Oddíl Tuláci Malešice

Vánoce 1990

Honba za zvonečkem, Tolštejn 7 - 9.12.1990

Zřícenina hradu Tolštejn ležící na severu Čech nedaleko Jedlové má pro pamětníky oddílu určité kouzlo. Kouzlo plné vzpomínek na dobu, kdy dnešní velcí Tuláci (pozn. jde o rok 1990) vnímali všechno jinak – dětskýma očima a u oddílu byla Luďkova sestra Jana. A tak když se za Janiny pomoci naskytla příležitost mít vánoční výpravu v oněch místech, neváhali dnešní instruktoři s rozhodnutím, aby oddíl podstoupil dlouhou cestu a vše, co je s přípravou i průběhem takové akce spojeno.

Z Jedlové by nás na Tolštejn mimo vlastních nohou mohlo dopravit snad jen psí spřežení. Zřícenina vzdálená od železniční stanice asi dva a půl kilometru ležela kdesi před námi v bohatě zasněžené krajině. V páteční večer nás ale místo psího štěkotu doprovázelo jen tiché mihotání bezpočtu hvězd tolik zářících na nezamračeném nebi, že nejen Karolína se nahlas musela divit, že tak jasné hvězdy snad nikdy neviděla. Postupovali jsme sypkým sněhem jako zlatokopové na Klondaike, nebo podobni polárním badatelům kdesi na severní či jižní točně. Vedl nás Standa s Petrou, znalí to lidé Tolštejna i okolí, kteří se k nám připojili takřka na poslední chvíli po podrobných Janiných instrukcích, jak z Jedlové pěšky na hrad a co kde na hradě najít, když tam pojedeme sami....

Už cestou ze středu Čech jsme si všímali, jak sněhu přibývá, čím dále jsme od Prahy. Ale ani tento přírůstek bílé peřiny mne neodradil uzavřít sázku, že Tolštejn pod sněhem nebude. Prohrál jsem a náš dívčí instruktorský tandem – Jezule s Alicí – si zamnul ruce. Vymysleli si na mne vaření snídaně – krupicové kaše pro celý regiment hladových krků a ruce jsem si po něm zamnul já.

Lhal bych, začít popisem krás Tolštejna, sotva jsme k „hlavní bráně“ dorazili. Ve tmě za svitu hvězd a baterek moc vidět nebylo a po zlatokopeckém putování byla před námi spíš vidina vyhřátých místností, než starobylých hradeb. Standa zatopil v kamnech v kuchyni i v jednom z
pokojů, kam jsme se všichni poskládali. Macek a já jsme skočili do sklepa pro uhlí i na výzvědy a ostatním připadlo uložit a zklidnit neposedné Tuláčky. Ráno potají začaly přípravy hry, kterou vymyslel již jmenovaný tandem a naskytlo se také více příležitostí rozhlédnout se kolem sebe. Už večer slyšené výkřiky, že tohle tu nebylo a tamto je jinak, pokračovaly, ačkoli ne v tak čerstvé intenzitě. Hrad sám se nezdá rozlehlý, ale kdo ví, co všechny ukryl sníh!. Doprostřed těch zbytků zdí s půlkulatou i špičatou klenbou oken je vestavěná turistická základna vyhlížející zvenku se snahou vypadat středověce. Ale uvnitř základny je zcela novodobý a přeplněný náhlými záchvaty něco zlepšit, přestavět, přebudovat a změnit, co se v daný okamžik dá. Asi nejen lidský elán za to může, ale hlavně pouhý chvilkový dostatek prostředků.

Nad samotnou základnou se vypíná veřejnosti přístupná skalnatá vyhlídka, na níž vedou železné schody a odkud se dá dohlédnout až za kopečky. Děvčata si připravila tyč (snad násadu od koštěte) a přivázala na ní spoustu cinkajících zvonečků. Tento nástroj měl být součástí hry. Nakonec se ale zvolila střízlivější varianta a zvonky putovaly do plátěného vaku a pak na rameno. Vyrazili jsme v trojici do zasněžené krajiny a v dohodnutý čas zvonili v podhradí, co to dalo. Celá dětská tlupa měla jít za námi – za Sněžným průvodcem – po hlase zvonků i po cestičkách vydupaných v hlubokém sněhu. Cestou jsme na různých místech ukládali části dopisu, který měly děti najít a sestavit. Na konci našeho putování stál vyhlédnutý vánoční stromek, který, jak bylo z dopisu patrno, měly děti ozdobit pro zvířátka. Ale nestalo se! Už jsme se vraceli do podhradí a teprve tam, nedaleko místa prvního zvonění, jsme tu naší tuláčí bandu potkali, dohoda – nedohoda. Vyslali jsme ji po svých vlastních stopách s patřičným komentářem, jaký to Sněžný průvod jsme zpovzdálí viděli a oni pokud si nepospíší, neuvidí a vrátili jsme se na základnu.

