Na květnové výpravě v Keblově 2011 jsme do kmene přijali Radara. Dozvíte se, jak obstál až na druhý pokus…
Stalo se to jednoho dne, když jsem se vrátil pěkně nabroušenej ze školy. Myslím, že to byl pátek. Byl jsem docela unavenej a do toho navíc přišli z domova instrukce, že se dneska nemám nikde toulat, že mě čeká spousta práce. To jsem ještě nevěděl, že i to bylo součástí plánu.
No, každopádně ve chvíli, kdy do okna přilítla sněhová koule, já se vyklonil dolů a uviděl jsem zubícího se Opičáka, nijak mi to nepřidalo, popravdě mě napadlo, že ten mi tady ještě scházel, bude mě chtít tahat někam na kešku a já budu muset říct že jako nemůžu, že mám práci, no hrůza.
Když jsem ale sešel dolů a on se tam pořád tak jako usmíval a pak najednou odhrnul bundu a ukázal tuláckou košili, úplně jsem ztuhnul. Normálně to nepoužívám, ale tady se přesně hodí, že mi bylo, jako kdyby do mě udeřil blesk. To bylo to poslední, co bych čekal. Špatná nálada úplně spadla a já měl najednou hrozně energie a chuť do akce, takyže jsem na tuhle chvíli dlouho čekal.
Opičák mi jen předal ruličku papíru omotanou zlatým drátkem, zdůraznil, že budu mít jen hodinu času a rozloučil se. Ten dopis jsem si přečetl ještě ve sněhu u garáže a pak několikrát i ve svém pokoji. Psalo se v něm, že mím úkolem je, abych do hodiny od předání vzkazu objel několik míst po Praze a našel na nich schované papírky s Tuláckým znakem. Myslím, že než jsem pochopil, co se v tom dopise vlastně píše, strávil jsem tak deset minut jenom tím, že jsem celý rozjařený pobíhal sem a tam a mával rukama. Po těch deseti minutách pobíhání mě nakonec napadlo se posadit a přemýšlet.
Přitáhnul jsem si mapu Prahy a našel jsem si všechna ta místa. Zdáli se mi dost daleko od sebe, ale když to mám za úkol, tak se to asi dá zvládnout, hmmm… Pointa byla v tom, že každé z těch míst bylo poblíž bydliště nějakého člena oddílu a já jsem je měl obvolat, aby mi s tím pomohli, což nebylo zakázaný. Cílem bylo, abych si uvědomil, že nezvládnu všechno sám a že se musím umět spolehnout i na ostatní, prostě být týmový hráč (což jsem teda rozhodně nebyl, ale to už se doufám změnilo 
Jenže, i když mě napadlo, že by mi s tím mohl někdo pomoct a zadání bylo vyloženě psaný tak, aby mě to trklo, tak jsem si řekl, že by to byl podvod, prostě porušení takových těch nepsaných pravidel, jako nešlapejte za čáru, co se ale nevysvětlujou, protože je to prostě fair play a každýmu bez vysvětlení jasný. Bral jsem to jako že když je to můj bod, tak i čistě jenom můj úkol.
To byla první věc, a ta druhá, že jsem prostě a jednoduše vůbec neměl páru o tom, kde kdo bydlí. To bylo překvápko, když jsem potom zjistil, že Píšťa s Amazonkou bydlej jenom o pár stanic dál Takže to taky podle toho vypadalo. Jako magor jsem objížděl místa, která byla vymyšlená tak, aby je jeden člověk nikdy nestačil do hodiny sám objet.
Ze začátku to nebylo tak zlé, zdálo se mi, že času je dost, ale i tak jsem pořád běžel. Jedno ze stanovišť, na kterém měl být znáček ukrytý, byl strom u zastávky autobusu na Skalce. Hu. Plánoval jsem si, jak snadno se pozná, kde je to na něm schované podle stop ve sněhu, ale ouha, někdo si dal tu práci aby sníh kolem ušlapal. Tak dobře. Obcházel jsem ho z té hodiny asi dvacet minut, lezl jsem po něm, důkladně prohledával a kde nic, tu nic. Navíc za neustálého pozorování zvědavců co čekali na zastávce. Žůžo. Nic jsem tam nenašel, tak jsem se se zbytkem času alespoň snažil stihnout ještě pár jinejch, ale bylo to marný.
Nakonec tohle snažení utla smska, kde jsem a kolik toho mám. Napsal jsem, že z těch požadovaných (už nevím kolik jich přesně bylo, každopádně mnohem víc) mám asi tak dvě. Tak mě poslali ke klubovně. Jak jsem tak jel tím autobusem a přemýšlel nad svým osudem, ještě jsem stihnul přejet zastávku a už jsem jenom sledoval, jak se mi Matěj, který mě měl vyzvednout, do okýnka směje. Bylo to tak blbý, že jsem se
smál taky.
Když už se mi teda podařilo vystoupit, nějakou dobu jsme s Matějem obcházeli blok baráků kolem klubovny. Ptal jsem se ho, co a jak teď bude, odpověď na mě ale čekala až v klubovně. Stál tam nastoupený Kmen, který mi oznámil, že jsem neuspěl a bylo mi vysvětleno proč. Co by si dělal/a na mém místě ty? Já byl teda pěkně zdrcenej, a hodně jsem se styděl a měl jsem vztek sám na sebe.
Mělo to ale i dobrou část, prý možná někdy v budoucnu dostanu další možnost. Tak jsem čekal. A taky plánoval. A sliboval si. Každopádně jsem z toho pěkně dlouho nemohl usnout.
Po ne zrovna krátké době, abych měl dost času si to přebrat, mě jednou v noci vzbudili. Bylo to v Keblově, nejsem si jistý na jaké akci, nejspíš Čarodějky. Nikdo mi neřekl, že jde o můj druhý pokus a protože to byla Amazonka, kdo mě budil, tak jsem si myslel, že je to součást naší dohody, že když mi ona dá kousek svéh kuřete, tak mě zato může ráno hodit do zátoky. Prostě a jednoduše když jsem dorazil do kuchyně, kde čekal Kmen, bylo to v plavkách. Ehm. Tak mě zase odvedli, převlíkl jsem se a dostal podobné zadání, jako minule, lístečky na více místech sesbírat za určitý limit. Tentokrát jsem byl ale moudřejší a vzbudil jsem si na pomoc Matěje (kterému tímto ještě jednou moc děkuju) aby mi s tím vypomohl. Váhal jsem, chtělo se mi vzbudit ještě Věčerku, ale vypadalo to, že to nebude potřeba, takže tyhle události blaženě prospala a o ničem nevěděla.
Všechno se krásně stihlo, a protože už jsem pochopil, kde dělám chybu, dostal jsem svojí Kmenovou košili. Bylo to drama, ale vlastně hrozně super, už jenom kvůli tomu tajnému bodu stojí zato si udělat zkoušku. Takže kdo jí ještě neděláte, neváhejte! Děkuju všem lidem, co se na mém vstupu do Kmene podíleli.
Radar
Rozcestník
Aktuální výprava
Pomůžete nám?
Letní tábor 2024
Schůzky
Klubovna
Zkoušky
Vedoucí
Oddíloviny
Táborové okénko
Kronika
Hry a náměty
Oddílové písně
Kdy, kde, co?
Slavíme
Dnes je 18. říjen 2024
svátek má Lukáš
Narozeniny
12.říjen - Honzík (12)
18.říjen - Barča (13)
29.říjen - Tonda (12)