Radar, Večernice, Mates, Coco a Bára se v srpnu zúčastnili akce Výzva 2012 – kurzu pro praktikanty i začínající vedoucí. Zde je jejich zápis kroniky. Více o akci zde.
Keblov, 26. 8. – 2. 9. 2012
Jelikož jsme poslední noc tábora šli všichni spát již ráno, poslední kolem páté hodiny, další noc jsme si museli spánkový deficit zmenšit. Kolem jedenácté již všichni spali. Zůstalo nás tu pouze sedm – Večernice, Bára, Radar, Coco, Mates, Berka a Konopík. Ještě tu byli dva prckové – Kačulína a Tomiš. Ráno, tedy dopoledne, přišel do kuchyně poslední Mates s dvanácti hodinami spánku.
Dozvěděli jsme se, že těsně po půlnoci přijeli na přespání Hugo s Bláťou, a tak jsme je po dlouhé době viděli. Asi v jednu si každý vzal talíř guláše od večeře, věděli jsme, že budeme potřebovat hodně energie. Berka zanechal Konopa s dětmi v táboře a s námi odjel do Zruče nad Sázavou. Po cestě jsme si vybavovali místa, tudy vedl někdy v minulosti puťák. Pořád ale nevíme, který rok to bylo a kam jsme šli.
Na nádraží už na nás čekali další účastníci Výzvy: Sportíci, Bimbrlata a Lid Medvědího potoka. Celkem nás bylo devatenáct i s Háňou, která dorazila autem asi o deset minut později. Byli jsme rozděleni do tří týmů, v každém z nich byl jeden z Tuláků, kteří přibližně znají okolí. Dostali jsme dvě zprávy. Jedna z nich byla obrovská osmisměrka a v druhé byla internetová adresa s přihlašovacím jménem a heslo se mělo zjistit z osmisměrky.
Na nejbližší ploše (víko od studny) jsme začali luštit. Po pár nesrovnalostech nám vyšlo: ,,Snad se dneska neztratíme.“ a mohli jsme vyrazit. Večerničin tým již dávno někam odešel a o Radarovu jsme neměli ani zmínky, kde je. Došlo nám, že pro další postup budeme muset někde získat internet. Zkusíme u někoho zazvonit, napadlo nás jako první. Domeček u nádraží nás přivítal pouze štěkotem psa. Přes několik zvonění na zvonek nikdo nepřišel otevřít.
U druhého rodinného domu vykoukla nějaká paní z balkónu. Vysvětlili jsme jí, že potřebujeme do tábora a ona hned, že dojde pro mapu. Zastavili jsme jí a dovysvětlili další podrobnosti. Poslala k nám tedy manžela, kterému jsme to odvykládali znovu a dali mu papírek se jménem a heslem. Nejdřív podotkl, že si ten tablet koupil nově od Číňanů a že neví jestli to bude fungovat. Nefungovalo! Odešel tedy na stolní počítač. Za pár minut se vrátil s vytisknutou A4 plnou textu. Dočetli jsme se, že máme najít různá místa, za která získáme body. Všechny body jsme si tedy naťukali do navigace a vydali se zpět k nádraží, kde byl první.
Našli jsme tam jednu slabiku. Zapsali jsme si jí při odchodu na další místo jsme potkali skupinku pod velením Večernice. ,,Sakra, dohání nás.“ Mírně jsme tedy zrychlili a po pár minutách jsme je už za sebou neviděli Další dva body se nacházeli blízko hráze nádrže Želivka. Z hlásek nám začalo pomalu něco vycházet.
Čtvrtý bod byl vzdálený asi dva kilometry a souřadnice ukazovaly k nedokončenému mostu D1. Když jsme byli od bodu asi tři sta metrů, zastavila nás cedule zákaz vstupu – ochranné pásmo vodního zdroje prvního stupně. Bára navrhovala, že nepůjdeme do zakázaného lesa a raději ho obejdeme po louce, ale já jsme viděl nekompromisní šipku na GPS. Vstoupil jsme tedy po lesní cestě za ceduli a došli až k mostu zarostlému křovím i malými stromky. Kód jsme našli hned a vraceli se zpět, abychom šli dál po cestě na další bod. Asi dvacet metrů za cedulí ,,zákaz vstupu“ stálo policejní auto. Pokračovali jsme a vedle auta bohužel stáli dva strážci zákona. Muž požadoval po někom jiném odjezd auta a žena si vzala do parády nás:
,,Viděli jste tu ceduli?“
Všichni jsme se otočili a podívali na ceduli.
