Arkasíni se v mnoha ohledech podobají lidem, ale liší se velikostí, jsou jako děti, vzrůstem malí skřítci, se špičatýma ušima a mají malé nosy. Barva jejich kůže je růžová. Jsou to savci, stejně jako lidé. Žijí v rodinách, kde vychovávají své děti. Dospělosti dosahují v cca 100 letech, dožívají se průměrně 300 let. Nejstarší ze známých Arkasínů je 436 letý Aldan, léčitel.
Jsou přátelští vůči všem ostatním rasám, jejich postavení ve světě je zásadní, jsou většinovým elementem celého společenství Země za zrcadlem – světa Omega. Jejich povaha je vstřícná i vůči cizincům přicházejícím z jiných světů. Jsou schopni se rychle učit, osvojovat si nové věci a přizpůsobovat se změněným životním podmínkám. Jsou bystří i ve vysokém věku.
Arkasíni jsou Tušitelé, to znamená ti, co vidí do budoucnosti. Schopnost hledět do krátkodobé budoucnosti je vlastní všem Arkasínům, ale pouze někteří z nich dovedou pohlédnout do budoucnosti velmi vzdálené. Takovým Arkasínům se říká Velcí Tušitelé. Zvláštní na celé věci je, že k vyjádření všeho tušení používají zvláštní jazyk, mluví jím pouze ve chvílích věšteb. Tomuto věšteckému jazyku rozumění pouze oni, většina tušení je pro jiné rasy Omegy nesdělitelná, Arkasíni sami nevyhledávají příležitosti, aby svá tušení sdělovali ostatním. Ve svých tušeních cítí s přírodou a proto dovedou předvídat přírodní jevy – blížící se živelné pohromy. Arkasíni mezi sebou běžně mluví jazykem, který se nazývá arkasínština. Naprostá většina z nich mluví i jazykem Chuorků. Znají písmo, nemají však písmena, ale znaky pro celá slova. Toto písmo je podobné lidskému indiánskému písmu. Tyto znaky zaznamenávají především rytím nebo vytlačováním do opracované kůry stromu, kterému říkají Kruk. Kůra tohoto stromu je podobná buku. Je to houževnatá kůra silná cca 1,5 cm, zelenohnědé barvy. Arkasínské znaky jsou vždy čtverečky nebo obdélníčky s určitým obsahem. Arkasíni ovládají umění výroby lektvarů. K tomuto účelu sbírají i pěstují různé rostliny. Dá se říci, že znají léky na většinu nemocí. Ale ne na všechny. Dokážou vyrobit i velmi účinné jedy, ale tato část jejich umu je tajná…
Přes své rozšíření ve světe jsou rozptýleni a žijí v malých osadách i větších městečkách, ale nemají jednotné vedení, nikdy neměli krále, vladaře, nebo někoho, kdo by vládl všem Arkasínům. Uznávají přirozenou autoritu některých jedinců. Na tuto vlastnost doplácejí při střetu s negativními silami Omegy, kterým nedokážou účinně čelit. Jednou z uznávaných autorit je Arkasín Alarg, který se snaží všechny arkasínské rody sjednotit právě proto, aby se společně dokázali lépe bránit.
Jak už je psáno ve vlastnostech, jsou přátelští vůči všem ostatním rasám. Jejich nejbližšími přáteli jsou Chuorkové, často jsou osady Arkasínů a Chuorků blízko sebe. Společně však nežijí. Arkasíni sami nenazývají žádnou rasu nepřáteli. Přesto mají tak, jako většina ras Omegy, vyhraněný negativní vztah k Ofiliánům (viz samostatné heslo).
Oděv Arkasínů je barevný, milují barvy harmonizující s přírodou. Podle barev oděvu se též rozlišuje jejich postavení v arkasínské společnosti. Toto barevné odlišení není psaným zákonem, přirozená autorita u Arkasínů dává právo jedincům vzít na sebe příslušně zbarvený kostým. Čím světlejší, tím váženější Arkasín. Jen málokterý z nich si však troufne vzít na sebe kostým s převládající barvou bílou, která je vlastní jiné rase – Voirdžínám (viz samostatné heslo).
Budují malé osady i městečka, ale většina arkasínských staveb je nenápadná, splývají s okolní krajinou. Ke stavbě obydlí v malých osadách používají materiál z okolí, jako např. traviny, větve, kůru, hlínu. V městečkách, které již nejsou tak nenápadné, stavějí prostornější sídla. Naprostá většina arkasínských staveb je okrouhlá.
Arkasíni jsou pěstitelé a sběrači. Chovají známá domácí zvířata, znají obilí, občas se vydávají na lov do hlubokých pralesů. Jsou mistry ve znalostech kořínků a mistry kuchařského řemesla.
Technická vyspělost většiny společnosti tohoto světa je z našeho pohledu na nízké úrovni, avšak toto zdání klame. Jednotlivé rasy mají rozvinuté vědění, jejich činnost není devastující pro přírodu, ale ochranitelská. Udržují rovnováhu mezi společností rozumných bytostí a divokou přírodou. Arkasíni dovedou zpracovávat kovy, využívají jednoduché stroje, mají povědomost o elektrické energii, ale nepoužívají ji. Jejich znalosti o fungování světa jsou mezi jednotlivými rasami jedny z nejvyšších. Znají postavení planet a hvězd ve vesmíru. Podle jejich dávných legend je slunce samotářské tak, jako Voirdžíny. Proto je na obloze přes den a měsíc a hvězdy jej v jeho samotě nechtějí rušit. Naopak oni mají rádi společnost, proto si počkají na noc, kdy se na obloze objeví společně. Arkasíni dodržují spoustu svátků, ctí své tradice, své předky a jsou tolerantní k představám jiných ras o světě. Vlastní víru však nemají, pokud se za víru nepovažuje víra v síly přírody. Kdo zestárne a zemře, ten odchází, protože jíž sílu ztratil. Arkasíni však nezkoumají kam.
Mimo běžných domácích zvířat, chovají tajně Arkasíni zvířata, která připomínají velké včely. Říkají jim anuky. Těchto anuk je ve světě poměrně málo, je vzácné je vlastnit. Chovají je v hlubinách pralesů, v končinách, které jsou pro většinu ostatních ras neznámé. Anuky jsou dostatečně velké k tomu, aby byly schopné Arkasíny unést takže ti je osedlávají stejně jako lidé koně a létají na nich. Anuky se dožívají až dvou tisíc let, takovou anuku tedy vlastní rodina Arkasínů i několik generací. Nikdo přesně neví, kde se ve světě Omega anuky objevily. Podle jedné z legend kdysi v minulých časech byla Brána schopná otevřít se do světa označovaného jako Beta. Tehdy se objevil jediný roj anuk, kterého se Arkasíni ujali.
Velikost Chuorků je o něco málo menší, než velikost Arkasínů, což znamená, že lidem jsou převážně do pasu. Chuorkové se podobají malým medvědům, ale tvář však mají bez chlupů. Výrazný je jejich černý nos, mají až na výjimky zelené oči, zelenohnědou kůži a překvapivě žluté až zlaté vlasy se zelenými pramínky. Ostatní části těla mimo rukou jsou hnědě ochlupené. Ruce Chuorků mají také zelenohnědou kůži, ale od zápěstí jsou jejich ruce včetně prstů světlejší, až růžové. Mají tmavé hnědočerné drápky.
Chuorkové jsou inteligencí nadaná zvířata, jsou přátelští a zvláště pak směrem k Arkasínům, z nichž si v mnoha ohledech berou vzor. Jejich chápání souvislostí je jednoduché, základní jejich vlastností je radost, jsou hraví a bezelstní. Nedovedou páchat zlo.
Chuorkové neovládají žádné mechanické věci, žijí zcela v souladu se svým okolím. Nemají písmo, ale jejich jazyk je bohatý. Většinou neumí jiný než svůj jazyk, pokud se snaží nějaký cizí naučit, v převážné většině je to arkasínština.
