Sraz až kolem 18 hodiny. Na tuláky je to pozdě, ale na Jirku ne. Doprava je autobusem s Jirkou. Původně z důvodů, že budou lyže, ale to nakonec odkládáme až na lyžařskou výpravu v lednu. Další důvod jezdit s Jirkou vlakem, to je dost divné, že? Po zastávce ve Lhotce pro Kláru dorážíme kolem 21:30 na parkoviště nad Jiřetínem.
Dál již musíme po svých a toto tvrzení se potvrzuje, jelikož sněhu je dost. Na sáňky nakládáme veškeré jídlo, včetně salátu a vyrážíme hore. Některé ze saní se několikrát překlopily takže jednu přepravku nesu s Jirkou ručně. Sníh je dosti namrzlý na stromech, takže cesta připomíná průchod tunelem (tak jsou stromy zohýbané). Na drátech vedení je také slušná námraza, o zkraty není nouze. Na hradě je již skupinka lidí od Přemka, kteří nám zajišťují topení (myslím, že to zvádneme i sami). V kotli sice hoří, ale teplo ještě dlouho nepochopí kam, že se má odebírat.
Po příchodu připravujeme večeři, zjišťujeme stav zásob a z Mackem odkopáváme sníh ze schodů. Na dnešní noc se děti přesouvají z tepelných důvodů do jeskyně, kde je přece jenom tepleji a mimo to se dá zatopit a my spíme v jídelně kde se celý večer topilo v kamnech. Já spím ovšem nahoře (prý tam je jako venku, ale mne tam přišlo celkem teplo).
Po ranním probuzení zjišťuji, že teplo došlo již do horních místností. Ráno jak už to býváme snídáme a poté odcházíme ven bobovat a sáňovat na cestu pod hradem. Program je připraven, ale přijede až s Nikolou a ta dorazí po 10 hodině od vlaku. Na proti jí odešla Jezule s Klárou. Ježdění pod hradem je super, ovšem šlapat ty kopce by mohl někdo jiný. Jezdíme na všem na čem se dá. Děti si hloubí pod jedním z ohnutých stromů bejvák a nakonec jej zvěčňují na film. Nikola přichází a chvíli poté jdeme na hrad na oběd. Odpoledne se aplikuje vymyšlený program, ale jak již to bývá částěčně krachuje z lenosti velkých. Nu nakonec odchází část dětí opět jezdit pod hrad a ostatní připravujeme večeři a výzdobu. Zvláště kvalitní je sušení zelených větví na kamnech a přiložení polen delších než jsou kamna do nich. Tudíž kamna musí být otevřená a kapánek čudí. Ať žije Londýn. Nikolin program se provádí po jisté úpravě před večeří. Spočívá v tom, že někteří z velkých předvedeme dětem něco, cokoliv co nás zajímá (ať již přečíst, předvést atd.). Povedlo se, ti kteří chtěli poslouchat něco si v tom našli. Ihned po té následuje večeře (dobrá jako každý rok) a poté hory cukroví. Dárky jsou pod stromečkem již před večeří a jejich jako každý rok hodně. Rozdávájí je převážně děti, ale začal Michal což se mě dosti nelíbilo. Jak se později dozvídám byla dotázána Klára zda nechce rozdělovat dárky, ale ta odmítla a ponechala to na dětech, ovšem Brouk nelenil a vzal to za ní. Nutno uznat, že po čase přizval i děti.
Nadílka je bohatá a všichni se jako každý rok nasmáli. Poté hrajeme na kytaru, s bublifukem atd. Pro děti na dobrou noc se vystřelují světlice, které přivezl Bob. Před střílením odcházím s Klárou na vyhlídku a z ní jsou světlice pěkně viditelné.
Půlnoc již dávno zašla za obzor, naše řady řídnou, z povzdálí je slyšet Nikolinino odfukování a my stále debatujeme s Jirkou a Michalem. Na programu toho bylo dost, nicméně jdeme také spát, kolem druhé popůlnoční. Ráno vstáváme jak kdo, ale já až v 10 hodin. Odjezd záleží na nás, nic nám neujede, ale přesto musíme býti do 18 hodin u školy. Činnost je ve znamení úklidu, balení a vaření. Dopoledne jdeme ven na sněhoježdění, dnes do nižších poloh na prudší svah vyusťující na shezdovku. Jedu pouze jedinou jízdu a ta mně stačí. Jedny sáně vzaly částěčně za své. Při zametání pokojů mám pocit, že se zde uklízí po uherském roce, no to už tak bývá. Po pozdním obědě odchází Jirka napřed k autobusu, by jej zahřál a nastartoval. Ostatní jdou dolů k několika etapách. K rozetapování došlo převážně za cesty z důvodů různé rychlosti jízdy jistých klouzavých prostředků. Dolů se jede na čem to jde, boby, sáně s věcmi i lidmi, pytle, baťohy, občas to vypadá že i na kamarádovi. Odjezd je úspěšný, vyložení Kláry ve Lhotce také a příjezd jako skoro vždy, akorát. Tak máme zas jedny Tulácké vánoce za námi.
