Možný portrét Marco Pola
Každý rok je nějaká ta celoroční hra a tentokrát jsme se vydali na cestu dalekou, až do říše chána Kublaje daleko na východě. Vydali jsme se po stopách obchodníka a cestovatele Marco Pola…
Snesete pár dat? Zkusíme to…
Marco Polo je skutečná historická postava, žil v letech 1254 – 1324. Mnoho let prožil na cestách. Na jednu chvíli se stal jeho společníkem Rusticello di Pisa – také skutečná postava. Ale to trochu předbíhám:)
Otcem Marca byl Niccolo Polo a jeho strýcem Matteo Polo. Když matka Marca zemřela, bylo mu 14 let. Tehdy se z cest vrátili bratři Polové a Niccolo Polo převzal Marca do své péče. Společně s ním se nakonec roku 1271 vydali na východ a roku 1275 doputovali až do Pekingu, tehdy do mongolské říše k Chánovi Kublajovi.
Celkem 17 let zůstali Polové v jeho službách, Chán Kublaj je nechtěl propustit, až nakonec souhlasil, když mu bylo 70 let a nebyla jistota, že po jeho smrti se budou moci dostat i s bohatstvím, co nashromáždili, zpátky domů.
Tady musím pár dat zamlčet, neboť budou předmětem tohoto tábora…
Mezi městskými státy Benátkami a Janovem (a i Pisou, která byla na straně Benátek) proběhla válka, v níž Marco bojoval na straně Benátek. Ty prohrály a Marco padl do zajetí Janovanů. Ve vězení nadiktoval vzpomínky ze svých cest svému spoluvězni Rusticellovi z Pisy. Avšak právě okolnosti jeho zajetí zůstávají zahaleny tajemstvím. Po propuštění z vězení roku 1299 a návratu do svého rodného města Benátek, kde se stal váženým obchodníkem, žil Marco Polo ještě 25 let.
Ve své knize „Milion“ mluví Marco Polo o sobě velice málo a jeho osobnost jakoby ustupovala do pozadí. Je to dáno také tím, že svoji knihu nepojal jako literární cestopis, nýbrž měl v úmyslu sepsat stručnou příručku obchodní geografie, obsahující rady a pokyny pro ty, kdo půjdou v jeho stopách.
Za to, že se nakonec Milion stal ze suché příručky poutavým cestopisem, v němž se objevují i exkurze do dějin, popisy krajin, fauny a flory vděčíme asi Rusticellovi, jenž svého spoluvězně zahrnoval dotazy, které vybočovaly z úzce kupeckých zájmů a které odpovídaly spíše vkusu jiného publika jako jsou měšťani, rytíři, k nimž se v úvodu „Milionu“ obrací a pro něž by zvyklý psát romantické příběhy o rytířích krále Artuše. Kniha „Milion“ prý inspirovala i Kryštofa Kolumba. Podle map, které Marco během putování kreslil, a kde je patrný obrys neznámého kontinentu, je prý pravděpodobné, že ještě před Kolumbem Marco přinejmenším spatřil pobřeží pevniny, které se později začalo říkat Amerika…
Dosti informací, začínáme odvíjet příběh, který nás dovede až za obzor, kde jen málokgo tuší velikou říši na východě…
Poznali jsme se s Rusticellem di Pisa. Byl to spoluvězeň Marca Pola z časů, kdy se Marco vrátil domů do Benátek a zúčastnil se bitvy mezi Benátkami proti Janovu a Pise (tehdy neexistovala jednotná Itálie, ale městské státy). Byli jsme svědky tribunálu, který se vyptával Rusticella na Marca a pevnost jeho víry, zda Marco není lhář a kacíř… Dozvěděli jsme se o návratu Niccoly a Mattea Polových a o přípravě nové cesty a také jsme se na dalekou cestu nachystali – sehnali jsme dostatečné zásoby a putovali jsme za papežem Řehořem, aby posvětil naši cestu. Od něj jsme pro vzdáleného asijského vladaře získali lahvičku se svěcenou vodou a také nám byli přislíbeni dva misionáře – kazatele, kteří budou putovat s námi (byli to Nicola da Vincenza a Vilém z Tripolisu. Rusticello nám věnoval čínskomongolský amulet a vysvětlil nám jeho funkci – ten, kdo jej má na sobě, se na čas, co ho nosí, stává Marco Polem…
Máme tedy lahvičku a amulet a vydáváme se na cestu na východ.
