XIV. putování za vánoční vločkou

Jak jsme do Svatého Jana nakonec nedošli, 26.12.2002

Již čtrnáctý rok pro všechny, kdo nechtějí zůstat o vánočních svátcích doma u misky cukroví a televize, pořádáme akci, které říkáme Putování za vánoční vločkou. Je to akce pokaždé trochu jiná, setká se různý počet lidí a právě podle toho dopředu hlášeného počtu také soudíme, co dělat.
Letos jsme se vydali do Svatého Jana pod skalou, se zátěží v baťúžcích v podobě kladívek, které použijeme na místech, kde se dá najít nějaká ta zkamenělina… Vyrazilo nás z Prahy celkem dvanáct: Michal, E.T, Juráš, Jelen, Cvrček, Drobek, Lišák, Ondra se svou mámou Svetlanou a téměř celá jedna rodina: Konop, Majda a máma Maruška.

Ve vlaku jsme narazili na docela příjemného pana štíplístka. Jeho první slova při pohledu na lístky se stanicí, kde vystupujeme, byla: „To se budete hezky brodit…“ Když procházel podruhé, zeptal jsem se ho jak to myslel a tušení některých Tuláků se potvrdilo. Velká voda v srpnu vzala most přes Berounku a tak se jen stěží dostaneme na druhý břeh, abychom se do Svatého Jana mohli vydat. Chvíli jsme zkoumali mapu, uvažovali, zda nevystoupit už v Karlštejně a ten kus dojít, ale rozhodli jsme se, že se vydáme do Srbska a buď se dostaneme přes vodu a budeme putovat podle plánu, nebo se vydáme směrem na Koněpruské jeskyně a dál na nějakou nejbližší stanici vlaku. Pan štíplístek čas od času procházel a měl vždy nějakou úsměvnou poznámku a ta jeho poslední byla v Karlštejně. Opřel se o futra dveří, zamyslel se a pravil: „No, teď už je pozdě…“ a vlak se začal pomalu rozjíždět „…ale kdybyste vystoupili tady, tak je tu přistavený autobus, který ty místní dováží vždycky do Srbska.“
Opravdu pozdě… grrrr!
Když vlak v Srbsku zastavil, ozval se Cvrček, sotva pohlédl oknem ven: „To přeskočíme!“ Nezkušený to optimista…

Sešli jsme až k řece a viděli ten kousek k přeskoku: po starém mostě nebyla ani památka a nový stál teprve ze dvou třetin. Na druhém břehu postával nějaký rybář, kousek od něj byla uvázaná ojíněná pramice a podle té bílé ledové barvy na jejím povrchu bylo znát, že to asi nebude převozník. Leda snad Charón přes řeku Stix…
Vydali jsme se na opačnou stranu, do kopců směrem ke Koněpruským jeskyním. Čekala nás dlouhá cesta. Podle mapy a posléze podle rozcestníků jsem až do cíle nakonec napočítal patnáct kilometrů. Již první kopeček za Srbskem nám předvedl, co to znamená putování zaledněnou krajinou. Po vyšlapaných cestách přes louky i lesem se jen místy dalo normálním způsobem jít. Byly pokryté zamrzlou vodou – žádným sněhem. Ale mimo cesty, podél nich, trávou a v lese listím a jehličím to šlo. I tak to byla fyzicky asi nejnáročnější „Vločka“. Však Tulák se nedá : !!!

Vyšplhali jsme se za Srbskem po žluté značce na Kodu a dál do vesničky Tobolka. Před Tobolkou naše Tuláčata poprvé použila kladívek, ovšem ne na kameny, ale k ťukání do ledu na cestě, což je opravdu bavilo. Za Tobolkou mezi loukami bylo místo, které se jmenovalo tuším Pod Vinnou, nebo Nad Vinnou. Na mapě to napsané není (koukám tu do ní a lovím z hlavy jednotlivé zážitky . Tam za rozcestím se zelenou byly zamrzlé louže tak, že lehce se odlamující led v nich tvořil několik vrstev se vzduchovými prostory. Byly to velké kry, ale šířkou slabé tak, že si je někteří bez rizika zkoušeli rozlámat o (většinou vlastní) hlavy. Byly to komické scény jak ze starých černobílých grotesek.