Chuorkové žijí poblíž Arkasínů, jejich osady jsou velmi malé, každá z rodin žije samostatně. Jsou rozptýleni po celé zemi Omega.
Žádnou z ras necítí jako nepřátelskou, špatné jednání Ofiliánů nechápou jako mentalitu celé rasy, ale jako selhání jednotlivců. Nelze s nimi počítat při obraně osad. Pokud dojde ke konfliktům, opouští své místo a stěhují se na jiné, klidnější místo. Tento způsob jednání není projev strachu, je to jen jejich způsob ochrany svých rodin.
V oblečení napodobují Arkasíny, ale ti z Chuorků, kteří žijí v hlubinách pralesů, oděv nepoužívají, pro svou hustou srst jej ani nepotřebují.
Příbytky Chuorků jsou skromné, nestaví si žádné domky, spokojí se s vykotlaným kmenem mohutného stromu, k němuž připevní další dřevěnou konstrukci a rozšíří tak místo, kam se mohou při nepřízni počasí schovat. Nebo staví příbytky na způsob zemljanek. Vždy však taková stavba splývá s terénem a objevit ji není pro lidské oči jednoduché.
Chuorkové jsou především lovci, používají jednoduché zbraně: oštěp, luk a šíp, pěstní klín. Sbírají také lesní plody. Sami nic nepěstují, nechovají ani domácí zvířata, ale směňují potraviny za jiné s ostatními rasami, především s Arkasíny.
O vědě a technice se nedá u Chuorků vůbec mluvit. Jejich povědomí o fungování světa je převzaté od Arkasínů a mohou tak někdy působit dojmem, že jsou velmi vzdělaní a věci rozumí. Zcela věří v sílu přírody, jsou s ní plně spjatí. Oslavují slunce, oheň, den, noc, při lovu se omlouvají zvířatům za to, že je uloví.
Chuorkové jsou měňavci, dokáží na sebe vzít podobu jakéhokoliv tvora, kterého třeba jen na chvíli spatří. Jediné, co zůstává i přes proměnu, jsou jejich ruce a zelené oči.
Jsou to noční tvorové, kteří nemají rádi světlo. Vyprávějí se celé legendy o jejich podobě. Skutečnost je ale vždy jednodušší, než ony „zaručené“ zprávy. Ofiliáni jsou inteligencí nadaný hmyz, který ve své dospělé podobě nejvíce připomíná tělesnou stavbou člověka. Ofiliáni mají dvě nohy a dvě ruce, které jsou se zády spojené po celé své délce blanitými křídly. Ofiliáni dovedou létat a daří se jim bleskově mizet. Nejmladší z nich jsou velikostí srovnatelní s lidmi, ti nejstarší naopak dosahují výšky pouze jedné stopy. V průběhu svého života svlékají svou kůži, nová však neroste, ale je naopak menší. Mají bledou až šedivou kůži, obličej s černým vzorováním. Jejich hlavy jsou holé. Dožívají se průměrně 500 let.
Je velmi těžké dostat se do společenství Ofiliánů jako jejich přátelé, žádná z ras je nepovažuje za kladné postavy země Omega. Naopak. Z pohledu ostatních nejsou Ofiliáni morálně vyspělí a je třeba držet si je od těla.
Ofiliáni ovládají magii, její světlé i temné stránky a neváhají je využít ve svůj prospěch. Mezi sebou mluví svým vlastním jazykem, ale dokážou se lehce naučit i jazyky ostatních ras. Písmo, které používají, převzali od lidí.
Stejně jako lidé, nejsou rozptýleni a jejich společnost je soustředěná v hranicích jejich kraje. Mají svou královnu, která má titul Modamér. Nejedná se o titul dědičný, ani volený. Na dvoře Modamér žijí od svého dětství Ofiliáni připravující se na převzetí moci. Modamér se svými rádci vybírá z celé skupiny nejschopnějšího Ofiliána, který se stane novou Modamér. V současné době je na ofiliánském trůně nová Modamér jménem Grantén.
Jak již bylo řečeno jinými slovy, Ofiliáni nejsou přátelští vůči ostatním rasám. Sami nevytvářejí hodnoty, nebo to, co by za hodnoty ostatní považovali. K veškeré práci používají otroky, což jsou očarovaní příslušníci jiných ras. Ti pod vlivem kouzel plní všechny jejich příkazy. Jejich spojenci jsou drobní noční tvorové žijící v pralesích, nejbližšími z nich jsou Upíři.
Nemají vlasy a tuto svou holohlavost zakrývají zvláštní pokrývkou hlavy, která je žebrovaná stejně jako trup dřevěné lodi (nosí ji dnem vzhůru). Traduje se, že tyto zvláštní čepice jsou potažené kůží ofiliánských nepřátel. Okraj této čepice je buď lemován vzorovanou tmavou tkaninou, která splývá až na ramena, nebo jsou na ní třásně stejné délky. Obličej nezakrývají. Jejich oblečení je laděné do barvy jejich kůže, tedy šedivá barva je převládající. Od pasu dolů nosí černé sukně až ke kotníkům. Jejich otroci jsou vždy v černém, černé mají i celé hlavy i obličeje.
Ofiliánské osady zcela splývají s okolím, při stavbě příbytků využívají Ofiliáni přírodních materiálů. Naopak jejich města jsou opevněná a kamenná, v mnohém se podobají lidským městům, s jednou zásadní výjimkou: Ofiliánské stavby nemají žádná okna.
Společenství Země za zrcadlem nemá povědomost o znalostech Ofiliánů, ani nezná jejich dovednosti. Ví se jen něco málo od jedinců z jiných ras, kteří byli uneseni a dokázali se vymanit z otroctví, že Ofiliáni v naprosté většině pouze dohlížejí na práci svých otroků, kteří pro ně pracují
Ofiliáni sami nepoužívají žádné stroje, jsou odkázáni na práci svých otroků, jejichž znalosti a um dovedou využít. Pokud mají své mýty a legendy, nejsou známy. Ofiliáni věří, že každý, když zemře, přichází na svět znovu v novém těle, znovu se narodí.
Modamér Grantén je krátce u moci, stejně jako ostatní byla vychovávána na dvoře předchozí Modamér, představu o tom, co se děje v jejím panství a v celé zemi má pouze zprostředkovanou od svých rádců. Vždy s novou královnou přicházejí naděje, že se změní přístup Ofiliánů k ostatním rasám. Otroci jsou zcela pod vlivem ofiliánských kouzel. Pokud má být otrok osvobozen, musí se shromáždit dostatek síly, aby bylo kouzlo zrušeno.
Lidé v Zemi za zrcadlem, čili v zemi Omega, jsou stejní jako lidé na planetě Zemi, tedy v zemi Alfa. Dožívají se na ostatní rasy v zemi Omega nízkého věku, průměrně 80 let.
Svou inteligencí převyšují většinu ras, ale nedosahují úrovně Arkasínů. Jsou považováni za bytosti, které neškodí ostatním rasám, ale stejně jako na Zemi, jsou i lidé netolerantní i negativní.
Lidé jsou zvídaví, lehce si osvojují nové věci a přizpůsobují se změněným podmínkám. Ovládají písmo, na rozdíl od Arkasínů používají písmena. Dovedou se naučit jazyky ostatních ras. Neovládají magii, nedokážou hledět do budoucnosti.
Lidé žijí jak v malých osadách, tak i ve větších městečkách. Nejsou rozptýleni, naopak soustřeďují se, svá sídla staví poblíž jiných lidských sídel a mají tendenci svá území opevňovat. Jednotlivé osady se sdružují do panstvích, v jejichž čele jsou volení „starostové“ Celý kraj, který obývají lidé, má svého jediného nejvyššího vladaře, kterého respektují všichni lidé. Pokud se nějaké město nebo panství vzepře této autoritě a nedojde k dohodě, zpravidla vše končí bojem.