Putujeme z „Itálie“ po souši směrem na východ do Turecka podél Černého moře až do Arménie do města Glasa. Dostaneme se k místnímu vladaři, který je přítelem chána Kublaje, vládce všech „Tatarů“. Dostáváme zlaté tabulky, které nás opravňují projít všechna území ovládaná Tatary a tehdy babylonský sultán vpadne s armádou do Arménie a pokud se nechceme zaplést do konfliktu, musíme se vydat zpátky, ale nejbezpečnější se zdá nechat se najmout na loď plující po Černém moři do Istanbulu. Oba kazatelé se však odmítnou s námi vydat dál, že cesta je příliš nebezpečná a opouštějí nás. Po moři je to zajížďka, ale zdá se být bezpečná… Jsme přepadeni a odvlečeni do otroctví. Otrokáři s námi směřují Středozemním mořem do Alexandrie – do Egypta. Když loď zakotví v noci Alexandrijském přístavu, chystáme se na útěk a ten se zdaří… Jsme v Egyptě a pokud máme pokračovat dál, musíme se dostat do Persie, což lze přes Arabský poloostrov, čili Arábii (dnes Izrael, Jordán, Sýrii do Iráku), do Assýrie, která sousedí s Persií. Nakonec jsme v Assýrii a Persie – brána k velké říši chána Kublaje – zůstává na dohled…
V Perské říši se dostaneme do provincie Mesamar, která je pro nás bezpečná. Tam se dozvíme o některých zvyklostech tohoto místa, např. dívky musím mít závoje přes tvář, chlapci musí nosit zvláštní klobouky (přílby), čemuž se musíme přizpůsobit… Dozvídáme se také o Perském princi, který miluji dívku z lidu a šáh, čili král Persie – jeho otec – mu nechce dovolit se s ní oženit. Připravil pro svého syna úkol, který když splní, může si vzít tu dívku za ženu. Důležitými informacemi je při to podoba dívky a to, co nosí na sobě. Jako by náhodou jsme tyto informace při vstupu do Perské říše dostali. Takže pokud si je pamatujeme, dokážeme perskému princi pomoci. Nakonec se společně s princem dostáváme do sálu, kde je několik dívek a společně poznáváme která je ta prává. Perský princ nám slíbí, že se nám bohatě odmění. Jen nevíme kdy..!
Vydáváme se z Persie dál, na sever, bratři Polové se rozhodli zkrátit cestu a pokusit se dostat do Chánovy říše přes horský masív (Himálaje). Ale cestou dojde k nečekanému setkání se kmenem horských lidí, kteří si říkají Horští vlci. Unesou Marca a jejich jedinou podmínkou je, abychom obrátili své kroky a vydali se zpět, že až dojdeme zpátky do Arménie a do města Glasa, setkáme se s Marcem tam. Neradi totiž cizince, kteří přinášejí jiné zvyklosti života, jinou víru a podobně. Nevracíme se, naopak se vydáme za nimi. Snažíme se jim vysvětlit, co jsme zač a oni uznají, že jsme asi odvážní, když tolik riskujeme a dají nám šanci – pokud dokážeme v bitvě proti nim získat všechny ve ztemnělém terénu rozmístěné tmavé látky, vydají nám Marca a nechají nás jít. Všechny se nám získat nepodaří, ale máme šanci vysvětlit Horským vlkům, že nechceme žádnou cizí víru rozšiřovat v jejich horách, že chceme pouze projít. Nechají se přesvědčit, protože jsme bojovali čestně, dají nám slovo, že Marca ještě tuto noc potkáme, což se také stalo. Bratři Polové se rozhodli dál nepokračovat přes hory a vydat se jižní cestou do Chánovy říše. Čeká nás tedy cesta na jih…
Ocitli jsme se v Indii, ale nějakým řízením osudu jsme se, jak se říká, jednou nohou, dostali do země indických bohů. Abychom mohli pokračovat dále, museli jsme od některých bohů získat jejich symboly a nakonec je přinést Brahmanovi, který nás zase dostal zpátky do lidského světa, abychom mohli pokračovat dál, pro změnu na sever…