Před Koněprusy jsme si trochu zkrátili cestu, místo po silnici jsme to vzali přes pole. Podle vychozené pěšiny jsme nebyli zdaleka první, ale v tento ledový čas téměř jediní. Před námi leželo prázdné parkoviště pod Koněpruskými jeskyněmi s budkou, kde jsme se ale nezastavili. Došli jsme až nahoru k pokladně u jeskyň, k restauraci a lavicím a stolům připevněným k zemi. Vše bylo zavřené a prázdné. Rozložili jsme své zásoby a posilňovali se. Tento bod byl pomyslný zlom, čekalo nás přibližně ještě jednou tolik kroků k zastávce vlaku Beroun – Popovice, odkud jsem doufal, že pojede včas nějaký vlak směrem domů. Ledové limonády a vychladlé čaje byly po cestě ještě chladnější. Jediný, kdo na počasí vyzrál, byl Lišák se svou termoskou a s čajem, z něhož se dokonce kouřilo! Nadměrné tuhé a ztuhlé zásoby z domovů postupně mizely, ale některé opravdu nadměrné ani zmizet nemohly.

Posilnění a bez chvíle pohybu prokřehlí jsme se zase začali hýbat a dorazili jsme až k okraji velkolomu Čertovy schody na vrchu Kotýz. Tady přišla na řadu kladívka a alespoň chvíli byla použita k účelu, k němuž si je všichni z domova brali. I cestou jsem se snažil odloupnout pár přimrzlých vápenců a v jednom opravdu našel otisk pradávné lasturky :. Na Čertových schodech jsme nebyli ten den první a skupinka, co odcházela těsně před námi, tam nechala rozdělaný oheň. Někteří u něj záhy skončili a ohřívali se po celou dobu klepání kladívek. Zavelel jsem k ústupu a popošli jsme k Axamitové bráně. Vápencový oblouk nad našimi hlavami vypadal opravdu hezky a impozantně, i když byl třeba proti Pravčické bráně jen trpaslíček. Škoda, že jsem s sebou neměl foťák a Ondrův přístroj vypověděl službu, kupodivu něčím jiným, než mrazem. Zde jsme se upsali do „vrcholové“ knihy a ten den jsme byli asi třetí. Cesta od Axamitové brány k Havlíčkovu mlýnu byla z těch obtížnějších, ale zvládli jsme ji! Asi tři čtvrtě kilometru jsme se pak přesouvali po silnici ke křižovatce pěti asfaltek a jedné pěšiny (té „naší“), na mapě označené jako Dražka. Od tohoto místa některé uondanější Tuláky znejistil po pravé straně se tyčící zalesněný vrch. Nejistota se po chvilce proměnila v jistotu, že tento kopec je opravdu tím, přes který musíme přejít, abychom se dostali do Popovic na vlak. Letmo jsme si vzpomněli na Honzu, neboť Maruška přečetla název jako Kouklova hora. Ale správně zní Koukolova… Horu jsme přecházeli pod vrcholem z pravé strany a zde jsme se neplánovaně rozdělili! Rychlejší část: Konop, E.T., Juráš, Ondra, Jelen a Robin postupovala před ostatními s velkým odstupem a my ostatní ještě s krátkým zdržením. Na jednom z posledních lesních rozcestí jsme odbočili po žluté vlevo. Tahle křižovatka se ukázala důležitá v dalším běhu událostí.

