Na výpravu jsem přijela později kvůli škole v přírodě. Bylo to
dlouhé přemlouvání rodičů, ale stálo za to. Tušila jsem, že tahle
výprava bude výjimečná, jako byla poslední v minulém školním roce.
Část výpravy, o kterou jsem přišla, naznačovala, že mé tušení se
vyplní.
Po mém příjezdu nás Jirka odvezl Avií do Zruče nad Sázavou. Odtud jsme
pěšky došli na Chřenovickou zříceninu, kde se měla konat velkolepá
scéna. Nejdříve jsme povečeřeli. Pak už se všechny skupinky oblékly do
kostýmů svých ras. Se mnou ve skupince byli Borůvka a Ondra Ž. Já
s Ondrou jsme byli z rasy Voirdžín. Borča byla Šanyna. Každý se podle
své rasy namaloval a mohlo se začít.
Přišel Poutník a odvedl nás pod kopec, aby nikdo neviděl, co se připravuje na místě, kde jsme večeřeli. Už předem jsme věděli, že jdeme Atalovi poděkovat za stvoření našich ras, a proto jsem si promýšlela, co mu řeknu. S Ondrou jsme se domluvili, že mluvit budu já a on se podle mě bude klanět a podobně. Zmocňoval se mě pocit vzrušení, jako pokaždé, kdy jsem představovala nějakou bytost ve hře. Tolik jsem se těšila a zároveň jsem měla strach, abych to nezkazila.
Konečně nás Poutník vyzval, abychom za ním potichu šli zpátky. Mlčky jsme ho následovali do kopce. Měla jsem stále jasnější představu o tom, co řeknu, až ke mně Atal promluví. Došli jsme k první svíčce, stál tam Bílý král Voirdžín a tiše nám řekl: „Chovejte se, jak se patří před stvořitelem.“ Šli jsme dál v Poutníkových stopách. Utvořili jsme půlkruh. Na jednom konci stál Poutník a na druhém Velcí bez Honzy, Kuby a Michala. Poutník byl na straně blíž k věži Chřenovického hradu. Nyní se ve výklenku věže objevila postava. Atal, Stvořitel. Držel v ruce svíčku a začal k nám mluvit.
Pomalu jsem se uvolňovala z nejhoršího napětí a očekávání. Atal dál povídal: „Vše, co zde tento večer uslyšíte, bude pravda.“ Ta věta mi utkvěla v paměti. Říkal spoustu věcí. Mluvil o tom, že nás sem měly přivést Kameny Moci, atd. Po nedlouhém proslovu si začal k sobě volat zástupce jednotlivých ras. První byl Chuork (Blatník). Jako dar a díky za své stvoření dala Atalovi „svůj nejoblíbenější míček“. Pak přišly další rasy. A já jsem se snažila vzpomenout si, jakou řeč jsem před chvílí vymyslela.
Konečně Atal řekl: „A co vy, Voirdžíny?“ Dala jsem Ondrovi najevo, co má dělat. A svým nacvičeným způsobem jsme došli k Atalovi. Poklonila jsem se a Ondra to udělal taky. Potom jsem polovinu své připravené řeči zapomněla, takže jsem ji musela domyslet. Neznělo to už tak vznešeně jako před tím, ale co se dá dělat. Přednesla jsem svou řeč Atalovi a pak jsem se uklonila. Ondra pochopil, že se má chystat na odchod zpět do půlkruhu a uklonil se taky. Pak jsme se vrátili mezi ostatní stejným způsobem jako jsme přišli. Jakmile jsem zase stála vedle Borůvky, oddechla jsem si. Myslela jsem, že už to mám za sebou. Zmýlila jsem se.