Když jsme se tedy nakonec zase vydali na sever, překonali jsme horské masívy Himalájí a sešli z konců do údolí, ocitli jsme se v jiném světě – v Tibetu. Jak už to tak u nás bývá, zapletli jsme se do hledání reinkarnovaného Dalajlamy a úspěšně ho našli mezi mnoha ostatními dětmi. Poznali jsme také při tom tuto pro někoho zvláštní kulturu, stavěli jsme mandaly a zase je na znamení pomíjivosti ničili. Prošli jsme touto zemí a dostali se na samou hranici chánovy říše… i když říkat tomu „hranice“ je trochu zavádějící, v těch dobách byl Tibet součástí veliké říše chánovy (jak je tomu bohužel i dnes), ale tehdy byl svébytný a žil vlastním životem…
Prošli jsme dále než pro většinu lidí té doby známým světem a jsme ve veliké říši chána Kublaje, vnuka Čingischána. Zbývá nám projít tuto zemi až k do Pekingu, kterému se tehdy říkalo jinak…
Dostaneme se do čínské osady, kde jsme uvítáni, protože nás pověst předchází. Ale objeví se jakési komando, které Rusticellovi vezme poslední zlatou destičku. Nedá nám to jen tak nechat, to komando vypadá jako z jiného času a tak jdeme po jejich stopách a jsme svědky hovoru, ze kterého vyplyne, že to jsou lovci pokladů a jejich úkol byl tuhle destičku získat a vrátit se s ní. Ale v tom je problém, něco se stalo a nemohou se hned vrátit. Máme 24 hodin na to, abychom destičku získali zpět, tolik času bude trvat oprava jejich zařízení…
Setkáme se s vyjednavačem, který je ochoten se s námi dohodnout. Ví, že víme, nezdržuje se vysvětlováním, co jsou zač. Nabízí nám zvláštní dohodu. Lovci pokladů jsou ochotni nám vrátit zlatou destičku, pokud jim Rusticello slíbí, že po konci naší cesty ji věnuje do jejich rukou, aby se nakonec dostala až k tomu, kdo ji chce získat. Výměnou za to ale žádá minci, co má Rusticello na krku, protože tato mince putovala s námi časem a tím získala jiné vlastnosti než má ostatní kov a k tomu, aby se mohli vrátit potřebují právě tuto minci. Aby to však nebylo tak jednoduché, nechtějí jen prostou výměnu, ale regulérní boj, tedy vítězství v bitvě. Půjčí nám zbraně tak, aby na obou stranách byl stejný počet.
Pokud vyhrají, budou si moci ponechat destičku a dostanou minci, aby se mohli vrátit do svého času. Pokud prohrají, vrátí destičku výměnou za minci, aby se mohli dostat… tamtéž… a Rusticello později splní slib.
Přijímáme a zúčastníme se bitvy… Ta probíhá tak, že není jasný vítěz, ale dohodneme se, tak, že Rusticello předá minci, aby se komandéři mohli vrátit, ale bez destičky. Tu opravdu dostanou, až ji nebudeme potřebovat…
Jsme tedy v říši chána Kublaje a jdeme do hlavního města Canbalu (Chánbalyku)…
Nemyslíte si, doufám, že tu prozradím vše, co se bude dít, že? Jsme v říši chána Kublaje, vnuka samotného Čingischána a čeká nás určitě nějaké dobrodružství…
Marco tvrdí, že společně se svým otcem a strýcem strávil 17 let ve službách velkého chána Kublaje. Během té doby jej velký chán často posílal do vzdálených částí své říše na inspekční cesty. Markovi byla navíc svěřena správa města, které se dnes jmenuje Jang-čou a leží v provincii Gansu.
Zda Marco říká celou pravdu, je předmětem debat. Mongolové nedůvěřovali Číňanům, které si podrobili, a ke správě své říše proto využívali cizince. Zdá se však nepravděpodobné, že by místodržitelem mohl být jmenován nevzdělaný muž, jako byl Marco. Možná jen zveličil své postavení. Učenci jsou nicméně ochotni uznat, že Marco mohl být „v postavení užitečného vyslance“.