Lidé nemají mezi ostatními rasami některou jako nepřátelskou. Ani Ofiliáni si nedovolí k lidem to, co k ostatním rasám. Respektují je, ze zkušenosti vědí, že pokud dojde ke konfliktu, lidé si nic líbit nenechají. Ostatní rasy berou lidi jako dobré a silné sousedy. Přesto si zachovávají k lidem určitý odstup. Jedinou výjimkou je rasa jménem Ratiové. Ti se v dávných dobách k lidem přidali a žijí s nimi v jejich domácnostech (dále viz samostatné heslo), jako jejich sluhové.
Lidé nemají jednotné oblečení, jako jiné rasy, lehce podléhají cizím vlivům a jejich kultura, včetně oblečení, se neustále proměňuje. Oblékají se podle postavení, podle činnosti, kterou vykonávají i podle nálady.
Svá sídla nemaskují, ať se již jedná o malé osady, nebo o větši městečka. Budují domky z různých materiálů, osady spíše ze dřeva, městečka z kamene i pálených cihel. Město, které je sídlem vladaře, je největším městem v celé zemi Omega. Má podobu nepravidelního kruhu. V samém středu, což je nejstarší část města, žijí také nejstarší obyvatelé. Věk obyvatel i věk domků je tím mladší, čím jsou dál od středu. Mladí se o staré, žijící ve středu města, starají. Tento model věkového rozložení platí i u ostatních lidských městeček.
Lidé běžně pěstují obilí, chovají veškerá myslitelná domácí zvířata, jen málokdy se vydávají na lov. V osadách jsou převážně zemědělci, ve městech spíše řemeslníci.
Lidé používají jednoduché stroje, znají tisk i elektřinu, ale běžně ji nepoužívají. Svítí pomocí olejových lamp, loučí, v obydlích staví krby a velké pece. Mají své vědce, kteří bádají na souvislostmi světa. Ale v převážné většině lidé v zemi Omega žijí v souladu s přírodou, avšak tento soulad není vyspělý jako u Chuorků či Arkasínů. Informace, které lidé mají o vesmíru, přírodě a vztazích živých bytostí i neživého světa, jsou na dobré úrovni, ale tyto vědomosti nejsou všeobecně rozšířeny. Lidé mají tendenci mít znalosti o jednom oboru, ne však o všech najednou. Lidé mají velké množství legend, část z nich je o tom, kde se vzali v Zemi za zrcadlem. Podle nich první z lidí přišli na tento svět Bránou někdy před dvěma tisíci lety (shoda s časem objevení velkých včel – viz Arkasíni). Víra lidí je různorodá. Někteří jsou doposud sžití s přírodou, lidé ve městě se přiklánějí k jiným představám. Základem těchto nauk je vševědoucí a věčný stvořitel.
Žádné.
Ratiové jsou inteligentní zvířata, velmi podobná lidem. Dosahují výšky kolem 140 cm a dožívají se průměrně 120 let.
Této rase je vlastní být u někoho a sloužit mu, jsou nešťastní, pokud se mají starat pouze sami o sebe. Jsou spolehliví a bezelstní.
Ovládají veškeré činnosti, které jim někdo ukáže a předvede. Velmi lehce se učí všem myslitelným dovednostem. Sami ale nejsou zvídaví, pokud něco neumějí, nevědí si s problémem rady, chodí se ptát rozumnějších, zkušenějších. Od nich nečekají jen návod na řešení, ale samotné vyřešení problému. Mají svůj vlastní jazyk, který se podobá arkasínštině, Arkasíni jim rozumějí. Psanou podobu svého jazyka však Ratiové nemají. Ovládají jazyk lidí a pokud již píšou, pak tímto jazykem.
Kdysi v dobách příchodu lidí do světa Omega se Ratiové k lidem přidali a již u nich zůstali. Žijí u nich jako jejich dobrovolní sluhové, pomocníci v domácnosti i ve všech oborech lidské činnosti.
Ratiové jsou přátelští vůči všem ostatním rasám a vzhledem k tomu, že žijí u lidí, stojí i mimo rizika, která hrozí od Ofiliánů ostatním.
Oblékají se ryze prakticky, napodobují také arkasínské oděvy. Přestože žijí s lidmi, nepodléhají v oblečení jejich vlivu.
Protože žijí s lidmi, buď žijí přímo v lidských staveních (především ve městech), nebo si stavějí obydlí přímo sousedící se stavením rodiny, u které žijí.
Společně s lidmi jsou chovatelé a pěstitelé i řemeslníci.
Veškeré znalosti o fungování světa, o technice a vědomosti jsou převzatém, odposlechnuté od lidí a Arkasínů. V jejich legendách se objevují představy o jejich vlastním vzniku. Na počátku světa prý existovala rostlina Ratiovník, na kterou spadl měsíční prach. Tato rostlina tím ožila a přeměnila se do podoby prvního Ratie. Jiná pozdější legenda vypráví o Měsíci, jako o muži a o hvězdách, jako o jejich lidské rodině. Slunce je podle této legendy žena Měsíce. Pohádali se a proto na oblohu přicházejí každý v jiné době. Ratiové věří, že ten z nich, který zemře, odchází na Měsíc, k prachu, který jej zrodil.
Přes svou oddanost lidem, velice rádi komunikují s Arkasíny. Pokud by tato rasa stála o dobrovolné sloužící, pravděpodobně by Ratiové od lidí odešli. Ale Arkasíni sluhy nemají a ani nechtějí.
Elfové jsou až na výjimky vysocí (asi jako lidé naší doby), štíhlí, mají většinou blond vlasy a jsou ušlechtilého zjevu. Vlasy nosí dlouhé, upravené do různých jednoduchých účesů a to jak ženy, tak i muži. Jsou silní a mrštní. Nelze říci, jakého se dožívají věku, protože na rozdíl od všech ostatních ras Omegy mají dar nesmrtelnosti. Tato nesmrtelnost má svou podstatu ve schopnosti regenerovat tkáně, každou buňku těla. I Elfy však je možné usmrtit. Jejich nesmrtelnost spočívá pouze v tom, že neumírají přirozenou smrtí…
Elfové jsou přátelští, zachovávají si ale mírný odstup od zvyklostí ostatních ras. Být přítelem Elfů je pocta, které se jen tak někomu nedostane.
Proniknout do vědomí Elfů se daří ostatním rasám s výjimkou Voirdžín jen stěží. Jejich způsob chápání je na vysoké úrovni, mají schopnost nahlédnout na svět jinými smysly, než je dáno ostatním smrtelníkům. Nebezpečí vytuší předem, mají také větší schopnost nahlížet do budoucnosti než Arkasíni, neříkají si však tušitelé. Tato schopnost není dána každému z Elfů, ti, kteří ji mají, ji mohou rozvíjet. Elfové se s touto vlastností rodí stejně jako s jinými druhy nadání (hudební, malířské, spisovatelské a podobně). Na rozdíl od Arkasínů mohou naprosto bez problémů své vize sdělovat. Elfové mají písmo podobné lidskému: jeden znak = jedno písmeno. Mají velmi dobrou schopnost naučit se jazyky jiných ras, často jsou mezi obyvateli Omegy viděni jako tlumočníci.