Po té, co Atal vyvolal poslední rasu, odešel z výklenku ve věži na maličký pahorek přímo proti půlkruhu. Začal znovu mluvit. Já začínala být nervózní. Něco se mi nezdálo. Atal pravil: „Jak jsem říkal na začátku, vše, co zde uslyšíte, bude pravda. Vaše vlastnosti jsou různé. Někdo si musel dát práci,“ už jsem věděla, co se děje, třásly se mi ruce. „S tím, abyste si nebyli podobní. Někdo musel sepsat vlastnosti a jména všech ras. Někdo,“ pokaždé, když Atal vyslovil slovo „někdo“ se ve mně zatřásla dušička, ale on mluvil dál. Po té přestal mluvit o stvoření ras a řekl: „Ten někdo stojí mezi vámi.“ Bylo mi jako by mě polil ledovou vodou. Atal řekl, aby k němu skutečný Stvořitel přišel. Vykročila jsem, bylo mi na omdlení. Hrozně špatně. Dívala jsem se do země. Myslím, že z malých Tuláků nikdo nechápal. Stála jsem vedle Atala. V mojí mysli byl chaos. Postupně se mi promítaly v hlavě obrázky z výprav a her. Byla to směs různých pocitů. Stála jsem a vyhýbala se pohledům svých vrstevníků. Mezitím Atal mluvil o tom, že teď mají rasy možnost poděkovat skutečnému Stvořiteli. Začalo mi být skutečně špatně. Poutník přišel k pahorku a posadil mě. Dotkla jsem se vlastní nohy, jestli to není jen sen. Ne, byla to skutečnost. Skutečnost, která mě děsila od začátku roku. Přišla ke mně Bláťa, co by Chuork a padla na zem. Už jsem to nevydržela. Ten pocit, že přede mnou na zemi leží ta, která mi svou veselostí, schopnostmi a srdečností vždy byla tajným vzorem. Ne, to už bylo příliš, mé sebeovládání povolilo. Slzy se mi draly z očí. Plakala jsem štěstím, smutkem i strachem dohromady. Byla jsem ráda, že už mi tajemství stvoření nesvazuje jazyk a měla jsem strach z toho, co řeknou ostatní, až jim dojde, proč tady přede mnou Bláťa leží.
Poutník přistoupil k ležícímu Blatníkovi a řekl: „Nečekej odpověď.“ Byla jsem mu za to nesmírně vděčná, protože v tu chvíli jsme nebyla schopná říct jediné slovo. Bláťa se zvedla a odešla zpět do půlkruhu. Pak přišly i další rasy. Nejlépe si z nich pamatuji Šanynu Borůvku. Vzala mě za ruku a usmála se. Myslím, že ona pochopila. Byla jsem ráda, že ta přede mnou neležela.
Když přišel i poslední Nařan Drobek, Atal mi dovolil vrátit se mezi ostatní. Pak ještě promluvil pár slov a dovolil nám všem odejít. Odešli jsme s Bílým králem Honzou, který nám pak dovolil svléknout kostýmy. Borůvka mě znova držela za ruku a Bláťa ke mně přišla: „Teda Píšťalo, smekám před Tebou.“ Řekla to se svou nepřekonatelnou srdečností a mně se o ten strach u srdce trochu ulehčilo.
Vrátili jsme se k ohništi, dali kostýmy do beden a Honza s Kubou vybrali pár lidí (první várku), kteří jeli autem hned, ostatní šli s Konopem Davidem a Monťákem na místo, kam pro ně pak Honza s Kubou přijeli. V první várce byla Borůvka, Bláťa, Juráš, Michal, já, pak samozřejmě Kuba s Honzou. V Zátoce pláňat jsme čekali s Michalem a povídali jsme si. Při té příležitosti řekla Blatník další pravdu: „Jsme na tom stejně.“ A Michal to se zvláštním zaujetím zdůraznil. Pak odešel, protože přijeli ostatní. S Bláťou jsem pak prohodila několik rychlých slov a společně jsme tušily, proč to Michal zdůrazňoval. Bláťa totiž den před tím dostala košili. A dokonce i toto tušení se naplnilo.
Za pár hodin mě právě vzbuzená Bláťa donutila vstát a šli jsme spolu na Asgard. Tam jsem předstoupila před Kmen. Náčelník mi řekl, že svou zkoušku jsem dnes večer splnila. Dostala jsem košili a znak. Opět jsem nebyla schopná souvisle mluvit. Řekla jsem jen: „Díky,“ a na nic víc jsem se nezmohla.
I teď říkám DÍKY s velkým D všem Tulákům, kvůli kterým vůbec bytosti Země „za Branou“ vznikly.
Píšťalka
Rozcestník
Aktuální výprava
Pomůžete nám?
Letní tábor 2024
Schůzky
Klubovna
Zkoušky
Vedoucí
Oddíloviny
Táborové okénko
Kronika
Hry a náměty
Oddílové písně
Kdy, kde, co?
Slavíme
Dnes je 8. září 2024
svátek má Mariana
Narozeniny
03.září - Zuzka (20)
04.září - Amálka (18)
06.září - Vláďa (37)
06.září - Matyáš (12)
11.září - Vendy (18)
13.září - Kuba (16)
18.září - Vašek (16)