Tato výprava nezapadá do celoroční hry, jelikož chceme se věnovati trochu zimním sportům a také proto, že nikdo z protagonistů hry nebyl přítomen.
Scházíme se u školy již dříve, aby stačili jsme naložiti lyže a proviant Jirkovy do avie a odjíždíme na nádraží. Jak je již obvyklé vlakem jedeme skoro 4 hodiny. Od nádraží se plahočíme na hrad a nutno přiznati, že vítr obývající tyto končiny neměl s námi slitování a bičoval stráněmi i lesem s velkou vervou. Jaké pak překvapení nás čekalo na hradě, když oči naše spatřili kupu osazenstva i když hrad měl být prázdný a další nepříjemností byla zamrzlá voda.
Idea dětí o spaní se zúžila na pokoj, který nám byl přidělen, takže všechny děti na 1 pokoji a my ostatně jak je naším zvykem okupujeme jeskyni. Ihned zapalujeme kamna a rozehříváme sníh na polívku a čaj . Jde to věru pomalu, voda není nic moc a tak snad pomůže cezení přes utěrku. Kolem 10 večerní přichází Jirka od svého oře. Po nasycení odchází Michal do tmy, Luděk s dětmi pod hrad a já notně oblečen šplhám na vyhlídku odvysílat baterkou morseovku se zprávou
:„Jděte k Osudu“.
Morsevka je odvysílána, ale stále v tom větru sotva popadám dech. No, Luděk si zaluštil a předavše dětem informace o vysílané zprávě Ti se vydávají směrem daným. Již u lavičky však narážejí na postavu jistě ne neznámou. Při pozdravu zní dva hlasy a to „Světlo tvým krokům“ , „Srdce nechť září“.
Teprve poté co Xargos pokyne svou levou zahalenou rukou rozpozná většinou o kterou, že bytost jde a pozdraví správně. Jelikož nám počasí nepřálo řekl poutníkům, že se zjeví ještě dnes a řekne více. Poté co již ke spánku poutníci chystají se zjeví se Xargos a odvypráví podivný příběh o sněžném muži, kterého prý spatřili usedlíci z jisté usedlosti z vysokých hor. Poslední slova zní: „Ráno rozbalte svitek, který jsem vám dal a tam zvíte více. SVK Tuláci“. Spát odcházíme postupně, ale obvyklý limit pro tuto výpravu ustálil se na hodnotě 2:30. To ještě čile měli se k světu nástroje ostatním bydlících.
Jelikož Jiří musí odjet ihned po snídani a po dohodě odcházíme dolů na parkoviště pro lyže. Zde také třeba je vyluštit svitek, který po chvilce námahy zní takto:
„V dalekých sněžných krajích, tam kde lidé žijí na svazích hor, objevily se podivné stopy. Tehdy ještě nikdo neznal Yettiho. Lidé přemýšleli, jak velké zvíře to musí být, když po sobě zanechává takové stopy a netušili, že horami prošel Sněžný muž. Měli strach z té neznámé bytosti, a proto někteří přinášeli do zasněžených kopců dary, jako oběti tomu neznámému zvířeti a jiní vytvářeli ze sněhu jeho podobu. Neznámého se člověk někdy bojí a Yetti přilákán dary a svou divnou napodobeninou odvažoval se blíž a blíž k lidem. Když jej lidé poznali pustil je strach, protože Sněžný muž, neboli Yetti nebyl nepřítel. Chcete-li se i vy s ním setkat, rozdělte se nyní do 2 skupin. V každé ať jeden z vás jako zvěd v té druhé skupině a vydejte se krajinou kam až to půjde. V cíli svém stvořte Yettiho dle svých představ, ale na čas obědní nechť jste zpět v obydlí svém. Po posilnění nechť zvěd způsobem jakým umí sdělí své skupině místo stvoření Yettiho, ovšem vydat se s vlastní skupinou nesmí. Odejděte popsaným směrem a zjistěte zda se kolem podobizny Yetti nepohyboval. Snad budete mít štěstí. Ještě však než zachováte se dle tohoto listu, vzpomeňte na to, že král Šalamoun na vás se svým ořem čeká na smluveném místě. Přiveze vám také něco po čem se na cestu vaší vydáte. Světlo Vaším Krokům "XARGOS“
Dle svitku odcházíme tedy ve dvou skupinách a to já s Myšákem a Luděk s Ájou. Brouk s Amálkou sebravše zbylé věci a nelyžující Tuláky odcházejí krokem funivým a plouživým přímo na hrad. Naše skupinka zvolí cestu shodnou s příchozí a od rozcestí pod hradem kdy již sice pominulo stoupání, ale opět začal foukat ostrý horský vítr odcházíme na Konopiště. Odtud po sto metrem rovné cesty bočíme do leva a po dalších 200 m se noříme do lesa, kde stavíme Yettiho. Po stavbě odcházejí děti napřed abych mohl stvořit stopy Yettiho, nápis „U ohniště“ a Myšák mohl vytvořit několik matoucích odboček do lesa. Vracíme se kolem 12:45 na hrad k obědu, který se jal připravit Brouk a spolek nelyžařů. Po poledním posilnění zvědové usilovně vysvětlují kudy, že se má jejich skupina dát, aby hledání Yettiho bylo úspěšné.