Elfové mají jasně členěnou společnost, každý v Elfí společnosti si je vědom svého postavení. Elfové nejsou rozděleni do rodů, žijí v osadách a městečkách, mají své volené vůdce, kteří volí krále nebo královnu. Slovo nejvyššího z Elfů ostatní nezpochybňují, ne snad proto, že by slepě poslechli každý příkaz, ale proto, že rozhodnutí krále nebo královny jsou moudrá a není třeba je opravovat. Pokud se vyskytne neshoda, řeší se ihned a až na výjimky nedochází mezi Elfy vážnějším sporům. Mezi Elfy se téměř nevyskytují jedinci s negativními vlastnostmi, agresivitou a podobně. Elfové jsou ze své přirozenosti morálně vyspělí. Země Elfů má po generace téměř neměnné hranice. Pokud se již území s elfím osídlením rozšiřují, vždy se tak děje pouze do míst, která nejsou obydlená. Elfové přeměňují například nehostinné pouště v hluboké lesy, v nichž budují svá sídla. Elfové udržují stálý počet obyvatel své země, nedochází u nich k přemnožení, děti mívají zpravidla pouze tehdy, když dojde třeba z důvodů války nebo zákeřné nemoci k většímu úbytku obyvatel. Děti Elfů nechodí do škol, jsou vychovávány v domácím prostředí, později se učí u nejvzdělanějších Elfů.
Mít Elfy za přátele považuje každá rasa za štěstí. Sami Elfové se přátelí výjimečně s ostatními obyvateli Omegy, ale jejich přístup ostatním je vstřícný, pokud se dočkají stejného přístupu od ostatních. Výjimku tvoří Ofiliáni, společná hranice ofiliánské říše a elfí země je dobře hlídaná z obou stran. Elfové nepovažují Ofiliány za přátele, ale k jednotlivým Ofiliánům přistupují individuálně. Kdo přichází v míru, dočká se také míru, kdo se zbraní v ruce, zle se mu povede.
Oděv Elfů je vždy praktický podle činnosti, které se věnují. Většinou jejich oděv připomíná lehký rytířský kostým. Ve vyšší společnosti převládají světlé barvy oděvu. Používají často praktické ozdoby, spony, bohaté opasky, zlaté a stříbrné šperky. Nikdy však v nadměrném množství, jejich zdobení je vkusné a dokresluje ušlechtilý tělesný zjev.
Ke stavbám svých domů používají všech dostupných materiálů, vždy využívají takové, které vyhovují okolnímu prostředí. Celou elfí zemí prostupují hluboké lesy, kde žije v osadách část obyvatel, střídané kamennými městy s ohromující dokonalou architekturou, nejvíce připomínající starověké Řecko a Římskou říši.
Elfové ovládají všechna myslitelná řemesla a zemědělské dovednosti od pěstitelství po chov. Jsou zcela soběstační ve své obživě a nejsou závislí na obchodování s ostatními rasami, ale k výměně zboží mezi Elfy a ostatními běžně dochází
Ve světě Omega není technika příliš rozvinutá, Elfové jsou však znalci různých technologií, ne každou však využívají. Do praxe zavádějí pouze takové postupy, které neškodí okolní krajině. Jednoduché mechanismy (kladky, páky, ruchadlo, vodní a větrný mlýn a podobně) jsou u nich běžné. Zpracovávají známé kovy, dokážou je však i zušlechťovat a vytvářet slitiny způsobem, který je ostatním rasám neznámý. Pověstné jsou například „nezničitelné“ a lehké elfí meče. Přes tyto znalosti a um je nejpoužívanější zbraní elfů luk. Rychlost a přesnost, s jakou dovedou vystřelovat šípy, předčí schopnost ostatních ras. Víra Elfů je založená na spravedlnosti, je to víra ve schopnosti rozumných bytostí celé Omegy. U Elfů není rozšířena víra v nějakou vyšší sílu – Stvořitele. Kvůli své téměř nesmrtelné podstatě se Elfové až na výjimky nezabývají myšlenkami na to, co je po smrti. O samotném vzniku světa a vesmíru mají obrovské množství legend. V části z nich se jako motiv objevuje jakási jinak neznámá rasa ze vzdálené země, která způsobila zrození všech ras Země za zrcadlem. Tyto legendy jsou však již mnohokrát převyprávěné a přestože v elfí společnosti žijí i ti, kteří byli u samotného počátku, nepřikládají této věci takovou důležitost. Znalosti o vesmíru, planetách a hvězdách a dalších vědních oborech, jsou u Elfů na velmi vysoké úrovni, vzhledem k technickým možnostem. Mají znalosti, které jsou neznámé Lidem i Arkasínům.
Elfové se objevují na různých místech světa zdánlivě nečekaně, ale přesto v pravý čas. Jsou zachránci mnohých situací, pomocníci v bezvýchodných okamžicích. Jsou pověstným pírkem, které vždy převáží misky vah na stranu dobra. Tato jejich objevení je kombinací morálních vlastností a schopností nahlížet do budoucnosti. Ostatní rasy považují Elfy za bytosti schopné změnit osud, což nedokážou ani Arkasíni svým tušitelstvím.
Přestože svým vzhledem připomínají staříky a stařenky, toto zdání klame. Voirdžíny jsou bystré, jejich paměť je obdivuhodná a věkem netrpí ani motorické (pohybové) funkce. Mívají dlouhé vlasy bílé, ale i s odstínem tmavších barev. Většinou mají modré oči. Jsou vysoké do dvou metrů a celý jejich zjev je důstojný, ale ne upjatý.
Mají obdivuhodnou paměť, jejich znalosti jsou daleko vyšší než znalosti lidí i Arkasínů. Jsou shovívaví ke každému jednotlivci z kterékoliv rasy. Neovládají magii, ale dovedou se dobře vcítit. Umí dávat věci do souvislostí a hledat řešení. Pro tuto vlastnost jsou Voirdžíny vyhledávány ostatními bytostmi. Jsou vzdělaní, po celý život studují a hledají smysl všeho dění ve světě.
Voirdžíny jsou empati, čili citlivci – jak je psáno jinde: dovedou se vcítit do jiných bytostí a hledat řešení jakéhokoliv problému. Není známá jejich řeč, pokud je vyhledá kdokoliv z jiných ras, začnou mluvit jeho jazykem a psát jeho písmem.
Je výjimečné spatřit více než jednu Voirdžínu na jednom místě. Jsou to samotářské bytosti, které nevyhledávají společnost druhých bytostí. O jejich rodinném životě není nic známo, jen se tuší, že Voirdžíny čas od času odcházejí ze svých stavení do hlubin pralesů, kde pravděpodobně některé pověřené Voirdžíny vychovávají společně jejich děti. Voirdžíny jsou rozšířené po celém světě, ale protože nevyhledávají společnost, jsou pouze v těch částech světa, které nejsou hustě obydlené.
Voirdžín si váží všechny rasy, bez ohledu na své postavení ve světě. Není znám jediný případ, kdy by kdokoliv Voirdžínám činit jakoukoliv nepravost. Úcta, to je to, co cítí všichni ostatní k Voirdžínám.
Oděv Voirdžín je bílý, připomíná někdy oděv ze starověkých dob lidských dějin. Může být i podobný mnišskému rouchu s kapucí. Bílá barva je u všech ras považována za nejvyšší, takže i Arkasíni respektují tuto barvu jako znamení, které přísluší těm nejmoudřejším. Voirdžíny nosí úzké čelenky, které jsou z různých materiálů a různě tvarované. Pravděpodobně jsou tyto čelenky znamením mezi Voirdžínami, možná rozlišují jejich postavení, ale to je pouze domněnka.
Příbytky Voirdžín jsou jednoduché, o jedné místnosti, více jich vzhledem ke způsobu života nepotřebují. Své příbytky nemaskují v terénu, přesto najít příbytek Voirdžíny je buď výsledek náhody, nebo usilovného hledání. Voirdžíny často mění svá působiště.
Předpokládá se, že Voirdžíny se živí tím, co roste v jejich okolí a dále tím, co jim ostatní rasy nosí jako dary za jejich pomoc a radu. Není známo, zda něco pěstují, ani nikdo neviděl Voirdžíny lovit.