Marco však dokázal vykreslit okouzlující obraz metropolí oplývajících velkolepým bohatstvím, kde vládly pohanské a velmi zvláštní zvyky. Byl to svět, který byl západem buď zcela ignorován, nebo znám jen z bajek a pověstí. Mohly skutečně existovat vzkvétající civilizace, bohatší než ty evropské? To se zdálo nemožné. Palác velkého chána byl „největším palácem, jaký kdy byl,“ napsal Marco. „Celá stavba je tak rozlehlá, tak bohatá a tak krásná, že žádný člověk na zemi by nedokázal postavit nic velkolepějšího.“ Zdi byly pokryty zlatem, stříbrem a pozlacenými reliéfy draků, zvířat, ptáků, rytířů a model. Vysoká střecha pomalovaná červenou, žlutou, zelenou a modrou barvou zářila jako křišťál. Nádherné parky byly plné zvířat všeho druhu.
Na rozdíl od klikatých uliček středověkých měst v Evropě mělo město Canbalu (Chánbalyk) ulice přímé a široké, takže bylo možné dohlédnout od jedné městské zdi ke druhé. Do města bylo „přiváženo tolik nejrozmanitějšího zboží, že rozsahem obchodů překonává kterékoli jiné město na světě,“ psal Marco. „Neexistuje jediný den v roce, aby sem cizí obchodníci nepřijeli s více než tisícem kár s hedvábím.“
Počet lodí plavících se po řece Jang-c'-ťiang, jedné z nejdelších řek světa, byl ohromný. Marco odhaduje, že v přístavu Su-čou mohlo kotvit až 15 000 lodí.
Marco se zmiňuje o mnoha mongolských zvycích, mimo jiné o sňatcích mrtvých dětí. Jestliže nějaké rodině zemřel syn starší než čtyři roky a jiné rodině dcera stejného věku, otcové se mohli dohodnout, že obě děti budou spojeny sňatkem. Uzavřeli manželskou smlouvu a uspořádali velkou hostinu. Obětovali jídlo a pálili papírové obrázky otroků, peněz a věcí užitečných pro domácnost. Věřili totiž, že „manželé“ je budou moci používat na onom světě.
Marco byl uchvácen vojenskou zdatností Mongolů, jejich způsobem vlády a náboženskou tolerancí. K jejich sociálním a ekonomickým výdobytkům patřila péče o chudé a nemocné, požární a pořádkové hlídky, zásoby potravin, které měly zmírnit dopad případných povodní, a také poštovní systém zajišťující rychlou komunikaci.
Marco věděl o pokusech Mongolů obsadit Japonsko, i když netvrdil, že se tam on sám dostal. Uvedl však, že v Japonsku bylo tolik zlata, že z něj byla udělána střecha a dláždění císařského paláce. To, co Marco o Japonsku napsal, bylo v západním světě až do 16. století jedinou informací o této ostrovní zemi.
Markova kniha byla po staletí předmětem obdivu i posměchu. Potom, co učenci zvážili všechny její nepřesnosti, o ní dnes říkají, že je „nepřekonatelným popisem“ vrcholného období Kublajovy říše.
Dodnes lidé uvažují o tom, zda Marco skutečně vykonal vše, o čem psal, nebo zda jen převyprávěl to, co slyšel od jiných cestovatelů. Ať už ale Marco Polo čerpal z jakýchkoli zdrojů, hodnotu jeho knihy „Milion“ dnes vědci uznávají. Jeden historik říká: „Nikdy dříve ani potom jeden člověk nepředal Západu takové ohromné množství nových zeměpisných informací.“
Kniha Marka Pola je svědectvím o neutuchající touze člověka cestovat a vidět nové věci a vzdálené země.
Tábor začíná …a už je to tady zase!
Přeji vám putovat touto vzdálenou zemí s otevřenýma očima a světlem, které vám rozsvítí všechny tmavé kouty:)
Michal
Rozcestník
Aktuální výprava
Pomůžete nám?
Letní tábor 2024
Schůzky
Klubovna
Zkoušky
Vedoucí
Oddíloviny
Táborové okénko
Kronika
Hry a náměty
Oddílové písně
Kdy, kde, co?
Slavíme
Dnes je 18. říjen 2024
svátek má Lukáš
Narozeniny
12.říjen - Honzík (12)
18.říjen - Barča (13)
29.říjen - Tonda (12)