Luděk, Ája a Veverka odešli na sjezdovku a já přebral skupinu právě od těch sjezdujích. Jak se dalo čekat čas se opět posunul kupředu a tak dle zvědových rad vydáváme se v 16 hodin na cestu. Nutno říci, že nás zvěd šetřil slovami, jelikož popsal cestu těmito slovy: "Půjdete na konopiště, kousek za ním doleva a tam už to uvidíte " (Pampoš).
Štěstí, že jdu na místo kde jsem již jednou byl jelikož dle těchto slov se to naší skupině špatně hledalo, ale nakonec našli. U Yettiho spatřujeme podivné obrovské stopy a jakýsi nápis umístěný ve sněhu. Není zrovna moc čitelný, ale děti dodaly dávku fantazie a tak po 10 verzích uhodli jsme správnou: „U ohniště“. K ohništi docházíme ve stejný čas jako Myšák s druhou skupinou. Zjeví se nám sněžná žena (Yettka) a říká, že chceme-li se setkat se sněžným mužem musíme mu přinést zítra ráno na místo určené dary, aby jsme s ním navázali přátelství. Dosti vymrzlí odcházíme na hrad kde po přípravě večeře jdou ještě zvláštní zájemci bobování ven asi na necelou hodinu.
Bylo to dobrý, ale mokrý. Děti jsou opravdu unavení, jelikož než Míša odvypráví polovinu krátkého příběhu usli skoro všichni včetně přísedící Amálky, která byla první. Večer vyrábíme dárek pro Yettiho (Brouka) ve formě básní.
Vítr fouká, děti piští, na běžkách už Brouček sviští.
Jede rychle, jede z kopce, podívejme na sportovce.
I když sněhy roztají, broukovi to nevadí,
na kolo se posadí, svižné tempo nasadí.
Ráno kolem deváté hodiny nás opouští Luděk s Ájou. Po zkušenostech z vaření špaget dáváme vařit vodu ihned po snídani. Mezitím odcházíme i s dary za Yettim. Yettiho nacházíme spícího v jeho brlohu a ten se probouzí po našem pozdravu. Po předání darů děkuje, že poznal přátelé ze stran lidí a zažitým horským obřadem nás pokřtil. Cestou zpět roztál sníh co nám Yetti při obřadu naházel za krk, ale hned zase zamrzl, jelikož fičel ostrý vítr. Nyní nastává čas oběda, dobalení a uklízení, přičemž se také rozhodlo kdo z dětí pojede dolů s věcmi na běžkách a kdo půjde pěšky. Rozhodování probíhalo dle včerejšího výkonu, ale bohužel nejde uspokojit všechny a tak vznikly menší nesouhlasy ze stran dětí, ale měli smůlu, jelikož jak řekl Michal kdyby zde byl Luděk nejel by na lyžích nikdo.
Když už se všichni chystali na oběd přišel ještě člověk, který zde byl místo Přemka a nosili jsme chvíli dřevo (méně než na vánoční výpravě). Mezi tím přišel Jirka a tak kolem 12:45 odjíždíme směrem dolů na parkoviště. Všichni dojeli a došli zdrávi a teď je možno říci, že příště bych nechal jet na lyžích více dětí. Na parkovišti nastupujeme všichni do avie a Jirka nás veze do Svoru na nádraží. Tam máme asi 45 minut čas a tak vrcholí sněhová bitva. Jelikož jedeme vlakem bez bagáže mám stále pocit, že jsem někde něco nechal.
