Setkali jsme se toho dne brzy ráno na autobusovém nádraží Na Knížecí. Lidu tam bylo, že by se nevešel do dvou autobusu, natož do jednoho. Jeden bus odjížděl ve třičtvrtě na osm, další v osm rovných, to byl ten náš, a třetí asi deset minut po osmé. Každý měl cíl někde jinde na Šumavě a lid, který stál na zastávce, se naštěstí rozdělil do všech tří autobusů. I tak jsme všichni stáli (až na výjímku) v uličce a u prostředních dveří.
Již při setkání na zastávce jsem po očku mrknul na batohy dětí a tušil leckde cestou problémy. V té chvíli jsem si řekl, že „prubnem“ puťák, že tohle bude tak trochu zkouška, co jsou schopna ta naše Pláňata vydržet. Později již bylo zřejmé, že některé tato cesta opravdu prověří.
Vystupovali jsme na rozcestí u Křišťanovic společně ještě s jednou zeleně oděnou skupinkou, z níž se vyklubal oddíl, který působí, kde jinde – také u Hostýnské na Praze 10!
Svět je zkrátka malej…
Cesta začala nenápadně a pomalu. První zastávka přišla záhy, asi 500 metrů za stanicí autobusu. Docela objemné a těžké batohy letěly do trávy a děti i velcí do lesa. Po chvíli, kdy nás předešli naši zelení kamarádi z autobusu, jsme pokračovali dál. Cílem byl Křišťanovický rybník, kam jsme také dorazili. Nejčastější otázky, které padaly, zněly: Kdy už zastavíme? Kdy už tam budem? Kdy už budeme u koní? Kolik je to ještě kilometrů? A to i přesto, že jsem dost často rozvíjel mapu a nechával nahlédnout všechny bez rozdílu věku.
U Kříšťanovického rybníka jsme zakotvili na trochu delší dobu, vyhlédli jsme si místo, složili bágly a šup do vody. Byla akorát na koupání. Vybalili jsme své svačiny a posilnili se. Doplnili jsme také zásoby vody a já s údivem pozoroval, že tohle místo je mi velmi dobře známé. A vzpomněl jsem si, že nedaleko musí být jakási zřícenina, odkud jsme se vydali kdysi s Luďkem, Jezuletem a dalšími Tuláky. A na protějším břehu, kde jsme viděli upravenější vstup do vody, se tehdy téměř za tmy Jezule s Luďkem vydali do vody. Svět je opravdu malej…
Někteří mladší jedinci naší letošní expedice se už začali ptát, kde budeme spát. Ale bylo teprve začínající odpoledne a tak jsme se vydali dál na cestu. Naším konečným cílem byl Husinec, pastviny „dědy“ Oulického, a kdybychom opravdu moc chtěli, došli bychom až tam. Velkým úspěchem bylo i to, že jsme nakonec zakotvili u Husinecké nádrže. Ale ještě než jsme doopravdy složili svá zavazadla a řekli: DOŠLI JSME, čekalo nás dojít do Záblatí a dál po žluté putovat podél Blanice. Musím napsat, že i ti nejmenší tuláčci byli stateční a opravdu schopní jít i se zavazadly, která byla těžší než na běžných výpravách, nemluvě již o puťáku táborovém. Až na jednu igelitku a spacák v ruce byly všechny věci na zádech, byť někdy dost chatrně připevněné. Ramena a záda bolela a otázek po konci cesty přibývalo. Každý jinak snášel tuhle cestu, několikrát jsme my velcí řekli, že naším cílem není, aby se cesta stala utrpením a že můžeme kdykoliv na vhodném místě zůstat. Vidina koní v Husinci byla velkým lákadlem, ale ne zas tak velkým. Cestou ze Záblatí nás čekal kopec, kde někteří chytili „druhý dech“ a jiní by už sebou nejraději flákli a nešli dál ani krok. Minuli jsme úspěšně Zábrdskou skálu, Sedlmín, pak Zábrdský mlýn a to jsem už i já koukal, kde by se třeba dalo přenocovat, postavit přístřeší pro deset lidí a také uvařit. U Podedvorského mlýna jsme se na chvíli zastavili, koukli do mapy (my velcí) a rozhodli se dojít k Husinecké nádrži. Kilometráže uváděné na turistických rozcestnících nám místy vyrážely dech, nějak nesouhlasily s naší představou podle mapy. Za Podedvorským mlýnem jsme míjeli chatičkovou osadu, kde nás jedna starší paní pozdravila typicky trampsky AHOJ a poradila nám cestu mimo značky, abychom si putování zkrátili. Kdo by toho nevyužil, když jinak značka vedla do dalšího nečekaného kopce? Ještě několik možná stovek kroků a před námi se objevil cíl – zatím jen koneček nádrže, ztrácející se v rákosí a bažince. Tam jsme udělali velkou přestávku, byl už večer, napili se vody, někdo se pustil do svých stále nekončících zásob (ale bylo až s podivem, že většina zásob z domova neměla obří rozměry, jen sem tam se objevila malá přeslazená pitíčka dokonce ve skle a také pod tlakem ostatních věcí rozmačkaný banán. Jinak byly zásoby na cestu rozumné, u některých při představě prvního jídla večeře řekl bych až malé).