,,Kdo je tady vedoucí?“
Ticho po pěšině, jen se všichni podívali na mě, protože jsem měl GPS a celou dobu jsem určoval cestu.
,,No, my tu máme takovou hru…“
,,Geocaching jo?“
,,Ne, to je vlastní hra. Obcházíme určité body a snažíme se dostat zpátky do tábora.“
,,A kde je ten tábor?“
,,U Keblova a tam jsou i dospělí vedoucí.“
,,Aha, hmm, hmm, tak běžte.“
,,Děkujeme!!!“
Další bod sice ukazoval znovu za zákaz vstupu a někteří již chtěli zabočit, ale my ostatní jsme si značky všimli a nechtěli jsme policii provokovat. Vrátili jsme se tedy do Hulic, tam Bára s Háňou poprosily o vodu, a rozhodli se, že další dva body z časových důvodů vynecháme. Vydali jsme se tedy na rozcestí uprostřed lesa blízko Keblova, které mi připomínalo jedno místo, kde jsme minulý rok byli na puťáku pro starší.
Pak jsme to krosli polem a vyšli na silnici na kraji Keblova u fotbalového hřiště. Přímo vedle autobusové zastávky tohoto velkoměsta byla nasprejovaná další slabika. Předposlední bod byl na rozcestí u zelené železné. Šli jsme celou cestu po zelené turistické. Asi polovinu cesty jsme šli stejnou, jako šli starší kluci na táboře, když šli od místa, kde je vysadil ponocný až k upírovi.
Finální bod nás zavedl k Zelené budce. Už od začátku jsme tyto dva poslední body měli naplánované jen tehdy, pokud by zbyl čas. Hledali jsme asi deset minut, když najednou někdo přišel na zprávu, co vycházela z hlásek: ,,Kdo dřív přijde, lepší večeři má!“ Nevěděli jsme ale na sto procent, proto jsme si napsali o nápovědu.
Dostali jsme sms s textem bříza. Obešli jsme tedy všechny břízy v okolí, ale slabiku nenašli. Vůbec nám to ale nevadilo Došli jsme už přímo do tábora a tam nás již čekal Radarův tým a Večerničin právě přicházel od závory. Bylo asi půl sedmé, takže jsme neměli žádnou penalizaci.
Docděli jsme se, že Radarův tým dorazil již v půl páté. Ve Zruči totiž usodili, že nemají internet a tak půjdou hned do tábora. Večernice zase měla v GPS jiný formát souřadnic a tak třeba stáli uprostřed pole a dostali spousta nápověd patník. Po pár neúspěšných pokusech se rozhodli, že půjdou do tábora.
Večeře byla pro všechny podobná, i když se avizovalo, že poslední tým dostane nejmíň. Byly housky s tácem plným pochutin – paštika, salám, sýr, vajíčka atd. Poté následoval úžasný zahajovací oheň. Dvě půlky rakváčů
proti sobě. V průběhu hoření jsme si povídali o čem tento týden bude, proč jsme tady my, kdo ještě přijede atd.
První večer byli ale ještě všichni zaskočeni novými tvářemi a tím pádem skoro nikdo nic neříkal. Poté už nezbývalo nic více než hraní na kytaru (Sprotíci hráli skoro jen Kluse) a vyspání se do dalších dnů.
Podle rozvrhu týdne, visícího na nástěnce v jídelně, jsme věděli, že první přednáška bude o zdravovědě a hlavně o první pomoci. Skoro celý den má mít k dispozici naše táborová zdravotnice Maketa. Po snídani nás ale překvapilo, že nepřijela a místo toho nás Beruna rozdělil do dvou skupinek po čtyřech (Matesův tým byl jediný po třech, protože Mates je přeci nejlepší.) a začal vysvětlovat pravidla hry. Po okolí tábora bylo rozmístěno přes deset papírů (registrů), kde každý mě svůj originální název A1, A2, A3… Náš úkol byl nasbírat co nevíce bodů. Ty šly získat několika způsoby:
Registry se obsazovaly napsáním unikátního šestimístného kódu na papíry. Po šedesáti minutách vyhrál Radarův tým – Radar, Terka, Sabča a Háňa. Když jsme se všichni vrátili do srubu, přijela Maketa, Amazonka a Honza. Honza byl kamarád Makety z Červeného kříže. Mimo jeho povolání policajta se také zajímá o první pomoc a dokonce má i kurz na maskování zranění, což jsme se ale dozvěděli až k večeru.