Čekal nás opět náročnější terén, ale kdo se snažil, opravdu ani jednou nespadl. Ti nejmenší caparti jako Cvrček a Lišák naopak soutěžili v počtech pádů. Přes možnost jít jinudy než po ledu i přes napomenutí se neustále ozývaly dva nejtenčí hlásky předhánějící se velikostí čísel. Tuším, že Cvrček skončil na třináctce, zato Lišák jako absolutní „vítěz“ asi na čísle třicet dva. Z malé výšky se to lehce padá na baťůžky na zádech… Ještě v kopci jsem použil mobil ke zjištění nejbližšího vlaku. Pomocí Honzy, jeho bráchy a internetu jsem věděl, že původní čas návratu stěží dodržíme, zpoždění bylo asi devadesáti minutové.

Stmívalo se, když jsme opouštěli les a dostali se mezi první domky Popovic. Už jsme viděli trať, když tu se ozval E.T., kde jsme. Tak jsem popsal místo a ptal se, kde jsou oni. Vedle nás zaštěkal pes a já slyšel na druhém konci komentář, že jsme už u toho psa. A že máme jít ještě dál. Popošli jsme, ale nikde nikdo. Uvažovali jsme, že jsou ostatní zalezlí někde v teple a popíjejí horký čaj, či něco jiného. A z nás si utahují a smějí se. Mýlka to byla jen částečná! Opět telefon a po krátké rozmluvě bylo jasné, že ti rychlíci smíškové jsou v úplně jiné vesničce!!! Vrátili jsme se na zastávku, rozvinuli mapu a začalo popisování cesty a domlouvání. Jasno bylo v okamžiku, když jsem do ucha slyšel, že stojí pod cedulí

„Křížatky“. Nakonec se jako nejjednodušší ukázalo zazvonit v Křížatkách na domorodce a zeptat se na cestu. K nám, do Popovic, to byl jen asi kilometr. Naštěstí… Zavolal jsem rodičům dětí zdržení, bloudivci dorazili včas (šli prý také po žluté, ale nějaké stoleté…), pak už se přiřítil vlak, nastoupili jsme, konečně do tepla, na stolek položili jednu z nedopitých chrastících limonád – vážně v ní té „době ledové“ vznikla ledová tříšť – a cesta nám s jiným příjemným štíplístkem rychle uběhla.
Lišák měl své rodiče již na Smíchovském nádraží (dvě hodiny, byť o zpoždění informované, ale čekající…), další se rozutekli cestou a nakonec jsem k „naší“ škole v Hostýnské dorazil s posledními čtyřmi „sirotky“: Drobkem, Cvrčkem, Jelenem a Jurášem.
Chvíli jsem se u školy „zaháknul“ a nakonec mne Tonda od Drobka a Cvrčka společně s nimi a s jejich mámou odvezl do Krče, kde mne vysadili a odkud jsem již autobusem pokračoval do tepla domova…
Bylo nás dvanáct. Dvanáct statečných, kteří jsme nezůstali zalezlí doma a podívali se dál, než jsme si ještě den předtím troufali pomyslet. Někteří si sáhli hluboko do svých sil, jiní poznali, že těch patnáct kilometrů vlastně ani není tak velká vzdálenost. A někteří uznali, že nebýt Tuláků, nikdy by nic podobného asi nezažili.
Tak hurá za rok na patnáctý ročník Putování za vánoční vločkou! Těšíte se?

Světlo vašim krokům!
Michal

Rozcestník Aktuální výpravaPomůžete nám?Speciální AkceLetní tábor 2025SchůzkyKlubovnaZkouškyVedoucíKmenOddílovinyTáborové okénkoKronikaHry a námětyOddílové písně

• Kdy, kde, co?
• 25. 4. - 27. 4. - Výprava
• 23. 5. - 25. 5. - Výprava
• 13. 6. - 15. 6. - Putovní výprava
• Schůzka - každou středu od 16-18 hod

Slavíme

Dnes je 4. Duben 2025
svátek má Ivana

Narozeniny
4. Duben - Iva (57)
23. Duben - Kačí (15)
26. Duben - David Bur. (19)