Ze země se nám zvedalo čím dál tím hůř, ale vidina nádrže byla opravdu motivující. Byli jsme na jejím konci a při dalších krocích bylo čím dál tím jasnější, že ji musíme obejít, abychom se dostali na vhodnější místo, kde by se dalo udělat spaní i vaření. Napojili jsme se zpátky na značku a další zkratka, kterou jsme se vydali, se ukázala spíš jako prodlužka. Čekala nás poslední část cesty – silnice do kopce a pak kousek z kopce, zatáčka a byli jsme na přehradě. Kdo ještě měl dost síly na to, aby se věnoval něčemu jinému než kladení nohy před nohu, pokochal se pohledem na vodní hladinu a na druhé straně na vysokou kamennou hráz, z níž hluboko dole vytékala a pokračovala Blanice. Hráz jsme přešli a vpluli „nenápadně“ do lesa. Prošli nekonečnou plantáží borůvek, našli vhodné místo a konečně řekli, že tedy tady je to pravé místo.
Zvolna jsme sbírali síly k postavení tábora a k vaření večeře – špaget. Od Navrátilových jsme dostali velkou modrou plachtu, kterou jsme rozvinuli a na ni jsme poskládali děti. Kachny – tedy Monty a Konopík si připravily ležení po pravé straně, já se chystal na stranu protější, ale ouha, jaksi už nebylo místo. Neřešil jsem to. Napnul jsem mezi dva nedaleké stromy provaz, který pamatuje naše dávné „Šumavy“ a přehodil přes něj jednu ze dvou také dávných černých plachet. Přikolíkoval jsem ji k zemi – přístřešek jen pro jistotu. Malá rekapitulace: šli jsme pěšky s plnou zátěží včetně proviantu na dva dny s karimatkami a spacáky ze zastávky Záblatí – Kříšťanovice, rozcestí po modré ke Kříšťanovickému rybníku, vrátili jsme se kousek na rozcestí na žlutou a po ní pokračovali až na hráz Husinecké přehrady. Tu jsme přešli a zakotvili v lese na druhém břehu. Celkem to činilo odhadem dle mapy a rozcestníků v terénu tak 15 až 20 km. Na zastávce jsme vystupovali o půl jedenácté dopoledne a za hrází jsme končili kolem půl deváté večer. Musím říct, že i já jsem měl dost a pro příští takové akce rozhodně „přebalím“. Ale děti, jak je známo, regenerovaly rychle, ty kilometry a těžké batohy na nich nenechaly žádné následky (nepočítám-li puchýře na nohách a bolavá ramena – na ramena si některé děti stěžovaly již před Křišťanovickým ryblíkem, což bylo asi po 1,5 km chůze). Sečteno a podtrženo: puťák na dva dny na táboře, bereme-li sedm zúčastněných dětí jako vzorek současné tuláčí tlupy, je v pohodě, zvlášť když děti nebudou mít takovou zátěž.
Připravené špagety nám chutnaly (zase až na výjímky, které, jaký div, špagety nejedí) a když se děti uložily ke spaní, byla už naprostá tma. Kachny se uložily do připravených spacáků a já si posvítil mezi děti, jestli tam nebude nějaká skulina. Samozřejmě byla a uložil jsem se mezi ně.