Nepoužívají žádné stroje, jen jednoduché nástroje, které jsou třeba ke zhotovení příbytku. Přesto mají značné znalosti v různých vědních oborech. Voirdžíny se nespecializují na některou z oblastí. Vědomosti mají všechny Voirdžíny. Ačkoliv není známo, že by ovládaly magii, nebo měly tak zvané nadpřirozené vlastnosti, tuší se, že mají jakési kolektivní vědomí a navzájem o sobě vědí. Jejich duch, vědomí je pravděpodobně spojeno s vědomím ostatních Voirdžín. Jen tak lze vysvětlit, že více Voirdžín zná stejnou situaci, nebo osoby, aniž by si tyto informace navzájem řekly. Jejich víra není známá, stejně tak jejich představa o fungování světa. Působí dojmem, že znají daleko víc, než svým občasným návštěvníkům řeknou v odpovědích na jejich otázky.
Voirdžíny patří k nejtajemnějším bytostem Země za zrcadlem.
Daglarové a Gratury jsou dvě různé rasy Země za zrcadlem, ale žijí společně v symbióze, čili vzájemně prospěšném vztahu. Daglarové mají vrásčité tváře a bílé vlasy – připomínají staříky. S touto podobou se již rodí a vyrůstají do výšky cca 160 cm. Během celého života se jejich vzhled téměř nemění. Průměrně se dožívají 126 let. Nejstarší známý Daglar se dožil 138 let. Gratury se liší od Daglarů pestrostí odstínů očí, kůže i vlasů. Jejich vlasy mají zvláštní podobu. Mezi běžnými vlasy jim vyrůstají takové, které jsou svým vzhledem podobné peří. Nehty na rukou i nohou Gratur mají tmavou až černou barvu. Gratury svým zjevem připomínají mladé lidi, ale tato jejich podoba je klamná, vypadají tak až do vysokého věku. Průměrně se dožívají kupodivu stejných let jako Daglarové.
Daglarové jsou duševně bezstarostné děti, které se ani nesnaží chápat složité souvislosti světa. Jejich život je trochu bláznivý, ale mají obrovskou paměť. Jednou slyšená slova, nebo přečtený text již nikdy nezapomenou. Jsou to studnice vědomostí, které však téměř nejsou pro praktický život schopni sami použít. Jejich svět je velká hra, které se zcela oddávají. Není to však hravost podobná Chuorkům. Daglarové jsou podle lidského měřítka jen neškodní blázni. Sami nejsou schopni se o sebe postarat. Přítomnost Gratur je pro ně nezbytná. Gratury mají velice vyvinutý mateřský cit. Jejich život je naplněný každodenní starostí o Daglary. Starají se o celou domácnost a snášejí jejich bláznivé nápady. Mají však velmi špatnou paměť a bez paměti Daglarů se naopak neobejdou oni.
Obě dvě rasy mají společný jazyk a písmo. Daglarové přes své bláznovství bývají vzdělaní a sečtělí. Naopak Gratury nejsou schopny za svůj život přečíst víc, než Velkou knihu, což je kronika Daglarů a Gratur, psaná od počátku věků. Zní to jako by tato kniha byla ohromné veledílo, ale zdání klame, až do dnešních dob nemá více než 600 stran.
Daglarové a Gratury nevytvářejí velká města, žijí v malých rozptýlených osadách, většinou na územích Arkasínů. Je málo oblastí s plošným osídlením pouze těchto dvou ras. Jejich výskyt v jiných zemích je vzácný.
Za celou známou éru Země za zrcadlem nevedly Daglarové a Gratury žádnou válku proti kterékoliv rase. Pokud kdy docházelo k potyčkám, vždy to byly spíše Gratury, které chránily společnou rodinu před nepřáteli, převážně ofiliánskými bojovníky. Ale ani samotní Ofiliáni neměli nikdy zvlášť velký užitek z kořisti, kterou v těchto náhodných potyčkách získali. Dá se říci, že Daglarové a Gratury pro svůj způsob života a vnímání okolního světa jsou šťastní, protože jakékoliv negativní zkušenosti na ně nemají vliv. Daglarové si z ničeho hlavu nedělají a Gratury si je nepamatují…
Ani jedna z obou ras neměla nikdy potřebu se ukrývat a proto je jejich oděv barevný, pestrý a u Gratur až nad míru, zdobení šperky a dalšími doplňky je běžné.
Daglarové a Gratury si staví příbytky ze všech dostupných materiálů, které se vyskytují v okolí. Většinou jsou to dřevěné domky, ale pokud je v místě jiný materiál, třeba kámen, použijí jej. Vnitřní vybavení je skromné, ale praktické, což je především zásluha Gratur.
Daglarové a Gratury se živí pěstováním rostlin, chovem domácích zvířat i lovem. Své zboží běžně směňují, především s Arkasíny.
Věda i technika je oblastí Daglarů, ale pouze jako teorie. Do praxe nejsou schopni nic převést bez pomoci Gratur. A jedině kvůli tomuto vztahu používají zase Gratury jednoduché stroje a nástroje, jejichž užití nejsou bez Daglarů schopni pochopit. Víra je zcela záležitostí Gratur. Mají silnou potřebu věřit ve vyšší sílu, než jsou oni sami. Svého stvořitele nazývají Atal. V lesích nedaleko od osad je možné spatřit jeho jednoduché a různorodé modly vytvořené z přírodních materiálů. Na první pohled nemusí být patrno, že se jedná o výtvory Gratur. Ale jasnou stopou jsou vyšlapané pěšiny vedoucí od model až do jejich osad. Daglarové nemají žádnou potřebu věřit v cokoliv jiného, než v bezpříkladnou starostlivost Gratur o ně samé. Mýty a legendy mají společné tak, jako je společný jejich život. Bez výjimky jsou však sepisované nebo vyprávěné Daglary.
Daglarové svou moudrost získávají léty, ale svého bláznovství se nikdy zcela nezbaví. V dětství se domlouvají především posunky. Řeč se naučí rychle a to od Gratur, ale přesto mají po celý život velkou snahu „vykládat“ rukama.
Marymeni jsou upíři, to znamená, že sají krev. Nesají ji však známým upírským způsobem. Jejich ústa nejsou schopna přijímat potravu, živí se výhradně krví svých obětí a k tomuto účelu mají uzpůsobeny ukazováčky na obou rukou, kde místo nehtu mají dlouhý ostrý dráp, v němž je kanálek, kterým je krev oběti odváděna do Marymenova těla… Marymeni jsou predátoři – dravci pro všechny ostatní suchozemské živočichy. Nepohrdnou ani zbloudilými jedinci z rozumem nadaných ras, ale hustě osídleným místům se zpravidla vyhýbají. Jsou to samozřejmě noční tvorové a za světla téměř nevidí. Za tmy se ovšem plně projevují jejich schopnosti. Jsou mrštní a silní. Nejvíce se podobají lidem současné éry. Jejich oči mohou za tmy vyzařovat světlo!
Jedná se o rozumem nadanou rasu, která je však pro svůj způsob života pokládána za rasu páchající zlo. Protože jsou od přírody Marymeni dravci, využívají svou inteligenci hlavně ke lstivému lovu. Přes různé legendy, které se mezi ostatními obyvateli Omegy vyskytují, neovládají Marymeni magii, ale využívají magické moci svých spojenců.
Marymeni jsou mistry v ukrývání v terénu. Jejich lstivost je pověstná. Jedinou možností, jak se uchránit napadení ze strany Marymenů, je neposlouchat svůj strach, ale naopak intuici. Vyhnout se nebezpečí za strany Marymenů umí především osoby nadané magickými schopnostmi. Již tu jsou zmínky o inteligenci Marymenů. Tyto bytosti jsou schopny rychle se poučit z vlastních chyb a jsou bleskurychle schopné využít i chybu protivníka. Lehce se přizpůsobují novým podmínkám, jediné omezení je v jejich očích, které dost dobře nedokážou vnímat světlo. Jejich jazyk je zvláštní, je to změť různých zvuků, od mlaskání, sykot až po mručení. Pro dorozumívání hojně využívají i vrčícího dřívka, které nosí při sobě. Není známo žádné písmo, které by Marymeni používali. Dokážou se však dobře naučit jazyky ostatních ras a to především psanou podobu. Pokud mluví, mají tendenci chraplavě šeptat. Tímto způsobem se také dají rozpoznat od jedinců z ostatních ras. Používají totiž k maskování i převleky a lehce napodobí styl pohybu jakéhokoliv tvora.