Zbytek dopoledne jsme měli přednášku o základech první pomoci. Jak přistupovat k člověku a jaká je posloupnost úkonů. Nejdřív se rozhlédnout, oodstranit příčinu zranění, slovní kontakt, citlivé body, životní funkce atd. Vyzkoušeli jsme si novou stabilizovanou polohu, otáčení těžkého člověka na záda a vázání tlakového obvazu. Oblíbené bylo označování rány lihovkou. Honza si to dokonce zkusil na Ámě.
Po rýžovém obědě tato přednáška pokračovala oblíbenou resuscitací v poloze „kočička“, zlomeninami všech končetin, vnitřním krvácením a pomocí tonoucímu. Po rýžové (ano, opět byla rýže) večeři jsme dostali informaci, že v okolí tábora jsou čtyři zranění, kteří potřebují naší pomoc. Skupinky po třech obcházely jednotlivé stanoviště a lidi ošetřovali
Po zhodnocení dne a rozloučení s Honzou jsme se přesunuli k ohništi. Oheň jsme ale nezapalovali, i když už byla celkem tma. Skupinky nám zůstaly takové, ve kterých jsme zachraňovali raněné. Tři z nich vyfasovali stan, který měli bez baterek co nejrychleji postavit. Aby to neměly tak jednoduché, další tři týmy představovali děti. Do těchto rolí se všichni vžili tak, že utíkali, neustále křičeli a bourali stavějící skupince stan. Čas se počítal do té doby, než všichni děti byly ve stanu. Nejrychlejší časy byly kolem patnácti minut. Toť bylo dnes vše
Hned ráno se všichni sešli jako vždy na snídani v jídelně. Seděli jsme tam rozespalí, „zmrzlí“ a otupělí, ale samozřejmě se každý těšil na přednášku od Nessy o bezpečnosti. Po dojití na záchod, vyčištění zubů a rozkoukání byl sraz zpět v jídelně.
„Jupí“, znělo mi v hlavě, jelikož Nessy byla velmi sympatická. „Povím vám jeden příběh jedné paní, která si založila svůj oddíl“, začala Nessy. „Vyla to žena a tam měla syna, bydleli ve městě, ale jednoho dne se přestěhovali na vesnici a chlapec ztratil kamarády, tedy samozřejmě se potom kluci krátkou chvíli stýkali, ale někoho by nebavilo pořád jezdit daleko za kamarádem. Tak byl pořád doma a mámě to dělalo starosti, ale chlapec začal chodit do nové školy a našel si jednoho kamaráda, ale jenže se tolik neznali, nevěděli, jak se mají zabavit.
Matce to nedalo a začala synovi a jeho kamarádům nabízet nějaký program, který pro syna vymyslela. Chlapcům se to zalíbilo a hráli si spolu jeden určitý den v týdnu. Po nějaké době přivedl ten kamarád dalšího kamaráda, který by měl taky zájem, a tak mámu napadlo, že si založí oddíl a bude jim organizovat zábavu, radost a potěšení z toho bude mít jak máma, tak i děti a vrhla se do toho rovnou po hlavě…“ Nessy takhle povídala celý příběh, který ještě pokračoval.
Poté se nás zeptala, co ta máma udělala za chyby. Když nám vše vysvětlila, pobavili jsme se o tom, překročilo se na další část programu – ukázka na jiném oddíle (skupince) jménem Sauři. Dostali jsme zápis jejich kroniky z jednodenní výpravy a hledali jsme, co z hlediska bezpečnosti bylo špatně. Některé chyby nás opravdu pobavili po dokončení rozebírání jejich kroniky jsme se přesunuli ven s lavičkami, jelikož vysvitlo sluníčko. Venku nám byl zadán následující úkol:
To trvalo skoro celé odpoledne (i s koupáním v Zátoce). Večer po večeři nás někdo svolal k ohni (když se stmívalo) a oznámil nám, že v lese se ztratily tři děti, které nemůžou najít, jestli bychom jim nepomohli. Samozřejmě jsme neodmítili a vyrazili do lesa s baterkami hledat – Šušeň, Květák a Vrba (jména, na která děti slyší). Po dlouhém usilovném hledání, volání a procházení celého lesa byl nalezen Květák, který se neozýval, protože měl v uších sluchátka od iPodu a hudbu na plno, aby se nebál. Jako druhou jsme našli Šušeň, která byla na stromě, protože ji honil divočák (náročné navigování slézání ze stromu). Poslední se nalezla Vrba. Ta ležela na zemi a pořád usínala (upadala do bezvědomí), naložili jsme ji na (stoličku) nosítka za pár lidí a nesli, nebylo to nejlehčí.