Neusnul jsem. Někdy kolem čtvrt na dvě ráno se zvedl vítr, opřel se do stromů nad námi a sílil a sílil. Zavzpomínal jsem na puťák Artušova tábora na Tolštejně v roce 1992. Téměř stejná situace, ten samý čas. Po chvíli začalo pršet. Tentokrát se ale nikdo neozval výkřikem: Míšo, prší! Vstal jsem ze spacáku a děti od levého kraje začal přesouvat. První byl Robin. Vzbudil se. Pár rychlých vět potmě a pochopil. Překulil se a já zpod něj vytáhl část té modré velké plachty. Takhle jsem pokračoval dál a výsledkem bylo, že za několik minut byla plachta přehozená přes děti. Teď měla za úkol místo izolace zdola, činit se jako izolace shora proti dešti. Ještě jsem přes Robina, který už se nevešel, přehodil celtu a posléze i igelit. Protože vítr zesílil, na několika místech jsem plachtu zatížil silnějšími poleny. Kachny přes sebe přehodily jen celty, že prý vydrží. Já jsem se přesunul sám pod černou plachtu, ale jen chvíli jsem tam byl jak pověstný kůl v plotě. Se spacákem skrz sílící déšť dorazil Monty, že jde taky, a nakonec i Konopík.
Ráno bylo časné, kdy nás probudila Majda, která jako první plná energie vyrazila z provlhlého spacáku. Bylo po dešti. Postupně se zvedaly další děti, déšť přece jen pronikl až k nim, většina spacáků byla zralá na sušení, ale i tak plachta všechny zachránila od totální potopy. Robin překvapivě zjistil, že jeho spacák pouští barvu a modrých map na rukou i jinde se nezbavil do konce šumavského putování. Připomněl mi tak další dávnou událost, kdy se totéž přihodilo Luďkovi, kterému pak Jezule neřekla jinak než Modrý trpaslíku… Převlékli jsme se do suchého, posnídali, zabalili, děti stihly i otrhat borůvkovou plantáž a Lenka získala jako první přezdívku. Pro její rty a tváře jsme jí začali říkat Borůvka. Moc se jí to líbilo. A tak se stalo, že i další děti sami od sebe chtěly nějaká nová jména. Peťula se stala Rosničkou bez jakékoliv zjevné souvislosti, Robin Drobkem a Kubík Cvrčkem! Ne tak rychle a ne v ten samý okamžik. Rosnička přišla na řadu až při jedné z cest od koní do Husince, kdy Vlaďka prohlásila, že žádnou přezdívku nechce a Peťula naopak ano a že Rosnička, co se Vládě nelíbí, se naopak jí moc zamlouvá. Kubík moc stál od začátku o nějaké jméno, ale ke Cvrčkovi přišel jako poslední, snad o den nebo dva dny na to. Z místa našeho deštěm zalitého nočního odpočinku jsme se vydali po modré přes závodiště rovnou na pastviny. Péťa s Majdou mohly sami poznat, kde jsou, protože ta místa znaly a já jsem schválně na otázky po délce dalšího putování neodpovídal jinak, než že za chvíli uvidí. Majda poznala jako první, kde je.