Marymeni běžně žijí v rodinách, starajících se o své děti. Sdružují se do malých osad, ale neutvářejí žádnou vyšší společnost. Jsou rozptýleni především v Ofiliánské říši, ale je možné se s nimi setkat prakticky kdekoliv. Ofiliáni a Marymeni jsou velmi dobří spojenci. Navzájem si vyhovují a využívají svých schopností. Toto soužití je přínosem pro obě rasy.
Pokud u některých ras vzbuzují Ofiliáni respekt a strach, pak výskyt Marymenů v kraji dokáže způsobit hrůzu i paniku. Marymeni nemají nepřátele, s výjimkou Ofiliánské rasy všechny ostatní živé bytosti vnímají jako možné oběti.
Marymeni používají výhradně oděvy, který splynou s terénem. Protože se jedná o noční tvory, pohybující se hlavně za tmy, většinou nosí černý plášť, někdy i s kapucou. Nepoužívají žádné ozdoby, jejich styl je velice strohý, jediné zdobení, které lze někdy spatřit, je malování tváře, opět hlavně tmavými černými nebo rudě krvavými odstíny barev.
V ofiliánské říši si staví pevná kamenná obydlí bez oken, kterými dovnitř nepronikne světlo. V ostatních částech Země za zrcadlem jsou jejich obydlí velmi dobře skrytá, většinou jde o podzemní obydlí, nebo pevná sklepení opuštěných cizích staveb.
Živí se výhradně krví, nic nechovají, nepěstují.
Marymeni přikládají důležitost pouze těm znalostem, které jsou nutné k jejich způsobu života. Ostatní znalosti, které mají, jsou odposlechnuty od ostatních ras. Používají jednoduché nástroje, které však získali bud od Ofiliánů, nebo krádežemi u ostatních ras. Mají množství legend a mýtů, udržují řadu svátků, ale není známa jejich víra. Předpokládá se však, že nějakou mají, jsou známy Marymenské talismany, u kterých se předpokládá duchovní obsah.
Zapomeňte na všechny pohádky o tom, jak se upíři dají zničit slunečním světlem, zahnat česnekem, nebo umírají zasaženi stříbrnou zbraní. Marymeni jsou běžné živé bytosti, žádní čarodějové. V Marymena se také nikdo nemůže jen tak proměnit.
Aramové svou postavou připomínají rasu lidí, ale tato podoba je pouze vnější, jinak se od lidí i dalších ras liší. Jejich kůže je černá, někomu mohou připomínat ofiliánské otroky. Pohybují se tiše v terénu, výhradně v noci, jsou to noční a vzácní tvorové a spatřit je je možné pouze tehdy, když si to sami přejí. Nejedí maso, jsou to býložravci, kteří se živí mladými výhonky stromů a keřů. Jejich jídelniček je velmi pestrý, nejsou specializovaní na určité druhy rostlin a jejich vzácnost je z tohoto pohledu spíše udivující. Jsou narozdíl od ostatních rozumných ras Omegy stěhovaví, na podzim odcházejí do teplých krajin, kde mají dostatek mladých výhonků. Pouze výjimečně zůstávají v různých zemích přes zimu, na to již musí mít opravdu velký důvod. Během zimy totiž vesměs hladoví, protože jejich těla nedokážou dobře zpracovávat sušenou rostlinnou stravu. Na jaře se Aramové vrací zpátky do svého kraje. Mají velice dobře vyvinuté všechny známé smysly, včetně zraku, který je přizpůsoben především tmě, ale velmi dobře vidí i za světla. Dožívají se průměrně sto padesáti let.
Jedná se o rozumem nadanou rasu a přestože svým nočním životem mají blízko k Marymenům a Ofiliánům, jsou přátelští a důvěryhodní. Neovládají magii ani tušitelství, mají však velice pevnou vůli, lidé by řekli, že jsou tvrdohlaví. Tento způsob jednání však Aramy utvrdil v jejich odstupu od ostatních temných ras.
Aramové nemají potřebu se skrývat, přesto je obtížné je spatřit, pokud se sami rozhodnou, že nebudou spatřeni. Pokud se vyskytují v blízkosti sídel jakýchkoliv rozumných denních bytostí, nosí u sebe malé světýlko, kterým dávají najevo svou přítomnost a tím se odliší od případných temných vetřelců. Svými vědomostmi o světě připomínají Aramové opět rasu lidí, nemají však písmo, veškeré informace si předávají ústně. Mají dokonalou paměť a předávaná slova nezkreslují. Aramové bývají najímáni jako poslové zpráv. Byť neumějí číst ani psát, mohou si zcela zapamatovat podobu jakkoliv obsáhlého spisu a na místě doručení tento spis dle své paměti vyhotovit, aniž by znali jeho smysl.
Aramové jsou velice vzácní, žijí v rodinách a starají se o své potomky do jejich dospělosti. Během léta žijí rodiny rozptýleně, teprve v zimě, v teplejších krajinách, se rodiny setkávají, sdělují si své zážitky z léta, vyměňují si zkušenosti a uzavírají nové svazky. Společnost Aramů nemá téměř žádnou hierarchii, rodiny jsou samostatné a svébytné. Protože neutvářejí žádné vyšší společenské celky, nevyskytuje se u nich žádný vůdce většího rodu, větve, či celé rasy. Jsou z tohoto pohledu nejvolněji žijící rasou Omegy.
Většina ras Aramy respektuje, protože nepřinášejí žádná rizika, naopak jejich přítomnost v kraji je zárukou menšího nebezpečí, které přichází od temných ras. Nepřátelí se však s nimi, protože jejich způsob života je odlišný. Jejich spojenci jsou především Arkasíni, s nimiž mají Aramové tradičně vřelé vztahy. Také pojmenování rasy Aramů je odvozené z arkasínštiny, kde „aram“ znamená hvězda
Oblečení Aramů je jednoduché, laděné do barev okolí v němž se pohybují. Je převážně kombinací tmavozelené a černé barvy. Při slavnostních okamžicích a především pak při setkáváních o ostatními rasami, nebo v teplých krajinách s ostatními rodinami nosí různé náramky a náhrdelníky, které jsou pro ně znamením příslušnosti k určité větvi jejich rasy. Tato znamení jsou mezi Aramy velice ceněna.
Aramové jako svá obydlí používají jednoduché plátěné stany kruhového tvaru, které se dají dobře přenášet. Uvnitř svých obydlí rozdělávají oheň a kouř odchází jednoduchým otvorem ve vrcholku stanu. V těchto stanech mají uloženy veškeré věci, které potřebují ke svému životu. Nadbytečný majetek neshromažďují.
Živí se mladými výhonky stromů a keřů, nic nechovají, nepěstují.
Aramové mají blízko ke hvězdám (což je patrno již podle pojmenování rasy, viz „Přátelé – nepřátelé“), které je provází po celý jejich noční život. Vzhlížejí k nim, pokud se chtějí orientovat v terénu, jejich vědecké znalosti jsou na úrovni lidí, používají jednoduché nástroje nutné ke své obživě a stavbě stanů i výrobě oděvů a rodinných znamení. Ke hvězdám vzhlížejí i jako ke světům jiných bytostí. Součástí jejich mytologie je i legenda o stvořiteli Omegy – Atalovi, ale mají množství dalších vlastních legend, plných cizích světů, snad tolik, kolik za nocích vidí hvězd. Jejich svátky jsou nejasné, snad pouze tři období jsou zřetelná a to čas příprav k odchodu do teplejších krajin, setkání rodin – to je nejdůležitější svátek – a následně opět chvíle před návratem zpět. Jejich víra je založená na uctívání hvězd, které jsou podle nich nositelky života. Teprve kolem nich mohou existovat planety, případně měsíce planet. Své mrtvé vynášejí na vrcholky nejvyšších stromů, aby byli blíže ke hvězdám, kam podle legend odcházejí jejich duše.
