Vánoční výprava - dokončený nedokončený příběh

Tolštejn, 14. – 16.12.2001

Kdo ze čtenářů Kroniky si dá práci, aby spočítal, kolikrát za tuláckou éru jsme vyrazili společně na Tolštejn na vánoční výpravu? Já se na to zatím nechystám…
Už cestou na hrad nás čekalo menší překvápko v podobě nejedoucích tramvají číslo 26. Nakonec z naší téměř tradiční zastávky pod malým malešickým parkem jely rovnou dvě, ale v čase, který byl lidově řečeno nadoraz k vlaku z Masarykova nádraží. Stalo se to, co se stát muselo. Vlak nám odjel před nosem. Ta mizející koncová světla mi připomněla kdysi dávnou expedici také na Tolštejn, když jsme přestupovali již za tmy v Benešově nad Ploučnicí.

Jako naschvál jsem po letech neměl s sebou jízdní řád. Šel jsem zjistit jiný spoj. A hle, další vlak jel za hodinu z Hlavního nádraží. A po přestupu jsme byli v Jedlové téměř ve stejnou minutu, jako kdybychom jeli tím z Masarykova…
Hrad nás přijal s otevřenou a teplou náručí, alespoň se nám tak zdálo, když jsme po dvou kilometrech ve sněhu vstupovali dovnitř. Příští hodiny nás přesvědčily, že s tím teplem to tentokrát nebude tak žhavé.
Protože tahle výprava měla být motivovaná nejen vánocemi, ale také slovanskými zvyky a nějakým příběhem s domácími bůžky, byl jsem zvědav, jak Rákoska, jako tvůrce programu, své nápady převede do praxe. Už večer jsme začali s příběhem. To se takhle jakýsi pár slovanů začal dožadovat pomocí sněhových koulí nějaké pozornosti. Záhy se ukázalo, že to jsou docela hádaví lidé, z nichž jeden platil za lakotu, který nenechá skřítkům ani drobky od večeře a radši je sám sní, zatímco ten druhý – ta druhá měla pro ty malé plivníky pochopení. Zatáhli jsme je do relativního tepla jídelny, ale ani přítomnost Žrece je nepřiměla přestat se hádat o tom, kdo má pravdu. Žrec neměl šanci říct něco víc o domácích skřítcích, na které slované věřili a proto byla záhy ta povedená dvojka odklizena do jiné místnosti.

Slované měli spoustu zvyků a obyčejů, o některých z nich Žrec ten večer vyprávěl. Bylo to třeba pouštění loděk z vlašských ořechů se svíčkami po vodě, pak také rozkrajování jablíček a hledání v nich hvězd nebo křížků a do třetice už téměř zapomenutý zvyk natírat si tváře medem!

Druhý den jsme se vydali do krajiny pro jablíčka. Visely na jednom stromě u Osuda (malé rozcestí před velkým rozcestím na jedlovou), ale cestou nás čekalo překonat pavučinu, aniž by se jí někdo dotknul. Po zisku jablíček nás uvítal včelí úl na sněhu a hledání medu (ve sklenici). Koho se včelka dotkla – dala žihadlo – musel si poprvé jít jen pro cibuli k jednomu z velkých, které si musel najít. Když se mu tak stalo podruhé (a po další), cibule nestačila a nastoupil další velký, tentokrát s citronkou (místo octa)… Nakonec to vypadalo spíš tak, že se děti raději než po medu vrhají na mlsání citronu! Když už se Tulákům konečně podařilo med získat, byli všichni řádně „seštípaní“ a mokří. Vydali jsme se zpátky do hradu.Odpoledne jsme se rozdělili do dvou skupin. Ta první se chopila nůžek, papírů, lepidel a dala se do výroby ozdob. Druhá se vydala do lesa pro stromek. Ne že bychom našli nějaký stromek a ten uřízli! Hledali jsme a našli pár ulomených větví a tu, která nejvíce stromek připomínala jsme vzali do hradu. Pak už přišlo na řadu zdobení a příprava na štědrovečerní večeři.

