Kdy, kde, co?
Slavíme
Dnes je 18. říjen 2024
svátek má Lukáš
Narozeniny
12.říjen - Honzík (12)
18.říjen - Barča (13)
29.říjen - Tonda (12)