Michalův zápis
Sbalili jsme své věci a opět vyrazili z Prahy pryč. Tentokrát však bez tvůrců letošní celoroční hry, tedy s jiným programem, a také s lyžařským vybavením. Děti mi na vánoční výpravě říkali o svém přání s Tuláky si zalyžovat a tak jsme si řekl: Proč ne? Vytáhnu vás do hor a užijte si! Sám jsem lyže s sebou neměl a staral jsem se o jiné věci, než o sportovní vyžití. Akce se zúčastnilo dost velkých, aby bylo vše potřebné u dětí zajištěno. V pátek jsme se u školy setkali s Jirkou Synovcem. Tomu jsme do auta naložili lyže i potraviny a odcestovali jsme vlakem do Jedlové. Lužické hory byly pod sněhem a cestou na Tolštejn nás provázel pěkný mrazivý fujavák. Závějemi se bořil každý, ten těžší samozřejmě více, a když jsme se nakonec doplazili na hrad, zjistili jsme ke svému údivu, že komnaty obývá početná horda výletníků, chystajících se slavit čísi třicetiny. Nic potěšujícího. Noc se hned zdála být hlučnější než obyčejně (což se nakonec splnilo i v noci druhé. Ještě štěstí, že děti měli tvrdý spánek – po prožitém denním programu ani nebylo divu). Druhá z ran byla zamrzlá voda. Na otázku, z čeho se tedy vaří, mi hradní páni ukázali na bílý sníh všude kolem. Ten sníh zářil bělostí pouze na první pohled. Nedaleké elektrárny jej notně zásobily popílkem temné barvy. Byl vidět až ve chvíli, kdy sníh v hrnci na plotně roztál, abychom si večer dopřáli horké polévky a čaje… V dalších dnech jsme společnými silami opatřili barel opravdu pitné vody a dále vařili z ní. Páteční večer však ještě neskončil. Odebral jsem se směrem k Osudu, k lavičce nad chatami a tam bičován větrem čekal jako Ochránce skříňky příběhů, aneb Xargos, na děti. Honza měl za úkol vydrápat se na zmrzlou tolštejnskou vyhlídku a odvysílat baterkou krátkou zprávu v morseove: „Jděte k Osudu.“ Luděk, který šel s dětmi a čekal přímo v podhradí, „luštil“ signály s nimi, až všichni věděli, oč se jedná. U lavičky fučelo jako na Vidrholci a tak jsem dětem jen předal svitek, aby jej rozbalily ráno, a slíbil, že mne ještě dnes spatří, abych jim odvyprávěl příběh a poslal jsem je do tepla. Děti byly trochu zmatené, chvíli jim trvalo, než pochopily, že zdravit Ochránce mají „Světlo tvým krokům“, jak je v oddíle zvykem a ne „Srdce nechť září“ jak je zvykem v letošní celoroční hře. Kolem desáté dorazil nahoru na hrad Jirka a přinesl zbytek potravin, ač jsme se na totéž chystali společně ráno. Díky mu, ušetřil nám cestu, za to sám měl zmrzlý jazyk na vestě. Auto nechal nad Jiřetínem, dál se jet ani nedalo. Lyžařská výbava na nás čekala tamtéž. Dětem před usnutím jsem jako Ochránce přišel vyprávět o sněžném muži – yettim, s nímž se mají možnost všichni setkat. Vyprávěl jsem jim o historkách, které se tradují v hornatých krajinách a děti pomalu usínaly, aby načerpaly síly pro nový den. Program na sobotu je jasný, říkáme si o něm pár slov a můžeme jít i my velcí do hajan, ale jak je zvykem, ještě „chvíli“ bdíme, postupně nás ubývá, až poslední mohykáni uléhají o půl třetí ráno, kdy hradní slavitelé ještě nejdou zdaleka spát.
Ráno po snídani jsme se vypravili na parkoviště nad Jiřetínem, tam jsme rozvinuli svitek a jali se luštit i chystat své lyže. Jirka nás opouštěl, ale slíbil se včas i s autem vrátit v neděli. Obsah vyluštěného svitku zněl takto:
Viz výše
Král Šalamoun je samozřejmě Jirka a jeho oř avie plná lyží. Děti se rozdělily do dvou skupin, jedna vyrazila do kraje na běžkách s Ájou (Alenou) a Luďkem, druhá s Honzou a Myšákem. Ája (Amálka) zůstala na hradě chy stat oběd a já jsem pobral nelyžující děti a vypravil se na hrad za ní. Nyní vám, čtenářům mohu nabídnout autentická slova Honzy o cestě jeho skupinky. Podobná by mohl sdělit i Luděk o svéskupince, ale odpolední program Luďka se již lišil, o čemž i Honza píše:
Naše skupinka zvolí cestu shodnou s příchozí a od rozcestí pod hradem kdy již sice pominulo stoupání, ale opět začal foukat ostrý horský vítr odcházíme na Konopiště. Odtud po sto metrem rovné cesty bočíme do leva a po dalších 200 m se noříme do lesa, kde stavíme Yettiho. Po stavbě odcházejí děti napřed abych mohl stvořit stopy Yettiho, nápis „U ohniště“ a Myšák mohl vytvořit několik matoucích odboček do lesa. Vracíme se kolem 12:45 na hrad k obědu, který se jal připravit Brouk a spolek nelyžařů. Po poledním posilnění zvědové usilovně vysvětlují kudy, že se má jejich skupina dát, aby hledání Yettiho bylo úspěšné. Luděk, Ája a Veverka odešli na sjezdovku a já přebral skupinu právě od těch sjezdujících. Jak se dalo čekat čas se opět posunul kupředu a tak dle zvědových rad vydáváme se v 16 hodin na cestu. Nutno říci, že nás zvěd šetřil slovami, jelikož popsal cestu těmito slovy: „Půjdete na konopiště, kousek za ním doleva a tam už to uvidíte " (Pampoš). Štěstí, že jdu na místo kde jsem již jednou byl jelikož dle těchto slov se to naší skupině špatně hledalo, ale nakonec našli. U Yettiho spatřujeme podivné obrovské stopy a jakýsi nápis umístěný ve sněhu. Není zrovna moc čitelný, ale děti dodaly dávku fantazie a tak po 10 verzích uhodli jsme správnou: "U ohniště“. K ohništi docházíme ve stejný čas jako Myšák s druhou skupinou. Zjeví se nám sněžná žena (Yettka) a říká, že chceme-li se setkat se sněžným mužem musíme mu přinést zítra ráno na místo určené dary, aby jsme s ním navázali přátelství. (Alici jsem navlékl do chlupaté vesty a několika protěradel, sespínal je špendlíky, na hlavu ji nasadil zvláštní čepec z beraní kůže a když jsem toto dílo dokončil, řekl jsem: „Abatiše…“ Ani děti se nemýlily, když spatřily tuto postavu, řekli: „Jé, jeptiška!“ – pozn. Michal) Dosti vymrzlí odcházíme na hrad kde po přípravě večeře jdou ještě zvláštní zájemci bobování ven asi na necelou hodinu. Bylo to dobrý, ale mokrý. Děti jsou opravdu unavení, jelikož než Míša odvypráví polovinu krátkého příběhu usli skoro všichni včetně přísedící Amálky, která byla první. Večer vyrábíme dárek pro Yettiho (Brouka) ve formě básní. Vítr fouká, děti piští, na běžkách už Brouček sviští. Jede rychle, jede z kopce, podívejme na sportovce. I když sněhy roztají, broukovi to nevadí, na kolo se posadí, svižné tempo nasadí. Ráno kolem deváté hodiny nás opouští Luděk s Ájou. Po zkušenostech z vaření špaget z minulé výpravy, kdy pod hrncem by bylo lépe dýchat, než pálit dříví, dáváme vařit vodu ihned po snídani. Mezitím děti s doprovodem odcházejí za yettim. Nacházejí mě, sněžného muže, spícího v místě, kde se poprvé ukázal Merlin. Pozdraví mne, já se probouzím, vítr fičí, jako všude na téhle výpravě a prostřeradla mi vlají po větru. Po předání darů děkuji, že jsem poznal přátelé ze stran lidí a zažitým horským obřadem jsem všechny pokřtil. Za tím účelem jsem si dopředu nachystal kbelík sněhu… Pomalu nastal čas oběda, špagety se dovařily včas, doklidili jsme, dobalili a nachystali se vyrazit na lyžích i s batohy na zádech dolů k Jiřetínu. Myšáka a Honzu jsem pověřil výběrem, kdo pojede a kdo půjde, podle toho, jak je kdo zdatný lyžař. Některým dětem se jít pěšky z kopce dolů nelíbilo, i slzičky se ukázaly, ale nemohl jsem než potrvdit rozhodnutí rádců. Byl-li by na mém místě Luděk, nenechal by sjet nikoho z malých (jak sám řekl den před tím).
Vynosili jsme také nahoru na hrad něco dříví z kůlny, tak trochu za to, které jsme vytopili, Jirka mezitím dorazil a tak jsme se po špagetách pustili ze svahu. Jirka nás všechny naložil do auta, vysypal tentokrát ve Svoru, kde jsme nasedli na vlak a vydali se zpátky domů. Ale než vlak přijel, zbýval čas na sněžné hry a tak se mnohý z Tuláků změnil sám na sněžného muže (nebo ženu), ba i avie doznala sněžné nadílky… Na nádraží v Praze jsme na Jirku chvíli čekali, pak si rodiče rozebrali děti i lyže a zbylí Tuláci autem zamířili do Malešic.
Rozcestník
Aktuální výprava
Pomůžete nám?
Letní tábor 2024
Schůzky
Klubovna
Zkoušky
Vedoucí
Oddíloviny
Táborové okénko
Kronika
Hry a náměty
Oddílové písně
Kdy, kde, co?
Slavíme
Dnes je 16. září 2024
svátek má Ludmila
Narozeniny
06.září - Vláďa (37)
06.září - Matyáš (12)
11.září - Vendy (18)
13.září - Kuba (16)
18.září - Vašek (16)
29.září - Sofie (12)