Po cestě, aby neusínala (neupadala do bezvědomí) na ni pořád Štěpka mluvila a chtěla, aby Vrba odpovídala (např. pohádka byla nejlepší řešení).Těsně před schody do tábora někoho napadlo, aby jsme přinesli podlážku z tábora a donesli na ní Vrbu do konce. Ano, opravdu to bylo lepší. Vrbu jsme donesli na ošetřovnu, Květák a Šušeň do tábora. Tím bylo splněno. Každý nám řekl svůj názor na to, jak jsme řešili danou situaci. Všichni uznali kritiku i chválu a šli si s úsměvem čistit zuby a spinkat.
Hned ráno jsme dostali od Píšťalky právní kvíz, ve kterém byly takové otázky, jako kolik dětí připadá podle vyhlášky na jeden záchod, nebo kde se nesmí konat zotavovací akce. Během přednášky, která byla dost náročná, jsme se dozvěděli mimo jiné o tom, že Želva (jeden kluk) nesmí jezdit po lese na růžovém slonovi a také, že dva praktikanti, kteří hráli ve stanu piškvorky, za to můžou dostat až dva roky na tvrdo.
Na odreagování, a že jsme se odreagovali pořádně, se hrála Kamasutra race. Název mluví za všechno. ze všech nejoblíbenější byla poloha „Nadržený orlí samec se plavně snáší na nevinného chundelatého králíčka“ neboli poloha osminohá. Hned za ní pak byly pěti a seminohá: „Právem rozzařená ovce prohání pokopaného baču“ a „Sado-maso věneček“.
Po závodě, když se všichni cpali řízky, se vyhlásilo, že nejvýkonnějším párem byli Hanka s Radarem. Mohli jsme si vybrat ze dvou cen. Ta druhá pak připadla druhé nejrychlejší dvojici Coco s Matesem.
Buď nás měli odvézt do nejbližšího McDonaldu, kde jsme se mohli na cizí útratu rozšoupnout, nebo dostat na dobu poledňáku vyhrazený stan, kde jsme neměli být rušení. Rozhodli jsme se pro McDonald, protože jsme chtěli Matesovi s Coco dopřát, ale Mates se tak vehementně bránil (k velkému zklamání Coco), že z toho nakonec měli jenom láhev Coca-Coly. Do McDonaldu nás jelo šest. Amazonka s Maketou, které se vracely domů, já, Hanka, Berka s Bárnou, která se už dřív vsadila s Matesem, že pokud on sní horu těstovin, dojde mu ona za horkého dne pěšky pro led. Svézt se mohla pod podmínkou, že nám zaplatí útratu.
Berka znovu ukázal, že jízda, při které nekrosíme ty největší kaluže a nehází nás to o stěny, považuje za nudnou, ale to my taky. Odpoledne, protože Píšťa znovu hluboce přemýšlela, náš Beruna zasvěcoval do tajů metodiky. Řešilo se, jak připravovat akce, jak řídit hru a podobně. Po pauze se Píšťa znovu chopila slova a my se dozvěděli jak je to s listovním tajemstvím, odpovědností a ohněm v lese.
Následovala soutěž o co nejrychlejší uvaření těstovin na ohni, což se ukázalo skoro jako horor. Nakonec se nám ale i přes naší upřímnou snahu povedlo navečeřet. Při večerním čištění zubů, ani nevím, jak k tomu došlo, se k nám dostaly 
tři zprávy. Později se zjistilo, že se jejich vyvěšování na stožár účastnil početný zástup čumilů, ale nikoho jaksi nenapadlo je sundat.
Od té chvíle nevím, jak to bylo s ostatními týmy, ale náš vyrazil jako první hned po vyluštění zprávy do noci a začínajícího přívaláku. Tak jsme Štěpka, Lenka, Šimon, Puntík a jí prolezli těmi nejhoršími hustníky, aby se zjistilo, že vylezeme u Zelené budky, kam se dalo rychleji a pohodlněji jít po cestě.