Žádné, vše dosud známé již bylo napsáno…
LíBlatníci jsou na první pohled podobní lidem, v dospělosti dorůstají až do výšky dvou metrů, ale mají ve svých řadách i výjimky a to oběma směry od dané hodnoty. Přichází na svět se světle hnědou pletí, ta věkem tmavne a to bez ohledu na působení slunečního záření. Kůže nejstarších LíBlatníků je ebenová, až černá. Odlišnosti jednotlivců u této rasy je možné zřetelně rozeznat již na první pohled v barvě očí a vlasů. Každá z rodin LíBlatníků má po generace své specifické barvy. Pokud rodinu založí jedinci odlišně barevných očí a vlasů, jejich všechny děti zdědí kupodivu vždy jen jednu ze dvou možných variant. Jejich vnímání krásy je odlišné od lidského vnímání. Čím více odstávající uši má jedinec v jejich společnosti, tím více je ceněn. Obdobné je to u jejich vlasů, které nosí podle ostatních ras podivně rozcuchané, oni sami však tento styl považují za nejlepší možný účes. Dožívají se běžně 200 až 250 let.
LíBlatníci mají velmi dobrou paměť, jsou schopni lehce se naučit cizím jazykům, jsou sečtělí a vzdělaní a to přesto, že jejich děti nenavštěvují žádné školy. Jsou přátelští a mírumilovní, ale mají vrozenou plachost a společnost ostatních ras nevyhledávají. Pokud však dojde ke kontaktu LíBlatníků s jinými rozumnými bytostmi, dokáží se vcítit a dorozumět téměř s kýmkoliv. Jsou vynikajícími znalci vědomí, dobře odhadnou každého jedince, jeho povahu a podle toho k němu také volí přístup.
Přes svou vzdělanost se LíBlatníci nestarají o budoucnost. Směřování svých rodin nepromýšlejí na léta dopředu, jak je tomu běžné u lidí. Žijí v souladu se svým bezprostředním okolím a všedními každodenními věcmi, které život přináší. Až by se chtělo říct, že tento způsob života není navzdory jejich vzdělání, ale právě díky jemu. LíBlatníci jsou také zruční ve vyrábění nástrojů denní potřeby, dovedou zpracovávat hlínu a vytvářet nádoby, dovedou obdělávat půdu, ale nepěstují žádné obilí, nemají pole, ale kolem svých sídel, kterým říkají doupátka, vysazují byliny i dřeviny podle systému, který je patrně znám pouze jim. Jsou znalci rostlin, dovedou z nich získávat lektvary, nebo mastičky na každou nemoc. A to zvláště z rostlin, kterých si ostatní rasy v léčitelství necení. Tato rasa je mírumilovná, jak již bylo psáno, přesto však není naivní a dokáže čelit možným útokům temných ras. Rodiny LíBlatníků vlastní jednoduché zbraně (luky, samostříly, oštěpy, praky) a v případě potřeby je pro svou obranu neváhají použít. Jazyk LíBlatníků je patrně nejsložitějším jazykem na Omeze. Každá rodina má vlastní skupinu slov, které jiné rodiny nepoužívají. Všechny rodiny však znají také tak zvaná společná slova, jejich pomocí navazují kontakt a posléze si svá rodinná slova „vyměňují“. Jako druhý jazyk je mezi LíBlatníky poměrně rozšířená arkasínština. Tuto řeč kdykoliv pro dorozumění neváhají použít. Stejné jako s mluveným slovem je to i se psanou podobou jazyka LíBlatníků. Znaky představují někdy konkrétní výraz – slovo, jindy však pouze písmeno. Setkat se s pravým líblatnickým textem mimo jednotlivé rodiny je vzácné.
LíBlatníci žijí vždy poblíž skal, lesů, luk a hájů v malebných nenápadných osadách, které splývají s terénem. Základem každé rodiny je pětičlenná skupinka tří žen a dvou mužů, přičemž si zakládají na dodržování zvláštního pravidla, podle něhož žádný z mužů nemá být vyšší než prvorozená z žen… LíBlatníci jsou svébytní a hrdí na své obyčeje, z nichž některé, jako třeba posledně zmíněný, mohou u ostatních vzbudit zvědavost, úžas i nepochopení. Tato pravidla jsou pradávná a LíBlatníci si v nich libují a nevnímají je jako omezující. Téměř nevyhledávají společnost jiných ras, jsou soustředěni většinou na život a zajištění své rodiny a o vyšší cíle neusilují. Své osady staví daleko od osad ostatních LíBlatníků, tak i dalších obyvatel Omegy. LíBlatníci jsou rozptýleni po celém známém světě a jsou považováni za velmi vzácnou rasu, ale tento názor nemusí být pravdivý a může být způsobem jejich minimální komunikací s okolím.
LíBlatníci necítí žádnou rasu jako nepřátelskou, volí individuální přístup ke každému jedinci. Pokud však se jim děje nějaké příkoří, staví se statečně na odpor i proti zjevné přesile. Vždy brání svou rodinu, která je pro ně „středem světa“. Jejich zkušenost jim velí být však nedůvěřiví k temným rasám a k jejich služebníkům. Vždy však ctí a respektují jiný způsob života ostatních, byť je tento způsob v některých případech přinejmenším podivný.
Svým oblečením vyjadřují pocity, nálady i postoje k okolnímu světu. Jejich oděv je převážně kombinací dvou barev a to černé a bílé. Jak známo černá je barvou Ofiliánů a bílá Voirdžín. Odtud pramení symbolika barev LíBlatníků. Volí je pro naznačení své nestrannosti mezi temnou a světlou stránkou života.
Jak již bylo uvedeno, žijí převážně v krásných přírodních lokalitách, kde si staví doupátka výhradně z materiálů v nejbližším okolí (kameny, hlína, různé druhy travin, mech, chvojí, kůra stromů, dřevo). Ve svém nejbližším okolí mají vysázeno množství rostlin. Část z těchto rostlin používají právě k výrobě léčiv. Celá osada se skládá z několika doupátek a je nenápadná a splývá s okolím.
LíBlatníci nepěstují žádné rostliny, ani nechovají domácí zvířata kvůli obživě. Nejsou ani lovci. Jejich jídelníček je přesto velice pestrý. Jejich organismus je uzpůsoben ke zpracovávání rostlinných částí velmi širokého spektra. Nepohrdnou ani rostlinami, které jsou pro jiné rasy nejedlé nebo i jedovaté. Během jara a letního období konzumují mladé a šťavnaté části bylin i dřevin, pro chladné měsíce si vytváření zásobu plodů, kořínků i větviček, potravu si také konzervují v hliněných nádobách a tak v zimním období netrpí nedostatkem. Ve své obživě jsou LíBlatníci natolik soběstační, že směnný obchod s ostatními rasami využívají jen velmi vzácně. Vše, co potřebují, nalézají v přírodě kolem sebe.
LíBlatníci rozhodně nejsou žádnými vědou posedlými jedinci, ale jejich vědomosti o přírodě jsou značné, což již dokazují svým přístupem k nejbližšímu okolí, který je nedevastující a v mnohém je jejich činnost, zvláště pak vysazování rostlin, i prospěšná přírodě. Tato rasa nemá žádné ambice vytvářet složitější zařízení, než jednoduché nástroje, které má ke své potřebě. I tyto jednoduché předměty však vykazují dokonalé provedení a účelnost. Jejich víra je na rozdíl od ostatních témat jednoduchá: uctívají jediného boha Blatistra, který byl podle legend jedním z Atalových mistrů a stvořitelem této rasy. Každá rodina LíBlatníků má amulety Blatistra, které jsou tajné a jiným rodinám se ukazují jen výjimečně, natož pak jiným obyvatelům Omegy. V osadách bývá vždy jedno doupátko věnované Blatistrovi, kam svému bohu jednotlivé rodiny přinášejí dary. Zvláštností v jejich víře je představa, že Blatistr byla žena!