V průběhu času jsme na pekáčích, bobech a jiných „podprdelnících“ lízali svah do omrzení a omrznutí…
Chrabří jedinci se chopili zatápění v jídelně, kde se vždycky odehrává ten náš tulácký štědrý večer a sem tam si někteří vzpomněli na vánoční výpravu před pár lety, kdy jsme vymrzlí z hradu prchali do vyhřátých Otradovic. Přímo kosa sice tentokrát v hradu nebyla, ale kotel byl pod správou hradních lidí a nezdálo se, že by oni chtěli topit naplno. Tak jsme se dal do řeči s Alicí, která ke kotli chodila a nabídl jsem jí, že budeme klidně topit sami, protože to za ta léta známe. Také jsem jí připomněl, že se klidně, jako za dřívějšího hradního pána Přemka, můžeme domluvit na nějaké té brigádě a uhlí do hradu složíme. A teprve tehdy na rovinu řekla, že uhlí je málo a mají strach, že do jara s ním nevydrží. Proto topí jen tolik, aby nebyla zima…
Kamna v jídelně byla roztopena a i z kuchyně do prostoru začalo sálat teplo, když se smažila večeře. Tehdy se vůně cukroví na stolech začala mísit s vůní šťavnatého masíčka. Mňam, mňam! Ozdobený stromek začali děti i velcí obkládat dárky, až skrze ně nebyla vidět podlaha. A tak nakonec jsme se všichni do jednoho shromáždili kolem stolů. Na rozdíl od jiných let, kdy mluvím v té chvíli o tom, že jsme se tu zase všichni sešli, řekl jsem téměř ta samá slova jako v Den otevřených dveří u osmnáctin oddílu, že totiž otevřené dveře má každý, kdo se za Tuláka považuje. A abychom teď vzpomněli na ty, kteří s námi mohli být a o vlastní vůli již nejsou.

Po večeři, k níž jsme měli místo ryby raději karbanátky s vynikajícím salátem od E.T. a po zakousnutí pár kousků cukroví jsme si začali rozdávat tu hromadu dárků. Některé z nich byly určeny všem a tak všichni přítomní dostali celobarevný tulácký kalendář na rok 2002 a novou uzlovačku (konečně)!
Už v Praze mi telefonovala Borůvka, že dostala takový nápad, že by mohl každý na štědrý tulácký večer předvést, co umí. Třeba nějakou scénku, zazpívat, nebo tak něco. Souhlasil jsem a zásluhou Borůvčina nápadu a také échoty některých malých i velkých byl ten večer zpříjemněný o Bobkův přednes, mé klávesy, Pájinu kytaru a Dejvydovo hraní na flétnu s doprovodem dalších několika kluků. Bravo, no vida, co ve vás, Tuláci, dřímá!

Noc byla dlouhá a po ní jsme se ráno opět mohli přejídat cukroví, které nám zbylo i do vlaku a tentokrát jsme ho již nedokázali spořádat, jako loni. I v Praze toho hrst na dně kýble od salátu zbývala! Pořád dobře, když zbývá, než abychom říkali, že toho bylo málo J Ani jsme si tak nějak nevzpomněli na ukončení našeho příběhu, který začal první večer. ani jsme si až na krájení jablíček nevzpomněli na tváře natírané medem. Nikdo nemyslel na znamení, které někteří z nás poctivě vzali s sebou a jiní na ně poctivě zapomněli…

Takže jak to vlastně mělo být?
První večer jsme se setkali s dvojicí Slovanů, kteří se ztratili v horách. Ale jejich ztracení provázel skřítčí hněv. Protože On (nepředstavil se nám) byl tím, kdo jim nedával nic a přitom právě tito skřítci se starali u starých Slovanů o blahobyt domácího pána, chránili rodinu a činili zkrátka spoustu dobrého. Jedinou věc, co za to chtěli, bylo pár drobečků, zbytek od večeře a podobně. Ona (také se nepředstavila) mu stále jen vyčítala, že za všechno může. Tu povedenou dvojici jsme zmrznout nenechali, ale jen na nich bylo, aby si všechny své trable vyřešili. Můžete si myslet, že Žrec nalezl místní (tedy jejich) slovanský rod a odvedl k němu ty dva rozhádané lidi. A protože se On trochu umoudřil a prohlásil, že už bude na skřítky hodný, také oni se rozhodli, že budou s hospodářem zadobře. Na stole se před nimi, aniž by kdokoliv skřítky spatřil, objevilo slovanské znamení. To si vzal k sobě Žrec. Byl to on, kdo je dovedl zpět do jejich stavení. Tak se i Žrec stal nositelem té spirály, kterou je třeba mít na každou slovanskou výpravu. Nezapomeňte na svá znamení příště !!! Další rod byl přizván v Velkému sněmu, který se pomalu, ale jistě blíží… A nedokončený příběh právě skončil.

Michal

Rozcestník Aktuální výpravaPomůžete nám?Speciální AkceLetní tábor 2025SchůzkyKlubovnaZkouškyVedoucíKmenOddílovinyTáborové okénkoKronikaHry a námětyOddílové písně

• Kdy, kde, co?
• 25. 4. - 27. 4. - Výprava
• 23. 5. - 25. 5. - Výprava
• 13. 6. - 15. 6. - Putovní výprava
• Schůzka - každou středu od 16-18 hod

Slavíme

Dnes je 5. Duben 2025
svátek má Miroslava

Narozeniny
4. Duben - Iva (57)
23. Duben - Kačí (15)
26. Duben - David Bur. (19)