Beruna
Verze od Wendy
Sice nejspíš nikdo z Tuláků housle nepopadne, ale za to Michal popadne počítač (což se ostatně děje skoro každý den) a napíše a vytiskne papírky, oznamující odjezd, příjezd a nutné věci na zvláštní Vánoční výpravu na Tolštejn (Tolštejn je na první pohled velmi krásná a romantická zřícenina, při bližším ohledání v ní však najdete nepříliš krásnou ubytovnu a pár kadibudek), na tzv. Vánočku (což se neděje každý den). Stalo se tak i letos. Těšili jsme se na poklidnou jízdu vlakem do Jedlové, ale Michal nám to zkazil zprávou, že prej „Jirka byl tak hodný a odveze nás do Jiřetína.“ Marně jsme protestovali se slovy, že raději půjdeme se vším proviantem z Prahy pěšky, nebylo pomoci. Nutno uznat, že cestu jsme přežili lépe, než se dalo očekávat. Po cestě jsme dokonce nabrali Kláru (za jízdy, hrozilo nebezpečí, že se už nerozjedeme). Když jsme však z parkoviště v Jiřetíně viděli kopec, který budeme muset i s naloženými sáněmi vyšlápnout, začali jsme hromadně bědovat a prosit Jirku, aby přece jen zkusil alespoň nepatrnou část kopce (90%) vyjel. Jiří šlápl statečně na plyn, ale jakýmsi nedopatřením jsme začali couvat. Na to jsme se raději vzdali a začali pochodovat do kopce. Šlo to dost ztěžka, ale my to zvládli a před půlnocí jsme již klepali na dveře ubytovny. Asi bychom rádi padli do postelí a spali a spali až do rána. To je však pouze pohádková idea, topení totiž nějak nechtělo začít topit. A tak jsme se za hlasitého nadávání a klení přesunuli do o něco teplejší „jeskyně“. Večer a noc tam vám ani nebudu líčit, neboť by to byla povídka sama o sobě.
Sobotní dopoledne jsme sáňkovali, odpoledne pro změnu sáňkovali (mezi tím vším byl samozřejmě oběd). Asi tak v pět hodin jsme se znovu přesunuli na hrad, kde nás čekala vyzdobená jídelna se stromkem z větví, které, nevím odkud, přitáhla Nikola. Pod ním se zanedlouho začali objevovat i dárky. Už jsme si dělali zuby na štědrovečerní večeři, ale ta to vůbec nebrala na vědomí, ryby ne a ne se upéct (byly totiž ze sekané), takže jsme si krátili čas hrou, kterou pro nás připravila, jako vždy iniciativní Nikolka. Na stolech byly rozloženy různé balící papíry. Na každém bylo nějaké heslo (např.: Co tě trápí na tvém těle; Co je podle tebe TV bedna a nebo Kdo bude sám na štědrý večer), nebo obrázek a my měli za úkol beze slov, jen obrázkem, vyjádřit, co nás při hesle nebo obrázku napadne. Když už byly papíry úplně pokreslená, zhaslo se a velcí zapálili svíčky, což byla součást vánoční dekorace. Za tohoto chabého osvětlení nám každý z rádců přednesl svůj dar v podobě soutěže, příběhu nebo poučení (svíčky, hmm. Asi aby nebylo vidět, jak se červená). Potom jsme se konečně dočkali kýžené večeře a taky dárků, ale teď myslím takové ty opravdové, zabalené. Myslím, že každý mohl být s nadílkou spokojen. Kyselé obličeje nad Honzovým „erárem“ vystřídaly výbuchy smíchu nad Michalovým dárkem – Knížkou o Míšovi (medvědovi) a jejími zdařilými rýmy, jako například: Budeme mít bříška jak borová šiška, nebo neméně vydařeně: Honem dolů kalhoty, budem plavat já i ty.
V neděli jsme poobědvali špagety a spěšně poklidili hrad. Potom jsme se zčásti na saních, zčásti na bobech (o sedících partiích a ústech ani nemluvě) dopravili dolů z kopce do Jiřetína. Tam nás již čekal Jirka se svým autobusem, na kterém se skvěly nápisy ve všech světových, vesměs živých jazycích, ale všechny znamenaly jediné: „Umej to!“ Nezbývalo než se rozloučit a hurá do Prahy. Dopřejme přece Tolštejnu pár týdnů odpočinku. Až dolů do Jiřetína bylo slyšet, jak si oddechl.
Rozcestník
Aktuální výprava
Pomůžete nám?
Letní tábor 2024
Schůzky
Klubovna
Zkoušky
Vedoucí
Oddíloviny
Táborové okénko
Kronika
Hry a náměty
Oddílové písně
Kdy, kde, co?
Slavíme
Dnes je 18. říjen 2024
svátek má Lukáš
Narozeniny
12.říjen - Honzík (12)
18.říjen - Barča (13)
29.říjen - Tonda (12)