Zastavili jsme se v „Obchodě u Vaňásků“, abychom opět po roce pozdravili „limonádovou babičku“. Přivítala nás jako vždy s otevřenou náručí i limonádou. Když jsme dorazili na pastviny a zbývalo prolézt bránu do ohrady ke koním, vyslechly děti krátkou přednášku o tom, jak se chovat, aby nepřišly k úrazu a pak už jsme šplhali a tentokrát rádi, do posledního kopce s plnou zátěží, k přístřešku nad pastvinami. Trochu nás překvapilo, že je obydlený. Nakonec se z našich spolubydlících vyklubal táta Luboš se dvěma kluky – cyklisti, kteří byli většinou pryč, když my odpočívali a nebo naopak. Lehce jsme se s nimi dohodli. Také proto, že nás bylo o sedm víc…
Natáhnul jsem šňůru pod střechou a rozvěsili jsme všechno mokré jako velké prádlo. Po telefonu jsme pozdravili „dědu“ Oulického, ohlásili jsme tak svůj příjezd a pan Oulický říkal, že za chvíli je u nás. Ona taková chvíle se většinou v těchto končinách protáhne a tato nebyla výjímkou. Pár hodin uplynulo a „děda“ dorazil. Vyměnili jsme si pár novinek, domluvili se na shrabání sena a v dalších dnech i na povození dětí na poničce Jiskřičce a starších na lonži – k té ale nakonec nedošlo. Postavili jsme malý tábor: stan kupoli pro Verču, Rosničku a Borůvku a dva stany z celt kosočtverců, pro Majdu s Vlaďkou a bráchy Drobka s Cvrčkem. Kachny si udělaly ležení pod přístřeškem na postelích a já si každou další noc hověl na fajnových matracích, které se v přístřešku od loňska objevily. Vydali jsme se do lesa na dříví a nasbírali ho nakonec tolik, že nám vydrželo až do posledního dne. Potom jsme se vypravili přes pastviny dolů k Blanici, zjistili, že voda je ledovější víc, než loni, ale přesto jsme postavili kamennou hráz, abychom té ledové vody měli ještě víc. V dalších dnech jsme však už přímo do Blanice nevlezli. Za vodou ke koupání jsme putovali jinam. Jednu z nocí jsme šli spát opravdu dost pozdě, hráli jsme v lese hru o dílky čokolády, ke kterým bylo třeba se jakkoliv dostat dřív, než na nás posvítí hlídač baterkou. Někteří se parádně přesladili na dobrou noc, zatímco jiní přišli jen k jedinému dílku čokolády. Teprve třetí den si některé z dětí začalo stěžovat na puchýře a tak mimoděk spustilo lavinu. Najednou měl puchýře skoro každý, i když o nich do té chvíle vůbec nevěděl.
Psychologie davu tu zafungovala dokonale. Naše první cesta do Husince za limčou, zmrzlinou, ale i památnými místy dostala dobrodružnější nádech, když nás pan Oulický svezl na valníku za traktorem. Ta drkotavá jízda je určitě jeden z momentů, které budou děti barvitě doma líčit. Protože bylo právě pondělí, byl Husův památník uzavřen, jak jsme si přečetli až na dveřích. Ale další den jsme se už dostali dovnitř a protože nás bylo deset, což byl nejmenší počet pro to, abychom mohli mít průvodkyni, měli jsme, byť krátký, ale zasvěcený výklad. Zmrzlinář před pekárnou nám sice s technickými obtížemi, ale rád vytočil deset velkých kornoutů a dokonce jsme si u něj objednali různé druhy zmrzlin na další den. Sotva jsme se doplazili k pastvinám, vzpomněl si Drobek, že nemá ani plavky, ani ručník a rukávky, kteréžto věci jsme měli vyjma rukávků dost často při sobě. Inu vrátil jsem se s ním zpět, ale zmrzlinář nikde. Sotva jsme však vešli do pekárny, přivítal nás i se zapomenutými věcmi. Někteří opravdu často sháněli své věci. Účastníci této akce vědí, kdo ti někteří jsou. Chrousti – to bylo pro některé téma na hysterii. Ani já jsem nikdy neviděl tolik velkých a těžkých brouků večer létat. Vypadalo to trochu jako rojení turbočmeláků. Dvě ze tří našich malých děvenek tak vyplašili, že nechaly mytí ešusů dole u napajedla a utíkali vzhůru k ostatním k přístřešku, aniž by však tušily, že brouci jsou i tam. Vzal jsem je zpátky dolů a snažil se je uklidnit. Další zážitek do sbírky.