Teď bylo třeba pro každého malého Tuláka zabalit dárek a schovat jej. Pokukovali jsme z oken, jak se venku zhoršuje počasí, jak tam začíná chumelit a nepříjemně fičet vítr. Typovali jsme kdypak a jak pak se asi děti se svými průvodci vrátí... Vrátily se velmi rychle a mokré aniž by
cokoli našly, vydupaným korytem počínaje a dopisem konče. Nad kamny v kuchyni a nad vařením přibylo něco zmrzlých punčocháčů a ponožek a rukavic i kalhot i bund i svetrů ... Dětem jsme řekli, že i zvířátka v lese by měla mít radost z vánoc, alespoň nějaký ten stromek bychom jako vánoční mohli ozdobit a rozdali jsme papíry, pastelky, nůžky, nitě, lepidlo ...

Odpoledne jsme s Karolínou vzali děti s jejich ozdobami ven a putovali po stopách Sněžného průvodu a našli i větší část dopisu, jehož obsah jsme už znali. některé díly se ztratily ve sněhové vánici a i stopy byly značně zaváté. Ale k vybranému stromku pro zvířátka jsme došli, ozdobili jej a objevili jsme vzkaz: „Děkujeme Vám za ozdobení stromečku pro zvířátka. Na rozhledně hradu Tolštejn vás čeká překvapení. Sněžný průvod.“ Některé děti se zaradovaly, už dlouho pokukovaly po zasněžených namrzlých schodech, kam že to vedou a jak to asi na nejvyšším místě Tolštejna vypadá. Cestou od stromku se nejmenší holčička Veronika Weigertová už nechala nést a i několik dalších se dobrovolně rozhodlo odepřít si potěšení z rozhledu po krajině. A tak po plechových schodech nakonec s Karolínou na začátku a se mnou na konci stoupala jen skupinka nejotrlejších z otrlých. V polovině stoupání jsme objevili ono překvapení – další vzkaz od Sněžného průvodu zastrčený do jednoho z konců železných držadel. Takřka nahoře u malé terasy z níž vedla plechová lávka přímo na vrchol Tolštejna jsme ze svých chutí vystřízlivěli. Pro poletující sníh nebylo vidět víc jak na pět metrů a na lávce vítr tak lomcoval s dětmi i se železným zábradlím, že jsme se raději obrátili na ústup. Karolína se statečně šla podívat až na vrchol, jestli tam není třeba nějaké další překvapení. Já jsem počkal na terase v hloučku k zemi přikrčených a dusících se dětí. Nikde už nic nového nebylo a mně se při ustupování Týnka (Solárko), zeptala: „Když jsem to zvládla, viď, že nejsem žádná SRABABA?“ To slovíčko už prý děti ten den říkaly při první cestě za Sněžným průvodem.

Kamna byla tentokrát v totálním obložení. Natáhli jsme i šňůru přes celou místnost a rozvěsili k uschnutí málem i Tuláčky samotné. K večeru čekalo děti ještě jedno hledání. Na stole si každý vybral papírek se svým jménem. kdo neuměl číst, dostal pomocníka. Na papírku bylo
napsané, kde je třeba hledat vzkaz další, například v zámku u dveří z kuchyně do chodby. Tam byl odkaz (pozn. neinternetový v roce 1990 jsme toho o internetu moc nevěděli :)), že dárek pro tebe je uložený do velké naběračky zavěšené nad kuchyňským stolem, ale dárky že si vyzvedneme všichni najednou.

Před štědrovečerní večeří jsme hráli na kytaru a zpívali nejznámější koledy a také dětmi neustále vyžadované písničky jako je třeba Anděl od Karla Kryla. Po štědrovečerní sekané s bramborem došlo na dárky. Každý malý Tulák dostal jojo (pozn. historie se nečekaně opakuje na vánočce 2008 bylo hlavním dárkem též jojo) a kdo chtěl mohl předem připravit něco pro kamaráda. Na každého někdo pamatoval a nikdo, ani Standa s Petrou, neodešel s prázdnou. Jen dárky pro Jirku a Luďka zůstaly nerozbalené. Jirka se s námi přijel rozloučit v Praze na nádraží. Nechal si všechny věci doma a klíče zapomněl kdo ví kde jinde ... a Luďkovi se ženil bratranec. Alespoň jsme na ně vzpomněli a řekli si, že dárky při nejbližší příležitosti předáme. Ze stolu během večera zmizelo i cukroví a s dětmi ještě před spaním Karolína hrála na vyvolávání duchů. Tajemství, jak přitom Davidovi zčernal obličej, jako by se sám umazal od uhlí, dětem neprozradila. Vánoční výprava vyvrcholila v neděli dopoledne, přes mou snahu to změnit, tradičním odchodem dětí s doprovodem na vlak a setrváním několika dětí na místě.

Tak skončilo putování za Sněžným průvodem, nebo „Honba za zvonečkem“, jak chtěli mít na pamětních listech Jezule s Alicí, na pamětních listech, které jsme už nestihli nikdo vyrobit. Nezbývá než se těšit, hledat a připravovat, co nového a bláznivějšího se ještě podniknout dá.

ET FINIS, Michal, 2.2.1991

  • Kdy, kde, co?
  • 23.02. - 25.02. - Výprava
  • 22.03. - 24.03. - Výprava
  • 19.04. - 21.04. - Výprava pod stan
  • Schůzka - každou středu od 16-18 hod
Slavíme

Dnes je 23. únor 2024
svátek má Svatopluk

Narozeniny
23.únor - Alex (12)
01.březen - Jirka P. (13)
03.březen - Honza (16)
03.březen - Eliška (15)
04.březen - Anička (9)