Na určeném místě jsme našli kusy souřadnic, na které se mělo pokračovat. Trochu dost se to ale zvrtlo. Naše GPS se zasekávala, nikdo od nás s ní vlastně neuměl zacházet (moje chyba 
), a když nám s tím nakonec pomohli, to už byly ostatní týmy dávno pryč, tak nás kvůli špatnému formátu souřadnic naše milá GPS odeslala někam úplně do háje. Užili jsme si takové věci jako šestkrát brodit ten samý potok, hledat na mlhou zakrytém poli 3km2 něco, co nevíte jak vypadá a co tam ještě ke všemu vůbec není, nebo budit ve 2 ráno chudáka vesničana s otázkou kudy se jde na Keblov. Celou tu dobu pršelo. Když nám došlo, že jsme se ztratili, tak se navíc zjistilo, že nikdo nezná číslo na nikoho z tábora a ti, na které jsme znali, už spali. Ale vlastně to bylo super! (Ha! Mimochodem jsem právě zjistil, že zrovna tu noc měl Šimon narozky. Huhů…)
Snažili jsme se vrátit do tábora už úplně mrtví. Ještě, když se naproti nám objevili na lesní cestě dva reflektory od auta, se váhalo, jestli se radši nemáme schovat, protože: „Co za magora by jezdilo ve tři ráno po lese? To bude někdo divnej, radši se vyhnout…“ Naštěstí jsme to neudělali. Údajný magor v autě byl Berka, který už nás vyjel hledat. V půl čtvrté ráno jsme tak dorazili do baráku, kde si naši soupeři už dávno pochutnávali na své zasloužené odměně – salámu. Cílový bod byl u stožáru na Junáku, takže ne sedm, jak tvrdila naše GPS, ale krásný tři kiláčky tam a zase zpátky. Všichni už byli zpátky v táboře, a tak jsme se ještě chvilku nahřívali a sušili u kamen a šlo se spát.
Aby ani pacičky nezahálely, začala se bourat dolní řada stanů. Jako motivaci za tu fušku jsme pak dostali napít džusů,
Večer nás u ohně požádala společnost Zlatá rybka o tip na přání, které by mohla nabízet, a tak každý napsal seznam věcí, které by chtěl ještě před smrtí stihnout. Na ty, které se nám líbily nejvíc, jsme pak v tříčlenných skupinkách dělali katalogy, které jsme měli představit ostatním. Všechno jsme zvládli a mohlo se jít do hajan.
Dnes se nikomu nechtělo vstávat. V devět hodin, kdy Berka odjížděl pro housky, nebyl ještě nikdo vzbuzený. Holt budíček musí být i pro skoro dospělé praktikanty. Nikdo nerad opouští sny, když děti venku nekřičí a nedožadují se snídaně.
Až po poledni se všem podařilo vstát. Tím pádem byl oběd posunut až na půl čtvrtou. Po snídani, která proběhla cca v jednu hodinu, jsme se dozvěděli pár základních informací o hospodaření oddílu. Paragon můžeme použít jen na malé nákupy, nad deset tisíc už potřebujeme fakturu. Na paragonu nesmí být jiné věci než ty, které kupujeme do oddílu, také zde musí být minimálně IČO, datum nákupu a cena.
Po obědě jsme se rozdělili do týmů po třech. Na stůl Berka vybral náhodně asi padesát věcí, které jsme si postupně vybírali. Nejžádanější byly papíry. Poté jsme měli asi čtvrt hodiny na vymyšlení hry pro děti s použití těchto věcí. Nakonec se sešly celkem zajímavé nápady:
Při poslední zmiňované hře, která byla celkem nebezpečná, se podařilo Želvovi zlomit tác (myslím, že o něčí hlavu), a proto jsme radši nepokračovali a dali si večeři.
Po ní následovalo promítání filmu Pějme píseň do hola, který je skoro přesným obrazem toho, co na táborech děláme. Po kulturní vložce jsme si udělali menší táborák na kterém jsme spálili skoro všechny podsady, které jsme měli schované za barákem. Některé jsme si ale nechali na zítřek. To jsme ještě netušili, že zítřejší táborák bude daleko větší.
Dnes jsme se znovu prospali. Už ne tak vydatně jako včera, přesto jsme vstávali až kolem desáté hodiny. Naše ranní rozcvička v jedenáct hodin byla pojata jako hra. Jako snad každý den jsme byli rozděleni do týmů a naráz vyběhli z jídelny do lesa směrem ke krmelci. Bylo tam po lese rozházeno asi tisíc víček od PET lahví. Celý kus lesa byl posetý různě barevnými plastovými objekty. Všichni jsme je začali sbírat do kapes, později se tam nevešly, a tak nastal čas triček a mikin.