Celkem třikrát jsme se vydali do nedaleké asi požární nádrže na koupání. Je i s brouzdalištěm, je to taková betonová nádrž, u níž si člověk není jist, jestli jde o nádrž pro hasiče, nebo o koupaliště. Možná je to obojí dohromady. Voda v ní byla sice studená, ale ne tolik jako v Blanici. Dvakrát jsme tam byli za bílého dne a jednou později večer, kdy byly děti plné elánu, jsem ty, které chtěly, vytáhl právě tam. Byl z toho dvouhodinový výlet, protože Majda se předvedla jako organizátorka her. Její organizační talent se ukázal i další večer, kdy jsme pro změnu došli až ke cvičišti. Ponička Jiskřička byla společně s velkou klisnou Vanesou našimi asi největšími kamarádkami. Poničku Konopík osedlal a vydali jsme se k Blanici. Trpělivá ponička svezla všechny malé Tuláky, některé dokonce klusem. Chystali jsme se na zříceninu hradu Osule, kde největším lákadlem byla třešňová alej na úpatí onoho kopce se zříceninou. A „děda“ Oulický nám do plánu vstoupil tím, že Konopíka, které neřekne jinak než Konopko, pozval, aby s sebou vzala další dva a vydali se k nim na zahrádku právě na třešně. Byl z toho plný košík, který jsme konzumovali další asi dva dny a výlet jsme odsunuli na příští ráno.
Bylo již čtvrtého, když jsme vstali a zjistili, že obloha je zatažená od východu k západu, zkrátka všude. Ale nenechali jsme se odradit a dobře jsme udělali. Počasí se vyjasnilo záhy a tak jsme bez zátěže doputovali až pod kopec ke třešním, odkud se dětem už opravdu na Osuli nechtělo. Ale rozhodli jsme za ně a oběd v podobě salámu, chlebů, sýrů a sušenek jsme snědli až na rozvalinách hradu. Teprve po odpočinku jsme slezli dolů a jali se otrhávat třešně. Vydal jsem se podél aleje a ochutnával z každého stromu, až jsem opět po letech našel ten nejsladší strom, nenápadný, kmen i větve obrostlé jiným stromem. Na něj nakonec vyšplhal Drobek s Vlaďkou a snad mimo Rosničky, která nejí třešně (!?!), ochutnal každý. Nebyl jsem sám, kdo se divil, že třešně můžou být tak sladké, i když jsou některé skoro celé žluté. Troufám si říct, že tento strom má ty nejsladší třešně, jaké jsem kdy ochutnal. Cestou zpět jsme na jedné z úzkých silniček potkali vůz Family frost a kdosi utrousil, že bychom si ho mohli zastavit. Napůl ovlivněn tím nápadem jsem rukou udělal vcelku nenápadné prosebné gesto a ten šofér za volantem zastavil! To je zážitek: potkat zmrzlinu v lese! Prohlásil někdo z Tuláků. To už jsme každý mlaskali s ledovým nákladem v puse.
Všechny cesty jednou končí. A tak nastal poslední den, kdy jsme si uvařili čaj na ohýnku, vše sbalili, rozloučili se s koníky a s plnou zátěží sestoupili z výšin do údolí. Rozloučili jsme se s „limonádovou babičkou“, popřáli jí zdravíčko a vydali se na autobus. První odjížděl Monty, pro kterého si rovnou do Husince přijeli rodiče. Devět zbývajících výletníků nasedlo do poloprázdného autobusu a pak už nám krajina rychle ubíhala za okny. Cestou jsme ještě narazili na zapomenutý mobil, sehnali nakonec po telefonu majitele a domluvili se s ním, že si jej vyzvedne přes řidiče v pokladně v Prachaticích. Snad se tak stane. Letošní šumavské putování končilo na Smíchovském nádraží. Za poslední léta bylo asi nejlepší, plné opravdu zajímavých zážitků, které se budou ještě dlouho vyprávět, protože ani tyto stránky nemohou popsat všechno prožité. Některé z dětí získaly přezdívky, které mají šanci se uchytit, o což se děti sami snažily i tím, že odmítaly slyšet na svá skutečná jména. Uvidíme na táboře, ten nás čeká už za pár týdnů, na konci prázdnin. Ty jsou sice dlouhé celé dva měsíce, ale děti by určitě dodaly, že pouze dva. Tak tedy vzhůru do vrcholících příprav našeho tuláckého tábora!
Michal
Rozcestník
Aktuální výprava
Pomůžete nám?
Letní tábor 2024
Schůzky
Klubovna
Zkoušky
Vedoucí
Oddíloviny
Táborové okénko
Kronika
Hry a náměty
Oddílové písně
Kdy, kde, co?
Slavíme
Dnes je 19. září 2024
svátek má Zita
Narozeniny
11.září - Vendy (18)
13.září - Kuba (16)
18.září - Vašek (16)
29.září - Sofie (12)