Původ jména této rasy je pravděpodobně odvozen z arkasínského slova „lí“, což znamená statečný. Blatníci pak patrně souvisí se jménem Atalova mistra Blatistra, případně se dává do souvislosti s blátem – LíBlatníci používají hnědou hlinku, kterou si při různých příležitostech malují tváře. Jednoduchým překladem tak lze dospět k označení „statečné bláto“. Tento výklad jména rasy je však pouze akademický. Sami LíBlatníci se tímto nezabývají, ale s hrdostí píší své jméno se dvěma velkými písmeny „L“ a „B“. Proto má tuto podobu i v tomto materiálu.
Jejich původní jméno pochází z nariského „stranit se“. Nařané je vysvětlováno jako jiná podoba slova „neřag“, což v nariském jazyce znamená „osamocen“. Narjové jsou zvláštní již tím, že nelze popsat jejich podobu. Ta je neznámá. Jsou to měňavci, schopní brát na sebe podobu kohokoliv (i čehokoliv), koho (co) spatří. Dávají si velký pozor, aby nebyli spatřeni ve své skutečné podobě. Někteří si toto skrývání vlastní podoby vysvětlují jejich možnou ohyzdností, může to také vyvolávat pocit tajemství – Narjové možná skrývají svou tvář, aby ji ukázali až ve chvíli, kdy bude ten nejsprávnější důvod… Jediné znamení, že před sebou nemáme Arkasíny, nebo dokonce Voirdžíny, je tmavá skvrna, až velikosti palce, kterou mají Narjové na obou spáncích (avšak tato skvrna nemusí být na první pohled patrná). Narjové se v průměru dožívají devadesáti sedmi let.
O duševních pochodech Narjů je toho známo málo, Narjové jsou samotářské bytosti, nesdělují ostatním, o čem přemýšlí. Radost jim způsobuje, pokud mohou škodit, nebo ostatní obyvatele Omegy děsit. Zvláště, když na sebe mohou vzít podobu těch nejtemnějších bytostí Omegy, dělá jim to velké potěšení.
Jak již bylo psáno, Nařané jsou měňavci. Jsou opravdovými mistry převleku a napodobování. V tomto směru nemají žádné zábrany, dá se říci, že zde dosahují geniality. Mezi sebou hovoří vlastním jazykem, kdysi dávno, když se objevili v Omeze, byl jistě známý, ale dnes nikdo mimo nich samotných jej nezná. Téměř všichni Nařané ovládají Arkasínštinu, kterou si zvykli používat. I jejich písmo se podobá arkasínskému, jde také o obrázkové písmo, ale Nařanské znaky jsou jiné, jednak svými tvary a také způsobem záznamu. Arkasínské jsou hlavně vytlačované do silné kůry, ty nařanské jsou převážně známé jako čtverce cca 2×2 palce velké, kreslené zvláštní tužkou modrou barvou podobné svou hustotou modré tuši. Ví se, že palec považují za svou základní měrnou jednotku, prý právě kvůli skvrnám na svých spáncích. Jako další používají také přirozené míry: stopy, lokty i dlaně.
Jejich společenský život je minimální, stálejší svazky, rodiny, udržují jen při výchově potomků. Když tento dosáhne dospělosti, což je ve dvaceti tří letech, sotva dospělý jedinec odchází z domova a také rodiče se rozcházejí. Na každý les v Omeze vychází jen určitý počet Narjů a to podle velikosti území. Každý jedinec ovládá část a respektuje samotu jiného jedince.
Sami o sobě nevnímají Narjové žádnou z ras jako nepřátelskou. Jinak je tomu z opačné strany. Až na Marymeny, ke kterým si přece jen tolik nedovolí, ji všichni ostatní obyvatelé Omegy považují za jakýsi obtížný a život znepříjemňující hmyz. Již od dětství je každý jedinec této rasy veden k tomu, aby škodil, aby měl radost, když druhé vyděsí tak, že vylekaná oběť až padne na zem. V jejich vědomí je silně zakořeněna mrzutost z dávného osudu jejich předků. Bláznivým chováním kompenzují tento pocit vůči světu, v němž jsou nuceni žít. Nemají však snahu cokoliv na této věci měnit, na rozdíl od jejich první generace v Omeze.
Narjové patrně nenosí žádné oblečení! To, co je vidět na proměněných Narjech v jakékoliv bytosti, oblečené do příslušných šatů, jsou zase jenom Narjové, tedy část jejich těla. Vše napodobují i vzhledem k počasí, není jim horko ani zima, dokážou se přizpůsobit jakémukoliv podnebí. Vzhledem k tomu, že neznáme jejich skutečnou podobu, je jakákoliv úvaha o možném oblečení v jejich přirozené podobě pouze spekulací…
Narjové nestavějí žádné příbytky. Pouze v korunách stromů mají malá nenápadná sedátka a poličky a kolem nich na větvích připevněny vaky s bylinami, kořením a drobnými nástroji. Když prší, rozprostírají nad toto své místo ve větvích plachtu, která barevně ladí s okolím, takže ze země jí nelze rozeznat. V zemi, v okolí svých stromů, mají asi deset stop široké pečlivě zakryté jámy, v nichž shromažďují těžší a větší předměty. Na spánek se nikam neukládají. Jednoduše se promění v část stromu, kmen, větev s listy a podobně. Takto proměněni spí, aniž by během spánku změnili polohu nebo nějak zásadně svou podobu.
Ví se, že Narjové jsou sběrači a občasnými lovci. Ale dovedou se živit ještě dalším zvláštním způsobem. Mohou sát životní energii jiných bytostí. Daří se jim to poměrně často právě proto, že dovedou měnit svou podobu podle situace a nepozorovaně se tak ke své oběti přiblížit. Pokud někoho vystraší a chytí jej za obě ruce, oběť je v té chvíle zbavena značné části své energie a cítí se vysílena. Narjové však své oběti nezabíjí. Nechají je v klidu odejít se zbytky sil. Lékem na takové vysátí je odpočinek, spánek a posléze a příjem potravy.
Jejich poznatky o světě kolem nich jsou spíše jen odposlechnuté informaci, než jinak nabyté znalosti. Téměř nevyrábějí žádné nástroje, jedním z mála předmětů, které vyrábějí, je jednoduchý tkalcovský stav, na němž vytvářejí plachty proti dešti do korun svých stromů. Jiné nástroje získávají od svých vystrašených obětí. Protože mají schopnost napodobovat, nečiní jim potíže používat kterýkoliv ze získaných nástrojů. Věří, že jejich svět je vysoko na obloze, jednu z jasných hvězd považují za Namareniku, svůj domov, odkud přišli jejich předkové a když ztroskotali, zůstali navždy v pro ně cizím světě. Tato legenda však není pravdivá, i když jí bez výhrad Narjové věří. Ve skutečnosti jako Narjové přišli Bránou ze světa Kappa, nejsou stvořeni Atalem. Nepočetná skupina přišla získat vědom
Rozcestník
Aktuální výprava
Pomůžete nám?
Letní tábor 2024
Schůzky
Klubovna
Zkoušky
Vedoucí
Oddíloviny
Táborové okénko
Kronika
Hry a náměty
Oddílové písně
Kdy, kde, co?
Slavíme
Dnes je 21. listopad 2024
svátek má Albert
Narozeniny
15.listopad - Píšťala (34)
16.listopad - Luky (16)