Asi po patnácti minutách jme uznali, že už žádné víčko nenajdeme a sešli jsme do tábora. Každý tým si vybral nějaké místo (ping-pongový stůl, jídelna, stožár, houpačka) a u něho začal skládat věty. Každé písmenko ale muselo mít 5 víček na výšku a muselo se skládat pouze z jedné barvy.
Po hodině skládání nakonec vyhrály věty: „Jsi-li idot stiskni XIII… piiip piiip. Jsi-li Lili stiskni VIII… piiip piiip piip. Jsi-li liliput stiskni LIII piiip piiip piiip. Dik“ Dohromady to dává 105 písmen. Druhý tým měl asi 90 písmen .
Hned po hře jsme se přesunuli do jídelny a rozdali jsme testy. Někdo si včera večer četl pečlivě poznámky, ale ostatní radši vsázeli na intuici a na to, že si zapamatovali z přednášek to důležité, co budou v testu potřebovat. V testu bylo 50 otázek týkající se všech oborů, které jsme probírali. Nejvíce bodů získal Mates – 43. Zazvonění na oběd znamenalo konec testu. Všichni byli napjatí jak dopadnou a horečně o testu při jídle debatovali.
Odpoledne jsme dostali opravené testy, většina z nás byla spokojena se svým výsledkem, ale věděli, co by měli zlepšit. Jelikož hranice bodů pro uspění nebyla stanovena, všichni prošli. Večer jsme rozdělali oheň a házeli do něj bordely z půdy tj. staré plachty, krabice a pak nám Berka hodil krásnou černou igelitku. V ní byly barevné polystyrénové kostičky. Mates ji hodil do ohně a Šimon jí klackem vyšťouchl. Nastal boj o kostičky. Tuláci a Sportíci se je snažili hodit do ohně a LMPáci jim v tom bránili. Nakonec byly spáleny všechny do jedné. Paráda. Poté nám Želva ukázal své pyrotechnické tríčky a my házeli hrsti mouky do ohně. Oheň po ní celkem hodně vyšlehne. Snad všichni účastníci Výzvy si vzali hrst mouky a najednou ji hodili do ohně. Obrovský výšleh! Zopakovali jsme to ještě jednou. Všechnu mouku, co jsme měli v táboře, jsme vypotřebovali.
Našli jsme ale hodně vosku, který Želva roztavil v kotlíku a poté do něj chrstnul vodu. Udělalo to udělalo opravdu velký ohnivý sloup. V průběhu hrátek s ohněm se vyhodnocovalo bodování. Na prvním místě skončil klasicky trapně Mates a na druhém Hanka. Zároveň první místo dostalo dort, který se rozkrájel pro všechny. Nejvíce klasicky snědli LMPáci. Někdo z nich dokonce i okusoval alobal.
Po ránu jsme se sbalili a bylo nám řečeno, že v půl dvanácté máme být s batohy u baráku, protože nás vezme na nádraží auto. Teda, všichni kromě Tuláků. Ti tu ještě zůstávali na bourání zbylých stanů a finální ní úklid. Nikdo tento čas nebral na velkou váhu, a tak si všichni balili laxně. Ve stanovený čas byli pouze tři lidi pod schody, a tak bylo potřeba mírného popohnání, aby se všichni seběhli. Batohy se naházely do auta, všichni se rozloučili a Jirka nastartoval a začal odjíždět. V tu chvíli jsme uviděli ze stanu vybíhající Kliště. V jedné ruce karimatku, v druhé nějakou igelitku a na zádech poloprázdný batoh. Naštěstí si jí Jirka po chvíli všiml a zabrzdil. Díky tomu se i poslední člen Sportíků dostal zdárně domů. Všichni nostalgicky vzpomínali na chvíle prožité na Výzvě. Už teď se ale plánuje sraz Výzváků, a tak se snad v roce 2013 uvidíme.
Zapsal: Mates, Radar, Večernice
Rozcestník
Aktuální výprava
Pomůžete nám?
Letní tábor 2024
Schůzky
Klubovna
Zkoušky
Vedoucí
Oddíloviny
Táborové okénko
Kronika
Hry a náměty
Oddílové písně
Kdy, kde, co?
Slavíme
Dnes je 8. září 2024
svátek má Mariana
Narozeniny
03.září - Zuzka (20)
04.září - Amálka (18)
06.září - Vláďa (37)
06.září - Matyáš (12)
11.září - Vendy (18)
13.září - Kuba (16)
18.září - Vašek (16)